Island - mořský rybolov - Reportáže

První rybářskou výpravu zaměřenou na mořský rybolov na Islandu jsme naplánovali těsně před oficiální začátek místní rybářské sezóny. Na Island existuje sice letecké spojení z Prahy, ale protože při letech z Frankfurtu nabízí letecká společnost v základní ceně letenky nadstandardně přepravu zavazadel o hmotnosti 40 kg / osobu, využili jsme letu z Frankfurtu. Po šesti hodinách cesty autem přijíždíme na Frankfurtské letiště, parkujeme v podzemních garážích přímo pod odletovým terminálem a vykládáme na vozíky haldy našich zavazadel a rybářských prutů. Ačkoli neparkujeme na levném parkovišti pro dlouhodobé parkování, ale na parkovišti přímo pod terminálem, platíme za parkování jen 115 Euro (cena za nejvýše dvoutýdenní parking).
Při nástupu do letadla se konečně setkáváme i s druhou-moravskou částí naší skupiny. Celkem nás letí deset rybářů z Vyššího Brodu, Českých Budějovic, Tábora, Ústí nad Labem, Prahy a Ostravy.
Čtyřhodinový let z Frankfurtu na Island jsem celý prospal ani nevím, že se servíroval oběd a promítal film. Na přestup z mezinárodního na vnitrostátní letiště v Reykjavíku jsme měli pouze hodinu, což vzhledem k faktu, že tato dvě letiště leží 30 km od sebe není mnoho. Naštěstí je Island země malá, všichni se zde znají a umí si vyjít vstríc – majitel lodí a rybářských chat, který zajišťoval náš pobyt, dohodl mimo jiné i to, že letadlo čekalo na naši skupinu. Ačkoli jsme dorazili na vnitrostání letiště asi deset minut po oficiálním odletu, vrtulové letadlo na nás opravdu čekalo a za necelých čtyřicet minut nás z Rekjavíku zaneslo do správního centra severozápadního Islandu – městečka Ysafjordur.
Zatímco v Praze bylo při našem odletu jaro v plném proudu a přes den dosahovala teplota 20°C, v Reykjavíku sice nebylo po sněhu ani památky, ale teplota byla asi 5°C a v Ysafjordur nás přivítaly zasněžené hory, teplota na nule a při nakládání zavazadel do aut začalo sněžit. Po dlouhé cestě do rybářské osady Sudureyri jsme rychle zabydleli nově renovovaný rybářský domek a unaveni brzy usínáme.

Ráno nás budí slunce a modrá obloha… Radostně vstáváme a teprve, když si jdeme převzít loď, je nám jasné, že mírně zčeřená hladina v zátoce, může znamenat velké vlny na moři...
Během hodiny s námi místní rybářský průvodce kontroluje loď, doklady k řízení motorové lodě, vysvětluje nám ovládání lodě, echolotu, vysílačky a informuje o bezpečnosti na moři i o satelitním bezpečnostním systému, na který jsou naše lodě napojeny.
Jen co máme administrativní kroky za sebou, vyrážíme na moře. Loď je velmi prostorná, pohodlně se ovládá a nechybí na ní nic, co může rybář potřebovat.
Během deseti minut vyjíždíme rychlostí 20 uzlů z fjordu na volný oceán. A stejně rychle se zase vracíme. Zatímco ve fjordu jsou jen mírné vlnky, na oceánu opravdu pořádně fouká a vlny dosahují výšky 3 metrů. Zelené obličeje poloviny naší posádky (včetně mne) jasně napovídají, že mořská nemoc si dnes vybere svou daň. Chvilku rybaříme ve vlnách na oceánu, ale drift je tak rychlý, že ani na 30-metrové hloubce se nám nedaří držet dobrý kontakt s nástrahami.
