Island - mořský rybolov - Reportáže

Když po celodenním cestování dosedl náš poslední spoj na ranvej v Isafjorduru, správním centru severozápadního Islandu, měla naše „expedice“ co dělat, aby ihned poté, co se otevřely dveře zuřivě znějícího turbovrtulového jednoplošníku, bohapustě nezmrzla. Krásných českých jarních dvacet (z 27. 4. 2008) totiž vystřídala větrná a vlezlá nula. Při pohledu na zasněžené okolní hory a poletující sníh nám kolektivně tuhly rysy. Petr skepticky drkotal zuby něco o smůle související s jeho přítomností, David všude čmuchal svou kamerou a ostatní? Ani nevím?! Zřejmě stejně jako já prosili všechny svaté, aby nás této hrůzy okamžitě zbavili! V malé rybářské osadě Sudureyri jsme na příštích několik dní zabydleli komfortně zařízený nově zrekonstruovaný domek. Po rychlé sprše a lehké večeři nebylo za chvíli po životě ani vidu a možná ani slechu...

Úterý 29. 4.
Ráno nás probudilo „islandské azzuro“, kterému proti originálnímu italskému chybí tak pětadvacet plusových stupňů. I tak ale modrá obloha a slunce zafungovaly na naši pochmurnou mysl pozitivně. Necelá hodina stačila k tomu, abychom se seznámili s lodí, která na první pohled vypadala těžkopádně, neohrabaně, nedesignově a nesportovně. To byl ovšem první dojem. Hned ten další a všechny následující byly pozitivní a pozitivní: vysoké borty, mnoho prostoru pro rybaření, vytápěná kabinka, silný dieselový motor s minimální spotřebou, krátkovlnná vysílačka a echolot s GPS. Tomuhle by se v automobilové branži neřeklo jinak než „maximálka“. Místní rybářský průvodce ještě rychle zkontroloval naše doklady k řízení motorové lodě a vzápětí již pečlivě oběma posádkám vysvětloval pravidla bezpečného chování na moři. Názorně předvedl práci s vysílačkou a jeho další plynulý anglický monolog informoval o satelitním systému, který z Isafjorduru hlídá veškerá plavidla vyjíždějící na volné moře.
Nabiti očekáváním a touhou lovit obrovské ryby jsme vyrazili plnou parou (rychlostí cca 20 uzlů) na otevřené moře, resp. oceán. Malé vlnky ve fjordu přetínala na blízkém obzoru zlověstná šedobílá čára. Nikdy bych neřekl, že třímetrové vlny jsou tak velké, ale jsou. Chvíli to s námi házelo ze strany na stranu. Nahodit jsme se raději ani nepokusili a v rámci pudu sebezáchovy raději pokorně „vycouvali“ do fjordu. Tam to rybářsky vypadalo jako u nás na Lipně. Pro nezasvěcené musím dodat, že prachbídně! Během dvou hodin jsme vyzkoušeli veškeré osvědčené nástrahy s tristními výsledky: několik houževnatých vázek s téměř 100% ztrátou nástrah, několik tresek obecných do třiceti centimetrů a 20centimetrových kelerů. Bledé tváře nadpoloviční části posádky zavelely k ústupu na základnu, a tak jsme silné rozčarování vyměnili za polední siestu. Odpoledne vítr „polevil“ na 7 m/s. Vyrazili jsme bez rezignovaného Petra společně s ostravskými kolegy na hranu fjordu a otevřeného oceánu. Vlny byly nachlup podobné těm ranním, a ačkoliv jsme rybařili na relativně malých hloubkách 30-40 metrů, bylo nad lidské síly udržet dobrý kontakt se 400g Jigheadem. Pár záběrů přišlo pouze v jedné části driftu na pilkery a přívěsy. Tresky do šedesáti centimetrů byly sice v pěkné kondici, ale rozhodně nebyly tím, kvůli čemu jsme vážili cestu na Island. „Ostravská“ loď nakonec pročesala pouze fjord s výsledky nehodnými zveřejnění.

