Revíry - destinace ► Evropa ► Finsko ► Souostroví Aland ► Reportáže ► Lov štik na souostroví Aland
Finsko - Souostroví Aland - Reportáže
Lov štik na souostroví Aland 31.3.2005
Když na začátku dubna zazvonil v redakci telefon s nabídkou cestovní kanceláře PEPA na testovací lov štik na souostroví Aland, rázem rozmrzla naše ještě zazimovaná rybářská srdce. Rychlý pohled do teletextu nás utvrdil v tom, že na severu to nebude žádná „Itálie“, a tak jsme neopomněli přibalit žádnou součást výzbroje, která měla zajistit naše bezstarostné severské vegetování.
Den odjezdu se blížil, nervozita stoupala s nákupy různých „zaručených“ nástrah i doplňků a vidina zubatých krasavic nabírala stále reálnějších rozměrů. Vyjíždíme okolo půlnoci z Českých Budějovic autobusem, jehož pohodlí oceníme až po několika z téměř tří desítek hodin strávených na cestě. První absolutorium musím udělit pánům řidičům, kteří cestovní peripetie zvládli s maximálním přehledem a profesionalitou.
Po příjezdu na Aland nás uvítalo příjemné počasí se svěžím větrem a majitel cestovní kanceláře PEPA, pan Zdeněk Edelmann, při jehož komentáři jsem s hrůzou zjistil, že nejsem ve Švédsku (jak jsem tvrdil doma), ale na samostatném území pod správou Finska. Mimo této informace jsem stačil ještě pochytat několik geografických údajů a se zatajeným dechem jsem čekal, co štiky. Prognóza vycházející z úlovků minulého týdne zrovna dvakrát optimisticky nezněla, ale to mě nijak nerozladilo.
Po příjezdu do kempu jsme byli ubytováni v komfortně vybavených chatkách s elektrickými přímotopy, vlastním sociálním zařízením, sprchovým koutem, kuchyňkou se sporákem, kávovarem a mikrovlnnou troubou. Vše buďto krásně nové nebo velmi zachovalé. Z terasy bylo vidět na vodu a přístav, kde již čekaly vzorně připravené lodě s motory. Pro méně fanatické rybáře je tu možnost zapůjčení si horského kola, což v mém případě rozhodně nepřicházeli v úvahu. Patřím totiž ke druhé skupině rybářů, kteří nechávají veškeré síly na vodě, a proto jsem si z bezpečnostních důvodů cyklistiku zakázal.
Zanedlouho po příjezdu a proškolení, souvisejícím s provozem člunů, kdy jsem byl vzhledem ke své mírně rachitické postavě degradován z kapitána na plavčíka, vyrážíme vstříc prvním rybářským dobrodružstvím na revíru vyznačeném na mapce, kterou dostala každá posádka. Po příjezdu do zátoky zjišťujeme, že nejsme zdaleka první, protože téměř všechny čluny jsou již v akci. Kotvíme a zanedlouho již bičujeme vodu a čekáme mohutný záběr, který bohužel nepřichází. Měníme nástrahy (zapomněl jsem uvést, že lovíme na přívlač), ale mimo všudypřítomné trávy stále nic.
První ryba se na rotačce objevuje až po hodině. Je to okoun. Hubený, vytřený a do kapitálního mu chybí minimálně čtvrt metru a kilogram živé váhy. „Pošli babičku“, nese se po vodě, kterou neustále protíná kavalérie wobblerů, rotaček, plandavek, twisterů a gumových rybiček. Úspěch či lépe řečeno neúspěch je na všech frontách stejný a až těsně se západem slunce máme na kontě několik „štiček“ a v hlavě pohled na jeden neúspěšný útok větší ryby. První rybolov se nijak zvlášť nepovedl, ale všichni usínali s pocitem, že to nejlepší nás teprve čeká. Asi jsem celou noc bojoval s nějakou obludou, protože ráno jsem vylézal s největším sebezapřením.
Druhý den nás přivítalo příjemné počasí, které podle znalců místních poměrů nevěstilo nic dobrého. A tak se také stalo. Několik menších štik sice našemu procítěnému vlečení neodolalo, ale do bájné (alespoň zatím) hranice 60 cm jim chyběl pověstný centimetřík, dva nebo tři.
Třetí výprava byla jako vejce vejci podobná těm předchozím, až do chvíle, než se nám podařilo ulovit první mírovou rybu. 65 cm bylo sice příjemných, ale v očekávání mohutných záběrů jsme snili o daleko větších rybách. Odpoledne jsme zasvětili experimentu u modré lodě (ve skutečnosti byla zelená), kde jsem kolegu naváděl pomocí echolotu a neomylného rybářského instinktu nad hejna sleďů. K jejich odlovu jsme používali peříček na makrely se závěsným pilkříkem.