Přejíždíme do fjordu, kde se naše žaludky uklidňují, snáze se chytá, ale záběry žádné. Hledáme chvilku hejna ryb pomocí echolotu a náhodně zkoušíme pilkrovat a jigovat na několika místech. Nic. Nakonec systematicky prochytáváme na pilkery, jigy i pilkiny zlomy, kde hloubka přechází z 10 na 25 metrů. Větší hloubka v zátoce ani není. Odměnou nám je několik utržených nástrah, pár tresek obecných okolo 30 cm a tucet dvaceticentimetrových tresek tmavých.
Tak takhle jsme si rozhodně naši islandskou premiéru nepředstavovali. Po poledni se rozladěni a někteří s vyprázdněnými žaludky vracíme do přístaviště. Na odpoledne změníme strategii - snad se uklidní vítr a vyjedeme na oceán...
Unaveni rybařením na rozbouřeném moři usínáme v naší komfortní chatě – někteří spořádaně v posteli, jiní v křesle před televizí a David „při práci“ u počítače a budíme se po dvou hodinách osvěžujícího spánku. Vítr ubral z dopoledních 10 m/s na 7 m/s, moře se trochu uklidnilo a obě naše lodě vyrážejí na rozhraní fjordu a oceánu. Předpisově hlásíme do vysílačky naladěné na 16. kanálu, že opouštíme přístaviště v počtu pěti osob na palubě a že se hodláme vrátit na cca 4-6 hodin. Pobřežní stráž nám potvrzuje příjem hlášení a potvrzuje, že naši loď registruje na monitoru satelitního bezpečnostního systému. Od té chvíle nás pečlivě hlídá „oko velkého bratra“ – otázka bezpečnosti je na Islandu velmi seriózně řešena a satelitní monitorovací systém v kombinaci s vysílačkou kromě reálné kontroly lodí dává nám – rybářům i příjemný pocit relativního bezpečí.
Nejprve zkoušíme rybařit na u pobřeží, kde hloubka klesá z 10 na 20 metrů. Ráno zde byly položeny šňůry, z čehož usuzujeme, že by zde nějaké ryby být mohly. Po několika vlažných záběrech zdoláváme pár dvaceticentimetrových tresek a v zápětí trháme dva pilkery a jeden velký jig – na dně zůstala pravděpodobně ležet stará síť nebo šňůra a tak raději měníme loviště. Naše těla posílená obědem a odpoledním spánkem zdatně odolávají mořské nemoci a tak vyjíždíme dále na moře a rybaříme na hloubce okolo 30-40 metrů. Občas máme pár záběrů, ale jedná se jen o malé tresky do 60 cm. Posádka „ostravské“ lodě, která zůstává rybařit ve fjordu, je na tom s úlovky ještě hůř.
Začíná nám být jasné, že rybářští průvodci, kteří nám ráno předávali lodě, mají pravdu – voda ve fjordu je zatím relativně studená a malé ryby, za kterými do fjordu dorazí i dravci, se zatím drží na oceánu, na hloubce okolo 40-70 metrů. Jestli se moře neuklidní a my nevyrazíme na oceán, se zajímavějšími úlovky asi počítat nemůžeme.
Do přístavu se vracíme téměř s prázdnou, ale jak řekl Radek:“Alespoň jsme dočasně zvítězili nad mořskou nemocí“ (on řekl doslova: „Aspoň, že se nikdo z nás nepoblil“).