Středa 30. 4.
Jelikož Zdeněk přinesl ze své noční internetové seance zprávu o špatném počasí a silném větru až 20 m/s, nechali jsme středeční ráno ránem a pořádně se vyspali. Při snídani jsme však zjistili, že se počasí nečekaně rychle zlepšilo, a tak naše otrlé jihočeské kvarteto (Saša, Zdeněk, David a já) vyrazilo za další islandskou zkušeností. Petra jsem po včerejším zážitku s mořskou nemocí nenalákal ani na „modré z nebe“ a ostravská klika též raději v klidu a teple chaty sledovala film „Svéráz národního rybolovu“. Silný vítr nás znovu nepustil na volný oceán, proto jsme zkoušeli opět štěstí pouze na hraně fjordu. Když po mrtvé půlhodině Zdeněk konečně zaseknul a vzápětí svou pletenku nepochopitelně utrhl, trvalo vzrušení pouze pár sekund. Za pár minut se situace opakovala. To byla pro Zdeňka poslední kapka. Zbytek rybolovu už trávil pouhým pozorováním ostatních (Teprve později v přístavu zjistil, že důvodem jeho ztrát nebyla stará šňůra, z čehož jsem ho neprávem podezíral, ale naprasklá keramika spodního očka...). Několik tresek obecných atakujících 60cm hranici bylo opět velmi chabým výsledkem celkově nepovedeného dne.

