Argentina - řeka Paraná - Reportáže

Dorado – zlatý „losos“
Když jsem prvně uviděl fotografie dorad z argentinských řek, myslel jsem si, že se jedná o lososovitou rybu. Jenže s lososy a našimi pstruhy má jihoamerické dorado, neboli česky „kujaba“ (rod Salminus) jen málo společného - snad jen tvar těla s tukovou ploutvičkou, zálibu v proudech a dravost. Fakt, že dorada – kujaby nejsou blízkými příbuznými pstruhů ani lososů nikomu z naší osmičlenné výpravy nevadil a zabalili jsme si podobné vybavení, jako kdyby se naše výprava měla zabývat lovem velkých pstruhů nebo tajmenů. Snad jen s tím rozdílem, že jsme přibalili i notnou zásobu kvalitních lanek, protože čelisti dorad jsou vyzbrojeny nekompromisně ostrými zuby a namísto brodicích kalhot jsme se vybavili zásobou triček a krátkých kalhot – navzdory faktu, že se výprava odehrávala v lednu, čekalo nás subtropické klima severní Argentiny a tedy teploty okolo 20-30°C.

Řeka Paraná
Když jsme prvně uviděli řeku Paraná, vypadala ještě větší než na fotografiích. Na pláži vedle vilky našeho hostitele se koupaly děti (byl leden a v Argentině tedy logicky letní prázdniny) a kdesi na druhé straně řeky u břehů Paraguaye plula velká nákladní loď naložená brazilským obilím. „Hmmm, tak na takovémhle veletoku vláčet a muškařit, to nebude snadné“, napadlo mne a asi i většinu mých přátel. Náš hostitel – rybářský průvodce Vittorio asi četl naše myšlenky a s úsměvem nás uklidnil: “Nebojte, máme opravdu rychlé lodě a za pár minut jsme v říčních ramenech, u ostrovů a skalnatých mělčin, kde Vám vůbec nebude připadat, že jste na velké řece“.

První ráno
Kdo by čekal, že obyvatelé subtropické části Argentiny budou ke všemu přistupovat s nadhledem a laxností jižních národů, možná by se divil. Slovo „maňana“ jsme během našeho pobytu nezaslechli snad ani jednou a hned první den byl budíček už po páté ranní. Venku byla ještě tma, ve vsi kokrhali kohouti, ve stromech na zahradě skřehotali papoušci a kdesi zavřeštěla opice. Pro nás bylo důležité, že z jídelny voněla káva a cinkaly talíře. Na terase příjemných 20°C, většina výpravy již snídala, když jsem se vyhrabal z postele a pečlivě se namazal Daylongem proti sluníčku. V polovině ledna nejsou obvykle naše evropská těla zvyklá na slunce já se nechtěl hned první den spálit.
Ještě před východem slunce opouštíme náš útulný pension a jdeme do kotviště lodí, kde už čekají naší čtyři průvodci a čtyři rychlé a dobře vybavené motorové lodě.
Kromě silného motoru o výkonu 50-100 HP je na každé lodi i elektromotor, který oceníme především během driftování okolo břehů. Příď a záď všech plavidel je tvořena plošinou, ze které může pohodlně rybařit stojící rybář – muškař nebo vláčkař. Průvodci usrkávají horké maté, motory jsou zahřáté a rybáři už nedočkaví. Vyrážíme.
Lodě letí po klidné hladině řeky, jako když střelí. Každá se řítí na jiné loviště. Z dohledu mizí vilky i budovy haciend a když po půl hodině náš průvodce Vincente vypíná motor, jsme v bočním rameni, jehož břehy jsou hustě zarostlé pralesem. Ten břeh patří k sousednímu státu - Paraguayi, ale říční hranice je zde volně propustná. Proud se prodírá naplavenými kmeny, větvemi a podemletými stromy, místy lemuje hlinitý břeh porost rákosu. Loď driftuje asi 20 metrů od břehu a průvodce ji řídí a zároveň přibržďuje elektromotorem.

