Aljaška - Aljaškou na vlastní pěst - Reportáže

Motto:
Když jsme s tátou uprostřed zimy prořezávali smrky a jejich kmeny pak přenášeli přes zamrzlou hladinu Stropnice, připadal jsem si jako zlatokop nebo lovec kožešin, který se s vypětím všech sil snaží přežít tvrdou aljašskou zimu. Tehdy jsem neměl ani ponětí o tom, že si možná v tom jihočeském sněhu prošlapávám svou dlouhou cestu za aljašským snem, za snem, který jsem si splnil.

Je devět hodin večer, od Skagway stoupá do sedla Chilcootského průsmyku mlha. Sestupuji sněhovým polem na kanadskou stranu hřebene. Před sebou mám nekonečné lesy s řetízky řek a za sebou několik let života, kdy jsem si myslel, že se za oceán nikdy nepodívám.
Ale čas plyne, lidé se mění, běh událostí nikdo nezastaví a tak jsem spolu s tátou, Michalem a Greedym o několik dní později zaparkoval vypůjčenou fordku na břehu jezera. Už ten název jezera se nám líbil, jmenovalo se podle míle silnice, kde se nachází "47,1 mile".

V dálce za jezerem se zvedaly zasněžené štíty hor, ticho večerní tundry rušili jen rackové a sluky, na jezeře se objevilo několik koleček. Sbírají! Co více jsme si mohli přát. Z literatury jsem věděl, že v jezeře žijí siveni, od kamaráda jsem věděl, že tady před rokem nechytil ani šupinu, žabař. Michal vytáhnul z auta prut, rotačky a šel vláčet. Já jsem si během večeře připravil mušák a vybral něco mušek. Ryby tady už týdny nikdo nechytal a tak je nebude problém přelstít, pomyslel jsem si tehdy. Polární slunce se klonilo k obzoru a pak zase začal nový den a my jsem stále beznadějně, či spíše zoufale dotírali na vodní hladinu muškami, streamery, woblery i plechem. Marně. Siveni nám jezdili v průzračné vodě přímo pod nohama a bobr, který nás celé hodiny pozoroval z hladiny jezera, se nám určitě smál. Druhý den ráno se situace opakovala a padlo rozhodnutí zamířit k pět mil vzdálenému "Sedmimílovému jezeru". Batohy s rybařinou a svačinou na záda a podle mapky jsme vyrazili do hor. Brzy jsme za sebou nechali poslední horské borovice a před námi se rozevřely jen nekonečné hory s porostem trav, lišejníků a zakrslé břízy, ze které občas vyletěl vyplašený bělokur. Naše očekávání nás nezklamalo a k jezeru to bylo opravdu dvakrát tak daleko, než slibovala mapka. Nevadí, vynahradíme si to skvělou rybařinou. Pohled na zamrzlou vodní hladinu však rázně schladil naše představy. To by člověk neřekl, co může v severských končinách způsobit pár stovek výškových metrů...

Na druhý den jsme si léčili puchýře s vědomím, že žádá další naše další výprava ze zdejšími rybami určitě nemůže být více namáhavá a méně úspěšná. Na nafukovací raft jsme naložili zásoby jídla, stany a samozřejmě rybářské pruty. Program na další tři dny: lipani, siveni a snad i královští lososi. Několik hodin pádlování proti větru přes jezero nás příjemně rozehřálo a dost nepříjemně unavilo. Závěr jezera se však nezadržitelně přiblížil a my jsme se nechali unášet konejšivým proudem říčky Gulkana.

"Ježišmarjá to je lipan jako hovado", utrousil Michal přes zuby a pozdravil zdviženým pádlem tři rybáře, kteří tábořili na břehu řeky a právě zdolávali jistě půlmetrového lipana. Tváříme se, že takové lipany chytáme běžně a naoko ledabyle pokračujeme v plavbě. Hned za prvním meandrem pak hledáme tábořiště, protože jsme právě viděli, že tady ryby jsou a ne ledajaké. Michal nevydržel nervově, popadl pruty a začal znaleckým pohledem měřit řeku, Greedy zkolaboval a musel si dát pivo. Stavíme s tátou stan, protože je jasné, že na závěr dnešního krásného dne se objeví komáři a možná i sprchne.

