Aljaška - Cottonwood Lodge - Reportáže

Když jsme vystoupili z hydroplánu, který nás po necelé hodině letu dopravil do Cottonwood Lodge, vedly naše kroky nejprve k přístřešku, kde se evidují, váží a filetují ulovení lososi. Všude čisto, jen na břehu několik zaschlých šupin. „Hmmm, tady se dnes asi moc ryb nečistilo“, pomyslel jsem si. Moje neblahé tušení ještě umocnil Bruno – majitel Cottonwood, který nás jako správný nadšenec ihned informoval o aktuálním tahu ryb: “Ti z Vás, kdo tady byli před pár lety, to tu asi nemohou poznat. Není divu, na druhé straně řeky jsou dva nové rybářské kempy, pár lidí z Anchorage si tu postavilo chaty a řeka už neteče tudy, co dřív.“ „Jak neteče co dříve?“, podivil se Saša, kterému se ihned dostalo vysvětlení: „Jestli si vzpomínáš, tak původně ústil Lake Creek do řeky Yentna asi 500 metrů pod Cottonwood. Nejvíce lososů se vždy chytalo při ústí a pak na prvních třech kilometrech řeky, kam jste si jezdili sami na motorových lodích. Případně jsem vás vozil na velké motorové lodi ještě dál proti proudu Lake Creeku a někteří z vás jezdili z Cottonwood asi 300 metrů proti proudu řeky Yentna k ústí malého ramene Lake Creeku, kterému se tehdy říkalo Little Lake Creek.
Jenže tohle je Aljaška a tady si příroda dělá tak trochu co chce a když vloni přišla velká voda, tak si řeka prorazila novou cestu bývalým korytem Little Lake Creeku a dnes je to malé rameno desetkrát větší než původní hlavní tok řeky, který pomalu ale jistě vysychá. Projet tím novým velkým ramenem není žádná legrace, protože řeka stále podemílá břehy okolního lesa, do koryta padají stromy a skoro každý den tam nějaká loď zůstane viset. Poslední dva dny tudy dokonce neprojel nahoru nikdo, protože přes řeku leží dva topoly, které není možné objet. Zkoušeli jsme je odstranit pilou, ale stromy jsou částečně pod vodou a je tam silný proud. Takže se teď všichni rybáři z okolí soustřeďují na nejbližší okolí soutoku Lake Creeku s řekou Yentna, kde je o dobrý flek nouze a k tomu všemu táhne kingů ještě méně než vloni a předloni. Tah začal letos už na přelomu května a června velmi slibně, stav vody byl a je přímo ideální, ale v půlce června začalo ryb náhle ubývat a v posledních dnech jen tu a tam přitáhne pár lososů. Proč, to nikdo neví. “ Takovou dávku negativních informací hned první den pobytu jsme nečekali. Začal se nás zmocňovat zdravý pesimismus, který poněkud zaplašil příchod jednoho z hostů lodge, který za sebou táhl jedenátikilového kinga: “Chytil jsem ho přímo před kempem na vrtuli spin-glow, jeden větší mi upadl a naši kolegové na druhé lodi mají také jednoho.“ Z neplodných úvah jak a kde chytat nás nakonec vytrhl Jirka, který otevřel jednu ze svých lahví slivovice a s komentářem, že slušné by bylo nejprve se s vodou přivítat, nám každému nalil.