Taktika rychlých a přesných hodů
Vincente nám vysvětluje, že velká dorada stojí téměř výhradně v blízkosti překážek, které jim poskytují úkryt, ze kterého útočí na svou kořist – drobné rybky, myši a žáby. Nahazujeme tedy do blízkosti naplavených větví, k potopeným kmenům a podemletým břehům. Když můj streamer dopadl asi dva metry od větve trčící z vody vysloužil jsem si od průvodce pochvalu: „Hezký. Až nahodíš příště, tak ještě blíž k té překážce a hlavně proti proudu – nad ní. Nikdy ne pod ní, dorado stojí v úkrytu s hlavou proti proudu a sleduje, co se děje nad ním...“.Zkouším tedy nahodit blíže, ale... „Sakrapráce, visím v těch zatracených větvích“ lamentuji a snažím se vyprostit uvízlou nástrahu“. „No, já už visím taky“, přiznává Jirka, kterému se podařilo zaseknout streamer do větve ukryté pod hladinou. Pomoci elektromotoru se hezky v tichosti proplétáme mezi napůl potopenými stromy a mně se po chvilce daří získat nástrahu zpět. Jirka je na tom hůř – ta jeho vězí zaseklá přiliš hluboko a tak dnes prvně trháme. Když jsme podobným způsobem přišli o pátou mušku, poznamenává Vincente, že: „Většině rybářů den nebo dva trvá, než se dostanou do formy a začnou nahazovat přesně. Nic si z toho nedělejte, mušek máme na základně dost a jestli chcete, je tam i vázací koutek s veškerým materiálem a tak si můžete dovázat, co Vás napadne. Největší ryby stávají na takovýchhle místech, ale pro dnešek bylo trhání dost a tak vyrazíme na menší dorada ke skalám a ostrovům.“

Skály
Jen jsme se stačili posadit, loď se dostala do skluzu a já si uvědomuji, že není vůbec žádné vedro. Ta chvilka házení stačila, abych se trochu zapotil a na rychle jedoucí lodi je celkem frišno. Po deseti minutách vyjíždíme z bludiště říčních ramen na několik kilometrů široký hlavní tok. Průvodce ukazuje kamsi k obzoru, kde rozeznáváme naše přátele vláčkaře. Stejně jako my se řítí proti proudu. Zastavují u skupinky ostrovů a skalnatých mělčin. Že se uprostřed obrovské řeky najednou objeví mělčina a šutry, to bych nečekal – najet lodí v téhle rychlosti na některý z kamenů, tak je plavidlo vejpůl, napadá mne, ale je vidět, že náš průvodce zná řeku jako své boty a vesele si kličkuje mezi skalami a mělčinami. Za pár minut opět ztrácíme naše přátele z dohledu a frčíme okolo břehu, který zde mění charakter. Namísto pralesa se objevují pastviny, tu a tam vedou k vodě vydupané pěšiny či spíše dálnice od dobytka, který se z pampy občas přijde k řece napít. Ve vysoké trávě se popásají stádečka skotu, který se časem změní v argentinskou svíčkovou, roštěnou... Čekal jsem, že argentinské krávy budou vypadat jako masná plemena, tak trochu více „stejkovatě“, třeba jako angus nebo charolais. Jenže ony to jsou, alespoň na pohled, úplně normální české stračeny.
Z mého zemědělsko-kulinářského uvažování mne probírá snížení otáček. Charakter břehu se opět změnil a před námi se táhne několik kilometrů dlouhý úsek plný skal a kamenitých výběžků.
Pomalu zajíždíme ke břehu, hluk padesátikoňáku střídá tiché bzučení elektromotoru a Jirka už nahazuje ke skalce, za kterou se dělá vracák. Jen co začal stahovat nahozený streamer, zalesklo se pod hladinou cosi zlatého a než stačil zaseknout, už mu to rve šňůru z ruky. Pak to trochu pleskne, jak přetržená udice vystřelí k naší lodi a naše první osobní setkání s doradem je u konce. „No, viděls to? To byla kobyla! Muy grande!,“ hlásí překvapený Jirka mně i Vincentovi. „No grande, normal pekeňo, možná 40, maximálně 45 cm“, směje se Vittorio a dodává: “Já Vám říkal, že pětadvacítka návazec je málo. Lanka máte dobrý, jsou na 30 kilo, ale ten vlasec musíte dát silnější“.
„Slušný, fakt dobrý. Jestli tohle mělo 40-45 cm, jak budou bojovat ty půlmetrový a větší ryby?“, uvažuje Jirka nahlas, skládá sedmičku prut, vyndavá devítku a na plovoucí šňůru navazuje vlasec o průměru 0,35 mm se slovy: „Na silnější cajk jsem nechytal ani lososy a tajmeny, tak snad to bude stačit“. Stačilo, tedy většinou to stačilo.

