Revíry - destinace ► Amerika ► Kanada ► Řeka Fraser ► Reportáže ► Přírodou Britské Kolumbie
Kanada - Řeka Fraser - Reportáže
Přírodou Britské Kolumbie 14.1.2005
Meziadin
V následující reportáži bych rád navázal na článek „Sportovní rybolov v B.C.„ a zaměřil se na jednu z mnoha řek, které jsme v roce 2002 navštívili. Obdařil bych ji hned několika přívlastky „nej„: jedna z nejkrásnějších, nejchytatelnějších, nejzarybněnějších, nejvzdálenějších a nejkratších. V Britské Kolumbii jsou jistě řeky krásnější, leč málo přístupné (Morice, Babine), rybnatější, ale příliš velké (Skeena), opuštěnější, ale dostupné jen helikoptérou. Právě Meziadin však v sobě skrývá magickou kombinaci řeky snadno dostupné, rybnaté a přesto nepříliš navštěvované.
[obr/1/obr]
Jen co auto zastavilo u břehu, viděli jsme, že tah lososů, který začal před dvěma měsíci, stále ještě trvá. V mělkém proudu čisté řeky stály a popojížděly desítky červených stínů – lososů nerka – sockeye. Moji čtyři klienti - rybáři zajásali. Všichni byli totiž tělem i duší muškaři a přístup k řece i stav vody zde toho dne byly prostě ideální. Sockeye je navíc druh lososa, který na umělé mušky reaguje velmi agresivně.
Program na zbytek dne i na zítřek byl tedy jasný. Hoši obsadili břeh a neúnavně bičovali vodu. Občas nějaký ten losos chňapnul po barevné nádheře, která plavala kolem a rozpoutal se tanec. Lososi nerka dorůstají ve zdejších vodách hmotnosti pouze 2 – 4 kg, ale díky bojovnosti jsou v silném proudu muškařovi s prutem třídy AFTMA 7-9 rovnocenným soupeřem. Několik jsme jich ulovili (a vyfotili), ale víc nám jich uteklo, někteří i s mouchou.
„Teď již to ale chce nějakou pořádnou jedlou rybu„, řekli jsme si další den a vyrazili na soutok s řekou Nass, kde začínal tah lososů stříbrných – coho.
Došli jsme na místo, zírám a nevěřím očím. Loňský rok se vyznačoval extrémním suchem, od poloviny léta do listopadu téměř nepršelo a na místech, kde jsme v létě, zabrodění po pás 50 metrů od břehu chytali na mouchu sockeye, bylo sucho. Řeka se zúžila, hnala se korytem kolem druhého břehu a ústila do Nass nějakých 100 metrů níže. Břeh i dno pokrývala skála s ostrými hranami a hlubokými kanály, bohatě posetá balvany všech velikostí.[obr/1/obr]
Dohodit třpytku až na místo, kde jsme očekávali odpočívající lososy, bylo nemožné. Pokusili jsme se proto využít vlevo tekoucí, prudkou a kalnou řeku Nass. Nához co nejdál, kolmo k proudu a s uvolněnou cívkou nechat třpytku splavat až k našim lososům. Po ztrátě několika třpytek jsme však museli uznat porážku.
Několik set metrů pod námi na druhém břehu jsme po celou dobu pozorovali skupinku dalších rybářů. Každý z nás zná jistě pocit (často klamný), že ten druhý břeh je mnohem lepší a výhodnější, než ten jeho. V tomto případě se to však zdálo, alespoň na dálku, jako pravda pravdoucí. Kudy se tam vlastně ti rybáři dostali? Nezbylo, než vyrazit na průzkum. Utábořeni jsme byli několik kilometrů proti proudu, za jediným dřevěným mostem. Mimo lesní cesty a udržované stezky je zdejším terénem většinou nemožné projít, jak vám potvrdí každý, kdo se o to kdy pokusil. Takže jsme šli po cestě dál a sledovali stezky vedoucí směrem k řece. Po několika kilometrech jsme konečně za chatrným můstkem nalezli těžko znatelnou stezku mířící do pralesa. Čekaly nás další 2 km přes bažiny a polomy a nakonec prudký sestup k peřejím řeky Nass. Pak již jen pár set metrů po ostrých skalách a kluzkých balvanech a jsme tady! Pravda, ze druhého břehu to vypadalo trochu líp. Jsme sice přímo na soutoku, ale skály, kameny a balvany tu jsou snad ještě hojnější. Chytáme na plandavky a ke slovu přichází technika. Překážky se musí přehazovat, obhazovat a třpytku vést kolem předpokládaných vázek tak, aby byla alespoň chvílemi účinnou nástrahou. Jednou se to podaří, párkrát ne. Ale ztráta několika třpytek je vyvážena záběry a dvěma pěkně stříbrnými lososy coho. Opět pokukujeme po "lepším místě", tentokrát asi 30 metrů pod námi, kde jsme se domnívali, že není přístup k vodě. Příroda tam vytvořila skalní útvar tvaru "V" s ostrými hranami a strmými stěnami, který zasahuje až na okraj hlubší tůně. Teď se tam však vynořili dva rybáři a téměř co nához, to záběr. Jak jsme to mohli přehlédnout? Jdeme na výzvědy a opravdu! Úzkou spárou po dně prolákliny je možné se dostat až k vodě (i když místy se musí po čtyřech). Mezitím se však již začíná šeřit a my se vydáváme zpět k našemu obytnému autu. Snad zítra ráno přijde den D.