Za několik minut je Michal zpátky a září uspokojením. Mluví rychle, rozhazujeme rukama a desítky kilometrů okolo všechny veverky, losi i medvědi mohou slyšet, jaké štěstí nalezl český rybář na břehu jedné z tisíců aljašských řek, která tak trochu připomíná Vltavu u Mrtvého Luhu. Následuji Michala k "jeho" tůni a sleduji, jak soustředěně vytahuje jednoho lipana za druhým. S laskavým svolením zkouším prohnat mušku ve vedlejší tůni, ale v rozčilení brzy vymotávám vlasec ze smrkových větví. Několik hodů, záběr, zásek, nic. Pak znovu a znovu. Nervozita vrcholí, ruce se třesou, šňůru strhává proud a pak to přichází. Záběr, zásek, kontakt a tah, ten krásný tah ryby, která už ví, že udělala chybu. Po chvilce přetahování dostávám rybu na svou stranu tůně a s překvapením sleduji, že to není lipan, ale nějaká "bělice". Ba ne, ryba má tukovou ploutvičku, takže to není "bělice", ale "whitefish", něco jako maréna. Má poctivých padesát centimetrů, v některých částech Ameriky je kulináři ceněna dokonce více než pstruh nebo losos a i nám moc chutnala. K večeři byly konečně ryby, oheň na břehu řeky vesele plápolal a my jsme mezi řečí chytali jednoho lipana za druhým. "Běžte fešáci, snad se za vámi zase někdy zajedu podívat", vracím krásné ryby zpět řece a oni mi majestátně mávají na rozloučenou praporci hřbetních ploutví, když mizí v hloubce.

Pluli jsme po té krásné řece několik dní, lovili lipany, duháky a siveny Dolly Varden. Proplouvali jsme táhlé tišiny, vyplašili losa, který se přišel k řece napít, málem jsme se utopili v peřejích. A nakonec jsme opustili království divočiny a proud řeky nás nemilosrdně zanesl až do míst, kam pronikli Američané se svými motorovými čluny, chlazeným pivem, piknikovými košíky, manželkami, dětmi a vůbec vším tím harampádím, které do divočiny nepatří.

Čím jsme se však blížili více k ústí řeky Gulkana do Copper river, tím větší v nás narůstala nervozita. Každým dnem jsme se měli setkat s největší, nejenergičtější, nejbojovnější a podle některým názorů i nejchutnější rybou Aljašky, s lososem královským. Losos královský, nazývaný v Americe "king" nebo "chinook" a na druhé straně Pacifiku zase "čavyča" si razil cestu již několik týdnů z hlubin Tichého oceánu do ústí Měděné řeky a proti kalnému proudu až do míst, kde se před několika lety vykulil z jiker, aby zde opět zanechal zárodek budoucích pokolení lososů a zemřel. Každým dnem jsem očekávali, že uvidíme na hladině známky tahu velkých ryb nebo že cosi v hlubinách řeky projeví zájem o naše nástrahy. Ptali jsme se rybářů na břehu řeky, ale ti všichni teprve čekali. Čekali již několik dní, až první lososi zvěstují, že řeka bude brzy opět plná ryb, že rybářům i medvědům nastanou zlaté časy. Roku 1989 však jaro na Aljašku zavítalo pozdě a tak jsme se s lososy královskými měli setkat až při ústí do Měděné řeky.

Michal přebrodil řeku a vyrazil po proudu až do míst, kde se její čirá voda mísila s kalným proudem Copper river. Já s tátou přelézáme suťové pole na dně říčního kaňonu až do míst, kde se voda valí zúženým hrdlem koryta. Nad peřejí jsou tišiny a prohlubně. To jsou místa, kde lososi odpočívají. To jsou místa, kde je možné rybu přimět k útoku na nástrahu.

