Aljaška - Afognak - Reportáže

Lososi kisuč, které Američané nazývají coho nebo také silver (stříbrný), jsou mezi sportovními rybáři nejvyhledávanějším druhem pacifických lososů. Důvodů je hned několik: na rozdíl od často apatických lososů nerka nebo keta reagují zpravidla velmi agresivně na předkládané nástrahy (mušky i třpytky), při zdolávání se tyto 3-7 kg těžké ryby urputně brání a často skáčou, vyskytují se zpravidla ve vyšším množství než lososi čavyča a v neposlední řadě táhnou do řek od srpna do září, tedy v době, kdy rybáře neobtěžují komáři nebo muchničky, řeky mají stabilní, zpravidla nižší průtok a severské lesy získávají nádherné barvy podzimu.

Po zkušenostech z červencového rybaření jsem na ostrov Afognak nemohl zapomenout. Během jediného večera zde posádka naší lodě ulovila na moři více než tři metráky halibutů, velkých okouníků a dravých treskovitých ryb – lingcodů. Příroda a množství zvěře na pobřeží ostrova mi tehdy učarovaly natolik, že jsem se rozhodl na ostrov vrátit. Tentokrát v polovině září, až bude vrcholit tah lososů kisuč.
Jenže hned první den pobytu (16. září) ukázal, že lov lososů nebude procházkou růžovým sadem. Když jsme krátce po poledni přistáli s lodí při ústí řeky, překvapilo nás obrovské množství lososů. Nebyli to však lososi kisuč, ale lososi gorbuša (pink). Tah těchto dvou-tříkilových lososů probíhá do řek Afognaku obvykle od července do srpna, ale letos se příroda rozhodla jinak. Gorbuše začaly táhnout o pár týdnů později a v několika vlnách připlouvala obrovská hejna lososů až do září. Ne, že bych ohrnoval nos nad možností ulovit dvoukilovou rybu, ale lososi gorbuša natlačení do ústí říčky a tůní po stovkách nebo snad tisících, svou početností v podstatě znemožňovali sportovní rybaření a při dotažení mušky nebo třpytky k hejnu docházelo zpravidla k podseknutí některé z ryb. Občas se mezi lososy gorbuša objevil i nějaký kisuč, ale ani nahazování nástrah k těmto jednotlivcům nepřinášelo výsledky. Co teď? Čekat, až lososi gorbuša odplují na trdliště a uvolní místo kisučům, na to jsme neměli čas a nahánět hejnka stříbrňáků, která křižovala při pobřeží a chystala se teprve vstoupit do řeky, se ukázalo být fyzicky velmi náročným a hlavně neefektivním způsobem lovu.

Nezbylo, než v dalších dnech zvolit jinou řeku nebo potok. Naštěstí jich na ostrově Afognak není málo a silné motorové lodě, které jsme měli k dispozici, nás do jejich ústí dopravily během půl hodiny.
V průběhu týdenního rybaření jsme si vyzkoušeli rybolov na celkem pěti říčkách a potocích. Ve všech případech se jednalo o rybaření v přilivové zóně vodních toků nebo do tří kilometrů proti proudu, lovili jsme tedy lososy, kteří ve sladké vodě pobývali jen krátkou dobu a byli ve velmi dobré fyzické kondici.

