Chile - Patagonie - Reportáže

Ráno jsem před naší pražskou kanceláří odházel čerstvě napadlý sníh, odpoledne jsem si s Pavlem vychutnával kávičku na madridském letišti a druhý den ráno, když jsem se po dvanácti hodinách letu vzbudil, zdvíhaly se pod námi hřebeny And, které někde v dáli právě překonávali účastníci rallye Paříž-Dakar. Po další hodině letu ze Santiago de Chile se kromě hřebenů And objevují i zasněžené vrcholky sopek – konečně jsme u cíle. Když v Puerto Montt vystupujeme z letadla, voní vzduch létem.
Rybářský pension Patagonian Basecamp, který je cílem naší cesty, leží dvě hodiny letu malým letadlem od Puerto Montt. Spolu s námi míří do pensionu ještě sedm amerických muškařů, kteří přiletí až večer. Alespoň máme dost času zajít si na skvělý oběd a protáhnout si nohy a záda při procházce okolo ledovcového jezera, nad kterým se tyčí silueta sopky Osorno.

Po noclehu v hotelu už v plném počtu nastupujeme do aerotaxi a je před námi doslova vyhlídkový let do centrální Patagonie. Brzy mizí z dohledu poslední políčka. Vpravo se do nedohledna táhnou modré vody Pacifiku a vlevo se vypíná k nebi masiv And. Oblétáme soptící vulkán, který chrlí do atmosféry kvanta dýmu a popela, pilot stáčí stroj od moře mezi hřebeny hor a brzy už sledujeme tok řeky Palena. Z vesnického letiště je to autem do Patagonian Basecamp jen půl hodina autem. Slunce ozařuje okolní hory, na kvetoucí louce se popásá stádečko koní, paní domu servíruje čerstvé masové koláčky, rozlévá vynikající chilský kabernet a my všichni pozorujeme neuvěřitelně tyrkysový říční proud, kde na nás čekají patagonští pstruzi. Jestli si nějak představuji muškařský ráj, pak přesně takhle.

Zatímco Pavel nedočkavě dráždí malé pstroužky na zápraží našeho dočasného domova, plánuji s manažerem pensionu program pro nadcházejících šest dní. Zítra vyrazíme na dvoudenní plavbu po řece Figueroa, pak zkusíme některé z okolních jezer, a pak se uvidí. Vždy nás bude doprovázet jeden z profesionálních muškařských průvodců. Všichni průvodci jsou Američané – v létě pracují na Aljašce nebo na Kamčatce, v září se přesouvají do Colorada a Californie a od prosince do dubna působí v Chile. Po večeři otevírám svoji krabičku s muškami a snažím se za pomoci Marcela, majitele lodge, vybrat vhodné vzory. Jsem ubezpečen, že průvodce nám vhodné mušky dá. Když zdůrazňuji, že bych dal přednost vlastním muškám, vybírá mi z krabiček několik streamerů, nymfy jepic, imaga jepic a chrostíků a pár jigů.

Po snídani čeká před pensionem trojice terénních aut. Náš pick-up má na korbě upevněný raft. Nakládáme s Pavlem tašku s náhradním oblečením a rybařinou a konečně vyrážíme. Nejprve jedeme několik kilometrů po Transamerické „dálnici“, která je zde široká necelých pět metrů a její povrch namísto asfaltu tvoří štěrk a kameny velké jako pěst. Pak odbočujeme k jezeru Rosselot a dál směrem k argentinské hranici. Občas stojí u cesty malá farma, několikrát čekáme, až krávy nebo koně opustí komunikaci. Domky farmářů jsou stále menší a chatrnější a v závěru cesty už nás obklopují jen nekonečné hory a lesy.
Řeka vypadá nádherně – tyrkysová voda ubíhá v kaňonu mezi skalami. Jen mi není jasné, jak raft opatřený rámem dostaneme ze silnice k řece. Řidič Claudio je však připraven a brzy pomocí lana spouští naše plavidlo ze strmého svahu. Průvodce Dan kontroluje naše vybavení a opakovaně nám zdůrazňuje, že si dnes nemáme oblékat broďáky. Čeká nás průjezd kaňonem, kde jsou dvě peřeje a spousty velkých a extrémně kluzkých balvanů – při plavbě, rybaření z raftu i pohybu na břehu je určité riziko nedobrovolné koupele, která by v broďácích mohla končit tragicky.