Po večeři si připravuji pruty a navijáky, ale únava po více než dvanáct hodin dlouhé cestě mne zmáhá. Zatímco ostatní nastupují do lodí a jedou zkusit večerní lov kingů s vláčecím vybavením, stogramovými olovy a vrtulemi, já se rozhoduji vyzkoušet, jak se mi bude v naší chatě spát. Spalo se mi dobře, tedy až do půlnoci, kdy se chatou rozlehl halas vracejících se přátel. „Saša chytil bobra“, hlásil Láďa ode dveří. „Mám tak náladu na kraviny. Mně se krásně spalo, než jste tady začali dělat kravál“, zavrčel jsem a otočil se na druhý bok. „Ale ne, on fakt chytil bobra“, nedal se odbýt Láďa a se slovy: „Je to první úlovek, tak ho musíme zapít“, mne vytáhl z postele. „A kromě bobra?“, zeptal jsem se po té, co jsem předal sklenku Sašovi. „Jinak nic, čistá nula. Vlastně nula ne, chytil jsem dva „jacky“ – asi kilový-nedospělý lososy. Okolo kotvilo pět lodí a viděli jsme vytáhnout tři kingy, tak od deseti do patnácti kil. Všechno chycený vlastně na těžko, na vrtule,“ odpověděl neradostně Saša. „Ale ten bobr byl fakt dobrej. Když se dvě hodiny nic nedělo, tak koukám, že okolo břehu plave ve vodě bobr. Ukázal jsem ho Sašovi, který zkoušel vláčet wobbler a on tak nějak napůl ve spánku nahodil směrem k bobrovi. To pitomý zvíře bůhvíproč vyrazilo směrem k wobbleru a píchlo si ho do packy. To si piš, že se nám ho moc nechtělo brát do ruky – víš jak má velký zuby. Ale bobr se nechal celkem v pohodě dotáhnout k lodi, a když jsem ho chtěl vzít do podběráku, abysme mu ten wobbler vyndali, tak se háček naštěstí uvolnil. Bobr pak chvíli plaval okolo lodě, vyčítavě na nás koukal a něco si brblal. Chvilkama vypadal, že po nás skočí, ale nakonec plácnul ocasem a plaval zase k další lodi. Skoro bych řekl, že je na lidi zvyklej a žebral něco na zub“, líčil vyvrcholení večerního lovu Láďa.

Když jsme další den po vydatné snídani vyrazili k řece, všiml jsem si, že Jirka se Zdeňkem a Pavlem chytají na nymfu pod kotviště lodí. Ale nechytali na nymfu, nýbrž na jikru – na jigový háček imitující
jikru, případně na háček s pravou jikrou zde tahali jednoho duháka za druhým a nebyli to žádní malí „Karlíci“, ale pěkní duháci mezi 45-60 cm, kteří se stahovali k místu, kde se filetují ulovení lososi. Když si Jirka všiml, že je pozoruji, povídá: „Teď něco uvidíš.“ Vzal s filetovacího stolu hrstičku jiker, které tam zbyly z kinga, kterého zde ráno filetoval jeden z amerických rybářů, a hodil do vody pár kuliček. Pod hladinou se mihlo pár duháků. Hodil do vody o něco více jiker a voda se zavařila. Pak podržel zbytek jiker v ruce tak, že se dotýkaly hladiny a mezi duháky se rozpoutala rvačka – ty ryby mu doslova žraly z ruky! Ve vteřině nezbyla ani kulička a Jirka musel ucuknout s rukou, aby ho rozvášnění duháci nepokousali! Scéna jak z jezírka s piraněmi.
To následující lov lososů rozhodně tak dramatický nebyl. Zatímco Saša s Láďou vyzkoušeli mezi místními rybáři osvědčený způsob lovu a bobkařili u lososí jámy nad kempem, já se na písčině uprostřed řeky pokoušel dostat nějakého lososa na mušku. Marně. Voda v řece byla velmi rychlá, a přestože jsem mušky osvědčené v minulých letech dodatečně zatížil, nedokázal jsem je dostat na hloubku, kudy lososi protahují. Ryb bylo v řece navíc evidentně málo a soustředily se na jámách, kam jsem se s muškou nemohl dostat. Moji přátelé zatím vystřídali několik lovišť, kde včera místní rybáři pár lososů ulovili: zakotvili vždy proti proudu nad jámou a do jámy pak nahodili stogramovým olovem zatíženou udici s vrtulí (spin-glow) na konci. Dopolední lov lososů však přinesl jen jeden nevydařený záběr a na deseti lodích, které se pohybovaly v našem okolí, jsme viděli ulovit jen dva desetikilové kingy. Zrak nám však vytřel „děda“, asi sedmdesátiletý Švýcar, který do Cottonwood jezdí pravidelně více než deset let: nikam se nehonil, dokonce ani motor na lodi nenastartoval a přímo z lodě zakotvené před kempem ulovil téměř dvacetikilového kinga. A ještě si se zdoláváním toho macka drze počkal na chvíli, kdy jsme se my vraceli s prázdnou!
