Kanada - Řeka Fraser - Reportáže

Západokanadská provincie Britská Kolumbie není mezi rybáři zemí neznámou. Většina rybářů přijíždí do západní Kanady lovit lososy, ale nemenšímu zájmu se těší i táhnoucí forma pstruha duhového - steelhead.

Zážitky z lovu velkých salmonidů umocňuje navíc téměř nedotčená příroda.

Výpravu do Britské Kolumbie jsme s přáteli plánovali již několikrát. Zamýšleli jsme se nad jarním nebo letním lovem královských lososů, ale nakonec zvítězila varianta podzimní - lov lososů stříbrných-coho a táhnoucích pstruhů duhových-steelhead. Nebyly to jen druhy lovených ryb, které rozhodly ve prospěch podzimního termínu, ale lákala nás i vidina tiché podzimní přírody, bez komárů a bez lidí. Pražské letiště jsme opustili 29. 9. 2000 za slunečného počasí a po 12-ti hodinách letu jsme již přistávali ve Vancouveru - za hustého deště.

„Ještě včera tady svítilo sluníčko, tohle je první podzimní déšť,“ komentuje náš přílet Tonda Čáp, který bude v příštích dnech naším řidičem a průvodcem. O hodinu později nás paní Koubová nad talířem horké zelňačky ubezpečuje, že ode dneška bude pršet až do Vánoc. Tahle představa se nám moc nezamlouvá - strávit dva týdny rybaření v dešti, to se dá vydržet, ale co když se hladina řek zvýší natolik, že nebudou chytatelné, budeme pak trávit celý náš pobyt na jezerech...? Ráno však bývá moudřejší večera - vycházející sluníčko vykouklo mezi mraky, do oběda byly již všechny kaluže suché a pláštěnku jsme za celých 14 dnů nemuseli použít ani jednou.

Zatímco západní svahy pobřežních hor Britské Kolumbie pokrývá hustý prales, druhá strana hřebene leží ve srážkovém stínu. Za jediný den tak projíždíme od mořského pobřeží přes mlžné lesy, horské hřebeny až do suché kamenité krajiny, kterou sjíždíme k řece Fraser. Mohutný tok Fraseru nás bude provázet dalších několik set kilometrů. Řekou protahují všechny druhy pacifických lososů, ale rybolov v kalných vodách velké řeky není pro sportovní rybáře příliš zajímavý, takže se rybaří ponejvíce na přítocích Fraseru. Jeden velmi zajímavý druh ryby se však v řece Fraser přeci jen loví - je to jeseter, který zde dorůstá hmotnosti přes 100 kg. My jsme si při ústí jednoho z přítoků řeky Fraser naplánovali krátkou přestávku.

Ačkoli hladina řeky byla více než metr pod normálem, korytem se valila kalná voda a těžko jsme mohli očekávat nějaké pronikavé úspěchy. Muškařský prut jsem s klidným svědomím nechal odpočívat v tubusu a připravil jsem se na přívlač. Ještě před začátkem rybolovu měním trojháčky za jednoháčky a zamačkávám protihroty. V celé Britské Kolumbiii se smí na tekoucích vodách rybařit jen s jednoháčky bez protihrotů! Nejprve zkouším štěstí s plandavkou, ale po několika hodech váznu a trhám. Břeh řeky musí být plný ponořených stromů nebo kořenů, protože během několika minut trhám další plandavku, pak twistera a nakonec ještě rotačku. „Tak a končím, dnešní příděl nástrah jsem již vyčerpal,“ konstatuji suše. Dvakrát mi za nástrahou vyjela ke břehu menší ryba, čili jsem nebyl tak úplně bez šance, ale rybaření na břehu silného proudu širokého jako Labe v Ústí mne prostě neoslovilo. Raději podnikám krátkou vycházku podél břehu. Říční údolí tvoří svahy porostlé smrky, jedlemi, topoly a břízami. Listí stromů má žlutočervenou barvu a i když je zataženo, musím uznat, že zdejší podzimní příroda působí vcelku vesele. Vracím se zpátky k naší skupince právě včas, abych viděl Davida v akci. Siven Dolly Varden délky přes 60 cm příliš nebojoval, je na několika místech těla poraněn a zaplísněn. Siveni často sledují hejna táhnoucích lososů a živí se jejich jikrami, není divu, že je lososi nemají příliš v lásce a často je napadají - odtud možná ta zranění.

