Norsko - oblast Alta-Kirkenes - Reportáže

Mnozí z Vás si jistě vzpomenou, že jsem loni při psaní článku o rybaření v oblasti ostrova Soroya rozhodně nešetřil superlativy. Proto se není čemu divit, že když v dubnu tohoto roku přišel od Zdeňka Edelmanna z CK PEPA první náznak toho, že bychom se do této oblasti mohli vypravit znovu, zbystřil jsem pozornost. Ostrov Seiland totiž leží na severu Norska, cca 150 km pod Nordkappem, nejsevernějším to výběžkem norské pevniny a vyhlášeným rybářským rájem. A navíc – měli jsme být ubytováni ve vesničce Honseby (během našeho pobytu jsme zjistili, že pojem vesnička je pro krámek, bývalou rybí zpracovnu a dalších asi šest stavení rozesetých v okruhu 6 km příliš vznosným názvem), která je od jižní strany ostrova Soroya oddělena pouze 12km průlivem!
Neváhal jsem ani sekundu a díky mým přesvědčovacím schopnostem a vystupňovanému tlaku bylo během několika málo dnů rozhodnuto. Pavel, Honza, Roman i já budeme po vlastní ose odjíždět 29. července 2006, abychom na místě strávili 10 (jak jsme doufali) úchvatných dnů rybaření.

Do data odjezdu jsme se u skleničky plzeňského sešli na bojových poradách několikrát. Vzhledem k tomu, že už jsme zkušení „norci„ (prosím, nehledejte v tomto výrazu jiné metafory vztahující se ke konzumaci alkoholických nápojů), nechtěli jsme prostě nic nechat náhodě. Pečlivě jsme plánovali trasu, propočítávali ceny pohonných hmot, připravovali jídelní lístek, dohadovali se o vhodném oblečení a hlavně – probírali jsme vhodné náčiní a nástrahy pro lov. Rezult byl jednoznačný. Nic nesmíme podcenit! Každému je tedy asi jasné, že po několika vlnách diskuzí nastoupilo několik vln nákupních. Kvalitní oblečení, pruty, multiplikátory – někteří z nás už většinu důležitých věcí vlastnili, jiní se museli vybavit.
29. 7. jsme ale stáli u plného Viana a chystali se vyrazit na 3200 km (!) vzdálenou pouť k ostrovu Seiland, který měl splnit ta největší rybářská očekávání. Jako vždy budu mluvit zcela na rovinu – cesta přes Německo, Švédsko, Finsko a Norsko byla velmi náročná. Možná o to náročnější, že kolega z redakce Radek Diviš, který navštívil lokalitu (ostrov Soroya) čtrnáct dnů před naším odjezdem, hlásil skutečně úctyhodný úlovek - 41 tresek obecných přes 1 m, cca 30 vlkoušů obecných a jako třešničku na dortu 8 halibutů (platýs obecný)! Zdeněk Edelmann navíc jakousi podivnou náhodou („jen si rejpni, každý rybář ví, že je to RUKAMA, ty náhodo..." - pozn. Zdeňka Edelmanna) zdolal halibuta 160 cm, 50 kg (!), což je zřejmě neoficiální český rekord. Inu, měli jsme co dohánět!
Ale zpět k cestě. I přes rutinu za volantem (jinak se stav, kdy už ve švédské pustině „polykáte„ tisící kilometr, popsat nedá) jsem se ze zoufalství od srdce zasmál. Kolegové si totiž neustále stěžovali na to, že v jedoucím autě prostě „nezaberou„. 30. 7. v 01.15 jsem nakoukl do zpětného zrcátka a pohled, který se mi naskytl, mě donutil k výbuchu smíchu. Ani ten však hlasitě pochrupující ospalce neprobudil. Jediný, kdo dva dny a dvě noci „nezabral„, jsem nakonec zůstal já!
Vše se ale v dobré obrátilo, když jsme po více než 50 hodinách minuli dopravní značku hlásající hrdě řidičům, že vjíždějí do osady Honseby na ostrově Seiland.