Po obědě měníme taktiku. Láďa se Sašou budou bobkařit na jámách pod kempem, kde Saša chytával při své poslední návštěvě Cottonwood, Zdeněk s Jirkou pojedou rybařit s průvodcem do nového ramene Lake Creeku a já s Pavlem projdeme staré rameno Lake Creeku a zkusíme v něm najít nějakou lososí jámu. Jámy jsme v částečně suchém korytě řeky opravdu našli, ale buď v nich bylo příliš málo vody, nebo se tam proháněli jen duháci a siveni malma (Dolly Varden). Po celé čtyři kilometry dlouhé trase bývalého hlavního toku řeky, kde bývaly i 4 metry hluboké jámy, jsme v pohodě prošli a nebrodili jsme víc než po kolena! V nádherně křišťálově čisté vodě byla vidět každá ryba, ale losos tam nebyl žádný. Cestou jsme potkali dalších pět rybářů, kteří se stejně jako my snažili marně najít stanoviště kingů. Došli jsme až na místo, kde se tok řeky Lake Creek rozděluje na dvě ramena. Bývalé hlavní koryto je zde z větší části přehrazené naplavenými stromy a pařezy. Skoro všechna říční voda se valí užším korytem do lesa, ve kterém si jistě časem vytvoří širší tok. Jenže to bude trvat pár měsíců nebo let – zatím si proráží cestu mezi podemletými břehy a vyvrácenými stromy. Projet po takové řece s motorovou lodí bude opravdu těžké a zdolávat v té změti větví, stromů a kořenů více než desetikilové lososy přímo nemožné. O něco dál nad místem, kde se řeka rozdvojuje, pozoruji chvíli skupinky vláčkařů i muškařů, kteří rybaří z kamenitých břehů a štěrkových lavic. Během půl hodiny jsem viděl zdolávat pět lososů a z toho úspěšně. To už nevypadalo tak beznadějně, navíc jsem si trochu spravil sebevědomí deseti duháky, které jsem chytil v poloprázdném říčním korytě během návratu do Cottonwood.
Na večeři jsem se vrátil v lepší náladě, kterou ještě trochu vylepšil kuchař třísetgramovými steaky a Jirka se Zdeňkem, kteří pod vedením průvodce ulovili na vrtule nastražené „na těžko“ dva kingy – 10 a 14 kg.
Během večeře bylo rozhodnuto – bobkařit před kempem, kde každou chvíli projede motorová loď s dalšími zoufalci hledajícími ryby, se nám nikomu nechtělo, a tak zítra vyrazíme proti proudu řeky. Buď se podaří našemu průvodci projet nahoru lodí nebo půjdeme pěšky. S plným žaludkem jsem se z jídelny dovalil na břeh řeky, kde se náš českomoravský muškařský team věnoval tréninku nenažraných aljašských duháků. Ten večer Saša žádného bobra neulovil.

Při snídani vešel do jídelny jeden z průvodců a přinesl dobrou novinu: voda v řece díky hezkému počasí a tání ledovce stoupla a ráno se mu podařilo vyjet s lodí bezpečně přes zatopené vývraty stromů až osm kilometrů proti proudu, do míst, kde stojí množství lososů čavyča. Nemusíme tedy šlapat pěšky, ale po snídani nás odveze přímo na loviště a před večeří se pro nás zase vrátí.
Když nastupujeme do lodí, opět nám sedmdesátiletý „děda“ - jeden ze štamgastů Cottonwood Lodge dokázal, že pěkné ryby je možné ulovit v klidu a pohodě přímo u kempu. Stejně jako včera seděl v kotvišti lodí a z lodě uvázané u břehu chytil patnáctikilového lososa. Nahozeno měl tak nejvýš 5 metrů od břehu a ještě si u toho bafal z fajfčičky! Jako by nám chtěl říci: „Takhle se to dělá mládenci, není třeba se nikam honit, když máte velký ryby přímo u nosu...“. Jenže nám se prostě nechtělo lovit lososy „na těžko“, navíc na místě, kudy co chvíli projíždějí motorové lodě s rybáři mířícími z rybářských kempů proti proudu řeky – když už jsme vážili tu dlouhou cestu, chtěli jsme rybařit tam, kde nejsou lidé a kde jsme si kromě rybaření mohli užívat i atmosféru aljašské divočiny. A taková místa začínají pět kilometrů proti proudu řeky od Cottonwood Lodge.
Zpráva o průjezdnosti náročného úseku řeky se rychle roznesla a spolu s námi se proti proudu vydává dalších několik lodí poháněných tryskovými motory. Průjezd meandry silně proudící řeky, kličkování mezi podemletými břehy, vyvrácenými stromy i naplavenými větvemi a kmeny připomíná místy počítačovou hru. Ale stokoňový motor si s proudem hravě poradil a díky zkušenosti řidiče jsme během dvaceti minut hladce dojeli na místo, kam by nám cesta pěšky trvala nejméně dvě hodiny. Cestou jsme viděli na jámách stát mohutné kingy a vyplašili jsme několik orlů bělohlavých, kteří na břehu řeky porcovali zbytky z kostry včera vyfiletovaného lososa.