Losos na své pouti k trdlištím nepřijímá potravu, jen instinktivně reaguje na nabízenou nástrahu, kterou zpravidla považuje za vetřelce nebo jikry "cizího lososa" a snaží se vše "nepříjemné a cizí" ve svém okolí zničit nebo zahnat. To vše již víme a tak na vláčecí prut s multiplikátorem a šňůrou 0,40 mm upevňujeme mušky připomínající chomáč lososích jiker. V silném proudu se 30 g zátěž zdá být nezbytným minimem. Je tady velmi členité a kamenité koryto, po několika hodech trhám první mouchu. V jámách na dně řeky mám největší šanci na kontakt s rybou a tak trpělivě "proťukávám" dno svou udicí. Zase vázka, trhnutím se snažím vyprostit udici z hlubin, když se "vázka" náhle rozjíždí. Okamžitě přisekávám a brzy vím, že na druhém konci udice je losos. Žádná rybička, ale pořádná ryba. Když se postavíte k železniční trati a nahodíte udici do kolem projíždějícího nákladního vlaku, získáte během několika okamžiků celkem dobrou představu o tom, jaké pocity má rybář, který zdolává velkého lososa. Ryba nejprve vyráží proti proudu, grafitový prut se prudce ohýbá a brzda navijáku jen mírně tlumí její výpady. Kontroluji nastavení navijáku, hledám si na strmém břehu ideální pozici pro zdolávání a případné vylovení ryby, což je poněkud předčasné. Prvních několik desítek metrů šňůry mizí z navijáku během necelé minuty. Pak losos přijíždí k peřeji nad tišinou, kde se zastavuje a já cítím, jak prudce trhá šňůrou, pravděpodobně o kameny na okraji peřeje. Snažím se nervózní rybu odlepit ode dna, což se jí evidentně nelíbí a dělá výpad přímo do středu peřeje. Tam se náhle otáčí a strašnou rychlostí míří po proudu zpět ke mně. Nestačím ani dobrat šňůru zpátky do navijáku a losos už peláší po proudu řeky směrem k Pacifiku. Dostává se do peřeje pode mnou, získává na síle a zásoba imitace v navijáku se povážlivě tenčí. Začíná mi být jasné, že místo, které jsem si určil pro vylovení ryby, nebude to pravé. O několik vteřin později už v poklusu sleduji lososa, který poprvé vyskakuje nad vodu na druhém břehu asi 70 m po proudu řeky. Krásná metrová ryba se při výskocích snaží uvolnit dobře zaseknutou mouchu. Znovu získávám ztracené metry šňůry, ryba se zdá být trochu unavena a nechává se pomalu přitáhnout ke středu řeky. Pak se opět stáčí směrem po proudu a míří ke kameni, který trčí z řeky kousek pode mnou. Snažím se lososa zastavit, ale marně. Zalehává v tišině za kamenem a mne dá dost práce, abych imitaci o kámen nepoškodil. Po několika marných pokusech zvednout rybu z jámy za kamenem se opět rozjíždí proti proudu. Klade znatelně menší odpor a celkem poslušně se nechává vodit na dvaceti metrech šňůry. Přitahuji brzdu navijáku a směřuji lososa ke kamenitému břehu. Sestupuji na samotný kraj vody a po chvíli se již sobě díváme přímo do očí. Ten pohled však trvá jen několik vteřin a ocasní ploutev opět uvádí elegantní rybí tělo do pohybu, voda stříká a cívka navijáku se točí jak pominutá. Losos je zase v proudu, výskok, trhnutí a povolená šňůra se zvolna snáší k mým nohám. V transu vytahuji přetrženou udici z vody a je mi jasné, že ryba zdaleka nebyla tak unavená, jak jsem si myslel. Sedím chvíli na kameni a pak dávám prut tátovi. Bolí mne ruce, cítím jak mi buší srdce a moje myšlenky odpluly kamsi na dno řeky spolu s rybou.

"Ježišmarjá to je ryba, já se toho bojim", tátův výkřik mne rychle probral z rozjímání. Záběr přišel při třetím náhozu a tajuplná síla již rve tátovi prut z rukou. Po dvaceti minutách nerovného souboje je však zřejmé, že se jedná o menší, ani ne desetikilový exemplář lososa, kterému již docházejí síly. Ryba křižuje korytem řeky, ale šňůra z navijáku neubývá. Máme s naším lososem stále ještě plné ruce práce, když se objevuje Michal se stříbrně zbarveným asi metrovým lososem královským. Tři ryby měl na prutě a tuhle se mu podařilo zdolat. Táta i Michal toho dne ulovili své první lososy, já jsem vyšel naprázdno. Ne však na dlouho, již druhý den se mi podařilo ulovit tři hezké "kingy" a po třech dnech lovu lososů mi již zdolávání těch krásných ryb s vláčecím prutem připadalo až příliš snadné. Ke slovu přišla muškařina.

