Argentina - rio Caterina - Reportáže

Lov pstruhů obecných a duhových v nejjižnějších končinách Argentiny a Chile má celou řadu příznivců mezi rybáři, především mezi muškaři, z celého světa. Někdy od roku 2010 se začalo objevovat stále více informací o úlovcích pacifických lososů čavyča – king v řekách Patagonie. Překvapivě na argentinské i chilské straně kontinentu.
A protože naše čtveřice měla toulavé spády, dohodli jsme se v obsazení dva muškaři a dva vláčkaři, že se těm argentinským „kingům“ podíváme na zoubek.

Fáze plánování
Mohli jsme se samozřejmě svěřit do profesionální péče některého z argentinských rybářských pensionů, který by nám zajistil specializovaného průvodce a za mírný poplatek okolo 500 amerických dolarů na den by nám v klidu a pohodlí dopřál skvělý zážitek z lovu lososů. To nám však připadalo poněkud jednoduché, nenápadité, málo dobrodružné (a taky jsme chtěli ušetřit těch 500 dolarů). V období příprav se střídala období, ve kterých jsem při porovnávání doložených informací o úlovcích lososů propadal oprávněné skepsi, že ve velkých a těžko přístupných řekách obklíčených soukromými pozemky „chytnem prd“ s chvílemi, kdy jsem studiem argentinského malbecu došel po několika sklenkách k závěru, že „to nějak vymyslíme“. A protože jsme na to plánování byli čtyři a dohromady už nám za pár let bude 200 let, došli jsme k moudrému rozhodnutí: nejprve vyzkoušíme volně přístupná loviště vytipovaná pomocí mapy a informací o úlovcích, a když se úspěch nedostaví, tak rozbijem prasátko a svěříme se na pár dnů do rukou profesionálů.

Kde se vzali, tu se vzali
Lososi ani pstruzi původně v Jižní Americe nežili. Když do chladných končin Patagonie zavítali první Evropané, vyskytovali se v tamních řekách a jezerech jen mihule, drobné okounovité rybky a nejvýše pár kilo vážící sumci, či spíše sumečci.
První pstruhy obecné vysadili v jižní Argentině a Chile němečtí osadníci koncem 18. století – sudy s jikrami pstruhů z pohoří Harz putovaly v podpalubí zaoceánských lodí z Hamburku do přístavu Rio Gallegos a odtud na hřbetech koní a mul do řek a jezer v Andách. O pár desítek let později byli v Patagonii vysazeni i pstruzi duhoví a siveni. Dnes se duháci a pstruzi obecní stacionární i mořské formy loví v mnoha řekách Patagonie a Ohňové Země.
Kolem roku 2000 občas někdo na jihu Chile ulovil v řece lososa čavyču-kinga. Větší část odborné i laické veřejnosti předpokládala, že se jedná o ryby, které unikly z farem-sádek v chilských fjordech. Jen romantičtěji založení jedinci se drželi hypotézy, podle které se někteří lososi tak trochu zatoulali pár tisíc kilometrů od pobřeží Aljašky nebo západní Kanady až do Chile. Jenže úlovků lososů přibývalo a navíc se množily informace o úlovcích kingů na argentinské (tedy atlantické) straně And. Dnes už se asi nedozvíme, zda rozšíření lososů čavyča do řek jižní Argentiny a Chile je dílem cíleného vysazování (což se jeví jako pravděpodobnější) nebo se jedná o populaci, která vznikla díky únikům ryb ze sádek. V každém případě je dnes v jižní Argentině a v Chile několik řek, kam lososi čavyča-king pravidelně táhnou. Ti chilští z Pacifiku a ti argentinští z Atlantiku. Tah začíná v listopadu-prosinci a ryby se obvykle třou od února do dubna.

