Finsko - Souostroví Aland - Reportáže

Tak jako je všechno jednou poprvé, tak je to i s mojí rybářskou výpravou do této „vláčkařům zaslíbené“ ostrovní země. Náhoda tomu chtěla a já se přidal jako šestý k partě kamarádů z Rokycanska. K mému kladnému rozhodnutí přispělo několik skutečností. Jako třeba to, že zájezd zajišťuje renomovaná cestovní kancelář, která na Alandech působí více než 10 let. Dále, že jeden z účastníků naší šestice (Tomáš) jede na Alandy již počtvrté a má tedy zkušenosti z této lokality. Pětice, se kterou jsem měl možnost se seznámit ještě před odjezdem, se mi líbila a vše nasvědčovalo tomu, že i když nezachytáme, bude o zábavu postaráno.

Přípravy na cestu se nesly v duchu „na co jsem ještě zapomněl“. Na rady kamarádů, kteří již toho procestovali za svými rybářskými zážitky opravdu hodně, jsem vsadil především na kvalitní, teplé a nepromokavé oblečení a obutí. To se později ukázalo jako opravdu dobrá rada. Ostatní „dobré rady“ typu jaký prut, jaké zaručené nástrahy apod. byly skoro zbytečné s ohledem na pozdější okolnosti.

Konečně nastal den D, tedy 30. duben a s ním odjezd na sever. Cesta sama o sobě budila obavy z nekonečného sezení v autobuse, ale skutečnost byla mnohem příjemnější. Díky dvojici opravdu profesionálních řidičů společnosti Jihotrans a jejich přístupu k cestujícím s přiměřenými přestávkami, kdy se podávala káva a lahodné nápoje, uběhla cesta rychleji než se zprvu zdálo. Dalším velmi příjemným a poučným prvkem byly fundované informace podávané průvodcem, který do této oblasti jezdí na ryby už 17 let. Informace se týkaly všech oblastí historie i současnosti a života ostrovů Aland i samotného rybaření. Ale příště bych na Aland raději letěl letadlem, což je varianta, kterou volila část účastníků naší výpravy – 3 hodiny v letadle jsou proti téměř 20 hodinám v autobusu přeci jen pohodlnější .

Pro naši šestici jsme měli k dispozici samostatnou chatu Bjorkbacken mimo kemp stojící asi 50 m od vody, s vlastní loděnicí se třemi loděmi Terhi 440 a čtyřtaktními motory Honda. Vlastní chata byla naprosto přepychová. Dvě terasy s venkovním posezením, grilem a udírnou. Uvnitř velký obývák s TV, DVD, krbovými kamny, dokonale vybavenou kuchyní, koupelnou se sprchovým koutem a samozřejmě nesměla chybět ani sauna, jsme přeci ve Finsku!

Ihned po příjezdu na chatu a nejnezbytnějším vybalení základních věcí následovala obhlídka okolí, loděnice a lodí. Pak rychle převléci a hurá na vodu. Únava po cestě jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Všichni jsou natěšeni na svou první „zubatku“ nebo „okyše“ a „žehlí“ jako o život. Střídá se nástraha za nástrahou, barva za barvou a každý hledá svého favorita pro příští dny. Není to ale jednoduché. Informace od předchozího turnusu nejsou moc optimistické. Počasí se letos tak trochu zbláznilo a množství úlovků tomu odpovídá. Každý úlovek je opravdu poctivě odházený. Nikdo, ani domorodci neví, zda štiky ještě nezačaly žrát nebo zda neodpluly někam s migrujícími sledi, kteří tvoří podstatnou část jejich potravy. Dalším negativním faktorem se zdá počasí. Velké ochlazení na konci dubna a začátku května štikám k žravosti také nepřidalo. Téměř celý náš pobyt se teploty v noci pohybují od 0 do 5 stupňů Celsia a přes den maximálně do 14 stupňů. Střídavě fouká silný, ledový, řezavý severní vítr a současně svítí slunce z azurově modré oblohy. Za větrem na chatě je jarní idylka. Na vodě ale velké vlny. Severák řeže do rukou a obličeje a vlny při přejíždění revírem skrápí hojně celou loď i s posádkou. Prostě počasí jen pro opravdové rybáře. Kdo neměl dobré oblečení a dostatek vůle, často ani nevyjížděl. My jsme byli na vodě každý den až 12 hodin.

Co se týká nástrah, tak byla situace dost nejasná, ale přesto byla jedna barva, která za určitých okolností chytala – fosforově zelená v kombinaci s bílou.
Byla na ni chycena největší ryba naší skupiny – 92 cm a „Vendy“ dva poslední dny díky ní zachytal okolo patnácti až dvaceti kusů štik denně.
Jinak ostatní úlovky byly na všechny možné nástrahy a barvy. Gumy, woblery, plandy, rotny, prostě od každého trochu.
Také velikost lovených ryb byla v širokém spektru. Od dvaceticentimetrových štiček (šlo by je dát k ostatním nástrahám do krabičky) až po ty větší - 85, 88, 92 cm. V průměru se ale nejvíce ryb chytalo okolo 60 cm, což jak nám potvrdili rybáři, kteří sem jezdí pravidelně, je míra asi třetiny zde lovených ryb.
Laborování s velikostí nástrah rozuzlení také nepřineslo. Štičky 20 cm jsme chyli i na 12 cm woby a naše největší štika 92 cm byla na plandu 5 cm.
Tentokrát se zdá, že to nebylo až tak o rybářském umění, jako spíše o štěstí. Někdo ho měl více, jiný méně.

Chybou by bylo, kdybych nezmínil naši výpravu do sousedního revíru na sledě. Pro nás, kteří tam byli poprvé, zážitek opravdu úžasný. Sledi, kteří se zde vyskytují, jsou asi 12 až 20 cm velcí, chytají se na systémek se čtyřmi až pěti háčky a Tomášem jsme byli poučeni, že se mu říká „výtah“. Na jemnějším proutku byl cítit každý sleď, který „nastoupil do výtahu“. Ze všech lodí naší výpravy byl slyšet hlasitý smích až hurónský řev s patřičnými komentáři. Všichni v tu chvíli zapomněli na studený severák a jediné dohady byly, zda tuleň, který nás z povzdálí sledoval, měl na sobě svetr nebo fleesku a že mu je letos také jistě zima. Sledi pro nás ovšem nepřipravili jen zážitek rybářský, ale i kulinářský a po náležité úpravě to byla prostě delikatesa.

Výlet do blízkého městečka, skanzenu a na trosky ruské pevnosti měl každý z účastníků v ceně zájezdu. Nechyběl ani zasvěcený komentář o historii i současnosti souostroví Aland. Bylo to velmi poutavé, poučné a po několika dnech usilovného chytání i příjemné (hlavně tam nebuyla taková zima jako na lodi...).

Co napsat závěrem? Že jsem měl štěstí a narazil na partu přátel – rybářů, se kterými jsme byli po celý pobyt rozesmátí jak sledi na systémku a neřešili politiku ani práci. Užívali jsme si krásné přírody a zapomněli na starosti všedního dne. Na Alandy nikdy nezapomenu a rád se tam co nejdříve vrátím.