Těžký prut devítku jsem toho dne měl v ruce vůbec poprvé. Na plovoucí šňůru navazuji třímetrový návazec z vlasce o průměru asi 0,45 mm. Chytám na jednu mušku imitující lososí jikry a již po půl hodině házení mám pocit, že mi snad upadne ruka. A tak sedím chvíli na kameni a pozoruji orly bělohlavé, kteří nedočkavě poletují okolo řeky. Dobře ví, že za několik dní jim začne období hojnosti a budou se cpát uhynulými lososy tak, že nebudou moci ani vzlétnout. V tišině jen několik metrů ode mne jsem náhle zpozoroval pohyb. Házím a proud již sám strhává mouchu ke dnu tůně. Snažím se udržet kontakt s nástrahou a brzy cítím, že se moucha zastavila. Zasekávám, moucha se dává do pohybu. Přisekávám a rychle dobírám šňůru. Ryba ihned vyskakuje z vody. Není to losos, ale duhák. Hezká, asi kilová ryba. Opatrně ji zdolávám a vypínám v hlubší vodě, aby se nezranila o kameny na břehu. Znovu prohazuji tůňku a asi po půl hodině přichází další záběr. Tentokrát je odpor ryby silnější a ke slovu přichází i brzda navijáku. Přeci jen se mi však nezdá, že by šlo o lososa královského. A opravdu, u břehu nakonec těžce oddychuje asi tříkilový červený losos, kterému Američané říkají "sockeye". Vracím rybu vodě a chvíli relaxuji při pohledu na orly a západ slunce nad řekou. V hluboké tažné vodě se co chvíli objeví hřbet velké ryby, lososi královští táhnou. Nejsem oblečen právě "předpisově", mám na sobě jen triko, letní kalhoty a pohorky, na brodění ve studené vodě nemám ani pomyšlení. Přeskakuji po kamenech, které trčí z vody až na okraj proudu a odhazuji mouchu co mi síly stačí. Ať se snažím, jak se snažím, víc, než patnáct metrů šňůry nevyhodím. I to však stačí na to, aby se jeden velký losos spletl. Záběr je velmi razantní a můj zásek také. Ryba se rozjíždí po proudu, ale během okamžiku se šňůra zastavuje. Cítím, že něco není v pořádku a snažím se rybu zvednout, ale namísto tahu ryby cítím jen tvrdý a pevný odpor šňůry, která se dostala pod kámen. Nakonec mi nezbude, než zabrodit po pás do vody a šňůru i s přetrženým návazcem uvolnit. Je již téměř půlnoc a slunce se schovalo za obzor, když se celý mokrý vracím na tábořiště. Oheň vesele plápolá a táta připravuje na rošt lososí steaky. Bez komentáře se převlékám a vychutnávám si tu příjemnou únavu, která přichází po celodenním rybaření. Orli sedí na větvích smrků a nedočkavě pozorují vodní hladinu, půlnoční ticho ruší jen praskání ohně a šumění řeky.