Řeka Santa Cruz (neúspěch č. 1)
První pohled na Andy byl vskutku impozantní – po několika hodinách jízdy mírně zvlněnou pampou se před námi objevilo obrovské jezero Lago Argentino a za tím se táhl pás hor a ledovců.
Náš zdroj, který žije na břehu jezera, a v jeho okolí rybaří už pár desítek let, nás informoval, že jestli si chceme zachytat kingy-lososy čavyča, tak musíme k řece Caterina, protože tam na sto procent jsou a on je tam ostatně zachytal i minulý týden. Má to jediný háček – Caterina se nachází v odlehlé poloze dostupné jen lodí nebo vrtulníkem, na pozemku luxusní estancie (hotel ve stylu farmy) a za tenhle exkluzivní zážitek se prostě platí.
„No dobrá, když jsou kingové na téhle řece, přeci musí táhnout i tudy, tudy a tudy“, ukazoval jsem na mapě pravděpodobnou trasu táhnoucích lososů. „No to jo“, odtušil náš zdroj, kterému nikdo neřekne jinak, než Guanako a pak dodal: „Já, teda ne, ale můj kamarád zná člověka, který tady kinga prý chytil“. Načež zabořil prst do mapy na břehu řeky Santa Cruz. Bylo rozhodnuto – nejprve si zachytáme pstruhy na jezeře Lago Argentino a pak pojedeme na lososy na řeku Santa Cruz.
Pstruhy jsme skutečně zachytali (každý jednoho) a další den vyrazili do lososího ráje na řece Santa Cruz. Řeka krásná. A velká. Hodně velká. Za celý den jsme nechytli ani šupinu.

Řeka Viedma (neúspěch č. 2)
Krajinářsky zajímavá a rybářsky neúspěšná procházka po březích řeky Santa Cruz měla jeden pozitivní efekt – chytili jsme jazyka a získali další informace: „Lososi, no jó, ty tady táhnou. Obrovský a je jich spousta. Fakt velký ryby – deset, dvacet kilo. Známej tady viděl člověka, co je tu chytal a prej jednoho i chytil. Ale to bylo skoro před měsícem, teď musíte dál, nejlíp na řeku Caterina nebo Vueltas nebo Viedma.“ Bylo jasné, že tenhle chlap byl přesně tím, co se v novinách označuje jako „spolehlivý zdroj informací, který si nepřeje býti uveden“. Řeky Vuelta i Viedma jsme měli při cestě a tak jsme vyrazili.
Na břehu řeky Viedma jsme našli útulnou základnu – hospodu, kde před více než sto lety nocovali i Butch Cassidy a Sundance Kid, když obtěžkáni lupem z banky v Rio Gallegos prchali do Chile. Telecí řízky tam dělají vynikající a řeka, ta teče hned před hospodou. Když jsme začali z auta vytahovat rybářské pruty, pravila paní domu, že hned zavolá manžela, který je rybář a poradí nám, kde jsou dobrá místa. Manžel se přihnal v oblaku prachu na hřbetě zpěněného koně a bylo vidět, že má upřímnou snahu nám pomoci: „Škoda, že jste nepřijeli o týden dříve, to byl ještě dobrý tah. Teď možná chytnete nějaké lososy u výtoku z jezera. Normálně dělám rybářského průvodce a rád bych se vám věnoval, ale dneska fakt nemohu. No, ale aspoň vám poradím, jak se dostat na správný břeh k výtoku řeky z jezera“. Poradil a dokonce nás pustil na svůj soukromý pozemek. Přístup k lovišti byl pravda trochu zvláštní - pár set metrů jsme se vláčeli přes písečné duny navlečeni do broďáků, ale po překonání pouštní pasáže se před námi objevilo jezero a z něj vytékající řeka. Písčitoštěrkové dno se mírně svažovalo do chladivých vod, říční proud v meandrech modeloval ideální lososí trdliště a vrcholky hor včetně majestátního Fitz Roy ozařovalo zapadající slunce. Nádhera. Jednoznačně rybářský ráj. Nechytli jsme ani šupinu.

