Finsko - Souostroví Aland - Reportáže

Pavlův wobbler letí vzduchem po směru větru a s pořádným šplouchnutím dopadá do vln. Vzápětí sviští stejným směrem moje modrobílá gumová rybička. Navíjím nadbytečný vlasec, který vítr vytočil z cívky navijáku a nechávám rybičku dopadnout ke dnu. „Bum!„ Špička jemného prutu se krátce, ale razantně zachvěla - klesající rybička vydráždila k útoku dravce. Zasekávám a na konci udice cítím odpor ryby, která se snaží zbavit nástrahy. „Mám„, komentuji krátce situaci. „Já taky„ odpovídá Pavel, který zasekává v zápětí. Po krátkém souboji jsou obě šedesáticentimetrové štiky u lodi. Pouštíme je na svobodu a nahazujeme do stejného místa. Další záběr! A pak další a další. Z jednoho místa zdoláváme během půl hodiny 8 štik délky 55 - 65 cm.
Českému rybáři může znít takové líčení lovu štik jako nepravdivé nebo alespoň mírně řečeno přehnané. Ale tak tomu opravdu je a nejedná se o nějakou výjimku. Nerybaříme totiž na řece nebo na rybníce, ale v brakických vodách u souostroví Aland. Chování štik v brakických (mírně slaných) vodách Baltského moře a Botnického zálivu se v mnohém liší od způsobu života našich sladkovodních štik. Zmíněný hromadný výskyt štik na relativně malé ploše je celkem přirozený, uvědomíme-li si, že hlavní složku potravy zdejších štik tvoří v jarních měsících sledi, kteří se v obrovských kvantech připlouvají třít do některých zátok. Štiky sledují tato hejna sleďů a podle libosti si v nich plní hladová břicha. To, že jsou štiky schopné se přecpat doslova k prasknutí je jasné: když uvolňujeme štikám zaseklé háčky, nezřídka dravci vyvrhnou 2-3 sledě a jejich vypouklá břicha napovídají, že dalších pár rybek jejich trávicí trakt již ukrývá.
Pohyby hejn baltských štik přirozeně nutí rybáře neustále hledat jejich polohu a měnit stanoviště - podobně jako tomu bývá při podzimním lovu okounů na našich přehradách. Zatímco malé štiky do 50 cm se zpravidla zdržují na mělčinách, v okolí rákosin a u porostů vodních řas, na lovící štiky středních a větších velikostí (nad 80 cm) narazíte nejčastěji na hranách, kde se z hloubky 6 i více metrů zdvihá mělčina.
Jedno takové místo si oblíbil Jarda, vynikající lovec štik z Plzně. Uprostřed několikahektarové zátoky hluboké alespoň 5 metrů trčí z vody velký balvan oklopený mělčinou. V sousedství mělčiny je desetimetrová jáma, kde se koncem května třou sledi. Štiky možná loví sledě i na hloubce, ale častěji je natlačí k mělčině, kde pak začíná hostina. Seděl jsem s Milanem v Jardově lodi a přesně podle jeho instrukcí jsme objeli balvan a vypnuli lodní motor asi 100 metrů od místa, kde jsme chtěli rybařit. Vítr nás pomalu nesl k lovišti a my jsme dlouhými hody prochytávali okolí driftující lodě. Asi 30 metrů od kamene jsme zakotvili. Nahozená gumová rybička dopadla na dno. Snažím se ji vést pomalu při dně a navzdory silnému větru si s ní udržet kontakt. Občas ji nechám dopadnout na dno a pak ji přizdvihnutím špičky prutu opět vedu směrem k hladině. Při třetím zdvihnutí přichází drbanec. Přisekávám však do prázdna. Zastavuji nástrahu a čekám, zda ji dravec „nedobere„. Nic. Vytahuji rybičku a smutně ji měním - ocásek nástrahy si štika ponechala jako suvenýr. Milan, který chytá na plandavku má záběr na třetí nához. „Jsou támhle„ ukazuje k okraji mělčiny a pomalu vede k lodi asi dvoukilovou štiku. Jarda nahazuje naznačeným směrem černobílou gumovou rybičku a po jejím dopadu na dno pomalu a stále stejnou rychlostí navíjí vlasec. Nepřítomný pohled a napjatý výraz Jardovy tváře ukazuje na maximální soustředění. Záběr přichází po několika vteřinách. Krátký a rázný zásek a sedmdesáticentimetrová štika po několika výskocích krouží okolo naší lodi. Jarda uvolňuje jednoháček a pouští rybu zpět do vody. Nahazuji do stejného místa a opět záběr. Štiky jsou prostě při chuti a svou aktivitou nás těší dalších dvacet minut. Pak je náhle konec a více ani záběr. Stejné místo jsme navštívili i v následujících dnech, ale jen jedna ze tří návštěv byla úspěšná.