Ráno se budíme před šestou, slunce nás nemilosrdně vyhání ze spacáků. Na snídani nemám ani pomyšlení, připravuji mouchy, převazuji návazec a jdu asi sto metrů proti proudu. Je nádherné teplo a tak jen v sandálech a kalhotách stojím na kameni a prohazuji okraj proudu. Michal už zdolává prvního lososa. Po půl hodině jsem bez záběru a navíc přijíždí raft s rybářským průvodcem a šesti Američany. Chytají na vláčecí pruty, vlasce o průměru alespoň 0,6 mm a nechutně velké mouchy si namáčejí v pytlíku s lososími jikrami pro zvýšení účinnosti. Zcela bez zaváhání si jeden z nich vlezl přímo přede mne a za hlasitého komentáře nahazuje. V duchu posílám všechny podobné tupce k šípku a jdu raději o kus dál. Jejich průvodce se mi omlouvá, což kvituji s porozuměním - zákazníky si člověk zpravidla nevybírá. Šňůra rytmicky sviští vzduchem a já po několika hodech zasekávám lososa královského. Nejdříve stojí v jámě, kde zabral a rytmicky pumpuje se šňůrou. Dobírám šňůru do navijáku a snažím se rybu přizvednout. Chvíli se nechá vodit a pak zaujímá opět svoji pozici na dně jámy. Asi po pěti minutách má toho přetahování dost a vyráží do proudu. Dlouhý návazec řeže vodní hladinu, objevuje se lososí hřbet, ale k výskoku nedochází. Backing začíná zvolna mizet z navijáku a já rybě instinktivně povoluji. Ihned se zastavuje, takže získávám zpět ztracené metry. Udržuji s rybou kontakt, ale nesnažím se ji zatím vyprovokovat k dalšímu výpadu. Přendávám si prut do levé ruky a nechávám pravačku odpočinout. Američtí vepříci zatím s válečným řevem nahánějí do obrovského podběráku prvního kinga. Můj losos se zatím probral a už si to sype proti proudu, přímo ke mně. Navíjím šňůru jak nejrychleji mohu, ale brzy se klička navijáku točí zase opačným směrem. V polovině peřeje si to ryba rozmyslela a už to pálí zase dolů. Nestačím navíjet a ani se moc nenamáhám. Ryba maže dolů s proudem neuvěřitelnou rychlostí, jako by se ještě dneska chtěla vrátit do moře. Výpad nebere konce a já musím za ní. Sandály nesandály, kalhoty nekalhoty, skáču do řeky a po kolena ve vodě běžím nejkratší cestou za rybou. Několika slušnými anglickými a velmi neslušnými českými výrazy sděluji Američanům, že mi mají jít z cesty. Mojí češtinu myslím pochopili zcela správně a ustupují do uctivé vzdálenosti. Rozrážím studenou vodu, přeskakuji udice, které ti troubové nestačili smotat, obíhám několik balvanů, které tady trčí z vody. "Ještě třicet metrů a pak se ryba dostane do velmi silného proudu, kde už nemám šanci", problesklo mi hlavou. Nejednou mi na kamenech ale ujíždějí nohy, ztrácím rovnováhu a padám do vody. Instinktivně chytám prut, ale za naviják. Cítím, jak ryba táhne co jí síly stačí a pak tah ustává. Vylézám z vody a stáčím šňůru do navijáku. Návazec nevydržel. S podlomeným sebevědomím a opět celý mokrý se vracím zpět na tábořiště. To nám ten den pěkně začíná.

Uzený losos je bezpochyby vynikající lahůdkou a v naší výstroji nechybí ani skládací udírna - podle mého názoru jeden z nejlepších výrobků firmy ABU. Protože máme rybaření právě tak dost, padlo rozhodnutí podniknout pěší výlet a vyudit dva lososy. Umyté lososí steaky jsme řádně nasolili a nechali přes noc proležet. Opouštíme řeku Gulkana a míříme po McCarthy Road směrem na opuštěné důlní městečko Kennicot. Táboříme na hezkém místě na břehu Losího jezera, desítky mil okolo ani živáčka, jen hory, jezera a severské lesy. Zatímco se moji tři přátelé chystají na celodenní výpravu, já rozdělávám oheň a chystám se vyudit něco přes deset kilogramů červených lososích steaků. Celý den hodlám strávit lenošením na břehu jezera a degustací uzených ryb. Po několika hodinách uzení se již nad jezerem nese libá vůně, slunce nemilosrdně pálí a já jsem rád, že se mohu na chvíli schovat do stínu nízkých aljašských smrků. Naprosté polední ticho náhle ruší dobře známý zvuk motoru a na cestě, která vede okolo jezera se objevuje terénní auto. Zastavuje a já se dávám do řeči se sympatickým Angličanem, který pracuje na aljašských ropných polích. Mlsně pokukuje po hromádce uzených ryb a já hrdě nabízím. Chvíli se chová rezervovaně, ale nakonec se rybou s chutí cpe. Loučíme se a on slibuje, že se opět zastaví, až večer pojede zpátky z Kennicott.