Rozsáhlými lesy i krajem pastvin pokračujeme dále k severu, kam oko dohlédne, všude pohádkově zbarvená podzimní příroda. Se západem slunce přijíždíme do městečka Houston. „Welcome in steelhead country“ (Vítejte v zemí steelheadů), hlásá nápis při vjezdu do města. Tak tady začíná pro rybáře „ta pravá Britská Kolumbie“. O tom, že městečko sportovním rybolovem opravdu žije, svědčí i obří muškařský prut, který stojí na podobném místě, kde ve Východní Evropě ještě před několika lety stávaly sochy V.I. Lenina. Prý se jedná o největší muškařský prut na světě. Průvodce Tonda kontaktuje telefonicky svého známého a získává aktuální rybářské informace: stav vody v řece ideální, lososi stříbrní jsou na horním toku a steelheadi právě táhnou. Není nad průvodce, který má kontakty mezi místními rybáři. Kromě základních informací získáváme i popis cesty k některým zajímavým poolům. Není to tak snadné, k řece nevede silnice, jen lesní cesty a ne všechny jsou v dobrém stavu. Náš obytný automobil, ve kterém cestujeme, je sice postavem na podvozku nákladního auta, ale je dlouhý 8 metrů a jízda po lesních cestách s ním není vždy právě rychlá. V kraji však dlouho nepršelo a sjízdné jsou všechny lesní komunikace vyznačené na mapě. Můžeme si vybrat z několika variant, zítra je pondělí a v místním rybářském obchodě se dozvíme veškeré podrobnosti.

Večeříme uzeného lososa, kterého Tonda ulovil na řece Bulkley před několika týdny, připravujeme nástrahy, zamačkáváme protihroty u háčků a diskutujeme nad mapou lesních cest. Venku se zatím snáší tma a citelně se ochlazuje. Ráno se chci jít podívat k říčce Bulkley, ale zjišťuji, že je poněkud chladno. Teploměr ukazuje -5 stupňů Celsia, venku mlha. Raději tedy připravím vajíčka se slaninou, než se vzbudí zbytek výpravy. Posilněni vydatnou snídaní vyrážíme do rybářského obchodu. Zatímco Tonda získává další aktuální informace, my doplňujeme zásoby vlasců, háčků, třpytek a vzhledem k počasí toho rána kupujeme i pět párů teplých rybářských rukavic (po dvou dnech se výrazně oteplilo a tak jsme rukavice nakonec ani pořádně nepoužili). Ceny v kanadských rybářských obchodech jsou podobné jako v Čechách, sortiment obchodů je zpravidla odlišný v závislosti na charakteru revírů v okolí obchodu. Není divu, že sortiment obchodu v Houstonu je zaměřen na steelheady, stříbrné lososy a pstruhy. Kromě slušně zásobených regálů se třpytkami nechybí ani „ideální“ vzory mušek a pro ty šikovnější i přihrádka s vázacími materiály. V obchodě prodávají rovněž rybářské lístky a kupóny na „classified waters“. Kromě rybářského lístku, který včetně příplatku na lov lososa a steelheada stojí pro celé území Britské Kolumbie asi 3000 Kč / rok, musí mít rybář na většině kvalitních revírů rovněž kupón jehož cena se pohybuje od 100 do 500 Kč / den.