A opravdu přišel. Jak pravili hoši – konečně jsme našli "špajz". Několik desítek záběrů a téměř dvě desítky vylovených stříbrných lososů coho o hmotnosti kolem 4 kg - skvělá bilance dne D. Lososi byli tak agresivní, že nezřídka třpytku pronásledovali až ke břehu.
Myslím, že to byl den, kvůli kterému je rybář ochoten letět na druhý konec světa, prodírat se křovím, slézat v dešti kluzké stráně a odevzdat několik litrů krve nenasytným komárům. Když si budeme vážit okolní přírody a chránit naše řeky a ryby, které v nich žijí, jistě takových dnů bude v našem životě stále více.
Tonda Čáp, Britská Kolumbie, Kanada
Sportovní rybolov v Britské Kolumbii
Britská Kolumbie je velká země a vylíčit v kostce zdejší rybářské možnosti není právě snadné. Pro vaši představu – setkal jsem se letos se šéfem rybářských průvodců, který má průvodcovskou licenci na jezera v centrální oblasti Caribou. Mezi řečí si povzdechl nad krátkostí lidského života: „Kdybych na každém svém jezeru strávil jen jediný den, nestačilo by mi na to ani 50 let."
Rybářské revíry Britské Kolumbie je možné rozdělit do těchto kategorií:oceán, velká jezera, malá jezera a řeky.
Většina domorodých rybářů v B.C. je pak zaměřena jen na jednu z uvedených kategorií, poněvadž je nemožné věnovat se aktivně všem, ať již jde o množství vod, čas, vybavení, zcela různé techniky i samotné vzdálenosti.
Oceán
První podmínkou rybolovu na moři je samozřejmě solidní loď s 2 motory. Větší a silnější z nich slouží k dopravě na vytipované místo, menší (kicker) pak k popojíždění a zároveň jako rezerva. Loví se především všechny druhy lososů, treskovité ryby a platýsi. Jako ostatní tvorové i lososi žijí v místech, kde mají dostatek potravy. Úživnost Pacifiku stoupá směrem od břehů a hlavně pak směrem daleko na sever, kde jsou loviště pro sportovního rybáře většinou nedosažitelná. Pak ale nastane období, kdy se dospělé a vykrmené ryby začnou stahovat k pobřeží k ústím domovských řek. A to je také čas, kdy každého „mořského„ rybáře, pokud nepracuje nebo nespí, najdete na vodě. Volba správné lokality v ideálním čase je však složitější, než se zdá. Tahy lososů probíhají na různých řekách v odlišném období, navíc s ohledem na aktuální počasí a průtok vody v řekách. Nejčastější způsob lovu lososů na moři je „trolling„ (přívlač za jedoucí lodí). Loď pomalu popojíždí, vlasec je připnut přes karabinu k ocelovému lanku s olovněnou koulí, která drží nástrahu na hloubce (downrigger), pak následuje „flasher„-lákadlo a nástraha.Trochu méně náročný co do vybavení i schopností rybáře je lov ryb žijících u dna. Můžete tak ulovit několik druhů tresek, platýze i „dog fish shark„-druh žraloka,dorůstajícího 1,50 m,který je zde velmi početný. Nejcennější rybou je velký platýz halibut, za kterým musíte na vzdálenější loviště. Můžete však chytit i kolosy o hmotnosti přes 100 kg. Místní rybáři doporučují větší rybu usmrtit dřív, než ji vezmete do lodě - jak praví zdejší pověsti, halibut je schopen úderem ocasu laminátovou loď rozbít.
[obr/1/obr]
Velká jezera
Všechna velká jezera (míněno jezera o rozloze nad 100 km2) jsou domovem pstruha duhového (hmotnost 1-10 kg), v některých se vyskytují i siveni obrovští ( zde nazývaní lake-trout, hmotnost 1-20 kg). Nejčastější technika lovu je podobná jako na moři – trolling. Nezřídka je nutné hledat ryby ve velkých hloubkách. Muškaření se na těchto velkých vodách používá jen zřídka - kolem přítoků a v období rojení hmyzu.
Lehké vláčení je pak nejběžnějším způsobem lovu „kokanee„ - netažná forma lososa nerka-sockeye (1-3 kg). Zcela výjimečným zážitkem je sezónní chytání na několika velkých jezerech, ze kterých vytékají lososové řeky. Táhnoucí lososy totiž následuje velké množství duháků i sivenů, kteří se živí jejich jikrami.Nejznámější je jezero Meziadin,o kterém napsal průvodce Noel Gryger, že to je nejlepší místo k rybaření na světě a jezero Babine,jehož úsek má přezdívku „Rainbow alley„ - alej duháků. Duháci i siveni zde váží běžně kolem 2 kg a často se zde chytí exempláře o hmotnosti nad 10 kg. Obě kategorie rybolovu, oceán i velká jezera, mají společného jmenovatele – úspěšný rybolov zažije pouze ten, kdo má kvalitní loď a průvodce, znalého místních podmínek. Průměrná sazba zdejších průvodců je kolem 300 $ / den a osobu.