Tento „skupinový„ výskyt lovících štik se přirozeně odráží i v úspěšnosti jednotlivých rybářů. Lovec štik, který by si vyhlédl jedno hezké místo a zde vytrvale vláčel může sice dosáhnout částečného úspěchu, ale rybář, který častěji mění loviště, má přeci jen lepší šanci narazit na skupinu lovících ryb. Z údajů četnosti úlovků jednotlivých lodí, které loví štiky ve stejném revíru a termínu, jasně vyplývá, že roli hraje nejen správný výběr loviště, nástrahy a techniky lovu, ale významnou měrou se na kvantitě ulovených ryb podílí i náhoda - rybář se na hejno lovících štik musí prostě trefit. Například v polovině května 2004 se počet štik ulovených posádkou jedné lodě pohyboval od 3 do 50 kusů, přičemž posádka, která jeden den ulovila přes 40 štik se druhý den musela spokojit s 8, zatímco jiné posádky byly výrazně úspěšnější.
O tom, že štěstí může svoji tvář od rybáře zcela odvrátit, nás přesvědčil poslední den naší květnové výpravy: celý týden jsem s Pavlem chytal 10-30 štik denně, ale v pátek jako když utne - nic. Po čtyřech hodinách rybaření měl Pavel na kontě jednu čtyřicentimetrovou „kudličku„ a já čistou nulu. Dokonce ani po obědě se situace nezměnila - objeli jsme loviště, kde jsme byli úspěšní v předcházejících dnech, stále nic. S konstatováním, že jsme asi nějak naštvali Svatého Petra bylo rozhodnuto: „poslední tři náhozy a jedeme domů„. Po třech neúspěšných náhozech jsem se chystal odstřihnout lanko od šňůry, když Pavel chytil malou štičku. „Dobrá, třeba je to dobré znamení, dáme další tři náhozy„, rozhodujeme jednomyslně. První - nic, druhý - nic. Po třetím náhozu nechávám gumovou rybičku dopadnout na dno porostlé vodní řasou a pak ji pomalu vedu při dně. Ťuk - pravděpodobně jsem zavadil o vodní rostliny. Ťuk - instinktivně přisekávám, ale asi se znovu jedná jen o trávu. Bum - rybička se zastavila. Zasekávám a na zlomek vteřiny mne napadá, že se asi jedná opět o vodní rostlinstvo, když tu se rostlinstvo začne cukat. Na konci udice se typickým trháním hlavou snaží štika zbavit nástrahy. Nechávám rybu chvilku se „vyvztekat„ a pak ji pomalu přitahuji k lodi. Jde to snadno:„Asi nějaká větší kudla„ komentuji zdolávání. Pak se však „kudla„ rozhodla, že pojede na opačnou stranu a bylo veselo: po té, co vytočila si 4 metry šňůry z navijáku, jsem ji trochu přitáhl opratě, na což reagovala dvěma hezkými výskoky. „Jó kudla, vždyť má skoro metr„, směje se Pavel. Nechávám štiku jezdit ve větší vzdálenosti od lodě a Pavel nás vesly posunuje dál od rákosí, aby snad štiku nenapadlo do něj zajet. Po pěti minutách nesmělého přetahování se snažím dravce dovést k lodi. Ten však pro moje konání nemá pochopení a následuje další série výskoků, při kterých s napětím sleduji pět centimetrů ocelového lanka, které se střídavě přesouvá z levého do pravého koutku štičí tlamy. Po dalších deseti minutách však štice přeci jen dochází elán a nechá se dovést k lodi. Metr ukazuje rovných 91 cm a po rychlém fotografování vracíme rybu zpět do jejího království. Za celý den rybaření tři štiky, to není mnoho, ale tahle poslední stála za to!