Čtvrtek 1. 5.
Svátek práce jsme oslavili brzkým probuzením. Já navíc dobrovolně-povinným mytím nádobí, na které mi už včera nezbyly síly. Zdeněk důležitě pobíhal po kuchyni a s vážnou tváří několikrát hlasitě a později polohlasem opakoval: „Takhle tedy ne, mladý pane Diviši!“ Trochu se to ve mně vařilo. Asi bych v našem „rachitickém“ souboji muže proti muži zvítězil ("to těžko" - poznámka Zdeňka), byl ale v právu, navíc je starší, a tak jsem svou hořkost záhy utopil v bublinách jaru. Počasí nevypadalo příliš vábně. Vysoká oblačnost a téměř bezvětří slibovaly konečně plnohodnotný rybářský den! Zanedlouho už jsme ohlásili do vysílačky pobřežní stráži vyplutí z přístavu a plnou parou jsme se řítili ven z fjordu. Na volném oceánu foukal jen slabý vítr, ale moře bylo stále ještě dost rozbouřené. Vlny, nevlny, dva dny zoufalství ve fjordu nás hnaly k nejbližšímu známému místu, které bývá při klidné hladině optimálním lovištěm vlkoušů. Dno je zde členité a prý hustě poseté porosty mlžů, což „kocouři“ milují.
Vyjeli jsme nad kopec ukrytý 25 m pod vodní hladinou, odkud nás podle našich odhadů drift ponese do 40 m hluboké díry a posléze opět do kopce. Zhruba na 30 metrech začaly první záběry. Třetí úlovek už měl konečně parametry ryby: treska obecná, 85 cm. Zdeněk průběžně hlásil drobné kontakty, ale 23cm gumový ripper byl zřejmě příliš velké sousto. „Je tam,“ pokřikl Zdeněk do fóra. Jeho náhradní prut se celkem slušně ohnul. S úsměvem na tváři zdolával našeho prvního islandského vlkouše. Vlkouš není žádný nezdolatelný protivník, ale tento 90cm exemplář nám dal při vylovování docela zabrat.
Všem se najednou nalila do žil nová krev. Po krátké poradě se vydáváme na nedaleké, údajně nejlepší místo pro lov tresek a halibutů, kde byl vloni německým rybářem uloven rekordní 173kg platýs obecný. Seděl jsem za sonarem a snažil se na podmořské mapě najít optimální místo. Vzhledem k tomu, že plató, nad kterým jsme se nacházeli, mělo podle místních průvodců dno bez vázek, zastavili jsme loď na hraně, kde hloubka ze 100 m prudce stoupala na 70, s tím, že budeme driftovat do mělčích pasáží. První spuštění. A konečně! Ohnuté pruty a trocha vnitřního uspokojení... „Obecňačky“ postupně přibývaly na délce i váze. Během dvou hodin jsme prolomili i metrovou hranici a zažívali skutečné rybářské orgie. Každé spuštění doprovázel okamžitý záběr, když ryba spadla, netrvalo mnohdy ani minutu a o nástrahu se rvala další. Po třech hodinách jsme měli plnou bednu ryb, což převedeno do řeči čísel znamenalo cca 250 kg. S maximální délkou 107 cm, kterou držel Saša jsme hodlali odpoledne ještě něco udělat. Vrátili jsme se zpět pro Petra, který po první zkušenosti s mořskou nemocí raději hlídal základnu.
Po rychlém obědě jsme opět vyrazili, tentokrát již v úplném složení. Čtyřicet minut houpavé jízdy proti vlnám bylo konečně za námi. David zastavil nedaleko od našeho dopoledního místa na hloubce 85 m. Sonar byl plný rybích ech a to, že nelhal, potvrzovala svou přítomností i hejna racků, buřňáků, alek a alkounů. Zdeněk se kochal a relaxoval s lahví islandského piva v ruce, ostatní hnáni svým rybářským chtíčem bleskurychle spouštěli své nástrahy ke dnu. Zvedl jsem svůj oblíbený 750g Solvkroken prudce ode dna. Šňůra se ani nesrovnala, pilker zůstal stát ve sloupci. Lehce jsem přisekl a pomalu za pomoci elektrického navijáku zdolával první metrovou rybu odpoledne. Petr během mého souboje zasekl také, ale ryba se po chvíli osvobodila i s trojháčkem. David jednu chvíli bojoval s několika treskami (přesněji čtyřmi) najednou a zvuk Sašova elektrického navijáku dával tušit, že i on na zádi nezůstal pozadu. Opět jsme byli v nich. Pod námi plavaly stovky tresek! V euforii jsme ani nestíhali počítat velké ryby. Zanedlouho Petr konečně zdolal svou první metrovou tresku, David metrovou hranici několikrát jen těsně minul. Úspěch slavil i Zdeněk. Vzápětí Petr posunul osobní i islandské maximum na 110 cm! Stejně jako ráno nakonec triumfoval Saša cca 14kg treskou dlouhou 115 cm. Kolem desáté večerní jsme ukončili rybolov s úchvatnou kulisou odfukující velryby. Málem bych zapomněl: „Čest práci!“ Byl to dlouhý, ale nádherný den...

Pátek 2. 5.
Páteční procitnutí bylo mrazivé. +2° C a silné poryvy větru předurčily denní program. Část výpravy si šla prohlédnout místní ekologickou zpracovnu ryb, druhá se věnovala odpočinku a četbě. Odpoledne jsme šli vyzkoušet místní otevřený bazén. Zlákala nás též informace, že se v sousedící hale koná volejbalový turnaj žen. Zdroj nelhal, ale jaksi zapomněl zmínit, že se jedná o kategorii veteránek! Nakonec jsme skončili všichni v teplé vířivce (Zdeněk s obligátní zmijovkou na hlavě) a poslouchali jeho poutavé vyprávění o tom, jak chtěl s tímto „esteticky revolučním“ výrobkem dobýt západní trhy. Večer byl smažený vlkouš, sklenka dobrého červeného a taky 5 cm čerstvého sněhu.