Malá jezera
Mnoho kanadských rybářů - muškařů je zaměřeno na malá a střední jezera.Nejproduktivnější jezera jsou v centrální oblasti Caribou, kde si též povzdechl onen rybářský průvodce nad krátkostí lidského života. Je to svět, který byl stvořen pro duháky a pro muškaře. Důvěrná znalost místních podmínek je zde pro úspěch podobně nezbytná jako v českých poměrech, takže většina rybářů má několik „svých„ jezer, kterým věnuje všechen volný čas. Velkou roli při rybaření na menších vodách hraje nadmořská výška. V níže položených jezerech se voda v létě příliš prohřeje, ryby jsou pak letargické a neberou. Nezbývá, než se přemístit na další „své„, výše položené jezero. Odměnou jsou pak vypasení a velice bojovní duháci, v některých lokalitách váhy až 10 kg s minimální lovnou mírou půl metru.
[obr/1/obr]
Řeky
Zbývají nám řeky, hlavní doména moje i většiny českých rybářů, kteří do B.C. zavítají. Čisté, divoké a většinou nespoutané, pulzující tepny života, který v nich začíná i končí, kde se z nakladených jiker vykulí nová generace lososů a zemře předešlá. Pokusím se nyní stručně představit rybářům i milovníkům vody a přírody ty nejčastěji navštěvované.
Shuswap. Pěkná malá říčka, spojující dvě velká jezera Mabel a Mara. Táhnou zde lososi královští a červení-sockeye.
Holmes si razí cestu horami daleko od moře a hlavních lososových řek, takže sockeyeové, kteří při tahu vyskakují menší vodopády jsou již sytě červení. Sledovali jsme tu chvíli dva místní rybáře. Chytali na těžké streamery a během půl hodiny měli několik lososů a obrovských sivenů, největšího asi 75 cm.
Meziadin.Vytéká ze stejnojmenného jezera a po několika km se vlévá do řeky Nass. Je na ní vybudován jez z rybím přechodem, kde je možné pozorovat lososy a steelheady, snažící se 3-metrový jez zdolat. Loviště leží 200 km od nejbližšího města, rybaří se zde metodou „chyť a pusť„. Při první letošní návštěvě byla řeka plná čerstvě vytažených, ještě stříbrných lososů nerka-sockeye a nebyl problém ulovit denně na mouchu několik kusů. Pro Indiány bylo stejně tak lehké nalovit podběrákem pod jezem za hodinku kusů 50. Při druhé návštěvě již byli sockeye značně „zestárlí„ (a také hájení). Zato však do Nass najely čerstvé tahy lososů stříbrných - coho a my jsme byli odměněni nevídaně agresivními rybami, které za třpytkou dokonce vyjížděly až ke břehu.[obr/1/obr]
Cranberry. Nádherná malá říčka, která teče v naprosté divočině. Ještě se mi nestalo, abych zde nepotkal medvěda. Chytal jsem zde lososy královské i stříbrné,ale v letošním roce jsem přijel ve špatnou dobu - ani záběr.
Tseax teče jen 60 km prašnou cestou od Cranberry, zaříznutá v rozsáhlém lávovém poli,vytvořeném výbuchem sopky před 250 lety. Stejně jako okolo Cranberry, je zde spousta medvědů, některé stopy až naháněly husí kůži. Zatím každý rok jsem zde dostal alespoň 1 slušného královského lososa-chinooka, ale letos již na ně zřejmě bylo příliš pozdě (a na stříbrné zase brzy). Nezapomenutelný zde byl rybolov před několika lety. Za doprovodu místního Indiána jsme nachytali za odpoledne asi 10 velkých chinooků.
Kalum. Má silné tahy chinooka, coho a hlavně trofejních steelheadů, ale je těžce přístupná a má často zvýšenou hladinu vody. Letos jsme ji sjížděli na raftu s průvodcem za vysoké vody a výsledek byl dobrý – za den 1 coho a 2 steelheadi.[obr/1/obr]
Kitimat. Populární a dobře přístupná řeka. Při první návštěvě byla plná chumů a pinků. O několik týdnů později zde byli jen lososi stříbrní a ti nebyli zadarmo - zvlášť na mouchu to chtělo celodenní úsilí.
Skeena. Nejlepší lososová řeka v B.C. Mohutná lososí „dálnice„, kterou protahují všechny druhy pacifických lososů do stovek přítoků. Loď je zde ovšem velkou výhodou, kterou jsme měli letos dvakrát. Poprvé chytání výhradně na těžko, s 20 dkg olovem v proudu. Během dvou dnů byl úlovek 8 velkých královských lososů - chinooků, největší asi 30 kg a 2 steelheadi. Podruhé to bylo muškaření ze břehu a výsledek již mnohem hubenější – několik menších steelheadů a lososi stříbrní - coho.
Bulkley. Jeden z hlavních přítoků Skeeny. Zajímavostí, která leží hned vedle hlavní silnice, je „Morice canyon„, kde místní Indiáni loví táhnoucí lososy tradičním způsobem (do podběráků). Ráno a večer brali v okolí lososi coho i steelheadi na mouchu a umělou nástrahu.[obr/1/obr]
Morice je vlastně horní tok Bulkley. Krásná, divoká a téměř liduprázdná řeka vytéká z velkého jezera. Na horním toku se smí rybařit až od 1.října. V době, kdy jsme ji letos navštívili, byl však tah královských lososů již na horním úseku a na stříbrné-coho bylo ještě brzy.
Squamish. Nádherná pobřežní ledovcová řeka, výjimečně přístupná od ústí do moře až k hornímu toku. Má velmi silné a pozdní tahy lososů psích - chum a každoročně se sem proto na zimu slétává několik tisíc bělohlavých orlů. Letos jsme si museli počkat na nižší vodu, ale stálo to za to. Spousta čerstvých chumů a několik coho (i na mouchu).