Po prvních neúspěšných pohybech začal kolega, kterému se vrátil jeho bájný „norský třes“ z vody tahat i dublety a já se stal nenahraditelným vyhakovačem našeho stříbrného pokladu. Rybiček bylo najednou dost, a tak vyrážíme opět na naše osvědčené štičí místo. Kolega vytahuje jedinou kačenu, která mu jaksi omylem uvízla mezi přívlačovým materiálem. Já s těžkým srdcem odkládám svůj vláčecí prut, který, aniž bychom to tušili, bude po zbytek zájezdu nejvíce vytíženou součástí našeho rybářského nádobíčka.
Montáž je hotova a letí s pěkným sleděm kousek od lodi. Nechápavě pozorujeme kačenu, protože se v mžiku potápí. „Že bych to převážil?“ ptám se potichu sám sebe. „Je tam“, křičí kolega Pavel, který si mezitím všiml napínajícího se vlasce. Chvilku čekám a zasekávám. K velkému zklamání celé naší posádky do prázdna. Za okamžik se situace opakuje a chvíle zklamání prožívá i kolega. Nastal večer a v našem provizorním haltýři to zelo prázdnotou a úspěch byl snad pouze v počtu záběrů, v jejich proměnění jsme ale sportovní terminologií propadli.
Následující den se totálně zkazilo počasí. Pršelo a chvílemi foukal ostrý, nepříjemný vítr. „Ideální den na velkou rybu“, říkáme si při navlékání třetí vrstvy nepromokavého oblečení. Vyrážíme na sledě. Na otevřené vodě jsou pořádné vlny a nějak se nám nedaří. Zklamalo i úspěchy ověnčené loviště u modré lodi, a tak zkoušíme a neustále popojíždíme proti vlnám. Výsledek dvouhodinového snažení byl žalostný. Slovy DVA sledi. Vítr neustává, ba naopak sílí a my zajíždíme do zátoky, abychom se alespoň trochu ukryli před vlnobitím.
Nahazujeme kačenu a věnujeme se přívlači s wobblery (na místní lokalitě je tento způsob v souladu s tamním rybářským řádem). Za chvilku již pátráme po kačeně, která opět zmizela. Pavel napíná vlasec a zasekává. Vypadá to konečně na trefu do černého. Ryba souvisle táhne a nechce se jí ode dna. Souboj trvá již několik minut , ale ryba se nechce jen tak vzdát. Když jsme ji konečně spatřili na hladině, bylo rázem jasné, že naše proroctví o velkých rybách by se mohlo zanedlouho naplnit. Ještě několik výpadů a naše „zubatá královna“ je v lodi. 80 cm a váha přes 4 kg jsou vizitkou slušně stavěné ryby. Rychle nahazujeme poslední želízko v ohni, ale zanedlouho jsem snížil koeficient úspěšnosti na 50 %. V následujících dnech našeho pobytu se počasí opět vylepšilo a nám se již nepodařilo ulovit kapitální rybu. Chtělo to asi větší dávku rybářského štěstí, protože jinak si nedovedu vysvětlit „husarský kousek“ posádek dvou lodí lovících vedle sebe, které dokázaly během hodiny a půl přelstít 6 nádherných štik přes 90 cm.
Pro dokreslení úspěchu celého zájezdu přikládáme statistiku, kterou každý den pečlivě doplňoval majitel cestovní kanceláře PEPA, pan Zdeněk Edelmann.
Celkový počet ulovených štik 665 ks.
Celkový počet mírových ryb (míra 60 cm) 135 ks.
Celkový počet ponechaných ryb 89 ks.
Největší štika - 107 cm.
Přemýšlím-li o úspěšnosti jednotlivých nástrah, musím na první místo pomyslné hitparády dosadit živého sledě, použitého jako nástražní rybku na plavanou. Z umělých nástrah se tradičně osvědčila modrá gumová rybka (ripper), wobblery v modré či modravé barvě imitující sledě, „karkulka“ (pro některé životní nástraha) anebo Rapala super shad rap - okoun, na kterou byla ulovena rekordní štika zájezdu (107 cm). Osobně jsem měl úspěch i na malé až střední rotačky zlaté a měděné barvy a wobblera imitujícícho bílou rybu. Celkově však nelze žádnou z těchto nástrah vyzdvihnout, protože každý nachytal na to, čemu věřil.