Vyzbrojeni informacemi a rybářskými lístky vyrážíme k řece. Její křišťálově čistá modrozelená voda prosvítá mezi porosty smrků a jedlí, místy se v podzimním slunci lesknou peřeje a malé vodopády. Táboříme na břehu jezera, dál cesta nevede, dál jsou jen hory, lesy a ještě o něco dále jen skály a sníh. Zatímco Tondův pes Buddy vyrazil prohnat králíky, nafukujeme raft - čtyři metry dlouhou loď, která bez problémů uveze 4 lidi i se zavazadly. Nejprve vyrážíme na zkušební plavbu k místu, kde z jezera vytéká řeka. Po půl hodině přistáváme na kamenité pláži, o sto metrů dále začíná první peřej. Řeka je zde široká asi 40 metrů a dosahuje hloubky jistě přes 2 metry. Všude na břehu jsou medvědí stopy a na okraji tišiny jsou ještě zbytky lososů, které zde zůstaly po včerejší hostině. David zkouší štěstí s umělou muškou, my ostatní jsme zatím zůstali u přívlače. Štíhlou plandavku o hmotnosti 25 g házím do středu řeky, nechávám ji klesnout ke dnu a pomalu sleduji, jak ji unáší proud. Na třetí hod mám razantní záběr a při záseku trhám. Pravděpodobně porušená šňůra. Raději odstřihávám poslední tři metry Fire-line a navazuji další třpytku. Mezi tím přichází záběr Běle. Začátečníci a tím více ženské mají vždycky štěstí. Po chvíli zdolávání nám Běla ukazuje asi 40 cm dlouhého, jemně tečkovaného sivena Dolly Varden. Opatrně vyprošťuje zaseknutou rotačku, což s jedním háčkem a navíc bez protihrotu jde opravdu snadno a pouští rybu zpět do proudu. Po chvíli zdolává Běla dalšího sivena. Ale i na mužskou část výpravy se usmálo štěstí. David protahuje lososího streamera v hluboké proudící vodě bez úspěchu, ale při chytání v tůni přichází nepříliš výrazný záběr. Na udici je však bezpochyby velká ryba. Jeho prut AFTMA 9 je prohnutý k maximu, přesto však ryba zůstává téměř na místě, nečiní žádné prudké výpady, jen si dodržuje od Davida odstup. Po chvíli však její laxní odpor přeci jen polevuje a Davidovi pod nohama projíždí asi osmikilový losos královský. Tenhle druh lososa přitáhl do řeky již před dvěma měsíci a většina exemplářů se již vytřela a uhynula. Někteří lososi však ještě v řece přežívají a potravou medvědů a orlů se stanou až po několika dnech. Jejich těla však nesou výrazné známky rozkladu a rozhodně nejsou vhodná ke kuchyňské úpravě. Několik minut po té, co David pustil nebohého lososa, mám konečně další záběr. Přichází na bílého twistra, kterého jsem ještě před týdnem používal k chytání okounů. Na udici však není okoun, ale pstruh duhový. Je celý pokousaný od lososů - pravděpodobně si pochutnával na lososích jikrách a byl několikrát přistižen. Pouštím duháka a snažím se polarizačními brýlemi najít nějaké stanoviště ryb. Zřetelně vidím, obrysy rybích těl v klidné vodě na hloubce okolo 3 metrů. Měním tedy taktiku. Nasazuji težkou a malou plandavku. Dlouhé hody mířím na jezero a třpytku pak přitahuji směrem k proudu. Přichází razantní záběr, ryba podniká výpad, cítím, jak se pod hladinou rychle mrská a pak se vypíná. Stáčím třpytku, ale tři metry ode mne ji opět napadá ryba. Nad vodu vyskakuje opakovaně pstruh duhový dlouhý asi 45 cm. Ryba si bez potíží bere z navijáku několik metrů šňůry a podniká prudké výpady do všech stran. Nakonec se však dostavuje únava, namočenou rukou podobírám opatrně stříbrné masivní tělo pstruha a pouštím ho zpět do jezera. To se ještě dvakrát opakuje, většině ryb se však daří háčku zbavit - chytat na háčky bez protihrotu, to chce trochu cviku.