Na středu je hlášeno špatné počasí – vítr až 20 m/s. Nakordinovali jsme si tedy dlouhý spánek a další program v závislosti na počasí. Speciální předpověď počasí pro islandské pobřeží sledujeme pravidelně na internetu (www.belgingur.is – viz odkaz v rubrice Rybolov). Po snídani však zjišťujeme, že se počasí i předpověď nečekaně zlepšují. Dvojice Němců, která dnes přijela do Sudureyri na svůj v pořadí již třetí pobyt, dokonce vyrazila na vodu a v poledne se vrátila s hezkým, asi 50-ticentimetrovým platýsem. Jak sami řekli: „Chtěli jsme si jen chytit jednu rybu k obědu…“. Petr, který má stále v živé paměti včerejší žaludeční nevolnost, se rozhodl „hlídat základnu“, ostravská posádka sleduje na DVD film „Svéráz národního rybolovu“ a tak vyráží na vodu jen naše jihočeská čtveřice. Držíme se na rozhraní fjordu a volného moře na hloubkách okolo 30 m, dál se s ohledem na silný vítr okolo 10 m/s a velké vlny raději neodvažujeme. Asi po půl hodině rybaření přichází konečně první záběr. Zasekávám, ale udice se ihned trhá. Nadávám a namotávám přetrženou šnůru. Její konec je chlupatý, jako-by se šňůra přes něco dřela. Kontroluji očka, jesti některé není poškozené, ale vše se zdá být v pořádku. Připravuji nový návazec, vyndavám z krabice další jig a pokračuji v lovu. Mezi tím končí v bedně na úlovky pár půlmetrových tresek. Spouštím ke dnu nově navázanou udici, ale po pár minutách při záseku opět trhám. Opět kontroluji šňůru, očka, prut i naviják, jestli někde není nějaká ostrá hrana, ale vše se zdá být v pořádku. Naše úsilí je nakonec odměněno jen několika treskami okolo 60 cm. Podle předpovědi má být zítra dobré počasí s rychlostí větru do 5 m/s a tak raději ukončujeme rybolov na místech, kterým přestáváme věřit a vyrážíme k domovu. Teprve v přístavu, když pečlivě kontroluji očka prutu, nacházím drobnou, ale velmi ostrou prasklinku v keramické vložce prvního očka. Vytahuji z tubusu náhradní prut a opět se cítím být dobře připraven na lov mořských oblud.

Předpověď počasí opravdu nelhala a ve čtvrtek ráno je sice obloha zatažená vysokou oblačností, ale nefouká vítr. Ohlašujeme pobřežní stráži vyplutí z přístavu a rychlostí 20 uzlů frčíme ven z fjordu. Ačkoli vane jen mírný vítr, moře je stále ještě rozbouřené a na oceánu musíme proti vlnám jet rychlostí okolo 10 uzlů. Po třiceti minutách plavby jsme na místě, kde se podle informací nacházejí na dně porosty mlžů – hlavní potravy vlkoušů. Nalézáme transekt, kde nás drift ponese z hloubky 25 m na téměř 40 m a pak opět na 28 m a spouštíme nástrahy ke dnu. Po deseti minutách máme první tresky – 50 cm, pak 60 cm, pak 85 cm. Po dvou dnech nepříliš úspěšného rybaření v mělkém fjordu se nás začíná zmocňovat optimismus a když z třicetimetrové hloubky vytahuji našeho prvního, krásně stavěného 90-centimetrového islandského vlkouše, vypuká nadšení. Rozhodujeme se vyrazit na údajně nejlepší loviště tresek a halibutů, které leží jen 3 km dále od pobřeží. Vlny nevlny, za 15 minut jsme na místě. Z hloubky 100 metrů zde vystupuje asi 40 metrů hluboké plató, kde byl kromě tisíců tresek a vlkoušů uloven v roce 2007 i halibut o hmotnosti 173 kg. Začínáme rybařit na hloubce 70 metrů a driftujeme na hloubky 30-40 metrů. Vypukají opravdové tresčí orgie. Během hodiny David jen těsně mine metrovou hranici treskou 98 cm, o deset minut později trumfuje Saša treskou 107 cm a za další hodinu máme v lodi další dvě metrové tresky.
Radek, jehož parťák Petr zůstal ráno doma, nás ve chvíli, kdy je naplněna první bedna na 250 kilo ryb, přesvědčuje, že v nejlepším je třeba udělat pauzu. Vyrážíme tedy k domovu s nákladem 250 kg tresek obecných a jednoho vlkouše. Po vlnách jde cesta mnohem rychleji a za půl hodiny jsme opět v přístavu. Chvíli před námi přistává u mola i dvojice Němců – rybařili sice jen na rozhraní fjordu a oceánu, ale přesto se jim podařilo ulovit za půl dne skoro 200 kg tresek, všechno však „jen“ ve velikostní kategorii 50-70 cm.