První „zlatíčka“
„Vyndej prosím z mýho baťohu foťák a udělej mi pár obrázků“ chrlím ze sebe, zatímco se snažím ponořit špičku prohnutého prutu do vody, abych skákajícímu doradu trochu znesnadnil jeho gymnastické představení. Ani nevím, odkud ta ryba vyrazila. Jen jsem došponoval nahozenou šňůru, najednou se streamer vznesl z vody k obloze a v tlamě ho drželo zářící dorado. „Prosím tě, co chceš fotit“, brblá Jirka, když beru dorado do ruky. A má vlastně pravdu. Skoro se mi nechce věřit, že ta ryba má s bídou jen 35 cm. „No, rvala se jako minimálně půlmetrovej pstruh, nečekal jsem, že to bude takovejhle prcek“, přitakávám trochu zklamaně. „Doracito“ (zlatíčko), směje se Vincente a dodává, že nějak se začít musí. Brzy přichází i Jirkova chvíle a skóre se ještě před obědem vyšplhá na 3:5 a mezi drobnými zlatíčky si na konto připisujeme i dvě dorada dlouhá 48 cm. Žádní obři, ale jak řekl Vincente:“Nějak se začít musí“.

Vybavení
Vůni jehněčího cítíme už z lodě a na terase, kde je servírován předkrm, už nás čekají naši kolegové.
„Tak se chlubte“, usmívá se potutelně Pavel s orosenou sklenkou bílého v ruce. „No když se takhle křeníš, tak to tě asi netrumfnem“, odtušil Jirka. A netrumfli. Většina posádek sice velké ryby jen viděla nebo utrhla, ale Pavel bodoval doradem délky 73 cm. „A na sedmičku mušák“, dodává významně: „Nebyla to žádná sranda, museli jsme s lodí objet pár potopených větví, kudy mi ta potvora prokličkovala, než jsem jí trochu unavil. Chce to spíš osmičku nebo devítku prut“, doplňuje.
Vláčkaři měli sice více záběrů, ale většina ryb jim spadla. „Je to tak jedna zdolaná ryba na pět nebo sedm zaseknutých“, povzdychl si Libor: „Většina to vyklepe při tom jejich šíleným skákání a pár jsem jich i utrh. Odpoledne si vezmu měkčí prut, tak okolo 30 g a nevím, jestli nevyměním šňůru za vlasec. Jak ta šňůra nepruží, tak to většina ryb hned po záseku vyklepe“.
Na téma „vlasec nebo šňůra“ debatujeme ještě nad jehněčím a později u červeného probíráme úspěšné streamery a wobblery. Ale to už se nám po obědě klíží oči – teď je čas na siestu a ve čtyři vyrážíme na večerní chytání.