V posloupnosti věcí následujících trochu odbočím a vrátím se k okamžiku, kdy jsme 31. 7. v ranních hodinách vjížděli do města Hammerfest, odkud nás měl malý trajekt přepravit na Seiland. Pro mě byla návštěva tohoto města zcela zásadní. Na doporučení majitele ubytovacích kapacit v Honseby (důležité informace jsem s ním totiž prodiskutoval raději předem prostřednictvím internetu) jsme v Hammerfestu navštívili prodejnu rybářských potřeb „Kleven„. Naučil jsem se totiž důvěřovat pilkerům firmy Solvkroken. Pro tuhle lokalitu pak především těm o váze 1000 g (může být i 1200 g). Zdá se Vám to zbytečně moc? Řeknete si, že cena pohybující se někde u 130,- NOK za kus je zbytečně vysoká? Možná budete kontrovat, že k dostání je dost věrných napodobenin, tak proč zbytečně vyhazovat? Odpovím jednoduše – prostě jim věřím!
Perfektní řemeslné zpracování, což je chromovaný kovový plášť vylitý olovem + karabina na exponovaném spodním konci, kterým „tlučeme„ o dno (většina napodobenin disponuje pouze kroužkem, který po zploštění pláště zůstává „viset„ a drží trojháček v nepřirozené poloze) + ideální tvar + důvěra v to, že ti Norové přece musí „know how„ = má neotřesitelná důvěra v tuto nástrahu, která se mi již mnohokrát osvědčila. Doporučuji její zakoupení všem rybářům, lačnícím po úlovcích opravdu velkých ryb v oblastech za severním polárním kruhem. A to skutečně nejsem lobbista Solvkrokenu pro ČR. Bohužel, pokud mám správné informace, dosud se nenašel žádný dovozce těchto nástrah. Zřejmě je to vysokou cenou těchto výrobků (ne každý je ochoten zaplatit téměř 500,- Kč za kilový pilker, o který může přijít hned při prvním spuštění), ale já jsem prostě přesvědčen o jejich účinnosti – rozhodně je vyzkoušejte a nebojte se oněch 1000 g!

Dobrý duch Honseby
Jak jsem již zmínil, Andre je majitelem ubytovacích kapacit a lodí v Honseby. Když píšu, že je i místním dobrým duchem, myslím to doopravdy. Od našeho příjezdu se o nás staral opravdu předpisově, ať už hovořím o ubytování v příjemném dvojdomku v norském stylu s plně vybavenou kuchyní, prostorným obývákem (SAT TV, rádio, DVD přehrávač), čtyřmi ložnicemi a koupelnou s WC (ocenili jsme především vanu, ve které se dalo poležet po namáhavém dnu na rybách), přes předání skvělých lodí (20stopá plavidla RANA, jedna s benzínovým 90HP motorem a kabinou, druhá s dieselovým 36HP motorem; obě s vynikajícím echolotem Garmin GPSMAP 178 C s GPS plotterem), po bezproblémové tankování či nákupy v jeho obchodu.
Skvěle připravena byla i bývalá zpracovna ryb, kde jsme si mohli pod střechou upravit dovezené úlovky a uložit je do připravených mrazicích boxů. Součástí celého komplexu byla i místnost, která sloužila jako převlékárna a skladiště rybářského náčiní. Vzhledem k tomu, že vzdálenost od domku k molu je cca 300 m, tuhle místnůstku jsme doopravdy ocenili (byla vybavena i přenosným radiátorem, takže naše „pracovní„ rybářské obleky byly do dalšího dne krásně suché).
Speciální kapitolou ale byly zájem a ochota našeho norského ubytovatele o rybářské „dění„. Ve dne v noci (za polárního dne se samozřejmě rozdíl smazává), kdykoliv jsme odjížděli na ryby nebo se vraceli s úlovkem, stál Andre na molu a s příjemným úsměvem se vyptával, která místa jsme navštívili, jak jsme nachytali a obratem nás informoval, jak (a kde) si vedli místní profesionální rybáři. Tohle jednání jsme skutečně kvitovali s povděkem, protože dle našich zkušeností je v Norsku spíše výjimečné.