Naše nadšení (a informace o menších vlnách) se samozřejmě přenášejí i na Petra a po rychlém obědě vyrážíme opět vstříc lovištím velkých tresek. David vede bez váhání naše plavidlo opět na místo, kde jsme dopoledne lovili velké tresky. Po čtyřiceti minutách jízdy proti vlnám jsme na místě – kdo zažil rybaření na moři ve vlnách, větru nebo dešti na otevřeném moři, ten mi jistě dá za pravdu, že mít k dispozici loď s vytápěnou kabinou je k nezaplacení. To, že jsme opravdu na „rybném“ místě, potvrzují nejen údaje echolotu a GPS, ale také hejna racků, buřňáků, alek a alkounů, která vidíme všude kolem. Zatímco ostatní spouštějí nástrahy do šedesátimetrové hloubky, ladím formu plechovkou islandského piva a balíčkem sušenek. Brzy však musím svoji svačinku odložit a vybaluji foťák – Radek vytahuje na palubu lodě první metrovou tresku obecnou a chvíli po té se Petrovi vypíná při zdolávání hezká ryba. Prakticky každých pět minut ukládáme do bedny s ledem další ulovenou tresku délky 60-90 cm. Vane východní vítr o rychlosti asi 5 m/s a úměrně větru driftuje i naše loď – musíme používat pilkery o hmotnosti 500-1000 g nebo jigy a jigheady o hmotnosti 300-400 g.
Z vysílačky se ozývá hlášení pobřežní stráže o přicházející bouři. Nejprve v islandštině a pak v angličtině. Protože jsem v zápalu souboje s rybou nezachytil celý text hlášení, volám zpět na pobřežní stráž, kde mi velmi ochotně vysvětlují, že bouře přijde až zítra a kromě větru přinese i sníh. Službu konající důstojník pak kontroluje na monitoru naši polohu a dodává, že jestli si chceme zarybařit, doporučuje zůstat na vodě až do deseti do večera a vrátit se do přístavu při západu slunce, protože jak dodává „v sobotu a v neděli můžete na rybaření klidně zapomenout, nad Atlantikem od Grónska až po Norsko bude bouře doprovázená větrem a silným deštěm nebo sněžením…“ Varování před bouří jen stupňuje naše rybářské úsilí.
Radek a Petr opět bodují metrovou treskou, několik Davidových ryb se metrové hranici přiblíží a stejně jako ráno, trumfuje Saša – tentokrát treskou 115 cm. Po deváté hodině večer zdoláváme ještě celou řadu tresek 80-90 cm, jednoho vlkouše, konečně si i já vytahuji metrovku a Petr ukončuje skóre 110-kou. Pár set metrů od nás odfukuje na hladině velryba, kterou sem přilákala hejna drobných korýšů – krilu. Začínají nás všechny bolet záda a ruce, „elektrikářům“ docházejí baterky navijáků a pobřežní hlídka upřesňuje hlášení o příchodu bouře na pátou hodinu ranní. Vyrážíme zpět k domovu. V přístavišti potvrzujeme pobřežní stráži ukončení lovu, přejeme si vzájemně dobrou noc a vypínáme vysílačku. O půlnoci se pak chatou line vůně pečených tresek a občas se ozve charakteristické lupnutí, když korkový špunt opustí láhev dobrého vína…

Ráno fouká opravdu silný vítr, teplota klesla z deseti na 2°C. Jdeme se Sašou do přístavu vyložit včerejší úlovek a naplnit bedny na ryby čerstvou dávkou ledu. Bedny nám vykládá malým jeřábem zaměstnanec zpracovny ryb a hmotnost úlovku ještě kontroluje státní úředník, který v každém islandském přístavu dbá na regulérnost vážení ryb a odečítání úlovku od stanovené kvóty.
