Revíry - destinace ► Amerika ► Kanada ► Řeka Fraser ► Reportáže ► Jak jsem nechytil velkou rybu
Kanada - Řeka Fraser - Reportáže
Jak jsem nechytil velkou rybu 14.1.2005
První a největší problém, na který jsem narazil při cestách za rybami, je čas a vzdálenosti, pro Evropana těžko představitelné. Takže mimo každoroční výpravu na sever, kde rybám ještě silně konkuruje lov losů a medvědů, se většinou chtě nechtě věnuji převážně místním řekám. Není to však velká újma. Kromě Fraseru jich městem Vancouver a okolím protéká kolem desítky. Lososi táhnou téměř ve všech, záleží pouze na sezóně a druhu lososa. Jedním z favoritů je pro mne Seymour. Deset minut vzdálená, na podzim plná chumů (losos psí), snad ne tak kvalitních na talíři (stejně ryby nerad), ale dost velkých a bojovných, zvlášť když se jedná o čerstvý tah. Sem tam jsou mezi nimi i coho (losos stříbrný - kisuč) a king (losos královský). Další velkou výhodou je, že její dolní tok je dobře přístupný jak pro mne, tak pro mého bígla Buddyho.
Velká část řek, protékajících Vancouverem, je totiž v těžko přístupných kaňonech. Horolezec s lanem může chytat uprostřed města sám a sám.
Můj Buddy je malý ohař s neuvěřitelným nosem. Už jako štěně lovil králíky a koroptve a teď přišel na chuť i rybaření. Podběrák nepotřebuji. Jakmile přitáhnu rybu ke břehu, skočí do vody a vynese ji ven.
To už snad ani není rybaření. Co hod, to chum. „Musím házet dál do proudu, coho má raději rychlejší vodu“, říkám si. Jeden chum, dva chumové a potom záběr. Přiseknu - a nic. Držím to našponovaný snad minutu a už jsem si jistý, že je to vázka, když se TO pohnulo. Šlo to s proudem dolů a žádný prut s žádným vlascem by to nezastavil. Doplavalo TO do klidnější vody pod proudem, lehlo si TO na dno a konec. Bylo právě půl třetí. Snažím se udržet maximální tah, co jen prut unese a jak minuty jdou, začínám pochybovat, že je tam opravdu ryba. Trochu povolím, až ucítím na konci vlasce pohyb a hned znovu přitáhnu. Pak mě napadne fígl - pumpování.
Králíkům pro legraci. Křeče v rukách. Vzpomenu si na starce ve „Starci a moři“. Bohužel nemám jeho vůli a trpělivost. „Tak už toho bulo dost“, říkám si, „teď tě přitáhnu“. Pomaličku couvám 4 - 5 kroků a rukou přidržuji naviják, který prokluzuje, i když je na doraz. A pak rychle dopředu a navíjet. Pokaždé asi Tři kroky ztratím, jak naviják nebere a prokluzuje. Za hodinu se mi TO podařilo přitáhnout asi o pět metrů a pak mě čekal proud. Nečekal. V půl čtvrté to udělalo prásk. Konečně si mohu ubalit cigáro a pak znechuceně odcházím. Po pár krocích se ale zastavím. „Kdy zase potkám takové ryby“, říkám si. Vracím se pokorně zpátky. Po několika dalších hodech mám znovu záběr a po chvíli přetahování vytáhnu slušného kinga. „Tak to byl nejspíš vnouček toho, co se mi utrh“, říkám si a útěchou mi je, že ryby stejně nerad.
Pokud by se někdo z vás, milí čtenáři, vydal na lov těchto potvor, mějte prosím na paměti, že je neulovíte ani s kvalitním a silným prutem, pokud si na řece nezvolíte vhodné místo. Několik jsem jich chytil na Chilliwack river (130 km) jen proto, že jsem je mohl následovat dolů po proudu. To platí i o velkých chumech, kteří se okamžitě po záseku většinou vrhnou do proudu s cílem dostat se co nejrychleji zpátky do moře.
Každý king však nezůstane sedět na dně jako cihla. Mají svoji individualitu a chovají se nevypočitatelně, téměř jako medvědi. Další může vyskočit dva metry nad hladinu a být o sto metrů dole v peřejích dřív, než stačíte utáhnout naviják až na doraz. Následují 3 možnosti - přetrhne návazec, narovná háček nebo rozmontuje obratlík. Ta čtvrtá, že ho dostanete na břeh, je v této chvíli již dost nepatrná. Přesto se domnívám, že king, i přes svou hmotnost, není z hlediska sportovního rybáře tak zajímavý a vůbec již nesnese srovnání s králem řek - steelheadem (mořským pstruhem). Ale to je již námět na další článeček.
Reportáž sepsal Tonda Čáp, 14.1.2005