Konečně na moři
Přes obrovskou únavu po dlouhé cestě jsme hned první den vyrazili na moře. Jednalo se o symbolické zahájení, takže jsme spíše tápali po vodách průlivu a zkoušeli, co kdyby náhodou. Po dvou hodinách lovu, při kterém se podařilo několik úlovků tresek obecných do 80 cm a mnoha tresek tmavých, jsem prodělal jakýsi záchvat únavového syndromu. Pronikavá bolest očí zařezávající se až hluboko do mozkových závitů, přestával jsem vidět – byl jsem prostě jen schopen ležet bez pohybu v lodi se zavřenýma očima a ani nedutat. Přece jen už asi nejsem nejmladší a tělo si rezolutně řeklo o chybějící odpočinek.
Další den ale bylo všechno jinak. Po posilujícím spánku a vydatné snídani jsme se již po několika minutách jízdy pohupovali na klidné hladině průlivu a na GPS sondovali, kam nejlépe vyrazit. Andre nás na třetí lodi doprovázel a ukazoval nám místa vhodná k lovu, ale asi po hodině jsme usoudili, že jsme zkušení rybáři a vhodná místa si tudíž najdeme sami. Recept na úspěch byl jednoduchý – podmořské kopce, jejichž vrcholy se vypínaly až do hloubek 25 m pod hladinou, eventuálně nalézt hejno tresek tmavých, pilkry „prorazit„ pod něj a zkusit štěstí.
A – fungovalo to! Za šest hodin na moři jsme ulovili 3 ks tresek obecných přes 1 m (116, 109 a 104 cm), přesný počet úlovků těch do 1 m, všudypřítomných „kelerů„, velkých mníkovců bělolemých a vlkoušů skutečně nevím. Chytali jsme prakticky neustále – jako by nám norské moře dávalo příslib, že pokud vydržíme, bude to ještě lepší.
A bylo – jenže na druhé lodi, kterou řídil Jarda Hrdlička! Jeho patnáctiletý syn ulovil úžasnou obecňačku 129 cm, 19 kg (!). Navíc si každý člen posádky ulovil další ryby přes 1 m délky.
Po příjezdu k molu si norští rybáři (kteří přišli zkontrolovat, cože to vlastně ti Češi umějí) mohli zapsat do zápisníků 7 metrovek „for czech team„. A to ještě netušili, že další den se budou „čížků„ s respektem vyptávat, na co a kde že to vlastně chytají.

Den D
Správný název! Severofrancouzské pláže tentokrát zůstaly invaze ušetřeny, ale jako němečtí obránci atlantického valu jsme si připadali my!
Kdo si pozorně přečetl úvodní odstavec mého článku, je jistě napnut k prasknutí, cože mi to vlastně při pohledu přes bort lodi vyrazilo dech. Věřte nevěřte, nechytili jsme tři metrové tresky najednou, ale u lodního boku se jich obracelo a plácalo rovnou pět! Já měl „pouze„ jednu (120 cm, 17 kg), Honza 2 ks (117 a 102 cm) a Roman také dvě (116 a 106 cm)! Moře se otevřelo a štědře nám vydávalo své poklady, až jsme po 7 hodinách lovu civěli na palubu jako u vytržení. Naše bilance - 16 ks tresek obecných delších než 1 m! Zažili jste to někdy? Před tímhle dnem ani já ne. Jako u vytržení se tvářili i Norové na molu, kteří servilně prosili o radu „jak na ně„. S výrazy typu „běžná věc„ nebo snad „nic tak zvláštního„ jsme jim svou taktiku vysvětlili a jsem přesvědčen, že tu noc všichni obyvatelé Honseby a okolí vzývali bájné Troly, aby pomohli při záchraně zdejších vod před českými „nájezdníky„!