Dvojice Němců, která včera lovila na rozhraní fjordu a oceánu, se sice nemůže pochlubit žádnou velkou treskou, ale mezi jejich úlovky je velmi zajímavá, jako papírový karton tenká, stříbřitá ryba délky asi 110 cm, která svým tvarem a především „tloušťkou“ těla připomíná vrbový list. Vědecký název ryby zní Trachipterus arcticus, německý Bandfish a anglický Dealfish.
V poledne jdeme na exkurzi do místní zpracovny ryb. V prostoru celé zpracovny a balírny ryb se velmi dbá na čistotu – nejprve fasujeme návleky na boty, plastové pláštěnky a čepičky. Procházíme provoz od místa, kde se shromažďuje každodenní úlovek – denně 20-50 tun ryb. V bednách jsou především tresky jednoskvrnné, obecné a vlkouši. Odděleně leží několik štikozubců. Zpracovna se zaměřuje na produkci ryb lovených na udice-šňůry a ryb, které jim dodají rybáři lovící na prut. Na rozdíl od ryb ulovených do sítě, jsou ryby ulovené na udici zpravidla méně poškozené a jejich tržní hodnota je výrazně vyšší. Zhruba třetinu ryb odesílají čerstvých – chlazených letecky do Evropy a USA, zbytek se prodává mražený nebo solený. Rybí maso, které zbavují kostí a kůže moderní filetovací stroje, je pečlivě tříděno: sebemenší stopa krve, kosti nebo začervenosti masa znamená okamžitý přesun filetu do nižší kvalitativní úrovně. Kůže ryb a část vnitřností se zpracovávají na krmivo pro farmy chovající kožešinová zvířata – především norky a lišky. Hlavy a páteře se suší a následně vyvážejí do Nigérie, kde se používají jako přísada do národního jídla – polévky z ryb a kuřat. Ve vesnici Sudureyri žije celkem 300 obyvatel a z toho jich 70 pracuje právě v této továrně. Stejně jako ve všech „blahobytných“ společnostech, je i na Islandu nouze o nekvalifikovanou a podprůměrně placenou pracovní sílu. Není tedy divu, že mezi zaměstnanci firmy je 30 Poláků, asi 20 Thajců, jedna Slovenka a jeden Čech. Právě probíhá zpracování zakázky pro Velkou Británii: asi 10 tun chlazených filetů z tresek jednoskvrnných je úhledně baleno do sáčků a ukládáno do dvoukilových polystyrenových krabiček. Na každé krabičce je štítek s názvem lodě, která ryby ulovila, označení loviště, druhu ryby, kód cílového letiště a jméno zákazníka. Pozítří se již budou tyto ryby smažit jako „fish and chips“ v londýnských domácnostech a restauracích.
Odpoledne volíme jako alternativní program relaxaci v místním termálním koupališti. Stejně jako jinou útratu i vstup do bazénu (400 ISK – cca 100 Kč) platíme kreditní kartou – hotovost se na Islandu používá jen ve velmi omezené míře. Chvilku plaveme ve velkém bazénu a pak se přesouváme do horké vířivky. Díky sílícímu větru a hustému sněžení mi začíná být brzy zima na hlavu. Vracím se raději do kabinky pro čepici a k pobavení veřejnosti vstupuji do bazénu v plavkách a zmijovce. Když v deset večer odcházíme z bazénu, hustě chumelí a vesnici pokrývá asi 5 cm čerstvého sněhu. Už se těším na sklenku červeného a smaženého vlkouše…

Druhý den ráno měla sice vrcholit bouře, ale vítr se trochu utišil, oteplilo se a z okna našeho domečku vypadá moře celkem klidné. Vyjíždímě zkusit rybaření, ale vlny na oceánu dosahují výšky okolo pěti metrů. Jsou sice táhlé a celkem pravidelné, nicméně sílící vítr a opakované dotazy pobřežní stráže, zda jsme v pořádku a nepotřebujeme pomoc, nás nakonec přesvědčily, že bude roumnější rybařit jen na rozhraní fjordu a oceánu. Necháváme se několikrát snést větrem přes prohlubeň, kde hloubka kolísá od 20 do 38 metrů, ale odměnou nám je pár půlmetrových tresek a několik tresčích batolat. Naši průvodci a loď německých sousedů loví na kousky ryb u dna platýse, ale s nulovým výsledkem.