Druhý den nakládáme již za rozbřesku na loď pruty, nástrahy a jídlo na celý den. Tonda se Zdeňkem pojedou autem na tábořiště vzdálené po proudu asi 30 km, my na tohle místo chceme dorazit na lodi večer. Cestou snad objevíme loviště stříbrných lososů nebo steelheadů. Vyplouváme na klidnou jezerní hladinu, hory svírající říční údolí mizí v mracích, ze kterých se k nám začíná snášet sníh - první podzimní sníh. Opouštíme jezero a říční proud nás čile unáší tichou podzimní krajinou. Velké vločky poletují vzduchem a říční břeh se místy ztrácí v husté mlze. Na levém břehu řeky náhle z mlhy vystupují obrysy pomalu se pohybujícího zvířete. Ranním tichem k nám kráčí pán tohoto kraje - medvěd grizzly.

S medvědy, těmi černými i s jejich většími příbuznými - grizzly, jsem měl to štěstí se již několikrát setkat. Věděl jsem, že mají před lidmi respekt, ale také jsem věděl, že když se cítí ohroženi, bez váhání v sebeobraně zaútočí...

Proud řeky nás neslyšně unášel k medvědovi, který pravděpodobně hledal na břehu uhynulé lososy. Nasměroval jsem loď k druhému břehu řeky a očekával jsem, že nás medvěd zvětří, zaslechne nebo uvidí. Měli jsme však štěstí, huňáč byl zcela zabrán do hledání potravy. Byli jsme od něj asi 50 metrů, zřetelně jsem rozeznával prošedivělou srst na jeho hřbetě, David začal vytahovat z batohu foťák. Představil jsem si, jak se medvěd lekne naší přítomnosti v okamžiku, kdy budeme proplouvat 20 m od něj, jak skočí do vody, zanoří se a vyplave až těsně u naší lodi... Raději jsem ihned „náhodou“ zakašlal. Grizzly na zlomek vteřiny ztuhl a pak překvapivě mrštně zmizel v houští na břehu řeky. Oddechl jsem si a klidně jsem vyslechl Davidovy nadávky. Fotky sice nestačil udělat, ale příště snad bude pohotovější.

Řeka meandruje nekonečnými smrkovými lesy, ve kterých občas zasvítí žlutě zbarvené topoly a břízy. Krajina tu docela připomíná údolí Vltavy pod Krumlovem, jen lidé tu nejsou. Ale občas tady asi nějací lidé bývají, usuzujeme shodně podle nálezů několika trosek kanoí. Na trase nejsou sice žádné vodopády, ale občas jsou přes cestu spadlé stromy a nepozorný vodák by snad mohl najet i na ojediněné balvany, které ční uprostřed koryta. V hlubších partiích řeky, kde se proud zklidňuje pozorujeme desítky, snad stovky královských lososů, kteří po vytření čekají na nevyhnutelný konec. Jejich patnáctikilová těla stojí místy tiše uprostřed proudu, jinde se vzájemně napadají, místy vyděšeni naším plavidlem unikají mělčinami okolo břehu.

Zkoušíme vláčet v jedné z tažných tůní, která je ohraničena peřejí a mohutným žulovým blokem. Voda zde vytváří vír o průměru několika metrů. U dna se objevují stíny velkých ryb. Jsou to bohužel opět velcí, ale umírající lososi královští. Běle se podařilo ulovit i pár sivenů Dolly Varden, na steelheady jsme však zatím nenarazili. Projíždíme nádherné pasáže, nad kterými musí zaplesat srdce každého rybáře i nerybáře. Občas zkoušíme prohazovat slibně vypadající úseky, ale většinu času jen sedíme na raftu, líně pádlujeme a kocháme se neskutečně krásnou přírodou. Dávno již přestalo sněžit, na modrém nebi se mraky střídají se sluncem a my odkládáme teplejší části oděvu. Jak plujeme dolů po proudu, postupně mizí skupinky lososů královských, jen na břehu hodují na jejich ostatcích rackové.