Nedůvěřivě pozoruji ledovcovou říčku a představuji si, jak asi studená ta voda musí být. Jaké je však naše překvapení, když zjišťujeme, že teplota vody je 15-18°C. Claudio veze naše rezervní oblečení i zásoby jídla a pití do tábora, kam plánujeme dorazit večer a my vyplouváme. Dan vede raft středem řeky, takže pohodlně nahazujeme ke skalnatým břehům, kde občas zahlédneme sbírající pstruhy. Na břehu jsem viděl chrostíky, proto zkouším CDC-chrostíka.
Asi po deseti minutách mám na udici první rybu nebo spíše rybku. Zbavuji pětadvaceticentimetrového pstruha háčku u boku lodi a nahazuji opět na rozhraní dvou proudů, kde se na hladině hromadí plovoucí větvičky a pěna. Druhý pstruh má necelých dvacet centimetrů. Pavel je zatím bez záběru a tak mění mušku. Dan mu podává mušku ze své krabičky a Pavel propuká v chechot. „Viděls to?“, ukazuje mi skoro pěticentimetrovou mušku – černého brouka s dlouhýma nožičkama červeným hřbetem. „To si snad dělá srandu, chytat na takovouhle zrůdu“, dodává pochybovačně. „Já myslím, že si legraci nedělá. Prý 70% potravy zdejších pstruhů tvoří suchozemský hmyz a pavouci. Tohle vypadá jako chroust s dlouhejma nohama, já bych to zkusil,“ uklidňuji Pavla. A tak Pavel navázal velkou mušku, která, jak se později dozvídáme, se jmenuje Fat Albert (tlustý Albert). Asi na třetí hod přichází první záběr, ale rybu se Pavlovi nedaří zaseknout. Totéž se opakuje po několika minutách. Mušce ubyl pár nožiček, které pravděpodobně zůstaly v pstruží tlamce a nám je jasné, že tyhle velké mušky musíme rybám chvilku nechat, jinak budeme zasekávat do prázdna.

Dan přibržďuje raft, abychom měli dost času nahazovat do vytipovaných míst – ke skalnatým břehům, do tišin za kameny, do pásů pěny mezi proudy a ve vracácích i k hromadám naplavených kmenů. Poprvé muškaříme na řece z jedoucího raftu a brzy jsme docela unaveni. Tenhle styl rybaření Vám totiž nedopřeje chvíle klidu – co chvíli přijíždí raft k nádhernému stanovišti, kde může čekat pstruh z rodu velkých. Není čas váhat – nához musí být rychlý a přesný. Zároveň je třeba vyrovnávat balanc, což při jízdě mezi kameny a v peřejích není právě snadné. Na přídi i zádi raftu je sice v konstrukci zabudována plastová sedačka, ale mně i Pavlovi se jaksi příčí při muškaření sedět. Před polednem začíná pršet. Podle Danových slov tady déšť nikdy netrvá dlouho, což potvrzuje i tím, že si ani nevyndá bundu. Občas ulovíme pstruha obecného nebo duháka, ale žádný není delší než 30 cm. Blížíme se k první peřeji. Oblékáme pro jistotu záchranné vesty a usilovně bombardujeme muškami okolí každého většího kamene u kterého by mohl stát velký pstruh. „Těsně před peřejí stávají největší pstruzi“, informuje nás Dan a propátrává zrakem cestu. Pavel zůstal věrný „tlustému Albertovi“, já jsem vystřídal chrostíky, jigy a nymfy, abych nakonec navázal jednu z Danových mušek – třícentimetrového „Černobylského mravence“. Náhle se od skalnaté stěny odlepil velký stín a k mravenci přijíždí velký pstruh. Jemně vsrkl mušku pod hladinu, ale když po vteřině zasekávám, necítím žádný odpor. Ryba mizí opět na hloubce. To už nás proud vtáhl do peřeje a Dan kličkuje mezi balvany. Raději si sedáme a nahazujeme až po několika stech metrech, kdy peřej přechází do pomalu proudící hluboké vody sevřené po obou stranách několik desítek metrů vysokou skalní stěnou.