Cestou od lodě se zastavujeme u domků, ve kterých se suší tresky a tmavě červené bradavičnaté ryby. Později nám místní rybářský průvodce vysvětluje, že se jedná o mořské zajíce (lumpsucker, Seehaase, Cyclopterus lumpus), přesněji řečeno o mlíčáky mořského zajíce, které od března do května loví místní rybáři do sítí ve fjordu přímo před vesnicí, udí je a následně je suší spolu s treskami. Uzený-sušený mořský zajíc připomíná chutí uzeného lososa. Jikrnačky mořského zajíce jsou zase loveny pro jikry, ze kterých se vyrábí kaviár.
U našeho domku potkávám Slovenku, se kterou jsme hovořili ve zpracovně ryb. Doprovází jednu Islanďanku a dvě Polky – dvě tlačí před sebou kočár a dvě jsou těhotné. Žertem poznamenávám, že mají v okolí asi nějakou zázračnou vodu nebo klima zvláště přející plodnosti. Sice s úsměvem, ale vážně odpovídají, že je to spíše důsledek dlouhých zimních večerů a nepříliš zajímavého televizního programu. To ostatně potvrzuje i obecní statistika – na 300 obyvatel vesnice letos připadá 30 očekávaných porodů!
Odpoledne sedím v místní restauraci a využívám bezdrátového připojení k internetu – kontroluji poštu, odpovídám kamarádům, kteří právě sedí v chatě v Norsku a stejně jako my čekají až přestane tři dny trvající větrné počasí. Podle předpovědi počasí a satelitních map se má vítr uklidnit dnes o půlnoci a bude následovat nejméně týden nádherného slunečného počasí s mírným vánkem. Je to smůla - z pěti dnů jsme zatím jen jeden den mohli rybařit na oceánu a zítra večer odlétáme do Reykjavíku. Dnes odpoledne si půjdeme zaplavat do bazénu, pak si dáme časnou večeři a půjdeme brzo spát.

Ráno ve tři vstáváme – namísto fičení větru je zvenku slyšet jenom absolutní ticho, fjord je jako zrcadlo. Rychle, ale vydatně snídáme, beru si do kapsy pro jistotu pár namazaných housek a plechovku islandského piva a ve čtyři už hlásíme pobřežní stráži vyplutí na oceán. Spolu s námi vyplouvá rovněž ostravská posádka, Němci vyrazili s pětiminutovým náskokem.
Ačkoli ve fjordu není po větru a vlnách ani památky, oceán je po třídenní vichřici stále rozbouřen. Hnáni loveckou vášní a stotřicetikoňovým motorem, razíme si cestu proti vlnám rychlostí okolo 15 uzlů. Dále od pobřeží jsou vlny pravidelnější a táhlejší, nicméně po čtyřiceti minutách jízdy jsem rád, že se loď zastavuje a „skákavý“ pohyb plavidla se mění na „houpavý“.
Jsme asi 10 km od pobřeží. Stojíme nad hranou zvlněného plató (hloubka 35-60 m), které na západě klesá do hlubin Atlantiku, na severovýchod se táhnou více než stometrové hlubiny Ysafjordu. Radek s Petrem spouštějí ke dnu osvědčené 750 g pilkery Solvkrokken, mně ani Sašovi se představa vzpírání takhle velké zátěže nezamlouvá a tak volíme raději 300-gramové jigy. David ještě nestačil připravit kameru, když Radek na sedmdesátimetrové hloubce zasekl první rybu. Za tři minuty už sundavá z pilkera osmdesáticentimetrovou tresku. Saša brzy přidává další, pak Petr, já, opět Radek...