Cheakamus. Menší přítok Squamish. Voda se téměř vařila množstvím chumů a sem tam nějaké coho. Problém nebyl chytit rybu na každý hod, ale chytit rybu čerstvě vytaženou z moře. Ty byly v proudu uprostřed, zatímco na okrajích a v mělčinách se vytíraly ty starší.
Capilano. Malá řeka, tekoucí hlubokým kaňonem v severním Vancouveru. Od moře k přehradě a líhni to mají lososi jen 6 km a při stoupající vodě tah ryb projede řekou tak rychle, že být zde včas je otázka hodin a ne dnů. Díky líhni má řeka velmi silné a četné tahy zejména stříbrných lososů - coho.
Stave. Další „šestikilometrová" řeka od přehrady k soutoku s Fraserem. V sezóně je plná velkých a bojovných chumů. Jejich zdolávání na velké řece s přístupným břehem a bez vázek byl opravdu zážitek.Většinou na plavanou, pár specialistů na mouchu s prutem AFTMA 10.
Chilliwack. Nejlepší a nejpopulárnější řeka jihu. Má silné tahy všech 5 druhů pacifických lososů i steelheada.
Během několika dnů jsme zde nachytali chumy, stříbrné lososy i téměř trofejní královské-chinooky do 30 kg.
Stáli nás několik narovnaných háčků, roztažených karabin a mnoho metrů utržených vlasců.[obr/1/obr]
Fraser. Pravděpodobně „nejlososovatější" řeka celé planety, ale pro svou velikost obtížná. Strávil jsem zde sám týden, když probíhal tah sockeye, kteří jdou mělčinami podél břehů. Po ránu bylo na příhodných místech trochu těsno, ale během dne místa přibývalo, jak ubývali rybáři, kteří již měli splněný svůj limit (2 lososy denně). S lodí a průvodcem jsme letos dostali jen 1 menšího jesetera (další 4 ztratili). Loni to byli dva dvoumetroví.
Na závěr bych rád citoval přítele,který letos dostal rybářský výlet do Britské Kolumbie k 60. narozeninám. Před mnoha lety jsem s ním byl na lososech v Norsku, kde si každá ulovená ryba vyžádala alespoň celodenní úsilí. „Ani v nejbujnějších rybářských snech jsem si neuměl představit řeky tak plné lososů, jaké jsem viděl tady".
Napsal Tonda Čáp, Britská Kolumbie, Kanada
Do přírody a na ryby v Britské Kolumbii
Britská Kolumbie, země nesmírná, nepoznatelná, netečná i nepřátelská a přesto tolika lidmi milovaná. Ještě nikdo nezměřil tvoje pobřeží, nespočítal tvoje jezera a řeky, nepojmenoval všechny tvé hory a neprošel tvými pralesy. Ale ten, kdo tě zahlédl, jen na okamžik, kdo se tě jen letmo dotknul, je tvůj a musí se vracet a zůstat s tebou až do konce svých dnů.
Francie, Německo, Holandsko, Belgie a Rakousko by se dohromady právě vešlo na její území,obývané pouhými 3 miliony obyvatel (většina z nich žije ve Vancouveru a okolí). Grandiosní však není jen její liduprázdná velikost.Jsou to i enormní geografické kontrasty, které na naší zemi snad nemají obdoby.
Západní hranici tvoří tisíce kilometrů členitého pobřeží Tichého oceánu, nespočetné ostrovy a ostrůvky, fjordy zasahující stovky kilometrů do vnitrozemí a řetěz pobřežních hor, pokrytých ledovci. Desítky povodí a stovky řek protínají tento liduprázdný kout, kterého se civilizace dotkla jen v několika pobřežních oblastech.
Vancouver Island
Nejen pro Evropany, ale i pro 99% dnešních obyvatel B.C. je to cizí a neznámý, možná romantický svět. Pro stovky námořníků, kteří v minulém století na tomto pobřeží ztroskotali, však znamenal téměř jistou smrt. Dát jim alespoň šanci, nechala vláda vybudovat west coast trail,75 km dlouhou stezku, vinoucí se po západním pobřeží ostrova Vancouver. Dnes však již nezachraňuje ztroskotance, ale stal se celosvětovou atrakcí pro náročné a odolné turisty.Denně, od jara do podzimu se na něj může vypravit 25 lidí (striktně limitováno), v roce 2001 byly rezervace na 3 měsíce dopředu rozebrány během jedné hodiny. Stejně jako W.C.T., tak i přilehlé pobřežní oblasti se stovkami ostrůvků jsou rájem kajakářů, rybářů, pozorovatelů velryb, kosatek, mrožů, tuleňů a orlů. Pro relativní přístupnost se staly 3 vesnice v jeho dosahu turistickými městečky, ale stačí vyjet pár km lodí a jste v divoké pustině, která kraluje celému pobřeží.
Pokud však vyhledáváte naprostou samotu, máte bohaté zkušenosti a kvalitní loď, která snese vichřice a 10 m vysoké vlny a rád byste zvýšil hladinu adrenalinu v krvi, můžete se vypravit 1000 km na sever, do rybářské vesničky Bella Coola. Co potřebovat nebudete, to jsou zásoby. Pokud se spokojíte s rybami, kraby, krevetami, škeblemi, srnčím a medvědím masem, stačí vám prut, klec a puška. Nejste-li takto vybaven a chcete se přesto do Bella Cooly podívat, existuje ještě jedna cesta – silnicí, jednou z pouhých tří, které vedou na západní pobřeží.Připravte se však na stovky km jízdy pustou náhorní rovinou, horský průsmyk a 15 km 28% klesání prašnou cestou do údolí řeky Bella Coola.Nechcete-li však opustit asfalt a zároveň poznat jednu z nejscéničtějších silnic světa,měli byste zvolit „Glacier hwy", cestu, která vede do Stewartu na hranicích s Aljaškou.