Rybaření v přilivové zóně je zcela podřízeno časům přílivu a odlivu. Rozdíl hladin mezi nimi dosahuje na pobřeží ostrovů Kodiak a Afognak okolo čtyř metrů a loviště při ústí do oceánu se díky tomu v průběhu dne mění k nepoznání. Když nás první den vysadila loď na kamenité pláži, kterou protékal asi 30 cm hluboký potůček, myslel jsem si nejprve, že se náš průvodce spletl. Dovedl jsem si pravda představit, že tím potokem propluje losos, ale jak ho zde lovit na udici? Vždyť by bylo snazší chytit ho do ruky! Pochopil jsem to ve chvíli, kdy Roman, který se přebrodil na druhou stranu potoka, se na stejném místě o pár minut později nemohl přebrodit zpět. Voda stoupala. A pěkně rychle.
Tam kde bylo před hodinou vody pod kolena, bylo po prsa a proud v potoce se zastavil. Vlastně nezastavil, ale obrátil – přiliv začal tlačit vodu ze zátoky vzhůru proti proudu. S rostoucí vodou se začali objevovat i lososi – připlouvali ve skupinách 10-20 kusů do koryta potoka, pak se většinou lekli nás nebo našich nástrah, které jsme se jim pokoušeli servírovat a vrátili se zpět do zátoky. Pár set metrů proti proudu vytvářel potok lagunu o průměru asi 300 metrů. Za odlivu bylo v laguně půl metru hluboké jezírko, které se třpytkou dalo přehodit. V jezírku se ukrývalo několik desítek lososů kisuč, kteří se zdáli být snadnou kořistí. Oni by snadnou kořistí i byli, kdyby na předkládané streamery, nymfy, rotačky a plandavky reagovali. Jenže to oni ne. Díky naprosté apatii jsme se mohli snažit jak chtěli, ale jedinou reakcí ryb na nástrahy byl občasný úprk.
Teprve, když se hladina vody zvedla o více než tři metry a lososi měli šanci pokračovat v tahu z laguny dále korytem potoka, jejich chování se změnilo. Přestali se držet nejhlubšího místa laguny a začali kroužit okolo břehů, hledali cestu dál proti proudu. Všiml sem si asi padesáti ryb, které pomalu směřovaly směrem k přítoku. Nahodil jsem bílooranžový streamer napříč mírným proudem a nechal ho unášet k rybám. Účinek byl okamžitý. Razantní zatažení za šňůru nebylo možné ignorovat a brzy jsem měl u břehu prvního tříkilového stříbrňáka. To se opakovalo ještě dvakrát. Pak si přítomnosti ryb všimli dva vláčkaři a snažili se hejnem ryb protahovat rotačky. Účinek byl také okamžitý – vyděšené ryby se rozprchly po laguně. Opakovali jsme pokusy s proudem unášenou a vláčenou nástrahou ještě několikrát a vždy se stejným výsledkem: jestliže se nástraha pohybovala jinak, než unášena proudem, lososi ji buď ignorovali nebo před ní prchali.

Chtěl jsem se podívat proti proudu, zda by se výše nenašla nějaká jiná laguna nebo tůň, kde bych mohl nerušeně muškařit a ke svému překvapení jsem tady, v naprosté divočině, na ostrůvku, který je přístupný pouze lodí nebo hydroplánem, nalezl betonový rybí přechod, který lososům umožňoval překonat malý vodopád. Na otázku „kdo a proč postavil rybí přechod na takovémhle místě“ jsem dostal odpověď už při večeři. Postavila ho vláda státu Aljaška, resp. oddělení pro lov a rybolov. A stavba přechodu není výsledkem žádných ekologicko-ochranářských pohnutek, ale jde o čirý business. Kdyby totiž v potoce přechod nebyl, mohlo by se na dolním toku vytřít jen pár set lososů nerka (sockeye), což je na Aljašce ekonomicky nejzajímavější druh lososa. A tak místní komerční rybáři ve spolupráci s vědci a útvarem pro lov a rybolov státu Aljaška vymysleli fintu: na potoce postavili rybí přechod, při tahu ryb odlovili pár desítek ryb, které uměle vytřeli a do potoka vysadili oplodněné lososí jikry (resp. plůdek) v počtu, který násobně převyšuje obvyklý počet přirozeným způsobem vyprodukovaných lososů nerka. Pak počkali tři roky, než se uměle vysazené nerky vykrmí v oceánu. Protože se lososi vždy vrací do řeky, kde se vykulí z jiker, čekali, že násobě stoupne i jejich úlovek.
A opravdu! Projekt se zdařil a dnes v době tahu lososů nerka čekají při ústí lodě rybářských společností, které financovaly výstavbu rybích přechodů, umělý výtěr a vysazování. Posádky lodí se tak nemusejí honit za lososími hejny po oceánu, ale hezky v klidu si počkají, až se lososi z „jejich“ potoka vrátí vykrmení z toulek Pacifikem. Počet ulovených kusů je regulován a státní inspektoři pravidelně monitorují lososí trdliště i počet ryb, které proplouvají přechodem, aby bylo zajištěno dostatečné množství lososů i pro příští sezóny. Pravda, jedná se o velmi razantní zásah do přirozené populace lososů v potocích, ale za současného rybářského tlaku je to možná nejlepší dostupné řešení, jehož výsledkem je lokální zvýšení počtu lososů a obrovské úspory financí, které by jinak komerční rybáři museli vynaložit při lovu lososů na oceánu nebo při odchovu lososů v plovoucích sádkách.

