Kanada - Řeka Fraser - Reportáže

Již několik let si pohrávám s předsevzetím strávit nejlepší dovolenou svého života. V mojí představě však nehraje žádnou roli luxusní hotel ani Tahiti. Patří k ní jen batoh, spacák, kilo soli, puška a prut. A s touhle výbavou se pak alespoň na 1 měsíc vypravit do divočiny Britské Kolumbie.Vrátit se na chvíli milion let zpátky do světa, kde se lidé živili jen tím, co ulovili a posbírali. Mít pocit, že jsem zcela závislý pouze na sobě a svých schopnostech. Zvládnu to? Ulovit ryby a zvěř by neměl být problém, ale zbývá hypotermie, úraz či nemoc v liduprázdné krajině bez pomoci, medvědi a další šelmy, nebezpečné hlavně pro mého psa - bígla Buddyho.

Byla právě tahle obava o něj záminkou pro odložení výpravy o další rok? Možná. Bylo toho však víc. Později v sezoně jsem očekával dvě skupiny klientů na lov lososů a rozhodl jsem se proto předem prozkoumat jednu méně známou, ale slibnou řeku - Morice. Je zároveň přístupná i nepřístupná - nevede kolem ní silnice, ale polovinu toku sleduje lesní cesta , která pak končí u jezera, z kterého vytéká. Královští lososi měli letos zpoždění, jak jsem se doslechl, vydal jsem se tedy nejdříve 100 km k jezeru a hornímu toku, který je údajně nejlepší, ale pro rybaření otevřen až 1.října. Ihned po příjezdu varování. Sluníčko, teplo a již jsem se chystal skočit do křišťálové, ledové vody, když se během několika minut přihnala bouře a zahnala mě s drkotajícími zuby do auta. Příští den jsme na břehu potkali další a jediné duše - dva rybáře, kteří se mohli pochlubit pěkným jezerním pstruhem. Nebyl ovšem zadarmo. Vyžádal si velkou loď s motorem, (malá by byla hazard se životem) a vybavení na hlubinné vláčení kolem 20 metrů s flasherem (lákadlem) a velkým woblerem na konci. Právě odjížděli a zůstali jsme opět sami spolu s nezvyklým pocitem. Na jihu, severu i východě jen stovky kilometrů naprosto opuštěných hor a s civilizací na západě nás spojovalo jen 100 km lesní cesty. A jde se na průzkum! Cílem bylo najít přístup k výtoku z jezera, vzdálenému 2-3 km. Cestu po břehu však brzy zablokovala spousta naplavených stromů a klád, tak to zkusíme lesem. Není to ale les, jak ho zná český houbař. Je to spíš prales - změť podrostu a polomů, skrz který se téměř neznatelně vine zvířecí stezka. Pes s lehkostí kličkuje přede mnou, náhle začuchá doprava, zaštěkne a vrhne se do křoví. A vzápětí se pár metrů od nás zvedne na zadní grizzly a mě bleskne hlavou rčení nejslavnějšího poloindiánského průvodce na medvědy z Bella Cooly, když narazím na černýho medvěda, vyleze na strom, když narazím na grizzlyho, vylezu tam sám". Zařvu na psa a couváme (kupodivu oba). A to byl také konec hledání řeky. Snad bych se i prodral tam a zpátky, ale jít touhle necestou s klienty a rybářskou výstrojí by moje pověst nepřežila (přinejmenším). Poraženi se vracíme k jezeru, kde strávíme ještě další den a pak zpátky na řeku.

Lososi sice stále ještě netáhnou, ale je tu krásně, sluníčko svítí a mě se již nechce pálit další benzin a vydat se na jinou řeku, kde tah již probíhá."Již jsou v Hazeltonu", slyším od projíždějícího domorodce. "Již jsou na soutoku", slyším další den. Odstěhujeme se na noc přímo na břeh, abych nepromeškal první šplouchnutí lososího předvoje. Pes Buddy zkontroloval okolí a zaujmul strategickou pozici na okraji lesa. Je krásná měsíční noc, škoda spát. Pokouším se meditovat, Báďa občas vyrazí na patrolu. Začíná již svítat, když mě z polospánku vytrhne zuřivý štěkot a vzápětí se z lesa vyřítí pes a metr za ním puma. Všechno je to příliš rychlé. Nestačím ani sáhnout po brokovnici, jen něco zařvu (ani nevím co), puma se po mě koukne a vzápětí je zpátky v lese. Jakoby tušila, že jde o život. Badíka ani nenapadne,aby se za ní pustil. Je to první zvíře v jeho životě, které honí jeho a ne naopak.