Drift nás rychlostí jednoho uzlu táhne směrem k pevnině a po dvaceti minutách, když záběry ustávají, musíme popojet zpět na hranu. Zastavuji loď asi 30 metrů od místa, kde jsme začínali a fotím skalnaté pobřeží osvětlené ranním sluncem. Petr zasekává rybu a jeho v posilovně pěstěné tělo začíná po chvilce zdolávání signalizovat, že se možná jedná o větší kousek. Metr po metru získává do navijáku metry pletenky, dokud se pod lodí neobjeví bílohnědé tělo tresky. „Tak tohle je moje zatím největší treska“, hlásí lovec ještě dříve, než metr ukáže 116 cm. V té chvíli však už Saša spouští do hlubin jigheada s gumovou rybou, která se má za pět minut stát jednohubkou pro největší rybu naší výpravy – tresku obecnou 120 cm. Ačkoli je Saša na rozdíl od Petra stoupencem „elektrik“ a jeho Shimano Dendou-Marou odvádí stoprocentní práci, přesto si po chvilce musí opřít prut o bort lodě a dopřát zádům krátký odpočinek. Pohled na zdolaného rybího cvaldu a dosažení stodvaceticentimetrové hranice vlévá Sašovi i nám ostatním novou sílu do žil. Pročesáváme systematicky hloubky od osmdesáti do čtyřiceti metrů a během pěti hodin je půlkubíkový kontejner na ryby skoro plný.
Sašova stodvacítka zůstala trofejí dne, ale ulovili jsme ještě čtyři ryby délky nad 110 cm a skoro dvacet tresek délky nad jeden metr.
Do odletu letadla nám zbývá jen pár hodin a tak dobrovolně opouštíme „tresčí sádky“ a hledáme na palubní digitální mapě místo, kde předpokládáme výskyt vlkoušů. Míříme k proláklině, která leží asi o 5-10 metrů pod úrovní okolního dna. Moře už je klidné a pravidelně pulsuje rytmem oceánských vln vysokých asi 3 metry. Pomocí echolotu a GPS snadno nacházíme vytipované místo a spouštíme ke dnu nástrahy – jigy a jigheady o hmotnosti 200-300 g. Hlásím první záběr, ale když přitahuji po hladině asi sedmdesáticentimetrového vlkouše k lodi, uvolňuje křečovitě skousnutý jig s velkým jednohákem a šupajdí zpět do hloubky. Po dvaceti minutách zdolává další rybu Radek. Dva trojháky, kterými je jighead osazen, nedávají rybě mnoho šancí na únik. Pomocí malého vylovovacího háku zdvihá rybu do lodě. Více než osmdesáticentimetrové tělo se kroutí ve snaze dosáhnout svými zuby do čekohokoli, co by bylo možné rozkousnout nebo rozdrtit. Fotografujeme v poledním slunci pruhovaného krasavce a pak už vyrážíme na plný plyn zpět do přístavu.
Personál přístavu vykládá malým jeřábem kontejner s naším úlovkem a pak doplňuje naftu do nádrže. Hospodárnost provozu lodního motoru nás velmi pozitivně překvapuje - za týden provozu jsme spotřebovali jen 134 litrů nafty.
Vaříme oběd, balíme své rybářské nádobíčko a připravujeme se na návrat do civilizace. Ze zpracovny ryb mi přivezli objednanou šestnáctikilovou bednu – šestnáct úhledně zabalených krabiček s prvotřídními filety z vlkoušů, tresek obecných a jednoskvrnných (když je druhý den dávám doma do mrazáku, jsou pořád zmrzlé na kost).
O tři hodiny později už vystupujeme v Reykjavíku z letadla a odjížíme mikrobusem na výlet k vodopádu Gullfoss a nedalekému termálnímu poli, kde z hlubin země chrlí horkou vodu a páru několik gejzírů. Cestou do hotelu všichni usínáme – byl to rybářsky úspěšný a velmi dlouhý den…