Přestalo pršet a Dan zajíždí s raftem na písčinu mezi dvěma balvany. Zatímco připravuje oběd, přelézáme s Pavlem kameny na břehu řeky a nahazujeme na tyrkysově modrou hladinu, pod kterou jsou chvílemi vidět korzující pstruzi. K záběru se nám však daří vyprovokovat jen ty menší. Vůně oběda nás nakonec nutí přerušit rybaření a brzy si na břehu řeky pochutnáváme na šťavnatých krůtích steacích.
Dan nám popisuje, jak bude vypadat řeka v příštích hodinách, připravuje nás na místa, kde už byli uloveni velcí pstruzi a vysvětluje nám, jaké děláme chyby. Překvapivě nás Dan nenutí dělat dlouhé hody, ale nabádá k častým a krátkým náhozům – k řece dorazí každoročně jen několik rybářů a ryby zde nejsou nikterak opatrné a plaché.
Několik minut po vyplutí vyráží na Pavlovu mušku z úkrytu v podemletém břehu slušný pstruh. Zásek sedí a metr ukazuje 45 cm. Zatím největší dnešní ryba. Až do večera trpělivě prohazujeme každé slibné místečko, ale velcí pstruzi se nám vyhýbají a čím dále více ryb nám padá. Dan si všiml, že ztrácíme koncentraci a čas od času se nás snaží vybudit k rychlejším a přesnějším náhozům. Únava se nás však nekompromisně zmocňuje a jsme docela rádi, když se na pravém břeh objevují dva velké stany na dřevěných podestách. Když jsme včera večer hovořili o stanovém táboře, nečekal jsem, že v každém stanu budou dvě čistě povlečené postele a umývadlo s tekoucí vodou. Po večeři si však tenhle komfort labužnicky vychutnáváme a brzy nás šumění říčního proudu uspává.

Z postele mne zvedá teprve slunce, které se prodírá mezi vrcholky stromů. Nebe je bez jediného mráčku, Dan si čte u ohně knížku, Pavlovi kouká zpod peřiny jen jedna noha a pravidelné oddychování napovídá, že hned tak vstávat nebude. Připojuji se k Danovi, který i u ranní kávy vypráví o své práci průvodce v americkém Coloradu. Pracuje především pro muškaře, ale dělá i odborného průvodce na extrémně náročných raftařských expedicích.
Na vodu vyplouváme až po desáté. Dnes nás nečekají žádné nebezpečné peřeje a řeka se rozlévá do širšího koryta. Pavel si oblékl broďáky a je připraven trávit dnes více času broděním. Chvíli jsme ráno váhali, zda namísto sedmičkových prutů nevybalit raději pětku, ale s ohledem na velikost nahazovaných mušek zůstáváme u AFTMA 7. Navíc nám Dan slibuje několik pasáží ideálních pro streamerování.
Po deseti minutách chytání překonává Pavel pstruhem obecným čtyřiceticentimetrovou hranici a brzy k jeho úlovku přibývají další, tentokrát menší pstruzi. Jasná obloha, ostré polední slunce a průzračná tyrkysová voda řeky mi nepřipadají jako ideální kombinace, ale zdejší pstruzi jsou jiní než ti naši. V pravé poledne lovíme pstruhy obecné i duháky. Konečně si i já mohu na konto připsat slušného pstruha – 43 cm. Stále to však není ono. Během plavby jsme viděli pár opravdu velkých ryb, naši předchůdci na této řece zdolali a pustili na svobodu několik pstruhů ve velikostní kategorii 60-80 cm!
Muškaření na extrémně čistých vodách má jednu nespornou výhodu: ryby jsou v řece vidět – nejen že si rybář může vychutnávat souboj se zdolávanou rybou, ale často vidí rybu, která se ze vzdálenosti několika metrů blíží k jeho nástraze. Toho ostatně využíváme, při prochytávání jedné rozlitiny, kde ze skalky strmící nad vodou hledám pstruhy bloumající pod hladinou. Následně naviguji Pavla, který stojí mezi stromy a nahazuje tak přímo před obědvající pstruhy.