Řeka je místy rozdělena štěrkovými ostrůvky, které jsou ideálním kotvištěm pro naši loď (protože jsou „medvědůprosté“). Zastavujeme na jedné štěrkové naplavenině, dlouhé asi 100 a široké několik metrů. Říční proud zde zanechal těla několika nejméně desetikilových lososů, která zub času změnil k nepoznání. Ještě před několika týdny to byly krásné silné ryby a dnes to jsou vysušené, zhnědlou kůží potažené trosky. Zkoušíme prochytávat metr hluboký proud pod ostrůvkem. Plandavky, rotačky, peříčka - nic. A pak přeci. Bělčin výkřik nás vyrušil z rozjímání - její prut je prohnutý až k rukojetí, vlasec řeže hladinu, kterou brázdí tělo veliké ryby. Náhle ryba podniká výpad, brzda navijáku nezvládá a tichem přírody se nese dobře známé prásknutí silného vlasce. Příště to chce nezapomenout seřídit brzdu, něco v tomto smyslu pronáší poněkud vzrušeně David, Bělin manžel. Tak to byl náš první velký steelhead.

Na oběd zastavujeme v místě, kde se řeka zužuje na deset metrů a pod silně prudícím úsekem vytváří dva metry hlubokou tůň, která se zvedá do mělké štěrkové lavice. Říční proud vytvořil na jednom z břehů písečnou plážičku. Tady poobědváme, rozhodujeme jednohlasně. Na dně tůně jsou zřetelná stříbrná těla asi sedmdesáticentimetrových ryb - steelheadi. Na okraji štěrkové mělčiny probleskují mezi vlnkami i bílé okraje břišních ploutví sivenů. Na břehu je spousta medvědích stop. A nejsou to malé stopy... Pro jistotu si nahlas prozpěvujeme. Jen ať medvěd ví, že jsme tady. Běla vaří oběd - tatranky a pivo. Tatranky z Čech jsou výtečné, zato Budweiser z Nového světa za moc nestojí. Myslím, že pojmenovat tenhle nápoj stejně jako Budějovický mok, mohl jenom někdo, kdo pořádné pivo nikdy nepil. Ale co se dá dělat. Nouze naučila Dalibora housti a nás zase žízeň pít „Budweiser“. Zkouším s Davidem prohazovat tůň ve snaze vydráždit některého ze steelheadů, ale jen dvakrát některý ze stříbrných stínů projevil trochu snahu „podívat se blíže na naše nástrahy“. Pořádný záběr však žádný. Bělča zůstává nohama na zemi a loví úspěšně siveny. Brzy ji následujeme a několik tečkovaných krasavců se nám podaří zdolat. Stále však nemáme na prutě žádnou opravdu velkou rybu.

Později odpoledne, v místech, kde se řeka rozšiřuje, potkáváme tři rybáře s motorovou lodí. Všichni muškaří. Jednoruční pruty délky více než 10 stop, třídy AFTMA 9 a mušky napodobující pijavku prozrazují, že loví steelheady. Tiše je míjíme a v křišťálově čisté vodě hledáme dobře známé stříbrné stíny. Jsou tady! Srdce si mi prudce rozbušilo. Při dně, přímo pod naší lodí přejíždějí desítky téměř metrových ryb. Zastavujeme na prvním místě, kde se dá vystoupit na břeh, vidíme ryby, ale jsme bez záběru. Schyluje se k večeru a tak raději pokračujeme v cestě, za tmy by se naše plavba mohla stát nebezpečnou. Řeka zatím zmohutněla, je velká jako Vltava pod Budějovicemi a místy vytváří ramena oddělená ostrovy. Některá z říčních ramen jsou zanesena naplavenými kmeny stromů a větvemi, mezi kterými se řeka dere velkou silou. Dostat se s lodí do takové pasti, to by se nám mohlo stát osudným. Údolí řeky se pozvolna rozšiřuje, na úkor smrků a jedlí přibývá listnatých stromů, míjíme i skalnaté stráně porostlé vysokým borůvčím. Na jednom z takových svahů pozorujeme při hledání potravy i černého medvěda.

