Kanada - Řeka Fraser - Reportáže

Jsou rybáři, kteří hledají u vody klid a pohodu, při rybaření relaxují od práce a starostí všedního dne.
Znám rybáře, kteří při rybaření projevují sportovního ducha a soutěží v počtu i velikosti ulovených ryb.
Jsou spousty rybářů, kteří se u vody setkávají s přáteli, probírají důležité životní otázky, občas vypijí nějaké to pivko nebo smotnou brčko.
Asi existuje ještě celá řada dalších druhů rybářů a jejich hybridů, ale mezi nimi vyniká skupina lovců trofejí. Jistě, vlastně všichni z nás si rádi občas chytí nějakou větší nebo velkou rybu, ale někdy touha po velikosti prostě převáží a pak už jsou dvacetikilový kapr, metrová štika nebo metrákový sumec málo. Ať už jsou projevy touhy po velkém úlovku důsledkem pradávných pudů lovce nebo projevem sportovním, komerčním či patologickým, můžeme je spatřit na fotografiích, filmových záznamech i v titulcích novin. Jistě, šedesáticentimetrový lipan nebo lín, půlmetrový okoun nebo metrový bolen jsou úžasné úlovky, ale co si budeme namlouvat: pánové, když něco měří dva nebo tři metry, to už je jiná liga...

V srpnu začíná na dolním toku západokanadské řeky Fraser druhá a dalo by se říci i hlavní část sezóny lovu jeseterů. Sjíždějí se sem rybáři z celého světa. Někteří si jen chtějí ulovit zajímavý druh ryby, ale většina ve skrytu duše doufá, že si svůj osobní rekord posunou někam za hranici dvou, tří a kdo ví, třeba i více metrů. Šanci mají velmi reálnou – díky důsledné ochraně ryb i jejich prostředí je Fraser zřejmě poslední řekou naší planety, kde populace jeseterů nejen přežívá, ale dokonce snad i prosperuje.
Gene a Aaron jsou otec a syn. Mají to štěstí, že se jim životě podařilo lovit ryby na mnoha místech ve světě a v polovině srpna 2014 dorazili do kanadského Vancouveru, kde je na letišti čekal jejich rybářský průvodce Chris Ciesla, který se už ve třiceti letech stal mezi lovci kanadských jeseterů téměř legendou. A dál už nechám mluvit Chrise:

Gene a jeho čtrnáctiletý syn Aaron přijeli jen na tři dny rybaření. Nezajímali je lososi ani siveni nebo jiné ryby v povodí řeky Fraser. Cílem jejich krátké výpravy byli jeseteři bílí (Acipenser transmontanus). První dva dny probíhaly, abych tak řekl, v běžném režimu – oba rybáři ulovili několik jeseterů, ale žádný nebyl o moc delší než dva metry. Třetí den se měl stát dnem D.
Ráno jsem měl tušení, že něco přijde a tak jsem během nastražování udic měl k oběma rybářům takový ten proslov, že „i ten nejjemnější záběr může být od velké ryby“, „záleží na každé drobnosti při tvorbě montáže, nastražování udic, při záseku...“. No, výsledkem bylo, že se mi oba povedlo parádně vystresovat, takže jsme prvních pět záběrů zprasili. Asi jediný, kdo byl na lodi klidný, jsem byl já a můj pes Charlie. Charlie proto, že ten je klidný pořád, když není na blízku žrádlo nebo nějaká čuba a já proto, že ryby evidentně braly a bylo jen otázkou času, kdy se nějaký záběr podaří zdárně zaseknout. Okolo poledne se nám konečně podařil první úlovek, kterým byl pěkně tlusťoučký jeseter délky 210 cm. Vzápětí jsme si mohli připsat na konto další, o něco menší rybu, a když jsme si vytáhli svačinky, že si dáme oběd, přišel další záběr a tentokrát to byl bojovnější kousek, kterému do 2,5 m moc nechybělo. Nálada na lodi se rázem změnila a Gene už se těšil, jak úlovky večer oslavíme. Jenže to netušil, co nás ještě čeká.

V 16.45 něco kleplo do prutu vpravo a pak už se prut ohnul a z navijáku se začaly odvíjet první centimetry šňůry. Aaron vyskočil, vyndal prut z držáku, sklonil jeho špičku k vodní hladině, dotáhl brzdu a pak razantně zasekl. Chtěl zaseknout ještě jednou, ale nešlo to. Šňůra řezala vodní hladinu a podle směru bylo jasné, že se ryba chystá k výskoku. To, co se pak vynořilo nad vodní hladinu, nás všechny doslova omráčilo. Z řeky pod úhlem 45°doslova vzlétl obrovský jeseter vztekle mávající hlavou i ocasem ze strany na stranu. „A do prdele“, uklouzlo otci, zatímco jeho potomek neohroženě svíral prut a snažil se dobrat do navijáku šňůru, která se při výskoku uvolnila. „Tak tohle bude těžký“, porovnal jsem v duchu velikost ryby a rybáře. Ta ryba byla fakt velká, skoro bych řekl hrozivě velká.