Halibut
Pomaličku dojíždíme k lodi našich rybářských kolegů. Na vzdálenost asi 50 m vidím, jak se Jardův prut pořádně ohýbá a lovcův soustředěný a napjatý výraz hovoří jasně…zabrala větší ryba! Jarda je zkušený rybář a ví jak na to. Šňůru stále napjatou, sklonit prut, navinout, zvednout…a stále dokola. Po čtyřech nekonečných minutách slyším Jardu, jak hlasem třesoucím se napětím hlásí: „Halibut, ty v...e, ten má snad metr!„ Zdeněk podává lovci gaf, ten opatrně, aby rybu nepoškodil, nasazuje vylovovací hák a…
Ať přijedu rybařit na jakoukoliv lokalitu v Norsku, jeden z mých prvních dotazů bude určitě znít: „Dají se tady chytit halibuti?„ Zřejmě tušíte, jaká odpověď následně zazní. Nevím, je-li to tím, že každý z majitelů ubytovacích kapacit chce ten „svůj„ revír co nejvíce vychválit, nebo je prostě pravda, že platýse obecného můžete chytit téměř po celé délce Norska od Mandalu na jihu po Nordkapp na severu. V každém případě téměř vždy slyším: „Ano (jistě, samozřejmě – dle sebejistoty majitele), halibuti se tady loví.„ Na druhé straně je ale další pravda. Většina Norů připustí, že úlovky halibutů nejsou zrovna na denním pořádku a od mnoha z nich už jsem slyšel jakési zásadní pravidlo pro lov. Buďto prý totiž narazíte na „placatce„, který právě loví - tomuto setkání můžete napomoci volbou správného místa, nebo musíte znát „flíčky„, kde se halibuti zdržují v čase, kdy v honbě za potravou aktivně neprohledávají vodní sloupec. Jak je tedy najít? Přiznám se na rovinu – po patnácti návštěvách norských revírů stále nevím! Přečetl a vyslechl jsem desítky „tutových„ návodů, zhlédl desítky instruktážních DVD a videokazet. Halibut pro mě ale dál zůstává velkou neznámou a ulovení trofejního kusu jen dalším velkým snem. Pravdou také je, že pokud jste na lodi s dalšími třemi kamarády, lačnícími především po úlovcích tresek, těžko je můžete přesvědčovat, aby s Vámi trávili dlouhé hodiny lovem na různé doporučené nástrahy (systémky s mrtvou treskou tmavou, sleděm nebo makrelou, obří twistery se speciálními obřími hlavičkami atd.), při kterém můžete v klidu strávit hezký den úplně bez záběru. Třeba se mi jednou zadaří a najdu parťáka, který se mnou podobnou anabázi bude ochoten absolvovat.
Zatím tedy patří halibut do kategorie náhodných úlovků při lovu ostatních druhů především na pilkery. Nebudu Vás dlouho napínat. Jarda tedy zkušeně nasadil gaf a…netrefil! Ryba lehce zabrala a poodjela o nějakých 5 m. Druhý pokus následoval vzápětí. Lovec si halibuta zkušeně navedl k lodi, připravil hák a…netrefil! A to už svůj úlovek uviděl na vodní hladině naposledy. Platýsovi vypadl pilker z tlamy, hnědavý hřbet se ještě naposledy ukázal vedle boku lodi a mohutné plácnutí ocasem bylo to poslední, co nešťastný rybář spatřil. Když se Jarda asi po dvou minutách „vyzuřil„, střízlivým odhadem otipoval halibuta na 80 – 90 cm. Inu, není každý den posvícení!
Asi o 10 minut později a o 3 km dále jsem na hloubce kolem 50 m ucítil na prutu záběr. Rychlé škubání mě utvrdilo v tom, že na některou z „paprik„ zaútočila jedna z četných tresek tmavých. Musím se přiznat, že jsem si velice rychle zvykl na elektrický multiplikátor. Co ale čert nechtěl, zrovna tenhle den jsem si zapomněl baterii v obýváku na nabíječce a k nesmírné radosti mých „bývalých„ kamarádů jsem byl nucen navíjet ručně. Když jsem tedy nechal nebohého keleříka asi 5 minut pracovat coby nástrahu, přišel pokyn ke změně místa, takže jsem chtě nechtě musel celou sestavu vypumpovat. Navíjel jsem velmi volně – co kdyby, že. Asi v polovině vodního sloupce (25 m) jsem na prutu ucítil jakési nepravidelné drcnutí. Zbystřil jsem, popotáhl dalších 10 m a bác – na vlečený systémek s kilovým pilkrem zjevně přistoupila další ryba. Ač byl počáteční atak docela razantní, po pěti vteřinách bylo jasné, že se nejedná o žádného obra. Jaké bylo moje překvapení, když se mi po několika otočeních kličkou u nohou zatřepal onen magický a pro mě ve větším „provedení„ nedostupný halibut. Měřil pouhých 57 cm, ale tahle příhoda mne znovu utvrdila v tom, že dogma o chytání halibutů u dna na velkých hloubkách nemusí být úplně pravdivé!