Řeka Caterina (konečně lososi)
Rybářský průvodce Gustavo, se kterým jsme si při lovu pstruhů trochu zvedli pochroumané rybářské sebevědomí, opravdu věděl, o čem hovoří: „S kingama je to těžký. Vlastně nikdo pořádně neví, kdy a kudy táhnou, a už vůbec nevíme, kolik jich potáhne. Poslední tři roky se jich v únoru nebo březnu vždy pár desítek tře u El Chaltén, jenže to jsou už ryby v posledním tažení. Ale řeka Caterina, to je jiná liga. Jestli se tam dostanete, tak neváhejte a jeďte, tam si zachytáte.“ Doporučení profesionála nešlo neposlechnout.
Do našeho odletu domů zbývaly poslední tři dny, když jsme se na palubě výletní lodě proplétali mezi ledovci plovoucími ve vodách obrovského jezera. V zátoce na konci jezera pak loď zakotvila a naše čtveřice ve společnosti dvou průvodců vstoupila do údolí, které mi navždy zůstane v paměti, jako jedno z nejkrásnějších míst, která jsem měl možnost navštívit. Po svěže zelených loukách se prohánějí stáda koní, nad údolím se tyčí štíty hor a pak je tu řeka – průzračně modrá s peřejemi, mělčinami i tůněmi, kde nedohlédnete na dno.
Ze všeho nejdřív jsme se ubytovali v komfortním pokoji s výhledem na hory a pak se šlo na oběd. To jídlo nevařil kuchař, ale virtuos: čerstvé salátky, domácí klobásky, sýry a pak samozřejmě steaky, nádherný růžový masíčko, co se na něj srdce směje. A nakonec sklenka červeného a ještě nějaký dezertík jako sladká tečka. Ach jo, zase jsem se přežral a nemohu se nasoukat do broďáků.
Po vydatném obědě jsme se vydali říčním údolím k horskému jezeru, ze kterého řeka Caterina vytéká. Nejprve terénním vozidlem a pak pěšky. Po půlhodinové procházce nám hezky vytrávilo a prohlášení našeho průvodce, když jsme dorazili k výtoku řeky z jezera, že právě tady před dvěma týdny chytli minimálně deset kingů, nás zastihlo ve stavu maximální připravenosti. Naše mušky a třpytky začaly brzy brázdit vody řeky i jezera.
„Mám“, zařval jako první Tomáš. „Ale to nebude losos. No to ne, to je snad štika. No to není štika, to je, to je, to je siven. To je siven jako kráva!“, komentoval svůj úlovek Tomáš s kadencí, za kterou by se nemusel stydět ani reportér sportovního přenosu.
Byl to opravdu siven, přesněji siven obrovský (Salvelinus namaycush) dlouhý více než 70 cm. A pak přišel další a ještě jeden a Pavel s Radkem chytali duháky. Ryby sice braly, jen losos zatím žádný. „Zajímavý, před dvěma týdny jsme tu nechytli ani jednoho sivena, ale lososi šli jako na běžícím pásu. Asi už tu nejsou, ale to nevadí, v jámě pod skálou určitě budou“, uzavřel svou úvahu náš průvodce, vyrazil směrem po proudu a my za ním.
Řeka vytvářela na svém toku nádherné pasáže, které mi připadalo škoda jen tak minout. Zatímco ostatní rybáři i průvodce mi dávno zmizeli, já nahazoval streamer na rozhraní proudů, do tůní i vracáků, prostě všude tam, kde jsem čekal, že by mohly stát ryby. Chytal jsem jen malé duháky od 20 do 40 cm, ale nikterak mi to nevadilo. Procházel jsem pomalu tím údolím a připadal si jako v nádherném snu – kolem dokola jen hory, nádherná řeka a nikde ani živáčka. Jak jsem postupoval po proudu, narůstalo ve mně přesvědčení, že nakonec najdeme a ulovíme i ty lososy, kteří nás tak potrápili. A opravdu. Když jsem konečně mezi stromy uviděl siluety přátel, byl Tomášův prut ohnutý až k rukojeti a brzda jeho navijáku zpívala píseň, kterou musela rozehrát pořádná ryba. Byl to první Tomášův king - losos čavyča a vážil poctivých 15 kg. A pak přišel další a ještě jeden a nazítří další a další…