Rád bych prostřednictvím redakce časopisu Český rybář poděkoval cestovní kanceláři PEPA za pozvání na příjemnou rybařinu a za bezchybné služby. Celkově vynikající dojem nepokazilo ani to, že jsme oproti našemu očekávání nebyli mezi nejúspěšnějšími. A devět z deseti dávám jen proto, abych na příští výpravě poopravil skóre.
Radek Diviš, Český Rybář 10/99
Den odjezdu se blížil, nervozita stoupala s nákupy různých „zaručených“ nástrah i doplňků a vidina zubatých krasavic nabírala stále reálnějších rozměrů. Vyjíždíme okolo půlnoci z Českých Budějovic autobusem, jehož pohodlí oceníme až po několika z téměř tří desítek hodin strávených na cestě. První absolutorium musím udělit pánům řidičům, kteří cestovní peripetie zvládli s maximálním přehledem a profesionalitou.
Po příjezdu na Aland nás uvítalo příjemné počasí se svěžím větrem a majitel cestovní kanceláře PEPA, pan Zdeněk Edelmann, při jehož komentáři jsem s hrůzou zjistil, že nejsem ve Švédsku (jak jsem tvrdil doma), ale na samostatném území pod správou Finska. Mimo této informace jsem stačil ještě pochytat několik geografických údajů a se zatajeným dechem jsem čekal, co štiky. Prognóza vycházející z úlovků minulého týdne zrovna dvakrát optimisticky nezněla, ale to mě nijak nerozladilo.
Po příjezdu do kempu jsme byli ubytováni v komfortně vybavených chatkách s elektrickými přímotopy, vlastním sociálním zařízením, sprchovým koutem, kuchyňkou se sporákem, kávovarem a mikrovlnnou troubou. Vše buďto krásně nové nebo velmi zachovalé. Z terasy bylo vidět na vodu a přístav, kde již čekaly vzorně připravené lodě s motory. Pro méně fanatické rybáře je tu možnost zapůjčení si horského kola, což v mém případě rozhodně nepřicházeli v úvahu. Patřím totiž ke druhé skupině rybářů, kteří nechávají veškeré síly na vodě, a proto jsem si z bezpečnostních důvodů cyklistiku zakázal.
Zanedlouho po příjezdu a proškolení, souvisejícím s provozem člunů, kdy jsem byl vzhledem ke své mírně rachitické postavě degradován z kapitána na plavčíka, vyrážíme vstříc prvním rybářským dobrodružstvím na revíru vyznačeném na mapce, kterou dostala každá posádka. Po příjezdu do zátoky zjišťujeme, že nejsme zdaleka první, protože téměř všechny čluny jsou již v akci. Kotvíme a zanedlouho již bičujeme vodu a čekáme mohutný záběr, který bohužel nepřichází. Měníme nástrahy (zapomněl jsem uvést, že lovíme na přívlač), ale mimo všudypřítomné trávy stále nic.
První ryba se na rotačce objevuje až po hodině. Je to okoun. Hubený, vytřený a do kapitálního mu chybí minimálně čtvrt metru a kilogram živé váhy. „Pošli babičku“, nese se po vodě, kterou neustále protíná kavalérie wobblerů, rotaček, plandavek, twisterů a gumových rybiček. Úspěch či lépe řečeno neúspěch je na všech frontách stejný a až těsně se západem slunce máme na kontě několik „štiček“ a v hlavě pohled na jeden neúspěšný útok větší ryby. První rybolov se nijak zvlášť nepovedl, ale všichni usínali s pocitem, že to nejlepší nás teprve čeká. Asi jsem celou noc bojoval s nějakou obludou, protože ráno jsem vylézal s největším sebezapřením.
Druhý den nás přivítalo příjemné počasí, které podle znalců místních poměrů nevěstilo nic dobrého. A tak se také stalo. Několik menších štik sice našemu procítěnému vlečení neodolalo, ale do bájné (alespoň zatím) hranice 60 cm jim chyběl pověstný centimetřík, dva nebo tři.
Třetí výprava byla jako vejce vejci podobná těm předchozím, až do chvíle, než se nám podařilo ulovit první mírovou rybu. 65 cm bylo sice příjemných, ale v očekávání mohutných záběrů jsme snili o daleko větších rybách. Odpoledne jsme zasvětili experimentu u modré lodě (ve skutečnosti byla zelená), kde jsem kolegu naváděl pomocí echolotu a neomylného rybářského instinktu nad hejna sleďů. K jejich odlovu jsme používali peříček na makrely se závěsným pilkříkem.