Trvalo ještě jeden den, než jsem uviděl prvního lososa vyhoupnout se na hladinu. V příští chvíli jsem již stál ve vodě a nabízel jim nepravděpodobně vyhlížející nástrahu, používanou na většině jižních řek. Kousek bavlnky, zastřižené do kuličky v mnoha různých barvách, nejčastější růžová, červená a zelená. Nad dlouhým návazcem tužkové olovo, držící nástrahu těsně nade dnem a splávek. Po několika hodinách bez záběru jsem si uvědomil, že podmínky na řece, vzdálené 1000 km, jsou zřejmě jiné, než na jihu a nasadil nejpopulárnější místní třpytku, rotačku "Blue Fox" (Modrá liška). A když ani ta neměla úspěch, přišly na řadu "plandavky", které mám daleko raději, a to bylo konečně to pravé ořechové. První záběr však nebyl na 6-dolarový speciál "Coho", ale na letitého českého "Krokodýla". Snad se tak jen potvrdilo pravidlo, že nezáleží tak na tom co jim nabídneš, ale spíš jak. Ušetřím vás popisu boje s 15-ti kilovým lososem a nechám to na vaší představivosti. Konečně na břehu a co teď s ním? Báďa ryby nežere a sám bych si ho musel dělat 3 krát denně celý týden. Naštěstí mám spoustu času, takže - vyudit a zamrazit. Obytné auto mám vybavené i lednicí s mrazákem, kam by se jich vešlo asi 6, tak do práce! Po lese najít a upravit asi 20 špalků, nastavět je kolem ohniště a nahoru usadit nerez mřížku, právě tak na dvě filé. Nasekat haldu syrového listnatého dříví a pak již jen hlídat,aby se oheň nerozhořel a jenom kouřil. Bylo již k večeru, tak abych příští den nemusel začínat znovu, přiložil jsem na noc pár větších kusů a šel spát.

K ránu mě probudil hrozný kravál, jak se Báďa snažil dostat na něco za oknem. Vykouknu a on se tam batolí slušně velký černý medvěd, přímo k udírně. Rychle otevřu dveře a velím "get him"(na něj)! Ani to nebylo nutné. Badík vyrazil jak čertík ze škatulky a medvěd byl z toho štěkajícího ďáblíka tak paf, že se obrátil a prchal, aby zachránil holý život. Oheň v noci vyhasnul, tak rychle rozdělat nový, abych byl s uzením do večera hotov. Plán na příští dny je tedy jasný. Ráno a večer na ryby, přes den 12 hodin uzení. Limit je tady (jako na většině řek) 1 královský losos za den, ale na mřížku se mě víc ani nevejde. Udírnu nemohu nechat bez dozoru, ale je stále tak horko, že se alespoň 10 krát denně odběhnu ochladit do řeky. Být tam někdo a vidět mě, tak asi neuvěří vlastním očím. Sice bez plavek, ale s brokovnicí v ruce, poklusem k řece, odložit zbraň, potopit a hned zase zpátky. Zvlášť krásný je lov navečer, kdy je klid a ticho, začíná se stmívat a ryby ožívají, dávají se do pohybu a jsou vidět i slyšet. Denně pouštím 2 - 3 lososy a na uzení nechávám toho nejstříbrnějšího (losos v řece stárne - tmavne, červená a časem jeho maso ztrácí kvalitu). Problémy s medvědy však ještě neskončily, ba právě naopak. Nebylo dne, aby vůně udícího se lososa nějakého nepřilákala (naštěstí jen černého). Báďa je ve službě od rána do večera a co chvíli vyrazí do buše zkontrolovat nějaký pach nebo zvuk. Zvlášť v jednom případě mu jeho sebevědomí (u bíglů již tak hodně vysoké) narostlo, že snad i zapomněl na setkání s pumou. Utíkající medvěd s Báďou v patách doběhl ke stromu (v mládí lezou na strom při známce jakéhokoliv nebezpečí) a začal šplhat.Vzápětí si však asi uvědomil, že již není mládě, aby se bál takovýho štěněte a zase slez. Badík tím zřejmě ztratil veškerý respekt a zařadil si medvědy někam mezi srnčí a králíky. Svůj názor málem změnil až za týden, kdy jsem udil posledního, šestého lososa. Jako obvykle, z buše se vykolébal medvěd a rovnou k udírně. Jako obvykle, Báďa vystartoval, ale tentokrát narazil na méďu, který si usmyslel, že tu rybu dostane, pes nepes. S brokovnicí v ruce (bohužel ne s foťákem) jsem byl připraven hájit svůj úlovek, ale ten krajní případ nenastal. Vetřelec byl uprostřed jeho území a Badík šílel. Dorážel na něj, naštěstí jen zezadu a pokoušel se ho kousnout do zadku. Méďa se po něm občas ohnal prackou asi jako když odháníte otravnou mouchu, ale posléze přece jen znervózněl a nakonec se dal na ústup.

Je únor roku 2001 a v Karlových Varech je poslední kousek uzeného lososa ještě k mání. Kdo by si však chtěl ulovit a vyudit vlastního a zažít při tom něco podobného, má právě tak čas se na výpravu do Britské Kolumbie přihlásit.