Tvrdá dřina
V prvním díle tohoto článku jsem se rozplýval nadšením, jak štědře se k nám zachovalo moře v průběhu prvních třech dnů rybolovu. Nemám ve zvyku balamutit čtenáře smyšlenými historkami (snad kromě rubriky „Z učebnice rybářské latiny„) a už vůbec nejsem pohádkář. I když jsem přesvědčen, že moře v okolí ostrovů Seiland a Soroya je (co se velikosti a množství lovených ryb týče) opravdu velmi bohaté, ryby naštěstí zůstávají rybami a když se jim nechce, tak prostě neberou.
Jak nám první tři dny přálo počasí (krásně, slunečno, lehký větřík), ten čtvrtý se zatáhlo, větřík zesílil (i když to díky tomu, že jsme v podstatě chytali v chráněném, cca 12 km průlivu mezi Seilandem a Soroyou, nebyla žádná divočina) a následovala pětidenní ukázka zamračeného, deštivého nebo chcete-li klasického norského klimatu.
S rybami to jednoznačně zahýbalo. Hejna velkých tresek tmavých odtáhla zřejmě kamsi na širý oceán a po úžasných zážitcích následovaly dny rybářského půstu. Tedy půstu. Asi dokážete pochopit, že když se moře otevře a prožijete tak úchvatnou rybařinu, jak se to povedlo nám, docela snadno se může stát, že i když další dny chytáte ryby do 80 cm, neodpustíte si rouhání typu „dneska to stojí za houby„.
A to se stalo nám. Křižovali jsme průlivem sem tam, chytali jsme, ale přitom z nás stále čišela nespokojenost. Krásné tresky tmavé do 70 cm, tresky obecné do 80 cm, vlkouši okolo 80 cm, mníkovci 90 cm – všechno se nám zdálo malé a jako v jakémsi transu jsme po každém spuštění pilkeru očekávali další metrovky. Několik se nám jich ještě chytit podařilo, ale na 16 za den jsme to už v průběhu pobytu nedotáhli. Rybaření se stalo tvrdou dřinou, při které jsme se vraceli po mnohahodinových vyjížďkách nespokojení. A opravdu to nebylo tím, že bychom nebyli schopni nic chytit. Vůbec ne. Bylo to v nás! I když znovu zopakuji, že tak krásnou rybařinu jsme předtím nezažili, určité typické rysy člověčí povahy (snad nenasytnost nebo jen prostá touha po vítězství) nám zatemnily mozek. S odstupem času je mi až stydno!

načíst další reportáže