Je tu však region ještě osamělejší,tajemnější a nepřístupnější,než celé pobřeží.- Queen Charlottes Ilands. Skupina asi 150 ostrovů, 150 km od severního pobřeží, zahalených mlhou, bičovaných lijáky a orkány i desetimetrovými přílivy. Přesto však jejich bizarní krása přitahuje nejen turisty, ale i „rich and famous",pro které je zde připravena luxusní rybářská lodge.
Na druhé straně BC, na východě, tvoří hranici „Rocky Mountains" - Skalisté hory, celý svět hor, pokrývajících půldruhého milionu čtverečních km. Zde také vznikl kolem horkých sírových pramenů v r.1887 první a neslavnější národní park Kanady – Banff, k němuž se později připojil Jasper a Yoho. Nachází se tu i kontinentální předěl. Vysoko v horách, tam, kde se setkávají ledovcová pole Banffu a Jasperu, se tající voda vydává na dlouhou pouť ke třem různým oceánům. Do Columbie a Pacifiku, do Athabasky a Mackenzie do Arktického oceánu a do Saskatchewanu a Atlantiku.
V posledních desítkách let se parky staly atrakcí, kterou navštěvují miliony turistů z celého světa. Naštěstí Kanadská vláda limitovala další výstavbu infrastruktury a davy turistů jsou soustředěny především kolem obou městeček, které spojuje jediná i jedinečná silnice – „Icefield Parkway". Stačí však vzít na záda batoh a vyrazit vzhůru a postupně necháte za sebou lidi a seznámíte se s dosud nedotčenou přírodou. Pravda, jeleny a srnce potkáte přímo v městě Banff, kde likvidují květiny za okny, trávu na golfovém hřišti a doslova terorizují místní obyvatele, vědomi bezpečí národního parku, ale jak budete stoupat vzhůru, skrze lesy a trávu, přes koberec mechů a lišejníků a konečně až pod sníh do alpinské zóny, jejíž klima je srovnatelné s arktidou, uvidíte scenerii a můžete potkat tvory, které si auto-turisté prohlížejí jen na fotkách. Kdo by však chtěl poznat skutečnou divočinu, neomezenou zákony národního parku, měl by se vydat do severní části. Poslední výspou relativně malé, "turistické" jižní oblasti, je právě Jasper. A až na jedinou cestu z Prince George do Dawson Creeku, dál již není doslova nic. Nic, než milion čtverečních km hor a zvěře, která ještě neviděla člověka. Není to ovšem země pro každého. Jen ti nejschopnější by si měli troufnout vypravit se do ní sami a vzít na sebe vysoké riziko. Pro ty, co mají nejen čas, ale i prostředky je tu běžnější způsob – průvodce s letadlem, nebo na koních. A co je mezi touto východní a západní hranicí ? Snad všechno, alespoň pro mě. Jedno velkoměsto, další a další řetězy hor, Omineca, Skeena, Cassiar, Stikine.., dešťové pralesy, polopouště s kaktusy a chřestýši, náhorní planiny, kde i v létě může padat sníh, horké a suché oblasti, kde se pěstuje víno a ovoce, prerie, nespoutané řeky s hlubokými kaňony,tisíce a tisíce malých i obrovitých jezer, široká údolí a rozlehlé ranče v „cowboy country", některé se stády bisonů.
Ať se již chcete vypravit kamkoliv, výchozí bod je vždy Vancouver, jediné místo v Kanadě, které téměř nezná sníh. Položený na březích oceánu a obklopený na severu pobřežními horami je jedním z nejkrásnějších měst světa. Moderní a přeci v srdci přírody. "Lovcům na koních, projíždějícím horami se stačí ohlédnout, aby spatřili ultramoderní siluetu mrakodrapů v centru města".
Na východ z Vancouveru vede hwy 3, Havrana, přes Manning park, do kraje tepla, vína a ovoce – Okanagan, kterému dominuje obrovské jezero, kde se údajně schovává zdejší verze příšery Lochness. Ráz krajiny kolem vás nelze nazvat jinak,než bizarní. Kopce na kopcích, na kterých jsou další kopečky, moře rozvlněné všemi směry a ostrý kontrast mezi hnědo-šedou a zelenou (tam,kde se zavlažuje). Celek pak působí vesele, jako rajské údolí.
Na západ ujedete z Vancouveru jen 15 km a pak již jen plavat. Nejlépe s trajektem, který vás převeze 40 km přes „Georgia strait"na ostrov Vancouver.