Když jsem viděl, s čím máme tu čest, rychle jsem nastartoval a zatímco Gene smotával ostatní nahozené pruty, zvedl jsem kotvu. Vyrazili jsme směrem za unikající rybou. Po několika desítkách vteřin přišel další výskok, ale tentokrát byl jeseter snad sto metrů od lodě. Snažil jsem se dostat s lodí co nejblíže k rybě. Jednak jsem chtěl zabránit tomu, aby monstrum vymotalo z multiplikátoru zásobu šňůry, ale hlavně jsem chtěl zabránit zamotání udice do některé z klád a stromů, které tu a tam leží v říčním proudu. Ačkoli jsme v průběhu první hodiny zdolávání neměli šanci zvednout rybu ode dna, dařilo se nám s ní držet kontakt. Ani jednou se nám do ničeho nezamotala, nepovolil žádný uzlík, nepraskl žádný obratlík. Šance zde byla.
Byl jsem příjemně překvapen Aaronovou urputností a velmi odpovědnou technikou zdolávání. Bylo vidět, že s velkými rybami už má zkušenosti a nemínil udělat chybu. Asi 90 minut od záseku se zdálo, že ryba začíná být unavená a bude možné ji pomalu dovléci na mělčí vodu. Jenže pak se jeseter doslova usadil na místě, kde byl velmi strmý břeh a nešlo s ním pohnout. Co teď? Vypumpovat takové monstrum k hladině prostě není možné. Použít k vyzvednutí ryby sílu lodě unášené proudem je velmi riskantní a představu, že šňůra praskne mojí vinou, protože včas neodhadnu výpad té potvory, tu jsem raději ihned zaplašil. Pomalu jsme kroužili kolem ryby a zkoušeli ji přizvednout nebo vyprovokovat k pohybu. Trvalo to nekonečných 20 minut.
Moji hosté už měli na udici celou řadu podobně velkých ryb a vím, jak snadno dojde k chybě. Hlavně nepanikařit a nespěchat. Po téměř dvou hodinách zdolávání už ryba musela být unavena a naše šance na zdolání byly dobré. Nespěchat, vydržet...
Jako rybářský průvodce s dvacetiletou praxí jsem už připraven na to, že jednou, dvakrát nebo třikrát za sezónu zabere jeseter gigantických rozměrů. Ale jedna věc je záběr a druhá, mnohem složitější, je zdolání. Máte-li na udici rybu, která se pohybuje u dna, dříve nebo později obvykle najde nějaký strom, větev, kořen nebo kámen. Prostě něco, do čeho se šňůra zamotá nebo o co se předře. Nemá smysl rybu zdolávat citlivě a opatrně – v případě monster z řeky Fraser jde o minuty a síly lovce i ryby jsou vyrovnané. Buď ty nebo ona, v tom to spočívá.
Ale tentokrát se situace vyvíjela celkem dobře. Aaronovi se dařilo tu a tam dostat do navijáku pár decimetrů šňůry a bylo jasné, že ryba neleží na dně. Po dvou hodinách zdolávání se jeseter ani jednou nedostal do vázky. Ale na místě, kde jsme stáli, bylo nemožné dostat rybu na břeh. Zkusili jsme rybu doslova po centimetrech posouvat z jejího stanoviště do proudu a doufali, že ryba pak zamíří k písčině na druhém břehu řeky. Když se ryba ocitla v proudu, nechala se jím pomalu unášet a skutečně zamířila k druhému břehu. Pak se opět zastavila a nešlo s ní pohnout. Že by se jí konečně podařilo zamotat do nějakého kořene nebo stromu na dně? Dalších nekonečných 20 minut jsme se snažili se zvířetem pohnout. Nic. Ani centimetr. Tak tohle nevypadá dobře, je tam ještě vůbec? Nevězí uvolněný háček někde v pařezu?
Dohodli jsme se, že to risknem a zkusíme zabrat co největší silou bez ohledu na nosnost šňůry – jestli tam ryba už není a my jen visíme za strom, tak něco povolí. Jestli tam ryba je, možná s ní pohnem. Byla tam a vydala se zpět do proudu. „Tak se jede dál. Zkusíme najít další pláž vhodnou pro hladké přistání“, okomentoval jsem s ulehčením pohyb na konci udice. Držel jsem loď nad rybou, která se pro změnu usadila u dna v tom nejsilnějším proudu. Stáli jsme na místě a ručička ciferníku ukazovala, že motor běží na 1800 otáček za minutu. „Fakt silný proud, ještě že mám plnou nádrž“, usmál jsem se pro sebe. Pak se ta potvora dala do pohybu a vyrazila pomalu, ale jistě proti proudu! Proboha, kolik má ještě síly?
Náhle se obrátila do mírnějšího vedlejšího proudu a zamířila od lodě, tedy ke břehu. Bylo to riskantní, protože břeh nebyl právě pozvolný, ale zkusil jsem to. Nadjel jsem rybě ke břehu a využívajíce sílu proudu, navedl Aaron monstrum do mělké vody. Mohutné tělo ztratilo orientaci a začalo se převalovat v mělké vodě. Po více než dvou hodinách urputného souboje jsme byli u cíle. Ryba byla unavená a my vyčerpaní.
V mělké vodě jsem nejprve rybu obešel se scannerem, zda náhodou nemá chip, který některým rybám implantujeme. Za hlavou nic, ale když jsem projížděl scannerem po rybím hřbetu, ozvalo se zapípání. A je to tady! Scanner ukázal číslo a později jsme se dozvěděli, že rybu ulovil jeden z mých kolegů v roce 1997! Tehdy změřil délku ryby od špičky nosu k rozdvojení ocasní ploutve na 320 cm a obvod přes „prsa“ změřil jako 133 cm. Dnes, po sedmnácti letech jsme od špičky nosu do rozdvojení ocasní ploutve naměřili 314 cm a obvod přes prsa 134 cm (10,2´´x 53´´). Měřili jsme rybu celkem pětkrát nebo šestkrát – střídavě já, pak Aaron a Gene a jsme si jistí, že jsme neudělali chybu. Není samozřejmě možné, že by se ryba za 17 let života „srazila“ o několik centimetrů, spíše se chyby dopustili tehdy naši kolegové, což není u ryb délky přes 3 metry nikterak těžké, mimo jiné i proto, že používáme kalibrované třímetrové pásmo...
Měřeno po evropsku, tedy od špičky hlavy po konec ocasní ploutve by ryba měřila něco přes 3,5 metru a podle tabulek byla hmotnost jesetera 300 kg, možná o něco víc. Stáří tohoto jesetera bílého může být podle vědeckých výzkumů 100-200 let.
Udělali jsme několik fotografií, jeseter dostal na rozloučenou pusu na čumák a pak už jsme jen sledovali, jak se pomalu vrací zpět do hluboké vody v proudu. Možná se ještě někdy setkáme a snad svým záběrem rozbuší srdce jinému rybáři. Kdo ví? Možná za rok nebo za deset nebo za sto let? Doufejme, že v té době budou jeseteři bílí stále v hojném počtu brázdit vody řeky Fraser a pobřeží Pacifiku.