Zatímco výběr loviště může být v případě baltských štik spojen s potížemi, mnohem menší práci má rybář s výběrem nástrah. Zjednodušeně řečeno zde platí jediné: používat takovou nástrahu, kterou je rybář schopen správně prezentovat na vhodné hloubce - v místě výskytu štik. Podle mého názoru je úplně jedno, jestli použiji plandavku, rotačku, wobbler, ripper, twister nebo streamer. V případě, že vedu přiměřeně velkou nástrahu rozumnou rychlosti ve vhodné hloubce, mám přibližně stejnou šanci na záběr. Jinými slovy: nevěřím na zázračné místní vzory a používám ty nástrahy, které se mi podle hloubky loviště dobře vodí.
Štiky se vyskytují při pobřeží celého Baltu - někde je jich více, jinde méně. V mnoha částech Baltského moře mají štiky ideální možnosti k životu a přesto tyto oblasti nepatří mezi kvalitní loviště. Na vině je jako obvykle člověk, resp. lidská nenasytnost. Ačkoli dnes již nejsou štiky hlavní složkou jídelníčku desítek tisíc chudých obyvatel Švédska a Finska, jako tomu bylo v minulých stoletích, přesto jsou populace štik v mnoha revírech decimovány. Negativní dopad na štičí obsádku mají především tzv. sportovní rybáři, kteří si s sebou kromě rybářského vybavení nezapomenou vzít dostatek polystyrenových beden, případně rovnou celý mrazák. Část majitelů rybářských revírů včas pochopila, že takoví návštěvníci jsou horší než morová rána a během 2-3 sezón dovedou rovnováhu ve štičí populaci nebezpečně porušit, nicméně některé revíry byly tomuto typu rybářů „obětovány„. Je zbytečné zdůrazňovat, zda se jedná o rybáře z Německa, Rakouska, Finska, Polska, Ruska nebo z Čech. Tento typ lidí žije v každé zemi a je otázkou dlouhodobé výchovy rybářské veřejnosti a mentální úrovně každého jedince, zda uzná, že mu jedna štika za den rybolovu stačí nebo ne. Od roku 1997, kdy moje firma začala spolupracovat s rybářskými revíry na souostroví Aland, jsme se snažili správcům a majitelům rybářských revírů vysvětlit, že počet návštěvníků rybářských revírů je nutné rozumně omezovat a přizpůsobovat mu i platné rybářské předpisy. Někteří s úsměvem mávli rukou a v současné době jsou odkázáni na nenáročnou klientelu, zatímco rybáři, kterým záleží na množství a velikosti ulovených ryb, navštěvují revíry, které včas přijaly takové rybářské předpisy, které zaručují možnosti dobrého rybolovu i do budoucna. O tom, že dobré rybářské předpisy mohou pomoci zachovat nebo i obnovit kvalitní osádku dravců v revíru, svědčí nejen trofejní úlovky posledních let, ale koneckonců i snahy majitelů poškozených rybářských revírů o získání povolenek u atraktivnější konkurence. Nelze než podporovat rozumně využívané rybářské revíry a věřit, že jejich majitelé nepodlehnou lákavé vidině okamžitého zisku a dají přednost dlouhodobé spolupráci se sportovními rybáři, kterých koneckonců každoročně přibývá.

Zdeněk Edelmann