Zbývá sever, kam vedou z počátku dvě cesty. První sleduje řeku Fraser kolem tří velkých jezer, skrytých v horských údolích. K jednomu z nich, 30 km dlouhému Pitt lake se pojí více skutečný příběh, než legenda. Kolem r.1910 z této oblasti místní indián pravidelně přijížděl na kanoi s pytlíkem zlatých nuggetů. Později spáchal vraždu a byl pověšen. Naleziště však neprozradil a před popravou měl prohlásit „když zemřu já, zemře i zlatý důl". Od té doby se tam již vypravilo mnoho dobrodruhů, 19 z nich se nevrátilo a důl tam údajně stále čeká na šťastného nálezce. Dál cesta sleduje původní stezku, kudy se vydávali zlatokopové na naleziště v centrální oblasti,"Gold rush trail" a vstupuje do kaňonu. Pro Simona Frasera, který tudy první prošel byl kaňon hororem. ."Nikdy jsem nespatřil nic, co by se s ním dalo srovnat. Museli jsme projít místy, kam by se žádný člověk neměl odvážit. Přesto je to nejkrásnější výtvor přírody v Kanadě a jeho krása bere dech", napsal ve svém deníku v r.1808. Dnes jsou zde na 27 mílích 2 mosty a 7 tunelů, přes nejužší místo – „Hells gate" je postavena lanovka, ale sám kaňon zůstal takový, jaký byl za jeho časů. Druhá cesta,"See to sky hwy", (moře k obloze), vede nejprve po pobřeží, městečkem Squamish (místní řeka má největší zimní soustředění bělohlavých orlů na světě,kolem 2500) a pak již stoupá nahoru, přes Whistler (lyžařské středisko č.1 v severní Americe), indiánskou rezervaci v Pembertonu a napříč pobřežními horami do Lillooetu na Fraseru. Na posledních 100 km se dramaticky mění ráz krajiny. Z dešťových lesů na západní straně hor,do dešťového stínu a polopouště na straně druhé. Pár set kilometrů po spojení obou cest a následuje region se stovkami relativně malých a úživných jezer, odbočka na historický Barkerville, který slouží jako skanzen a dodnes se tam rýžuje zlato,"Wells Gray park"a „Bowron lake park" (snad nejzajímavější kanoistický okruh na světě – 4 jezera,spojená do čtverce řekami uprostřed horské přírody bez komunikací).
Pokud chcete dál na sever, Prince George je místo, kde se musíte rozhodnout pro jednu ze dvou cest, případně pro „velký okruh". Jedna vede přes Skalisté hory do Dawson Creeku na Alaska hwy a Watson lake na Yukonu, druhá,"Cassiar hwy" prochází regionem velkých jezer a později údolím řek mezi řetězy hor na stejné místo, kde se obě cesty setkávají. Hwy však neznamená dálnici, místami není ani asfalt.
Většina celého okruhu, asi 4000 km, je téměř bez osídlení a také bez odboček. Kdo se tedy chce vydat mimo silnici,zbývá (jak jsem se již zmínil) – pěšky, na koni, letadlem. A pro těch pár vyvolených je opravdu z čeho vybírat."Kwadacha wilderness", "Stone mountain „ a „Muncho lake park", "Mt.Edziza", ,Spatzizi wilderness plateau", „Stikine river"...
A nemohu se nezmínit o nejvzdálenějším, ale i nejúžasnějším výtvoru zdejší přírody, na hranicích B.C., Yukonu a Northwest territories – Shangri-la (prý země s tropickými údolími, zlatem a smrtí pro každého, kdo sem vstoupí) – Nahanni národní park, 40.000 čtverčních km útesů a hor, které protíná jižní Nahanni řeka s několika hlubokými kaňony a vodopády dvakrát vyššími, než Niagara.
Geografickým podmínkám Bristské Kolumbie odpovídá i rozmanitost a bohatství zvěře a ryb. Podmínky pro lov jsou však s evropským pojetím „myslivosti" zcela nesrovnatelné. Na nekonečných a neobydlených územích s několika vegetačními zónami je hlavním zákonem přirozená rovnováha,které lov napomáhá a podporuje. Proto zde též neexistuje pojem „škodná". Moudří lidé říkají: „Caribou vlka živí,ale vlk udržuje caribou při síle". Stavy zvěře tu také nejsou uměle zvyšovány krmením, které sice není zakázáno, ale ani se nedoporučuje.(Zvyk na nepřirozenou stravu a shromažďování napomáhá infekcím a dravcům). Její množství je proto mnohem menší, než na srovnatelném území v Evropě a vlastní lov většinou není jen ranní, či večerní vycházka do lesa. Přesto má B.C.nejlepší lovecké revíry v severní Americe a její zvěř přitahuje každoročně lovce z celého světa. Mohou si vybrat ze tří druhů srnčího (mule deer váží i přes 100 kg), jelena, ze 4 druhů horských ovcí a horskou kozu, (za kterou se ovšem musí vyšplhat až pod vrcholky hor) a losa Dále caribou a na severní hranici bisona, medvěda černého i grizzly, který v okolí lososových řek může vážit i 5 metráků, pumu, rosomáka i vlka. (Nedávno byl zaznamenán první případ útoku na člověka v oblasti,kde je přemnožen).
A ryby? Kde začít? Popisovat bohatství oceánu by znamenalo samostatnou knihu. Zmíním se tedy jen o tom, že v něm žije a roste 5 druhů lososů (a steelhead), kteří v dospělosti táhnou do řek se vytřít a také zemřít. Není mnoho rekordů, které by B.C.nedržela. Nejlososovatější řeka planety Fraser. Nejdelší tah – až 1200 km proti proudu a peřejím zde tahne losos královský. Největší tah – až 10 milionů lososů sockeye tahne do řeky Adams a dalších přítoků. Ale není tu ovšem jen Fraser. Druhá hlavní řeka a povodí s trofejními úlovky je Skeena, mezi dalšími přístupnými toky je Kitimat, Nass, Bella Coola, Squamish, řeky ostrova Vancouveru, několik řek, protékajících Vancouverem. Ale vraťme se k jednotlivým druhům.