Jižní rytmus života
Nevím, zda mne probudil zvuk špuntu opouštějícího láhev vína nebo cinkot skleniček či to byl hluk cikád usazených na stromě za naším bungalovem. V každém případě jsem byl vzhůru, evidentně v Argentině, bylo horké odpoledne a na terase Pavel, Saša a Vlasta popíjeli temně rudé Carmenere a připravovali nástrahy. Přesněji řečeno, Pavel připravoval nástrahy a Saša s Vlastou popíjeli víno a komentovali Pavlovu činnost. Siesta jak má být.
Když beru ranní vstávání jako cenu za hodinku spánku po obědě, myslím, že to mají Argentinci dobře vymyšlené: za ranního chládku 4-5 hodin pracují, pak mají 2-4 hodiny pauzu na oběd a siestu a odpoledne se ještě na pár hodin vracejí do práce. Alespoň v severní (subtropické) části Argentiny to tak chodí. Tohle rozvržení dne vyhovuje i nám – rybářům: ráno, když je příroda plná života a teplota se pohybuje okolo 20°C jsme na rybách, mezi 11.00-15.00 obědváme, degustujeme vína a odpočíváme a od čtvrté do osmé večer zase rybaříme. Ne snad, že by nebylo možné chytat ryby i přes poledne, ale nikdo z nás se nechce škvařit na poledním sluníčku a navíc je zdejší pojetí přívlače i muškaření velmi intenzivní a polední odpočinek každý z nás vítá.

Pirá-pitá
Zatímco ráno popíjeli naši průvodci pro zahřátí horké maté, teď srkají z kalíšků jeho studenou alternativu – tereré. Chutná trochu jako studený zelený čaj a má mírně povzbuzující účinky (asi jako čaj, takže si od tereré ani od maté zase moc neslibujte). V každém případě průvodci s loděmi na nás čekali přesně dle dohody, což samo o sobě bylo pozitivní, jak potvrdí každý, kdo má zkušenosti s dochvilností jižních národů.
Podle instrukcí jsme si na odpoledne kromě prutů na dorada vzali s sebou i lehčí vybavení vhodné pro lov na suchou mušku nebo na vláčení drobných nástrah. Kromě kujaby – dorada jsme se odpoledne měli pokusit i o lov piraní a stříbřité ryby, kterou místní rybáři nazývají pirá-pitá nebo salmón (česky brykon laplatský). Brykon vypadá tak trochu jako plotice s tukovou ploutvičkou. Dorůstá délek 40-70 cm a živí se dravě – u zarostlých břehů loví drobné rybky, korýše a hmyz, především ten, který dopadne nebo dosedne na hladinu. Jak jsme se měli přesvědčit, rychlý postřeh brykonům opravdu nechybí.