Když v podvečer nakládáme raft na pick-up, mám na kontě sedm pstruhů obecných a tři duháky, Pavel dnes chytil 15 ryb. Nejméně stejné množství ryb se osvobodilo při zdolávání. Co je však důležité, oba začínáme mít pocit, že nám rybaření z jedoucího raftu začíná přecházet do krve. U večeře srovnáváme naše výsledky s ostatními rybáři. Nejsme na tom právě nejlépe – tři z Američanů již překonali šedesáticentimetrovou hranici a nikdo z nich nešel pod dvacet ryb denně. Nu, máme co dohánět!

Protože si potřebujeme spravit sebevědomí, plánujeme na další den muškaření na jezeře, kde se údajně loví jen velcí pstruzi. Ne že by do něj někdo nasypal velké ryby, ale z nějakého důvodu se v jezeře malí pstruzi nevyskytují. Odmítám Marcelovu nabídku na zapůjčení dvou koní, na kterých můžeme k jezeru dojet a raději nakládáme naše nádobíčko do auta. Po čtvrt hodině odbočujeme z hlavní silnice na pozemek farmy a přes několik závor a ohrad přijíždíme na pastvinu, ze které se nám otevírá idylický výhled na jezero obklopené horskými velikány.
V potoce, který ústí do jezera, nás čeká veslice a brzy už vplouváme na klidnou hladinu jezera. Co chvíli se objevují kolečka sbírajících ryb a já začínám cítit, že to bude ono. Ne nadarmo mne Milan Jenč učil muškařit na jezeře – tady vše zúročím! Na hladině se občas objevují jepičky a tak navazuji nymfu a spent. Dlouhými hody opatrně pokládám šňůru na hladinu, ale ryby nikde. Dvojice obrovských, asi půlmetrových ledňáčků zatím posedává na křoví nedaleko naší loďky, jako by čekala až jim hodíme čerstvě uloveného pstruha.
Zatímco já se tvrdohlavě držím vlastních mušek, Pavel ani na chvilku nezaváhal a navázal osmicentimetrového „cikánského krále“ (Gipsy King), kterého mu doporučil průvodce. „Co má proboha imitovat tahle příšera?“, ptám se Marcela. „Tady v okolních lesích je spousta velkých brouků - roháčů a tesaříků. Když velký brouk spadne na vodní hladinu, je to pro pstruha tak velké sousto, že mu prostě nemůže odolat, však uvidíš“, usmál se Marcel. A viděl jsem!
Chvíli jsme rybařili v místech, kde ústí potoka vytvořilo písčitou naplaveninu strmě klesající do průzračně čistých hlubin jezera. Několikrát se na hladině u okolních porostů sítin a křoví ukázal pstruh, ale záběr žádný. Měníme místo a Marcel vesluje do proluky mezi sítinami, které tvoří prstenec okolo jezerních břehů. Voda je zde však mělká. V půlmetrové hloubce by byla vidět každá šupina, ale tady není vůbec nic. Pokládám šňůru asi deset centimetrů od okraje zaplavených sítin a v mělčině pátrám zrakem po siluetách ryb. Marně. „Tohle je bez šance“, chce se mi říci, když tu náhle Pavlova muška jako by explodovala. Z vody vyletěl pstruh a Pavel leknutím instinktivně zasekává. Do prázdna. Sice přišel o rybu, ale všichni tři se na lodi smějeme. Ryba zřejmě proplouvala skryta mezi sítinami a do mělké vody vystartovala za muškou maximální možnou rychlostí, což se přirozeně neobešlo bez zvukového efektu. Po téhle demonstraci rychlosti a síly jsme plni optimismu.
Marcel vede loďku pomalu okolo břehů jezera, na dohoz od hrany sítin. Pod námi je nejméně pětimetrová hloubka, ze které k hladině vystupují bujné porosty vodních rostlin. Pstruzi zde mají tisíce úkrytů a neméně možností, jak přetrhnout návazec. Asi třicet metrů od nás sebral pstruh. Marcel posunul loďku na dohoz a vzápětí už naše mušky dopadají k sítinám. Dorovnávám šňůru a udržuji kontakt s muškami na konci. Pavlova muška náhle zcela neslyšně mizí pod hladinou. Pavel klidně čeká, až se šňůra začne napínat a jemně přisekává. Ryba vystřeluje k hladině a pak míří do hloubky. Marcel bez váhání vesluje na hloubku a nabádá Pavla, aby držel rybu výše ode dna. V čisté vodě je brzy vidět tělo asi půlmetrového duháka bojující s tahem šňůry. Používáme oba návazce 0,25 mm (6 kg) a ryba téhle velikosti nemá moc šancí na únik. Po vylovení a několika vteřinách fotografování pouštíme rybu zpět na svobodu.