Sobota 3. 5.
Ačkoliv měla bouře v sobotu vrcholit, ráno se vše jevilo celkem klidně.
Zkusili jsme vyjet na oceán, ale v téměř pětimetrových vlnách, sílícím větru a rychlém driftu se rybařit nedalo. K návratu do fjordu nás přiměly i nestálé dotazy pobřežní stráže, zda jsme v pořádku. Fjord opět totálně zklamal. Nedařilo se ani místním průvodcům a dvojici německých rybářů, kteří se na kousky masa pokoušeli ulovit u dna platýse. Večer přichází Zdeněk s aktuální předpovědí počasí, která dává na poslední den ještě malou naději. Brzy usínáme.

Neděle 4. 5.
Když ve tři ráno zazvonil budík, byli jsme všichni jako opaření. Tedy až na Sašu, jehož rybářská vášeň čas nějak nerozlišuje. Po vydatné snídani jsme se svačinou v kapse v poloklusu zamířili do přístavu. Vypluli jsme současně s ostravskou posádkou. Hladina ve fjordu byla poprvé od našeho příjezdu jako zrcadlo, volný oceán se však navzdory téměř nulovému větru po několikadenní vichřici stále ještě silně vlnil. Skákali jme mezi vlnami, které se ale postupně prodlužovaly a slábly. Po necelých 45 minutách jsme toužebně otočili loď bokem k vlnám. Byli jsme odhadem deset kilometrů od pobřeží na hloubce cca 70 metrů. Petr a já jsme spustili 750g Solvkrokeny, Saša a Zdeněk zkusili štěstí na 300g Jigheady. Okamžitě po dopadu byl cítit záběr, přisekl jsem a za okamžik vytáhl do lodi tresku kategorie 80+. David vše zaznamenával na kameru. Než jsem se stačil svým úlovkem pochlubit, byli v akci i ostatní. Petr, Zdeněk i Saša zdolávali také pěkné ryby. To samé se opakovalo v následujících dvaceti minutách neustále, měnilo se pouze pořadí lovců. Některé ryby měly kolem metru, některé těsně nad, ale velikostně nic mimořádného tento drift nepřinesl. Zkusili jsme tedy najet znovu kousek od místa, kde jsme začínali. Tentokrát zasekl jako první Petr. Ani po chvilce přetahování se rybě stále nechtělo ode dna. Trochu jsem si Petra dobíral, ale podle výrazu v jeho tváři to nakonec vypadalo, že skutečně zabíral plnou silou. Jeho smekací naviják se postupně plnil šňůrou. Nešlo to ovšem nijak lehce. Když se konečně po téměř deseti minutách pod lodí vyvalilo břichaté tresčí tělo, bylo jasné, že tohle bude lovcův nový rekord! „Pánové, tak tohle je zatím moje největší,“ hlásí pyšně Petr. A má pravdu: 116 cm.
Zatímco šťastný lovec pózoval před objektivy, nasazoval už Saša svůj tajný trumf: velkou gumovou rybku s lopatkou zatíženou koulí z jigu. Neuběhlo ani pět minut a pozornost na sebe strhnul právě on, respektive jeho prut ohnutý jako luk. Elektrický naviják několikrát téměř vypověděl poslušnost, ale Saša měl situaci bezpečně pod kontrolou a pumpoval tresku nekompromisně k lodi. Zhruba v polovině hloubky trochu odlehčil svým zádům, nabral nové síly a záhy dokončil povedené představení: 120 cm, naprosto poctivých!!! Opět se rázem stal králem dne a nakonec i celé výpravy, protože tuto hranici se už nikomu z nás překonat nepodařilo. Bilance dne byla nakonec skutečně mimořádná: 4 ryby nad 110 cm a 20 ryb nad 100 cm. Trochu smutně jsme v poledne opouštěli tuhle fantastickou rybařinu, víc nám však tentokrát souzeno nebylo...

Závěrem bych rád poděkoval všem milým a vlídným lidem v Sudureyri za pohostinnost i dokonalý servis. Letecké společnosti Icelandair za bezproblémový transport a cestovní kanceláři CK Pepa za bezchybnou organizaci zájezdu.