Hladinové lovy
Jen jsme nastoupili do lodě, motor zahučel a vyrazili jsme ke druhému břehu. Vincente nejprve zajel k bílé budově Paraguayské pohraniční policie, zde nahlásil naši přítomnost v pohraničních vodách, což vypadalo asi takhle: „Jo, jsem to já a mám sebou dva klienty. Ne nejsou to Američané, jsou z Evropy. Checoslovaquía. Kde to je? Prý někde mezi Německem a Ruskem...“ S posvěcením oficiálních míst vplouváme do výsostných vod Parauaye. Vypadá to tady úplně stejně jako o kus dál v Argentině – voda, mokřady a na břehu pás pralesa.
„Zajedu do mělkého ramene, kde nad říční hladinou roste spousta křoví a stromů. Pirá-pitá stojí většinou ukryté blízko břehu a bleskurychle útočí na hmyz, který spadne na hladinu. Nahazujte suché mušky, třeba chrostíky – to je skoro jedno, ona ta ryba většinou nemá čas si nástrahu nijak zvlášť prohlížet. Nástrahu pokládejte tak 20-50 cm od potopených keřů a stromů nebo nahazujte pod koruny stromů, které se sklánějí nad hladinou“, vysvětluje didakticky Vincente strategii lovu. A protože jsme z domova zvyklí poslouchat, navíc se už ráno ukázalo, že rybám a rybaření naši průvodci opravdu rozumějí, udělali jsme přesně to, co nám řekl.
Rychlý proud unáší naši loď podél břehu, Vincente plavidlo přibržďuje elektromotorem, a když se blíží slibné místo, loď na pár vteřin zastaví docela. Máme tak dost času soustředit se na náhozy a pokládáme mušky přesně podle jeho slov – do bezprostřední blízkosti předpokládaných stanovišť ryb. „Častěji nahazujte. Mušku nechte na hladině ležet jen 3-5 vteřin, déle to nemá smysl – když se pirá-pitá muška líbí, bude u ní hned, jak dopadne, uvidíte“, upravuje naši taktiku Vincente. A měl pravdu!
První útoky zažily naše mušky pod rozložitou korunou jakéhosi tropického stromu, která doslova visela nad hladinou. Nahazovali jsme bokem tak, že nástraha kopírovala hladinu a doslova vletěla do prostoru mezi hladinou a větvemi. Jen se muška dotkla hladiny, cosi ji strhlo pod vodu. Ryba měří necelý půlmetr, ale bojuje zdatně, navíc jí pomáhá silný proud, který míří přímo pod podemletý břeh plný kořenů a větví. Zatímco dorada při zdolávání skáčou, tahle potvora se třepe jak divá, ale drží se pod hladinou. Než stihnu brykona dovést k lodi, zasekává dalšího i Jirka. Zatímco moje pirá-pitá byla celá stříbrná, Jirkova je hezky žlutozlatá. Ocasní ploutev mají podélně rozdělenou napůl černým pruhem – podobně jako dorada.
Další hodina rybaření probíhá v bláznivém tempu: nahodit, nechat 2-3 vteřiny ležet na hladině a znovu nahodit a tak pořád dokola. Někdy jsem měl pocit, že pirá-pitá zhltla mušku dřív, než stačila dopadnout na hladinu. Tenhle ukvapený způsob muškaření je velmi efektivní – když se muška ocitne v akčním rádiu brykona, dravec jí schlamstne, „než bys řekl švec“. Když dopadne muška příliš daleko od predátora, ten se k ní ze svého stanoviště nežene – možná se bojí vzdálit ze svého úkrytu? Možná. Zubatých čelistí je v řece více než dost.

Kuličky
Když míjíme skupinu stromů, ze kterých nad vodní hladinu visí drobné plody, otevře náš průvodce krabičku s nástrahami a každému podá haček, na kterém je navlečený obyčejný korálek o průměru 7-10 mm. „Navažte to na kousek lanka, které nic nepřekousne“, zní krátká, ale jasná instrukce. Zatímco navazuji, nakukuji do Vincentovi krabičky – kromě streamerů na dorada a suchých mušek na brykony je v ní asi tucet háčků s navlečeným korálkem hnědé, žluté, bílé nebo oranžové barvy. „Spousta ryb v řece se živí různými plody, které ze stromů a keřů padají do vody. Teď zraje plodů jen málo, ale když sem přijedete v březnu nebo dubnu, tak stačí, aby fouknul vítr a na hladinu místy doslova prší různé bobule. Ryby pak mají úplné hody. Já se teď s lodí vrátím kus proti proudu, kde bylo několik stromů se zralými bobulemi. Vy nahazujte pod stromy a nechte kuličku padat ke dnu, aby nástraha spadla do vody, jako když spadne ze stromu,“ vysvětluje Vincente.

Boga
Nahazovat několik gramů těžkou kuličku na sedmičkovém prutu nebylo úplně snadné a občas některý z nás sykl, když ho špatně nahozená nástraha strefila do zad nebo do hlavy. Po čtvrt hodině tohoto podivného „nymfování“ konečně Jirka zasekává. Ryba se drží u dna, ale po pár minutách odporu už pózuje k fotografování. Podobá se parmě. „Tohle je boga. Dorůstá délky až 80 cm. Možná jste si všimli několika motorových lodí zakotvených uprostřed řeky, ze kterých rybáři chytali na těžko. Jsou to Brazilci – jezdí sem autobusem na rybářské zájezdy a chytají u dna vesměs právě tyhle ryby a sumce surubí. Mně to přijde jako nuda, sedět celý den na sluníčku a čekat až se něco pověsí na háček. Ale mají na lodích chladící boxy s pivem a chlemtání studeného ležáku je možná to, co se jim na tomhle sportu líbí nejvíc,“ uvažuje Vincente nahlas.

