Norsko - oblast Steigen - Reportáže

Ještě před tím, než začal vznikat tento článek, jsem měl trochu obavy. Přece jen – tentokrát nebudu představovat širokou plejádu lovených druhů, Norsko je začátkem jara trochu smutné a řeč bude prakticky o jediné rybě – tresce obecné. Když jsem si ale uvědomil, kolik nervů mne stála cesta, v jakých podmínkách lov probíhal a jak krásné tresky jsme nachytali, musím říct, že výprava do 2 500 km vzdáleného Steigenu byla úžasná, dokonale nás prověřila a určitě stojí za to lov arktických tresek vyzkoušet!

Pravda o arktické tresce
Než začnu rozebírat vlastní výpravu, musím uvést na pravou míru několik skutečností o „arktické tresce“, protože představy některých rybářů jsou značně zkreslené. Pokud byste tedy chtěli ulovit opravdovou tresku arktickou
(Arctogadus borisovi), nebo občas stejně označovanou tresku ledovou (Arctogadus glacialis), chytání by vás asi brzy přestalo bavit. Tyto tresky sice žijí v severních oblastech Atlantiku, v Severním ledovém oceánu a Barentsově moři, ale jejich velikost většinou nepřekračuje 50 cm. Navíc se zdržují v poměrně velkých hloubkách (až do 1 000 m) a počasí v těchto oblastech rybolovu příliš nepřeje.
Jede-li tedy rybář na arktické tresky (skrei), jedná se vlastně o velké tresky obecné žijící stabilně v severních partiích Atlantiku a v Barentsově moři, které připlouvají do Vestfjordu u Lofotského souostroví splnit svou reprodukční povinnost. Tření probíhá od ledna do dubna a v této době se také tresky loví, ať už profesionálně (flotila komerčních rybářů je opravdu početná) nebo sportovně. Díky snížení „těžebních“ kvót a omezení doby lovu (platí pro komerční rybolov) se velkým treskám opravdu daří a objevují se u Lofot v hojném počtu.
Tolik asi vysvětlení, co v případě arktických tresek vlastně lovíme a pojďme se vrhnout na vlastní březnovou výpravu.

Cesta do Vestfjordu
Březen je měsícem rodícího se jara, ale v hornatých pasážích středního Norska a v hraničních horách (Švédsko-Norsko) ještě otěže pevně třímala paní Zima. Na cestu jsme vyrazili 12. března a vše vypadalo idylicky. Německo, Dánsko i jižní Norsko nás přivítaly přiznivým počasím a cesta krásně ubíhala.
Po návštěvě známých v Larviku a Alesundu jsme se přes hory vydali dále na sever a už za pár hodin přišla nejhorší cestovní pasáž za mých 43 návštěv země trolů. Na silnicích začalo přibývat ledových zmrazků a v okolní krajině sněhu. U polárního kruhu nad Mo i Ranou už jsme jen nechápavě zírali na nekonečné sněhové pláně, střechu populárního turistického centra přímo na polárním kruhu (ta jediná byla vidět – vše ostatní zůstalo pečlivě uschováno pod sněhovou peřinou) i na souvislou ledovou pokrývku silnice, po které se vesele proháněli Norové s hřeby nastřílenými v pneumatikách. Byla to nejdelší cesta mého „norského“ života, při které jsem (zvláště v noci ve vánici) kolikrát nevěděl, jedu-li ještě po silnici nebo někde polem!
Vše ale naštestí končí, takže když jsme klesli z náhorní plošiny k moři, podmínky se dostaly do normálu a sníh a led vystřídali zelené lesy a tmavě modré moře. Kolegové cestující širými švédskými pláněmi měli vše podstatně jednodušší a sněhovo-ledového nadělení si krátce užili až při přejezdu hraničních hor.


