Aljaška - Aljaškou na vlastní pěst - Reportáže

Asi po týdnu putování Aljaškou jsme si s Martinem řekli, že bude nejlepší opustit turisticky atraktivní místa a zachytat si ryby na nějakém pěkném a opuštěném místě. Odjíždíme z Národního parku Denali, kde bylo snad ještě více lidí než na letišti v Anchorage a míříme ke střednímu toku řeky Gulkana, kde právě vrcholí tah lososů královských.

Cestou se zastavujeme v malém zaplivaném obchůdku dokoupit zásoby fazolí, párků a repelentu. Na vlastní oči a kapsu se přesvědčujeme, že nákup v osadách vzdálených od větších měst je několikanásobně dražší než v moderních supermarketech. Podle průvodce a "milepostu" nalézáme parkoviště. Sedm mil odsud leží nedostupné peřeje, pod kterými se již několik dní shromažďují lososi a čekají jen na nás. Je červen, poledne a teplota ve stínu se pohybuje okolo 28 C. Komáři z prohřátých rašelinných tůněk se slétají k našemu autu a tak raději chvatně balíme rybářské pruty, plechovku fazolí, láhev s vodou, fotoaparát a repelent. Ostatní věci musí zůstat v autě. Kdybych věděl, co nás následujících sedm mil čeká, zůstal bych tam také.

Nejprve se brodíme po kotníky a následně i po kolena v rašelině. Hejna komárů obletují naše zpocená těla a usedají na místa, kam na ně jen těžko dosáhnete. Obcházíme stále větší a větší rašeliniště, ubíhá nekonečně dlouhá druhá hodina vysilujícího pochodu a řeka stále nikde. Snažíme se držet směr a po třech hodinách chůze je řeka konečně před námi. Odhadujeme, že do rybářského kempu to nemůže být dále než deset mil po proudu. Jednoznačně se rozhodujeme jít pomalu podél řeky, prochytávat tůně. Tou dobou si stále ještě myslíme, že to bude příjemnější a méně namáhavá cesta než ta, kterou jsme již absolvovali. Opak se však stává pravdou.
Nádherná řeka se vine v meandrech spletí rašelinišť, skal a suťových svahů. Razíme si cestu hustou smrčinou i houštinou bříz, chvílemi zkoušíme jít po balvanech na břehu řeky. Komárů stále přibývá, vody v láhvi ubývá a každou chvíli cítíme známý medvědí zápach. Začínám chápat, proč většina zlatokopů putovala aljašskou tajgou v zimě. Tady se v létě opravdu pěšky daleko dojít nedá. Dlouhé meandry řeky nás dohánějí k šílenství, ale krátit si cestu se nevyplácí. Terén je stále více nepřehledný a nám je jasné, že těch deset mil do kempu se asi krapet protáhne. Za čtyři dny nám letí letadlo domů, snad ho stihneme.

Jsme na cestě již téměř deset hodin, blíží se půlnoc a slunce se kloní za obzor. Máme polární den a tak nemusíme dělat pauzu na nocleh. Teplá a nelibě páchnoucí voda z rašelinišť se pít nedá, snažíme se zahánět žízeň nadáváním. Ještě štěstí, že jsme doplnili zásoby repelentu... Konečně potkáváme první lidi. Na druhém břehu řeky táboří skupinka vodáků. Na naši otázku, jak daleko je do kempu, se nám dostává děsivé odpovědi. "Asi pět mil k soutoku řeky a pak necelých dvanáct mil". To je náš konec. Chvíli zvažujeme možnost přeplavat řeku a ukořistit jednu z ledabyle na břeh vytažených lodí, ale bohužel vítězí dobré vychování.

Pokračujeme po svých. Po dalších dvou hodinách poskakování mezi trouchnivějícími kmeny borovic a medvědími lejny se blížíme k soutoku. Přes den sem vyjíždějí silné motorové lodě, které přivážejí líné americké rybáře. Je nám jasné, že na jednu z těchto lodí se my prostě musíme dostat.

Soutok je fantastické místo. Teplá a kalná rašelinná voda levého přítoku se zde mísí s chladnou a čistou vodou pravého ramena řeky, které pramení v horách. Široké štěrkové břehy zvolna klesají na hloubku, kde se v silném proudu ukazují majestátní lososi královští. Chvíli chladíme puchýře, ale rychle se nás zmocňuje rybářská horečka. Skládáme pruty, chvatně navazujeme třpytky.
Martin po čtvrt hodině zdolává lososa červeného (sockeye). Ryba váží asi 3 kg, z moře přitáhla před několika dny, protože zatím nemá typické červené, ale stříbrné zabarvení. Půjčuji si od Martina lehký pstruhový proutek a spíše z dlouhé chvíle prohazuji silný proud při druhém břehu řeky. Cítím, jak těžká plandavka kopíruje dno, náhle prudké škubnutí, zásek a nástraha stojí. Vázka? Ne, zcela jednoznačně poznávám záběr lososa královského. Mám na navijáčku asi šedesát metrů čtyřicítky vlasce . Snad jedině ten vlasec a mohutný jednoháček na konci udice jsou vhodné pro lov "kingů". Asi po třech minutách se vlasec rozjíždí proti proudu, zrychluje, výskok, zatřepání celým tělem, pád do silného proudu a pak se alespoň dvanáctikilová ryba opět "usazuje" kdesi při dně. Snažím se nenechat rybu odpočinout a zvolna ji přitahuji k sobě. Jakmile projeví sebemenší známky výpadu, povoluji. Zatím má dost sil a není důvod ke spěchu. Zdá se, že neví o mé malé zásobě vlasce a chce zůstat nad peřejí, která začíná asi třicet metrů pod námi. Dostane-li se mi tam, je ryba ztracena. Přetahujeme se na třiceti metrech vlasce dobrých dvacet minut, až se ryba nechává přitáhnout na mělčinu do slabého proudu, neklamná známka, že začíná být unavena. Několik minut vodím kinga okolo břehu, až mu docházejí síly. V klidu ho mohu uchopit před ocasní ploutví, opatrně vyzdvihnout, přenést na břeh a vyjmout háček. Ryba váží asi 12 kg, patří tedy k těm menším, je to jikrnačka. Hlavou se mi míhá představa, kolik jen nástrah musela překonat tahle ryba, od vykulení z jikry, cestou zpět do moře, během života v moři a konečně zase na své pouti k trdlištím. Vybavují se mi důmyslně sestrojené "indiánské kolotoče", do kterých jsou zachytáváni táhnoucí lososi ve velkém množství, i zástupy Indiánů, kteří loví lososy do podběráků, aby je v zápětí vyměnili za alkohol. Kolik jen ryb vstoupilo ústím do této řeky a kolik jich dosáhne konce své pouti? Po nezbytném fotografování dáváme rybě svobodu.

Jsou čtyři hodiny ráno, máme za sebou asi třicet mil pochodu namáhavým terénem. Sedím na břehu, ohřívám v plechovce od fazolí vodu na čaj a suším promočené boty. Vycházející slunce ozařuje vrcholky smrků, v proudu řeky se občas objeví mohutné lososí tělo. Škoda, že nás za několik hodin odveze pryč některá z motorových lodí, je nám tu fajn.