Slunce již zapadlo a my víme, že nám zbývají nejvýše dvě hodiny světla. Míjíme několik slibných míst a u jednoho z těch nejslibnějších si dáváme půlhodinovou přestávku. V čisté vodě je vidět skupinky menších, tmavě zbarvených ryb. David navazuje oranžovohnědé peříčko a již po několikátém hodu se mu daří vyprovokovat jednu z ryb k útoku. Krátce po záseku však ryba padá. Já prohazují s rotačkou slepé rameno, na jehož hladině je občas vidět pohyb ryb. Na druhý hod přichází energický záběr. Ryba vyráží k hladině, ale daří se mi její výskok vyrovnat. Pak podniká výpad směrem ke mně. Dobírám několik metrů šňůry, které vzápětí opět mizí z cívky. Cítím, jak zvíře bojuje pod hladinou, podle rychlých záškubů se pravděpodobně zamotává do vlasce. Chytám na přívlačový dvoudílný prut dlouhý 2,75 m, o vrhací zátěži 28 g. Musím uznat, že tenhle proutek se firmě Berkley opravdu povedl, cítím každý výpad ryby a přestože se nejedná o silný prut, s přehledem kontroluji situaci. Po několika minutách mám úlovek u břehu. Je to hezky rostlý pstruh. Měří 56 cm a po vyproštění háčku ho vracíme zpět do vody. Ne že bych něměl chuť na pořádnou rybu, ale po pravdě řečeno jsou předpisy pro rybolov na této řece tak komplikované, že si nejsem jist, zda se vůbec smí pstruzi na tomto úseku lovit. David nezůstává pozadu a na jeho peříčko přichází další záběr. Dravec nepodniká prudké výpady, spíše bojuje na místě. Po chvíli přivádí David šupináče ke břehu. Chvíli váháme nad určením druhu ryby, ale je to jasné. Tmavá barva sice připomíná pstruha, ale stačí se pořádně podívat na hlavu ryby, zobákovitý výrůstek horní čelisti a na stabu těla. David drží v ruce dvoukilového lososa stříbrného, kterému Američané říkají „coho“ a Rusové zase „kisuč“. Tenhle není právě stříbrný, je v řece již delší dobu a pobyt ve sladké vodě již změnil tvary i zbarvení jeho těla - červená barva na bocích přechází do téměř černé na hřbetě. Po nezbytném fotografování vracíme rybu zpátky do rodného živlu a vyrážíme dál.

Začíná se šeřit a my z posledních sil poháníme loď kupředu. Každý kilometr ujetý za světla nám bude dobrý. Nad hladinou řeky se nese šplouchání vesel a unavené oddychování. Brzy k nám však vítr přináší vůni ohně a před námi se objevuje tábořiště, kde nás čeká Tonda, Zdeněk a večeře. Přistáváme již skoro za tmy. Láďa, který dnes prodělal svůj vodácký křest, vystupuje z raftu neohroženě na druhou stranu, než by člověk očekával. Moji domněnku, že ví, co dělá, však vyvrací jeho náhlé zmizení pod hladinou řeky. Koupelí v ledové vodě přichází Láďa rychle k vědomí a přes veškerou únavu se s obdivuhodnou hbitostí dere na břeh. To byl zase den.