Steigen
Nepříliš odpočatí jsme tedy konečně dorazili do ráje arktických tresek – Steigenu – malé osady kousek od břehů Vestfjordu. Nové ubytovací kapacity byly umístěny přímo nad mořem, chaty ještě voněly novotou a Bjorulf (majitel celého komplexu) nás s úsměvem vítal u dveří. Až v tu chvíli ze mne spadl stres z únavné cesty a já konečně začal vnímat okolí.
Po příchodu do skvěle vybavené chaty mne nejvíc uchvátil pohled z okna obývací místnosti – přímo přede mnou ležel přístav a asi o 30 km dál přes moře vystupovaly v paprscích odpoledního slunce z moře vrcholy hor na Lofotech. Nádherný pohled!
Jako vždy následovalo rychlé vybalení, rozdělení do pokojů, sestavenení rybářského vybavení a nakonec i přebrání lodí. I tady jsem byl spokojen – dobře známá hliníková plavidla Kvaerno a Kaasbol s 50-60 HP motory se v klidu pohupovala v přístavních kójích a čekala, cože to ti „tresekchtiví“ Čecháčci dokážou. Někteří je nenechali čekat dlouho, ale já zůstal věrný tradicím (ráno moudřejší večera) a po večeři a několika kozlících jsem odešel do hajan.

První dva dny lovu
Ráno nás vzbudily nesmělé sluneční paprsky a my zvesela vykročili do prvního dne lovu. Tedy – to veselí trvalo pouze do okamžiku, než jsem na molo vyrazil nasát svěží norský vzduch a první ranní cigaretku (moc to nejde dohromady) a překvapila mne teplota -6°C! Ale což, na to přece máme výbavu. Nasoukal jsem se do zbrusu nového obleku Mullion od firmy Baleno a i přes čerstvý ranní mrazík mi bylo krásně teploučko - při stěhování veškerých rybářských propriet do lodi až moc.
Při hledání plastových van na ryby jsem narazil na filetárnu. V prostorné uzavřené boudě s topením a tekoucí vodou bylo dost pultů a hadic na omývání úlovků pro nás pro všechny. Lehké problémy se později ukázaly s venkovní teplotou a vodou. Bjorulf mi sice vysvětlil, jak ošetřit venkovní připojení vodoinstalace aby nezamrzla, ale protože jsme se vraceli v různých částech dne, v noci jsem na vypuštění vody zapoměl a ráno byla pohroma na světě. Naštěstí měl majitel v zásobě dostatek náhradních hadic, takže jsme v následujících dnech mohli vesele zpracovávat úlovky a dokonce je i omýt.
Teď už jsme ale seděli v lodi a chystali se vyrazit za prvními arktickými treskami letošního roku. Plavba do otevřených vod Vestfjordu není úplně jednoduchá (mělčin a skalisek je všude kolem dost a dost), ale po projetí několika možných tras s Bjorulfem a jejich zaznamenání do GPS, nevznikl v dalších dnech žádný problém. Za několik málo minut už jsme se tedy houpali na otevřených vodách Norského moře s montážemi spuštěnými u dna a čekali na první hladové tresky.
A to čekání trvalo do večera dalšího dne! Prostě to bylo jako všude jinde. I když nám majitel (zkušený rybář) vysvětlil, kde se tresky pohybují, měli jsme vlastní hlavu a vlastní zkušenosti, takže nám trvalo dva dny, než se naše plavidla ocitla nad dříve popsanými místy a my konečně začali chytat (úplně bez ryby jsme samozřejmě také nebyli). Během těch dvou dnů jsem si musel vyslechnout příval stížností a narážek od „asi ještě nenajeli, co“ přes „ty vole, tady budeme zbytečný“ až po „na tohle z.....ý místo nás už v životě netahej!“
Když jsme navečer druhého dne vytáhli první ryby přes metr, začala se situace postupně uklidňovat a Honzův návrat z moře třetího dne večer ji stabilizoval úplně. Při pohledu z okna chaty jsem se nejprve lekl, že naši mořeplavci prorazili loď. Vplouvali totiž do přístavu nakloněni na jednu stranu a podivně gestikulovali. Když jsem v hrůze doběhl k molu a nakoukl do lodě, bylo mi hned jasné, odkud vítr fouká. „No tak jsme tak trochu masařili,“ pronesl Honza a já zíral na zhruba 10 nádherných arktických tresek volně ložených na dně u boku lodě!