Jeden z průvodců zůstává s námi na kamenitém břehu řeky a vysvětluje nám, kde obvykle bývají stanoviště kingů. Velká část ryb stává v hlubokých tažných vodách, kam se k rybám dostanou jen vláčkaři s pořádně zatíženou třpytkou nebo s muškou nahozenou pomocí zátěže na bočním přívěsu a pro muškaře jsou zase vhodnější stanoviště v mělčích vodách nebo místa, kde je pomalejší proud.
Už v minulých letech se nám při lovu kingů osvědčily oranžové mušky imitující chomáček jiker unášených proudem. Lovili jsme s těmito muškami na muškařském i vláčecím prutu. Poněkud mne překvapil náš průvodce, který používal mušky stejného tvaru (kulička o průměru 1-2 cm), ale namísto barvy jiker, tedy oranžové měly jeho mušky barvu zelenožlutou, modrobílou nebo fialovou. Tvrdil a později nám i v praxi předvedl, že lososi, kteří v řece nežerou, ale jen agresivně či instinktivně napadají naše nástrahy, jsou velmi náladoví a někdy je dovede k útoku vydráždit zelená, jindy modrá a jindy tradiční oranžová či růžová muška. Nejdůležitější je, jak jsme věděli už z dřívějších výprav, dostat mušku na hloubku, kde stojí ryby. A v tom byl největší problém. Řeka před námi vytvářela jazyk silného proudu a v prohlubních vedle proudnice se pohybovalo několik nejméně desetikilových lososů. Stačilo však pětkrát nahodit a ryby se z pomaleji tekoucí vody opatrně stáhly přímo do proudu. Jeden po druhém jsme zkoušeli prochytat klidnější vodu u místa, kde jsme vystoupili z lodě, ale odměnou nám bylo jen pár kilových duháků a dva jen o málo větší, nedospělí lososi čavyča – „jack“, kteří se občas jaksi „omylem“ přimotají mezi své desetkrát větší příbuzné.
Pár set metrů pod námi tábořila skupinka Dánů, kteří sem jezdí rybařit už pět let – každý rok zde dva týdny táboří. Podle jejich slov si každý za deset dní rybaření chytne 5-20 kingů, ale letos je rybaření velmi těžké – ryb přitáhlo méně a slunečné počasí také není pro lov lososů právě ideální. Na můj dotaz, zda není trochu škoda letět z Evropy na Aljašku a pak celé dva týdny trčet na jednom místě a být závislý na tom, zda lososi přijedou nebo ne, jen krčí rameny: „Je to levné, každý si nakonec nějakého lososa chytne, a když se celý rok díváš na hustě obydlenou rovinatou krajinu, jaká je u nás doma v Dánsku, pak ti tohle připadá jako pohádka“, načež se s gestem praotce Čecha na Řípu rozhlédne říčním údolím a s gestem ruského mužika mi nalije sklenku vodky – tomu říkám globalizace.
Zatímco jsem vyzvídal u dánských rybářů, činil se Jirka se Zdeňkem. Plandavky ani rotačky nezabraly a teprve, když navázali přes obratlík na přívěs padesátigramové olovo a na konec udice nastražili zelenožlutou mušku, dostavil se první záběr. Losos se však v proudu vypnul a pak se nějakou dobu nic nedělo. Slunce stálo už vysoko na blankytně modré obloze, teplota vystoupala nad 20°C a spíše než k rybaření lákala voda ke koupání. Se slovy: „V tomhle počasí se záběru kinga asi nedočkáme“, vylovil náš průvodce z kapsy lahvičku s atraktantem a kápnul trochu esence na jednu z fluozelených mušek (což na této řece není tak docela povoleno). Za deset minut pak podebral prvního kinga – 10 kg. „Jakmile si ponecháš kinga, dál lososy dnes chytat nesmíš“, upozornil na předpisy. A tak šla ryba zpátky do vody. To další čtrnáctikilový a pak dvanáctikilový king už takové štěstí neměli a ve formě za studena uzených filet je čekala cesta do Evropy.