Ráno se všichni shodujeme, že naše těla nejsou na celodenní pobyt v lodi zvyklá. Teplé párky a čaj nás však staví na nohy. Tonda se Zdeňkem pojedou autem k parkovišti asi 20 mil po proudu, my je dojedeme na raftu. Odplouváme krátce po osmé hodině a brzy projíždíme místy, která jsou jako stvořená pro lov steelheadů. Řeka tu vytváří několik set metrů dlouhé asi tři metry hluboké proudné úseky, které jsou zakončeny zůžením a štěrkovou mělčinou, přes kterou se voda žene zvýšenou rychlostí. Tady budou. Z jedné strany řeky je vysoký topolový les s hustým podrostem křovin, na naší straně je několik set metrů dlouhý štěrkový ostrov s množstvím naplavených stromů a větví. Všude spousty medvědích stop. David s Bělou jdou proti proudu, já mířím asi 300 metrů po produ, kde ostrov vytváří mělký výběžek do říčního proudu. Dno je tvořeno malými oblázky, jeho hloubka kolísá od 0,5 m do 2 metrů. Tady musí být. A taky že byly! Stříbrné stíny velkých ryb jsem objevil po chvilce prohlížení dna s polarizačními brýlemi. Tiše si hledám ideální pozici na břehu řeky, nahazuju 15 g stříbrnomodrou plandavku „Toby“, kterou proud unáší podél mělčiny. Třpytka kopíruje dno a když je pode mnou snažím se ji udržet na místě. Lesklý plech vykonávbá dráždivé pohyby, ale steelheadi mu nevěnují pozornost. Zkouším další hod a pak další. Aniž vidím pohyb ryby náhle jsem ucítil na konci udice prudký záběr. Poněkud opožděně zasekávám, ale ryba je tam. Chvíli bojuje na okraji mělčiny a pak vyskakuje nad hladinu. Skláním špičku prutu k vodě, abych rybě znesnadnil výskoky, ale ta má už jiné starosti. Brzda mého „Kardinála“ ječí jako pominutá, když si steelhead razí cestu proti proudu. Nechávám rybu jet proti proudu, kde je menší šance zamotání do větví a naplavených klád. Pstruh však jako by četl moje myšlenky a dává tam zpátečku. Jako šipka letí okolo mne a už je pod peřejí 50 m po proudu. Nestačil jsem ani dobrat vlasec. Nevadí, brzy si ryba stejně bere další metry. Pak přichází na řadu opět disciplína skoky. Vidím, jak se plandavka blýská v koutku rybí čelisti. Snažím se mít pokud možno stále napnutou šňůru, háček bez protihrotu by si ryba mohla snadno uvolnit. Minutu po minutě zkracuji vzdálenost mezi námi. Konečně si mi daří dostat rybu nad peřej. V klidnější vodě vidím zářivě stříbrnou barvu ryby i načervenalé skřelové kosti. Steelhead se pokusil ještě o několik výpadů a skoků, ale sil mu ubylo. Pozoruji rybu, která rozrušeně popojíždí tři metry ode mne a přemýším co s ní. Pustit, to je jasné, všichni steelheadi ulovení v povodí řeky Skeena se musejí pouštět, ale chtělo by to fotku. Ryba není sice delší než 70 cm, ale je to můj první větší steelhead. Jak ale rybu vyfotit a nezranit. Běla s Davidem jsou daleko a kdovíco dělají a sám rybu těžko vyfotím, aniž bych ji musel položit na břeh. Povoluji tedy vlasec a čekám co pstruh udělá. Ryba patrně nevěří, že je volná. Pomalu, pomaloučku sestupuje z mělčiny do hlubší vody a občas se třepáním hlavy snaží zbavit třpytky. A úspěšně.

Puštěný steelhead byl toho dne první a poslední. Viděli jsme v řece několikrát charakteristické stříbrné stíny jejich nádherných těl, ale na intenzivní chytání již nebyl čas. Odpoledne jsme ukončili plavbu a vyrazili směrem dál na sever, k řekám, kde právě začal tah velké formy lososa stříbrného („kisuč“).