Metody lovu
Možná některé extrémní odpůrce lovu s pilkry zklamu, ale právě pilkrování bylo nejúspěšnější technikou lovu. Tresky se připlouvají vytřít v různě početných hejnech a přitom aktivně loví. Po každém vyplutí na moře jsme tedy měli dva úkoly:
1. Najít hejna menších kelerů pohybující se na otevřeném moři v různých částech vodního sloupce. Tam, kde jsme na ně narazili, bylo jisté, že po propadnutí pilkru hejnem budou následovat záběry tresek, které svou kořist vždy sledovaly. Mnohdy to nebylo jednoduché – Vestfjord je rozsáhlý a že by hejna kelerů vytvořila koberec z jednoho konce na druhý... kdepak. Až postupem času jsme něco odkoukali od místních lovců a sami si vytipovali několik míst, kudy tresky tmavé následované těmi obecnými proplouvaly vcelku pravidelně. A tam byl rybářský ráj! Nebyl problém ulovit kolem 30-40 ryb za vyjížďku (každá ze tří lodí), z nichž vždy alespoň tak 5-10 mělo přes metr délky. Ať už si o pilkrování myslí kdo chce, co chce, pro mě to byl úžasný zážitek. Vždyť jsme často měli na prutech třeba 2 i 3 nádherné tresky přes 1 m najednou a do poslední chvíle se modlili, aby to byla jen jedna!
2. Najít místa, kde se hejna menších kelerů zdržovala celkem pravidelně. Jak už jsem psal mnohokrát předtím, byly to zejména různě vysoké vrcholy podmořských kopců i docela malých kopečků. Nevím přesně, co na tato místa menší ryby táhne (zřejmě se tam zdržuje nějaká forma jejich potravy), ale jsou tam s nimi i tresky. Některé podmořské „hory“ jsme nalezli sami, někde nám napověděly lodě „domorodců“, kteří podobné štonty pravidelně navštěvovali. V každém případě se jednalo o místa velice úspěšná. Pokud jste k takovému flíčku dorazili v době, kdy obrazovka echolotu žádnou aktivitu pod hladinou neukazovala, bylo téměř jisté, že nejpozději do hodiny ryby připlují a začne rodeo!
Jako vždy skvěle fungovalo, když jsme na přívěsných gumových paprikách nechávali menší kelery jako nástrahu. Záběry velkých tresek obecných pak přicházely téměř okamžitě a mnohokrát byly opravdu „výživné“. Kdosi na lodi při jednom takovém vtipně poznamenal, že ta ruská ponorka snad nepůjde ani zastavit!

Další lovené druhy
Možná by někoho mohl od jarní návštěvy těchto míst odrazovat fakt, že když jedete chytat skrei, budou prostě hlavním loveným druhem právě velké tresky obecné. Mnohdy mi připadalo, jakoby ostatní druhy v průběhu mnoha staletí už poznaly, že v tomto čase prostě Vestfjord patří „obecňačkám“ a stáhly se do ústraní. Je mi to divné, protože v čase tření ryb v našich sladkých vodách, je nejbohatší jídelní tabule v roce prostřena i pro druhy ostatní.
Zkoušeli jsme gumy i Giant Jigheady s mrtvými kelery na halibuty – bez úspěchu. Samozřejmě jsme chytali i na tyto nástrahy, ale... z 95 % opět jen tresky obecné. Aby nám podmořský pán Vestfjordu tuto rutinu alespoň trochu zpestřil, nadělil nám několik pěkných mníků přes 1 m délky a jako třešničku na dortu pak Martinovi krásného ďasa mořského o délce 86 cm!

Zhodnocení
Pro mne naprosto úžasný výlet! Jednak tresky lovím rád a hlavně... Poseidon (vládne-li Norskému moři jiný pán, omlouvám se) nám tentokrát dal ochutnat vše ze své zásobárny „obranných prostředků“. Od ledu a sněhu na cestě přes déšť, vánice, krupobití a velké vlny na volném moři po mínusové teploty podpořené mnohdy silnými větry. A to byla výzva!
Když ale poznal, že čeští rybáři nemají v úmyslu vyklidit pole bez boje, že jsou odhodlaní, zapálení a vytrvalí, povolil a otevřel štědře svou pokladnici pro vyvolené. Nádherné slunečné dny, kdy teplota vystoupala až nad +3 °C, při kterých jsme mohli v čerstvém a čistém jarním vzduchu sledovat úžasné okolní scenérie a neuvěřitelné bohatství úlovků nám byly dostatečnou odměnou!