Pink salmon (růžový). Nejmenší a nejméně ceněný. Dorůstá 2-3 kg, mlíčňákům při tření naroste výrazný hrb. Tahy jsou však dost početné a ulovení na mouchu je slušný sportovní zážitek.
Sockeye (červený). Nejdražší losos v obchodě a nejvhodnější na uzení. V řekách nabývá výrazné zbarvení – zelené hlavy a jasně červená těla. Má nejsilnější tahy a je to „chleba a máslo" komerčních rybářů. Na udici lze ulovit jen na mouchu,nebo plavanou s barevnou nástrahou.
Chum (psí). Silná ryba, dorůstá až 20 kg. Po záseku se většinou vrhne do proudu, cíl Mexiko. Netáhne daleko do horních toků a vytírá se poblíž moře.V řece rychle stárne, ztrácí kvalitu a narostou mu výrazné zuby (jako má pes). V některých oblastech je velmi početný a je téměř problém ho nechytit.
Coho (stříbrný). Z hlediska sportovních rybářů nejcennější. Bojovný, rychlý, akrobatický. Severní odrůda dorůstá až 15 kg, ulovit lze téměř všemi způsoby.
Chinook (královský). Největší, až 45 kg. Pokud si usmyslí jít s proudem, je téměř nemožné ho vylovit. Tady již končí sportovní rybolov a začíná těžká práce, ze které vás bolí ruce.
Všechny druhy po vstupu do řeky přestávají přijímat potravu a jejich reakce na nástrahu je spíš reflexem, agresivitou, nebo?
Steelhead (mořský pstruh). Absolutně nejcennější sportovní ryba, kterou zde vyhledávají rybáři z celého světa (dorůstá hmotnosti až 15 kg) je tažná forma duháka - steelhead. Jejich počet je relativně malý a táhnou jen do několika desítek řek, ale jejich ulovení se právem považuje za vrchol sportovního rybářství na řekách, zvláště na mouchu.
Všechny druhy mají svá období tahu, která jsou rozličná pro každou jednotlivou řeku a povodí. Vzhledem ke vzdálenosti mezi severem a jihem, i vzdálenosti, kam až migrují od moře to znamená, že téměř celý rok probíhá někde některý z tahů. Zbývá jen maličkost. Být ve správný čas na správném místě se správnou nástrahou.
Nejsou tu ovšem jen lososi. Sladkovodní ryba č.1 je v B.C. duhák. Vyskytuje se ve většině vod mimo pobřežní oblast a nejlépe se mu daří v úživných jezerech centrálního, teplého regionu, kde dorůstá až 15 kg. Světový rekord z r.1913 drží Jewel lake s 25 kg. A jeho hlavní složka potravy? Losos. Jmenuje se kokanee (netažná forma sockeye), dorůstající jen 1,5 kg, ale pro své kvality na talíři je to zároveň i lovná ryba č.2. Pak tu máme několik druhů pstruhů, sivena dolly warden, ve větších a hlubších jezerech sivena obrovského a v povodích severního oceánu štiku a arktického lipana. Pokud by si však někdo přál ulovit trofej trofejí, největší a nejbojovnější sladkovodní rybu, měl by zůstat v okolí Vancouveru na řece Fraser a pokusit se o bílého jesetera. Jeho váha se může měřit na metráky a boj s ním na hodiny. Ale stejně jako u steelheada, je to jenom „chyť a pusť", metoda, kterou používá stále více místních rybářů a to i v případě, že k tomu nejsou nuceni předpisy.
Lovci a rybáři však tvoří jen malou část návštěvníků B.C. Spektrum možných aktivit je zde tak široké, že uspokojí každého, od Japonských turistů, jejichž cílem je projet a vyfotit co nejvíc v co nejkratším čase (mají k tomu většinou jen týden) až po vyznavače „adrenalinových" dobrodružství.
Ať si však již vyberete cokoliv a do B.C.se vypravíte,jsem si zcela jist,že toho nebudete litovat a z výletu vám zůstanou zážitky a vzpomínky na celý život.
See You here – nashledanou tady.
V následující reportáži bych rád navázal na článek „Sportovní rybolov v B.C.„ a zaměřil se na jednu z mnoha řek, které jsme v roce 2002 navštívili. Obdařil bych ji hned několika přívlastky „nej„: jedna z nejkrásnějších, nejchytatelnějších, nejzarybněnějších, nejvzdálenějších a nejkratších. V Britské Kolumbii jsou jistě řeky krásnější, leč málo přístupné (Morice, Babine), rybnatější, ale příliš velké (Skeena), opuštěnější, ale dostupné jen helikoptérou. Právě Meziadin však v sobě skrývá magickou kombinaci řeky snadno dostupné, rybnaté a přesto nepříliš navštěvované.
[obr/1/obr]
Jen co auto zastavilo u břehu, viděli jsme, že tah lososů, který začal před dvěma měsíci, stále ještě trvá. V mělkém proudu čisté řeky stály a popojížděly desítky červených stínů – lososů nerka – sockeye. Moji čtyři klienti - rybáři zajásali. Všichni byli totiž tělem i duší muškaři a přístup k řece i stav vody zde toho dne byly prostě ideální. Sockeye je navíc druh lososa, který na umělé mušky reaguje velmi agresivně.