Po poledni k nám hlad a žízeň přivedly zpět Vláďu, který se ráno vydal na lososí jámy dále proti proudu. „Dvě ryby mi spadly a jednu malou jsem vytáh a pustil“, referoval, zatímco otevíral plechovku Millera a s pusou plnou sendviče dodal: „Měl jsem tam nejdřív toho fialového a pak fluozeleného zatíženého streamera, na které jsme chytali předloni na Pumice. Ale nechytal jsem s normální šňůrou, to bych mouchy do hloubky v tom proudu vůbec nedostal, chytal jsem na tohle“, kývnul hlavou směrem ke svému muškařskému prutu. Na navijáku byla sice šňůra, ale na ní bylo navázáno asi 20 metrů vlasce – poctivé sedmdesátky, pak byl obratlík, na který Láďa připínal olůvko o hmotnosti 30-60 g a na konci půl metru dlouhý návazec z pětačtyřicítky monofilu - vlastně taková lososí variace na francouzskou nymfu. „S normální muškařinou to sice moc společnýho nemá, ale jinak bych tu mušku do téměř dvoumetrové hloubky v silném proudu, navíc hned vedle naplavených větví a kořenů ani nedostal“, komentoval Láďa techniku lovu: „Takhle jsem nahazoval necelých pět metrů před sebe a v tý čistý vodě bylo parádně vidět, jak si lososi k mušce vyjížděli. Ale úplně hloupý taky nejsou, protože jak tam moucha desetkrát okolo nich projela, přestali si jí všímat a když jsem nabrodil moc blízko, tak všechny ryby zajely mezi kořeny a větve vývratu.“
Odpoledne se rozcházíme po říčních ramenech proti proudu. Na sluníčku je přes 25°C a v broďácích je víc než jen teplo. Prošel jsem několik prohlubní, kde stáli ojedinělí lososi, ale po dvou hodinách muškaření jsem měl na kontě jen pár čtyřiceticentimetrových duháků a jednoho nedospělého, asi kilového kinga – „jacka“. Když jsem na břehu obdivoval práci místních bobrů, kteří zde pokáceli mohutné topoly, uviděl jsem za zátočinou, že Saša zdolává velkou rybu. Než jsem k němu přes pokácené stromy došel, byl losos pryč – návazec tah více než desetikilové ryby nevydržel.
O kus dál jsem pak z vysokého říčního břehu studoval Láďovu techniku lovu – nahodil olovem zatížený vlasec asi pět metrů proti proudu a zdviženou špičkou muškařského prutu se snažil mušku vmanévrovat mezi lososy stojící v silném proudu. Ne vždy se mu to podařilo, ale občas se některý z kingů za proudem unášenou muškou zvědavě ohlédl. V čisté vodě to bylo velmi hezké divadlo – jako v akváriu.
A pak to přišlo. Ani jsem si nevšiml, jak ryba mušku vzala, zaregistroval jsem prohnutý prut a pak už jen kvílení navijáku. Losos vyrazil nejprve proti proudu, to ho Láďa ještě držel. Pak vypálil po proudu a střihal to vpravo, vlevo mezi vývraty a naplavenými kmeny a pařezy. Než jsme se rozkoukali, byl 200 metrů daleko. Láďa kličkoval mezi stromy, kterými se proplétal backing a po chvilce i starý vlasec, kterým podložil backing, já pomáhal vyprošťovat vlasec a backing ze stromů a kořenů, přes které vedl kamsi dolů po proudu k rybě. Asi po pěti minutách jsme doběhli na místo, kde zleva i zprava přitékalo jedno z ramen řeky a kinga bylo vidět, jak asi 150 metrů pod námi leží v mírném proudu bezmocně na hladině. Láďa se musel rozhodnout – buď brodit, či spíše plavat za rybou, nebo mi dát prut a zkusit přebrodit jedno z ramen někde proti proudu a rybu pak vylovit. Nakonec zvolil rychlejší variantu: strhal ze sebe bundu a muškařskou vestu a s prutem nad hlavou se vydal přes řeku po proudu. Nejprve brodil, pak po špičkách poskakoval unášen proudem, až se dostal na mělčí vodu. Tůň, kterou jsme se v minulých dnech neodvážili přebrodit, Vláďa napůl prošel a napůl přeplaval. Stále držel prut nad hlavou a kdesi sto metrů pod ním se na hladině převalovalo tělo velkého lososa. Souboj rybáře s rybou byl rovnocenný - v tu chvíli šlo o život oběma. Asi po deseti nekonečných minutách se mu podařilo dobrodit k vyčerpané rybě. 120 cm a 21 kg je na muškařském prutu opravdu vynikající výkon – takhle velký losos čavyča si svůj americký název „king“ opravdu zaslouží.