Opět jsem sám na břehu svého jezera. Vyndávám z udírny várku uzených ryb a připravuji další. Přikládám na oheň a než se stačím uvelebit ve stínu, slyším další auto. Opět zastavuje a vystupují dvě typické americké důchodkyně - bílé tenisky, plátěné kalhoty, bílé tričko, brýle proti slunci a slamák na hlavě. Prý, jestli si můžou opláchnout ruce v jezeře. "Ale jo, proč ne", zní moje odpověď. Jakmile babky zmerčí uzené lososy, rozšiřují se jim zornice a jen tak na okraj se ptají, jestli jsem "to" všechno nachytal tady v jezeře. Mám sto chutí říci, že ano, ale nakonec nad smyslem pro humor vítězí dobré vychování a přiznávám pravdu. Moji nabídku na degustaci uzených ryb přijímají jen zdráhavě, ale nakonec si ještě berou každá jeden steak "na cestu". "Jestli to takhle půjde celý den, to nám toho večer moc nezbude", říkám se nahlas, abych přehlušil ticho, které opět zavládlo na břehu losího jezera.

Ležím ve stínu, jedním okem kontroluji oheň a druhým sleduji mráčky, které plují přes hřebeny hor směrem k oceánu. Po dvou týdnech pádlování, chytání ryb a chození po horách jsem přesně tohle potřeboval.

Z mého rozjímání mne probírá praskání větví a dupot na druhém břehu jezera, které je zde široké asi 60 m. Instinktivně šahám po videokameře a čekám, co se bude dít. Do jezera nejprve skáče losí kráva a za ní dvě mláďata. Začínám točit a tak trochu mi vrtá hlavou, co přimělo zvířata běžet hustým lesem tak rychle a pak skočit do jezera. Odpověď se brzy objevuje v hledáčku kamery. Mohutný exemplář medvěda grizzly rozráží křoví na břehu jezera a skáče na losí mládě, které se brodí na mělčině. Mláděti se však podařilo vysmeknout a rychle plave směrem na hlubší vodu, kde se brodí losice a plave druhé mládě. Medvědovi se evidentně nechce plavat a běží mělkou vodou podél břehu jezera směrem ke skupince losů. Ti však nečekají a střídavě plavou a brodí nehluboké jezero směrem ke mně. Medvěd vylézá zpět na břeh a běží okolo jezera na místo, kde čeká, že losi vylezou na břeh, tedy ke mně. "No nazdar", šeptám do mikrofonu kamery, "za tři minuty se tady všichni sejdeme, losi utečnou a ta bestie nejdřív sežere mně a pak i ty uzený lososy, se kterejma jsem si dal tolik práce." O lezení na stromy nemůže být řeči, žádný z těch zákrsků by mne neunesl a i kdyby unesl, nedostanu se výš, než dva metry nad zem. A tak zatímco se losi blíží k mému břehu, rychle přidávám na oheň hromadu dřeva a sleduji medvěda, který překvapivě čiperně obíhá jezero. Můj pohled padá na umytý ešus a lžíce, v zápětí třískám do ešusu nerezovou lžíci. Kovový zvuk se evidentně nelíbí ani losům ani huňáčovi. Vyplašená losí rodinka s jedním kulhajícím mládětem vylézá na břeh asi sto metrů ode mne a po medvědovi jako-by se zem slehla. Raději rozdělávám větší oheň a občas bubnuji lžící do ešusu. Nezúčastněný pozorovatel by se mohl domnívat, že jsem indiánský šaman nebo magor.

Asi po hodině se objevuje dodávka a z ní vylézají dva chlapíci v uniformách. Pracovníci nedalekého národního parku. Trochu je udivuje proč udím ryby na tak velkém ohni. Popisuji své setkání s losy a medvědem a tím i vysvětluji proč dělám tak velký oheň. Oba dva se srdečně smějí a jeden z nich povídá: "Medvědi tady v okolí moc dobře ví, že když se někde dělá oheň, znamená to, že někdo vaří něco k jídlu! Někteří huňáči dokonce pravidelně večer navštěvují tábořiště a po té, co lidé utečou, v klidu sežerou, co jim přijde pod čumák, včetně večeře, která se právě vaří na ohni." Děkuji oběma za jejich návštěvu a zajímavé informace, přidávám uzeného lososa na cestu a ihned po jejich odjezdu zmenšuji oheň a bubnuji do ešusu. Je krásné letní odpoledne.