Získali jsme informace, že na řece Kalum se právě loví ryby o hmotnosti okolo 8 kg a že jich jsou tam „spousty“. Nebylo nad čím váhat. Po doplnění nástrah v městečku Terrace jsme zamířili k jezeru Kalum, ze kterého stejnojmenná řeka vytéká. Řeka však byla vlivem deště a oteplení zakalená, její hladina výrazně stoupla. Parkujeme obytné auto v borovém lese na břehu tyrkysově zeleného jezera a v paprscích večerního slunce nastražujeme dva pruty „na položenou“. Celé tábořiště je vzorně uklizené, nechybí odpadkové koše, gril, dřevo na oheň, stoly a lavice. To vše je ukázněným návštěvníkům k dispozici zcela zdarma. Večer vychutnáváme uzeného lososa, kterého zde Tonda ulovil před měsícem, a připravujeme program na příští dny.

Ráno Zdeněk kontroluje nahozené udice - nástraha zůstala netknutá, zato na písčité pláži okolo prutů jsou medvědí stopy. Řeka je podle mapy přístupná jen na dvou místech, přestože silnice vede několik stovek metrů od ní. Zkoušíme najít jiný přístup, ale marně. Hustý les je zcela neprostupný, navíc při prodírání křovinami hrozí náhlé setkání s medvědem a lesní cesty, které v mapě nejsou značeny, vytváří neuvěřitelnou spleť. Po několika hodinách hledání sázíme raději na jistotu a náš člun spouštíme na vodu asi 4 km od ústí Kalum do Skeeny. Hustá oblačnost a kalné vody, které se valí z hor, působí přímo depresivně. V zákrutu řeky je však slepé rameno, na jehož okraji se občas zavaří vodní hladina. Zdá se, že ryby, které postupují proti silnému proudu, zde odpočívají a občas se vzájemně napadají. Na druhém břehu rybaří nějaký domorodec. Podle všeho chytá na jikry, ale jediným jeho úspěchem byl malý siven. My zkoušíme mušku a přívlač. Po hodině chytání jsme stále bez kontaktu s rybou. Naše nálada klesá k bodu mrazu.

Když tu na hraně proudu a tišiny přichází první záběr. Šedesátigramový prut se prohýbá a z multiplikátoru mizí první metry šňůry. Ryba se nesmí rozjet po proudu, byla by ztracena. Raději tedy trochu povoluji, ryba se uklidňuje a pomalu se obrací zpět ke mně. Jen zcela opatrně napínám šňůru a teprve, když se vlasec rozjíždí směrem ke středu řeky, snažím se výpad zastavit. Na hladině se bleskurychle objevuje masivní tělo lososa stříbrného, takže ani nestačím utlumit jeho výskok. Stříbrnočervená plandavka sedí naštěstí pevně. Po chvíli přetahování dostává ryba rozum a bojuje na dně proudu v okruhu několika málo čtverečních metrů. Asi po dvaceti minutách vzájeného zápolení cítím, jak rybě docházejí síly a vedu lososa na štěrkovou mělčinu. Váha později ukazuje 6,6 kg, délka 78 cm. Mraky jakoby se rozptýlily, hladina řeky jakoby klesla, vše se náhle zdá snazší a veselejší. Naše úsilí nepolevuje a brzy se ve stejném místě dostavuje další záběr. Ryba bojuje poněkud energičtěji, podniká delší výpad proti i po proudu, ale nakonec se ocitá u břehu. Je to také losos stříbrný, ale mlíčňák. Má na horní čelisti nádherně vyvinutý zobákovitý výběžek. Je trochu větší než náš předcházející úlovek a protože nám jeden losos stačí, pouštíme nosatého krasavce zpět do proudu.

V dalších dnech jsme zamířili do severnějších končin, kam již asfaltované silnice nevedou. Poznali jsme bojovnost velkých steelheadů a červených lososů sockeye. O týden později na nás čekaly jihokanadské řeky s lososy psími (chum) a velkými lososy královskými (king). O tom ale až někdy příště.
říjen 2000