Indie - podhůří Himálaje - Reportáže

V řekách indického subkontinentu žije několik desítek druhů ryb, ale žádný nepřitahuje pozornost sportovních rybářů tak, jako mahsír. Mahsír obří (Tor putitora, anglicky Golden mahseer - vyslov „mahasír“) obývá horské a podhorské řeky jižního úbočí Himálaje. Bez námahy překonává i ty nejprudší peřeje a nesmetou ho ani povodňové přívaly, vyvolané monzunovými dešti a táním ledovců. Tato parmě podobná ryba byla díky své síle a mohutnosti mezi některými skupinami původních obyvatel posvátná. Jedinečná síla této ryby jí dala i jméno: mah znamená v místním jazyce mohutný nebo silný a seer je hlava. Ačkoli se v jižnějších oblastech Indie vyskytuje ještě větší druh mahsíra – mahsír vysokohřbetý (Tor mussullah) a v Assámu se loví další druhy mahsírů, mezi sportovními rybáři si oblibu získal právě mahsír obří. Kdo jednou pocítil tah této ryby na konci udice, snadno pochopí, proč jej Angličané přirovnávají k lososu atlantskému a proč mu Američané dali přezdívku „himálajský tarpon“. V české rybářské literatuře se mahsír objevuje i pod výstižným jménem veleparma himálajská.

První zmínky o lovu mahsírů pocházejí již z 18. století. Ryby byly tehdy loveny na dlouhé bambusové biče s muškou nebo plandavkou na konci udice. Později, v 19. století, se u indických řek začalo objevovat stále více britských rybářů s muškařskými pruty – se stejnými pruty, se kterými doma lovili lososy. Lov mahsíra se pro mnoho kolonistů stal šancí, jak si alespoň částečně připomenout rybaření ve staré vlasti. Z historie jsou dokumentovány úlovky mahsíra himálajského o hmotnosti přes 30 kg a rovněž v posledních letech bývá každoročně uloveno několik jedinců o hmotnosti 20-30 kg. Největší ryby jsou zpravidla uloveny na přívlač nebo položenou, ale i muškaři dosahují více než desetikilových úlovků.

Prudké výkyvy průtoku himálajských řek způsobené monzunovými dešti a táním ledovců mají přirozeně vliv na chování mahsírů. V jarních měsících, kdy je v řekách obvykle nejnižší hladina vody, se ryby stahují do hlubších tůní, případně do dolních částí toku. Teprve oteplování vody, se kterým je spojena zvýšená aktivita hmyzu a příprava mahsírů na tření, způsobuje přesuny mahsírů proti proudu řek.

Monzunové deště, které od června do srpna zvyšují průtok mnoha severoindických řek na více než desetinásobek, přečkává mahsír na horním toku řek v tůních a ve zpětných proudech za kameny.

Odpověď na otázku „Jak je možné, že ryba přežije vodní přívaly v horských řekách a udrží se v silném proudu, který nezřídka unáší i tunové balvany“, se skrývá v tvaru svalnatého těla a ve velikosti ploutví – celková plocha ploutví v poměru k hmotnosti těla je ze všech sladkovodních ryb údajně největší.

Po monzunu jsou koryta horských řek důkladně propláchnuta a zbavena potravy – tehdy se hladoví mahseeři dávají opět do pohybu – tentokrát poháněni hladem.

Rostoucí počet obyvatel a industrializace Indie se bohužel odrazily ve znečištění řek i ve zvýšeném rybářském tlaku. Dnes se mahsír vyskytuje pouze v některých čistých horských a podhorských řekách, především v národních parcích. Ačkoli Indie nepatří mezi nejbohatší země světa, ochrana přírody je zde na vysoké úrovni, což se naštěstí týká i mahsíra. V řekách, kde populace mahsíra nebyla v minulosti zlikvidována znečištěním nebo nadměrným rybolovem, platí přísná pravidla jejich lovu a počet vydaných povolenek na jednotlivé úseky řek je omezen. Rybáři, kterému se poštěstí zavítat k některé z chráněných řek, se tak může naskytnout nádherná podívaná na více než metrové mahsíry křižující ve skupinách tůněmi.