„No Aarone, co dál? Jaká bude tvoje další velká ryba?“, zeptal jsem se, když jsme tak stáli po pás ve vodě. „Velká ryba? Já vůbec nechtěl ulovit žádnou velkou rybu, já byl jen rád, že měl táta čas a mohli jsme být pár dní spolu...“, usmál se mladík a já si najednou připadal strašně, strašně malej.

Podle skutečné události vyprávěné rybářským průvodcem Chrisem Cieslou napsal Zdeněk Edelmann

Sdělení zástupce výzkumného teamu, který se zabývá sledováním a studiem jeseterů z 1.9.2014:
RE your fish, I see from Tony’s message that this was last seen/tagged in 1997, which was the provincial study (1995-99); thus the tag must have been a dorsal recap, correct? I looke up the provincial data and see that there was only on 320 cm fish tagged (tag no. 4159C4554) and that data lines up with the message from Tony.
By the way, that is the largest fish sampled in the entire 1995-99 provincial study! Notes in the record include girth (133 cm, total length (371 cm), an estimated age (88), and estimated weight (700 lbs). This fish also had a yellow anchor tag (No. 1561).

RE the difference in fork lengths, as you know, large fish only have to twitch or tense up to change the FL measurement by a couple of cms. For a fish over 3 m long, 5 people could do 5 separate measurements and get 5 different results, likely within 2-3 cm of each other. I have seen numerous recaptures of large fish that have either stayed the same or have “shrunk” over several years. Others have only grown 1-2 cm in a decade. This fish is an outlier as it lost 6 cm from its reported size 17 years ago. One theory is that males my not grow as large as females; this could be an old male that has “peaked” in length and may have even shrunk a bit over the last 17 years (theory only).