Netrvá ani deset minut a Pavlův Gipsy King slaví opět úspěch, tentokrát duhákem 55 cm.
Po té, co Pavel zdolává pátou rybu a já jsem stále bez jediného záběru, kapituluji. Nádherné jezerní mušky, které by nemohly nechat chladným žádného evropského pstruha, putují zpět do krabičky a jejich místo zaujímá „Turks Tarantula“ imitace asi šesticentimetrového pavouka. „Alespoň, že je na tu mouchu dobře vidět“, pochvaluji si. „A taky si konečně chytíš pořádnou rybu“, dodává Pavel. A měl pravdu. Driftujeme okolo velkých keřů, které vyrůstají z mělčiny a jejichž větve připomínají porosty tropických mangrovů. Pokládám tarantuli na hladinu, přesně mezi keře. Pstruh se objevuje u mušky se zvukovým efektem hodným akčního filmu. Na zčeřené hladině se pohupuje několik listů, které spadly z keře a šňůra mizí v hloubce pod nimi. Ani nemusím zasekávat. Cítím a chvílemi dokonce i vidím, jak ryba provádí kotrmelce a výpady ve snaze osvobodit se od háčku. Marně. Po pěti minutách podebírám mého dnes prvního pstruha obecného – 48 cm.
Ještě jsem nestačil nahodit, když zasekává Pavel. Také obecňák, ale jaký! 53 cm dlouhá ryba má zlatou barvu, kterou ruší jen několik teček. „Skotský pstruh“, komentuje Marcel barvu ryby. „Proč skotský?“, zaráží nás název ryby. „To máte tak“, vysvětluje Marcel:“V Patagonii původně žádné lososovité ryby nežily. Koncem 19. století, když do kraje přišla první vlna německých osadníků, nechalo si několik z nich přivézt z Německa oplodněné pstruží jikry. Sudy s jikrami putovaly údajně ze Schwarzwaldu, v Hamburku je naložili na lodě, které je odvezly do Buenos Aires a odtud vedla jejich cesta povozy a na hřbetech mul až do And. Protože první pstruzi přišli do Patagonie z Německa, nazýváme tuhle formu pstruha obecného „německou“. Později byli do Argentiny a Chile dovezeni i pstruzi z Britských ostrovů – to jsou ti „skotští pstruzi“. Zatímco „německá“ forma se vyznačuje množstvím teček, „skotští“ pstruzi mají teček málo. Jednotlivé formy se mezi sebou kříží a vytvářejí různě barevné kombinace, svou roli samozřejmě hraje i prostředí, ve kterém po více než sto letech pstruzi zdomácněli.“
Posloucháme Marcelovo vyprávění o introdukci pstruhů a lososů do jihoamerických vod, nahazujeme obrovské mušky k okrajům sítin i zatopených keřů. Brzy nám dochází, že ryby reagují nejvíce na dopady mušek na hladinu, případně pohyby na hladině. Ani náznak nedůvěry nebo opatrnosti. A tak nenecháváme mušky dlouho ležet na vodě. Často přehazujeme, chvílemi muškami brázdíme hladinu nebo alespoň krátkými záškuby nutíme mušky poskakovat po hladině a prorážet povrchovou blanku. Někteří pstruzi berou jemně a neslyšně, jiní, především obecňáci, útočí na mušky velmi agresivně, leckdy při záběru vyskočí nad hladinu. „Je to jako chytání bassů nebo pavonů v Brazílii a Venezuele“, komentuji chování zdejších pstruhů. „Ano, patagonští pstruzi se od svých evropských předků hodně liší“, usmívá se Marcel, který má z našeho rybářského zápalu upřímnou radost. A kdyby věděl, jaké ryby ulovíme v patagonských řekách během dalších dnů, měl by radost ještě větší!