Mahsíra je možné lovit celoročně, ale hlavní sezónou jejich lovu je jaro, když vrcholí období sucha a v korytech řek je nízká hladina vody, která se ohřívá. Rovněž podzim, po té, co skončí monzunové deště a klesající voda v řekách se pročišťuje, je vhodný k lovu velkých exemplářů.

Volba vhodného vybavení je značně závislá na výběru řeky a termínu výpravy. Zatímco na velkých řekách a při zvýšeném průtoku obstojí při souboji s mahsíry nejlépe vláčecí pruty délky 2,7-3 m o vrhací zátěži 200-300 g, případně muškařské pruty délky 10 stop třídy 9-12 AFTMA, na malých řekách postačí jemnější kalibr: vláčecí pruty délky 2,7 m s vrhací zátěží 40-150 g, resp. muškařské pruty AFTMA 7-8 délky 9 stop.
Ačkoli je dnes na trhu množství šňůr, které při průměru do 0,2 mm garantují sílu v tahu i nad 20 kg, rybáři dávají obvykle přednost monofilním vlascům, které zpravidla lépe odolávají odírání o kameny, hrany skal a štěrkové dno. Nosnost návazce by se v závislosti na předpokládané velikosti lovených ryb a síle proudu měla pohybovat od 10 do 20 kg. Především v jarních měsících, kdy je voda v řekách velmi čistá, se doporučuje používání fluorkarbonových návazců a muškaři v tomto období udělají dobře, když délku návazce prodlouží nad 3 metry.
Historicky prověřenou nástrahou jsou plandavky délky 7-12 cm o hmotnosti 20-40 g, ale osvědčily se i rotačky č. 3-4 a gumové rybky (rippery) délky 10-15 cm. Největší exempláře loví vláčkaři v posledních letech na wobblery, osvědčily se modely, které lze efektivně vodit v hloubce 1-2 metry. Nezdá se, že by mahsír preferoval nějakou barvu nástrahy, obvykle se doporučují nástrahy, které barevně připomínají duháka nebo plotici, ale evidovány jsou rovněž úlovky na barevné kombinace redhead nebo firetiger.

Velké popularitě se mahsír těší mezi muškaři, kteří menší mahsíry loví převážně na nymfy (puppy, larvy vážek, chrostíky) i suché mušky (chrostíci, střechatky) a větší ryby jsou zpravidla uloveny na nymfy a především na streamery napodobující malé rybky (osvědčené barvy jsou olivová, černá, hnědobílá).
Především na malých řekách a v čistých vodách je mahsír ryba velmi plachá a opatrná. Při jejich lovu udělá rybář dobře, když se po břehu pohybuje s maximální opatrností a pokud možno nepozorovaně. Nahození nástrahy, resp. položení šňůry na hladinu by mělo být provedeno jemně a v tichosti. Opatrnost mahsírů je možná i důvodem, proč je značná část velkých ryb ulovena v šeru nebo za úplné tmy. Rybáři se na kvalitně zarybněných řekách a ve vhodném období obvykle poštěstí zaseknout 2-4 mahsíry denně, ale zdaleka ne každého se podaří zdolat.

Záběr mahsíra je obvykle velmi razantní a neméně temperamentní je i způsob boje. Mahsír často po záseku zamíří hlavou mezi kameny, případně reje ve štěrkovém dně ve snaze zbavit se zaseknuté nástrahy, což se mu nezřídka podaří. Jestliže je tato strategie neúspěšná, následuje rychlá jízda po nebo proti proudu. V případě, že rybář zasekne rybu v tůni, která je ohraničena mělkými peřejemi, může mluvit o štěstí, jestliže se ryba rozhodne zůstat v tůni. V opačném případě mu nebude, než běžet rychle za rybou, protože otočení větších exemplářů při prvním výpadu obvykle nepřipadá do úvahy. Ryba rychle kličkující mezi balvany a okolo skal má zpravidla dostatek možností přetrhnout návazec. Výsledek souboje záleží „jen“ na šikovnosti rybáře, jeho fyzické zdatnosti, kvalitě vybavení a dostatečné dávce štěstí.

Lov mohutných ryb, které rybář v řece ještě před začátkem lovu často vidí, které se však nenechají snadno přelstít a už vůbec ne lehko zdolat, prověří důkladně připravenost a zkušenosti rybáře. Oč je však lov mahsíra náročnější, o to větší je výzvou.