Po prvních neúspěšných pohybech začal kolega, kterému se vrátil jeho bájný „norský třes“ z vody tahat i dublety a já se stal nenahraditelným vyhakovačem našeho stříbrného pokladu. Rybiček bylo najednou dost, a tak vyrážíme opět na naše osvědčené štičí místo. Kolega vytahuje jedinou kačenu, která mu jaksi omylem uvízla mezi přívlačovým materiálem. Já s těžkým srdcem odkládám svůj vláčecí prut, který, aniž bychom to tušili, bude po zbytek zájezdu nejvíce vytíženou součástí našeho rybářského nádobíčka.
Montáž je hotova a letí s pěkným sleděm kousek od lodi. Nechápavě pozorujeme kačenu, protože se v mžiku potápí. „Že bych to převážil?“ ptám se potichu sám sebe. „Je tam“, křičí kolega Pavel, který si mezitím všiml napínajícího se vlasce. Chvilku čekám a zasekávám. K velkému zklamání celé naší posádky do prázdna. Za okamžik se situace opakuje a chvíle zklamání prožívá i kolega. Nastal večer a v našem provizorním haltýři to zelo prázdnotou a úspěch byl snad pouze v počtu záběrů, v jejich proměnění jsme ale sportovní terminologií propadli.
Následující den se totálně zkazilo počasí. Pršelo a chvílemi foukal ostrý, nepříjemný vítr. „Ideální den na velkou rybu“, říkáme si při navlékání třetí vrstvy nepromokavého oblečení. Vyrážíme na sledě. Na otevřené vodě jsou pořádné vlny a nějak se nám nedaří. Zklamalo i úspěchy ověnčené loviště u modré lodi, a tak zkoušíme a neustále popojíždíme proti vlnám. Výsledek dvouhodinového snažení byl žalostný. Slovy DVA sledi. Vítr neustává, ba naopak sílí a my zajíždíme do zátoky, abychom se alespoň trochu ukryli před vlnobitím.
Nahazujeme kačenu a věnujeme se přívlači s wobblery (na místní lokalitě je tento způsob v souladu s tamním rybářským řádem). Za chvilku již pátráme po kačeně, která opět zmizela. Pavel napíná vlasec a zasekává. Vypadá to konečně na trefu do černého. Ryba souvisle táhne a nechce se jí ode dna. Souboj trvá již několik minut , ale ryba se nechce jen tak vzdát. Když jsme ji konečně spatřili na hladině, bylo rázem jasné, že naše proroctví o velkých rybách by se mohlo zanedlouho naplnit. Ještě několik výpadů a naše „zubatá královna“ je v lodi. 80 cm a váha přes 4 kg jsou vizitkou slušně stavěné ryby. Rychle nahazujeme poslední želízko v ohni, ale zanedlouho jsem snížil koeficient úspěšnosti na 50 %. V následujících dnech našeho pobytu se počasí opět vylepšilo a nám se již nepodařilo ulovit kapitální rybu. Chtělo to asi větší dávku rybářského štěstí, protože jinak si nedovedu vysvětlit „husarský kousek“ posádek dvou lodí lovících vedle sebe, které dokázaly během hodiny a půl přelstít 6 nádherných štik přes 90 cm.
Pro dokreslení úspěchu celého zájezdu přikládáme statistiku, kterou každý den pečlivě doplňoval majitel cestovní kanceláře PEPA, pan Zdeněk Edelmann.
Celkový počet ulovených štik 665 ks.
Celkový počet mírových ryb (míra 60 cm) 135 ks.
Celkový počet ponechaných ryb 89 ks.
Největší štika - 107 cm.
Přemýšlím-li o úspěšnosti jednotlivých nástrah, musím na první místo pomyslné hitparády dosadit živého sledě, použitého jako nástražní rybku na plavanou. Z umělých nástrah se tradičně osvědčila modrá gumová rybka (ripper), wobblery v modré či modravé barvě imitující sledě, „karkulka“ (pro některé životní nástraha) anebo Rapala super shad rap - okoun, na kterou byla ulovena rekordní štika zájezdu (107 cm). Osobně jsem měl úspěch i na malé až střední rotačky zlaté a měděné barvy a wobblera imitujícícho bílou rybu. Celkově však nelze žádnou z těchto nástrah vyzdvihnout, protože každý nachytal na to, čemu věřil.
Rád bych prostřednictvím redakce časopisu Český rybář poděkoval cestovní kanceláři PEPA za pozvání na příjemnou rybařinu a za bezchybné služby. Celkově vynikající dojem nepokazilo ani to, že jsme oproti našemu očekávání nebyli mezi nejúspěšnějšími. A devět z deseti dávám jen proto, abych na příští výpravě poopravil skóre.
Radek Diviš, Český Rybář 10/99
Reportáž sepsal Radek Diviš, 31.3.2005