Další den jsme vyrazili k jinému potoku. Vytékal z jezera a do oceánu se řítil v kaskádě několika vodopádů. Celkem vážně jsem pochyboval, zda by je lososi mohli překonat. To jsem však nebral v úvahu výšku přílivu – zatímco ráno jsme ze zátoky k jezeru funěli do kopce okolo vodopádů, později se mořská voda valila směrem do jezera!
My jsme přes jezero, nad kterým hlidkovali orli bělohlaví, jeli k jeho hlavnímu přítoku. V pět metrů široké říčce bylo vody nad kotníky, ale v tůních a při ústí do jezera byla hloubka, ve které bylo vidět skupiny lososů nerka a kisuč. Zatímco Roman s Jardou vláčeli z lodě, já s Ondrou jsme na lososy dotírali ze břehu se streamery. Vláčkaři sice s lodí snadno měnili místa a neměli problém dohodit ke skupinám protahujících ryb, ale rybám se do plandavek, rotaček a jigů nijak zvlášť nechtělo a v podběráku skončilo asi deset lososů. My jsme s muškařským nádobíčkem měli náš akční rádius sice omezen, ale rybám se naše bílé, oranžové a stříbrné streamery vysloveně líbily.

Během dopoledne jsme ulovili více než tucet lososů kisuč o hmotnosti 3-5 kg, několik tříkilových lososů nerka, pětikilovou ketu (chum), pár maličkých sivenů malma a půlmetrového duháka. Naše rybářské orgie ukončil tuleň, jehož hlava se před námi náhle objevila. Ta potvora se během přílivu musela při pronásledování hejn lososů dostat ze zátoky korytem potoka až do jezera! Tuleň opakovaně zalovil v hejnech lososů a bylo po rybařině – vyděšené ryby se rozprchly do hlubin jezera nebo přestaly na nástrahy reagovat.

A tak jsme nechali lososy tuleňovi a vyrazili k dalšímu jezeru, které leží asi tři kilometry výše proti proudu potoka. Cestou jsme stejně jako předchozí den narazili na rybí přechod, který měl dokonce svého hlídače – u tůně, kde lososi odpočívali před posledním stupněm přechodu, se krmil několikametrákový medvěd hnědý – grizzly, resp. zdejší varieta pojmenovaná podle ostrova – kodiak.
Bručoun neměl příliš pochopení pro pózování před objektivy fotografů, ale několik snímků se nám přeci jen podařilo.

U horního jezera nás překvapil hustý porost smrků, jejichž větve sahaly až k hladině jezera. Podařilo se nám zabrodit jen tři metry od břehu, dál už bylo příliš hluboko. To nebyla pro muškaření právě ideální konstelace. Přesto jsme v mírně proudící vodě u výtoku z jezera ulovili pár lososů kisuč a několik malých duháků. Stejně jako v předchozích dnech jsme i dnes rybařili sice v naprosté divočině, ale v přírodě jen zdánlivě panenské – kdyby nebylo rybího přechodu, nebyli by zde žádní lososi a možná ani duháci. Málokdy se rybáři stane, že by si v divočině pochvaloval přítomnost civilizace, ale tady tomu tak bylo. Ačkoli, kdo ví, co člověkem způsobený nárůst počtu lososů v těchto potocích a jezerech způsobí. To ukáže teprve budoucnost.