Piraně
„Jenže já jsem nečekal, že ulovíte tuhle rybu. Já doufám, že se vám podaří ulovit pacú – plodožravou pirani, která může vážit i 10 kg!“, vysvětluje náš průvodce, když jedeme s lodí k další skupině stromů, na kterých dozrávají jakési plody. Driftujeme s lodí bržděnou elektromotorem podél břehu a do podvečerního ticha se ozývá žbluňkání, se kterým nahazované kuličky dopadají na hladinu. „Mám“, hlásí konečně Jirka a jen s vypětím všech sil drží špičku prutu k obloze. Metr za metrem ztrácí šňůru a Vincente musí nakonec s lodí proti proudu, aby Jirka o úlovek nepřišel. Ryba se statečně drží u dna a vůbec nechce opustit své stanoviště. „Je to pacú, na něj může být sedmička prut málo“, pronáší spokojeně průvodce. Po chvilce je pacú mezi námi – tvarem těla připomíná cejna a jeho ústa jsou ozbrojená ostrými lištami, které dokáží překousnout každý vlasec a rozdrtit i ten nejtvrdší ořech. Nebo prst. „Pacú je moc dobrá ryba, ale my dnes máme večer hovězí steaky, tak ho pustíme“, zní verdikt.
Slunce se kloní k západu, a protože chceme před setměním poškádlit velká dorada, která za soumraku často loví u skalnatých ostrovů, měním kuličku za téměř 15 centimetrů dlouhý zelenočerný streamer. Loni v červnu jsem s ním slavil úspěchy na štikách ve švédské Karlskroně, tak třeba se bude líbit i doradům. Zatímco Jirka stále dráždí s kuličkou pacú pod převislým břehem, zkouším si pár náhozů k větvím potopených stromů. K mému překvapení přichází razantní záběr. Ale ryba neskáče, snaží se držet na jednom místě u dna. Žádné výpady jako pirá-pitá nebo výskoky dorado. Jen škubání a třepání u dna. Po chvilce vytahuji do lodě skoro 45 cm dlouhou piraňu. „Pozor, tahle má pravé zuby, ne jako pacú“, varuje mne Vincente. A opravdu tlama je plná trojúhelníkovitých zubů ostrých jako břitva, na což doplatila moje muška, kterou piraňa dokonale oholila.

Večer
Za soumraku přijíždíme ke skupině skalnatých ostrůvků nedaleko kotviště lodí. Proti zlatorudé západní obloze se pár set metrů od nás rýsují siluety lodí našich kolegů, kteří loví na přívlač. Ten večer jsme už žádná dorada neulovili, ale v přístavu, kde se s příchodem tmy setkává čtveřice našich lodí, se dozvídáme, že Pavel ke svému rannímu doradu 73 cm přidal ještě jednu „šedesátku“ a pár menších a Radek kromě dorad lovil na rotačku úspěšně půlmetrová pirá-pitá a čtyřiceticentimetrové piraně-palometa.
Po vynikající večeři a pár sklenkách červeného moudře hovoříme (ostatně jinak to pod vlivem silného vína ani neumíme) a plánujeme zítřejší lov. První den rybaření nám sice na udice přinesl celou řadu hezkých dorad, ale o většinu jsme přišli. Navazujeme nová lanka, předěláváme návazce a někteří vláčkaři mění šňůru za vlasec. Noční ticho pak už ruší jen cikády, cinkání skleniček a pochrupování unavených rybářů.