Program na zbytek dne i na zítřek byl tedy jasný. Hoši obsadili břeh a neúnavně bičovali vodu. Občas nějaký ten losos chňapnul po barevné nádheře, která plavala kolem a rozpoutal se tanec. Lososi nerka dorůstají ve zdejších vodách hmotnosti pouze 2 – 4 kg, ale díky bojovnosti jsou v silném proudu muškařovi s prutem třídy AFTMA 7-9 rovnocenným soupeřem. Několik jsme jich ulovili (a vyfotili), ale víc nám jich uteklo, někteří i s mouchou.
„Teď již to ale chce nějakou pořádnou jedlou rybu„, řekli jsme si další den a vyrazili na soutok s řekou Nass, kde začínal tah lososů stříbrných – coho.
Došli jsme na místo, zírám a nevěřím očím. Loňský rok se vyznačoval extrémním suchem, od poloviny léta do listopadu téměř nepršelo a na místech, kde jsme v létě, zabrodění po pás 50 metrů od břehu chytali na mouchu sockeye, bylo sucho. Řeka se zúžila, hnala se korytem kolem druhého břehu a ústila do Nass nějakých 100 metrů níže. Břeh i dno pokrývala skála s ostrými hranami a hlubokými kanály, bohatě posetá balvany všech velikostí.[obr/1/obr]
Dohodit třpytku až na místo, kde jsme očekávali odpočívající lososy, bylo nemožné. Pokusili jsme se proto využít vlevo tekoucí, prudkou a kalnou řeku Nass. Nához co nejdál, kolmo k proudu a s uvolněnou cívkou nechat třpytku splavat až k našim lososům. Po ztrátě několika třpytek jsme však museli uznat porážku.
Několik set metrů pod námi na druhém břehu jsme po celou dobu pozorovali skupinku dalších rybářů. Každý z nás zná jistě pocit (často klamný), že ten druhý břeh je mnohem lepší a výhodnější, než ten jeho. V tomto případě se to však zdálo, alespoň na dálku, jako pravda pravdoucí. Kudy se tam vlastně ti rybáři dostali? Nezbylo, než vyrazit na průzkum. Utábořeni jsme byli několik kilometrů proti proudu, za jediným dřevěným mostem. Mimo lesní cesty a udržované stezky je zdejším terénem většinou nemožné projít, jak vám potvrdí každý, kdo se o to kdy pokusil. Takže jsme šli po cestě dál a sledovali stezky vedoucí směrem k řece. Po několika kilometrech jsme konečně za chatrným můstkem nalezli těžko znatelnou stezku mířící do pralesa. Čekaly nás další 2 km přes bažiny a polomy a nakonec prudký sestup k peřejím řeky Nass. Pak již jen pár set metrů po ostrých skalách a kluzkých balvanech a jsme tady! Pravda, ze druhého břehu to vypadalo trochu líp. Jsme sice přímo na soutoku, ale skály, kameny a balvany tu jsou snad ještě hojnější. Chytáme na plandavky a ke slovu přichází technika. Překážky se musí přehazovat, obhazovat a třpytku vést kolem předpokládaných vázek tak, aby byla alespoň chvílemi účinnou nástrahou. Jednou se to podaří, párkrát ne. Ale ztráta několika třpytek je vyvážena záběry a dvěma pěkně stříbrnými lososy coho. Opět pokukujeme po "lepším místě", tentokrát asi 30 metrů pod námi, kde jsme se domnívali, že není přístup k vodě. Příroda tam vytvořila skalní útvar tvaru "V" s ostrými hranami a strmými stěnami, který zasahuje až na okraj hlubší tůně. Teď se tam však vynořili dva rybáři a téměř co nához, to záběr. Jak jsme to mohli přehlédnout? Jdeme na výzvědy a opravdu! Úzkou spárou po dně prolákliny je možné se dostat až k vodě (i když místy se musí po čtyřech). Mezitím se však již začíná šeřit a my se vydáváme zpět k našemu obytnému autu. Snad zítra ráno přijde den D.
A opravdu přišel. Jak pravili hoši – konečně jsme našli "špajz". Několik desítek záběrů a téměř dvě desítky vylovených stříbrných lososů coho o hmotnosti kolem 4 kg - skvělá bilance dne D. Lososi byli tak agresivní, že nezřídka třpytku pronásledovali až ke břehu.
Myslím, že to byl den, kvůli kterému je rybář ochoten letět na druhý konec světa, prodírat se křovím, slézat v dešti kluzké stráně a odevzdat několik litrů krve nenasytným komárům. Když si budeme vážit okolní přírody a chránit naše řeky a ryby, které v nich žijí, jistě takových dnů bude v našem životě stále více.
Tonda Čáp, Britská Kolumbie, Kanada
Sportovní rybolov v Britské Kolumbii
Britská Kolumbie je velká země a vylíčit v kostce zdejší rybářské možnosti není právě snadné. Pro vaši představu – setkal jsem se letos se šéfem rybářských průvodců, který má průvodcovskou licenci na jezera v centrální oblasti Caribou. Mezi řečí si povzdechl nad krátkostí lidského života: „Kdybych na každém svém jezeru strávil jen jediný den, nestačilo by mi na to ani 50 let."
Rybářské revíry Britské Kolumbie je možné rozdělit do těchto kategorií:oceán, velká jezera, malá jezera a řeky.
Většina domorodých rybářů v B.C. je pak zaměřena jen na jednu z uvedených kategorií, poněvadž je nemožné věnovat se aktivně všem, ať již jde o množství vod, čas, vybavení, zcela různé techniky i samotné vzdálenosti.
Oceán
První podmínkou rybolovu na moři je samozřejmě solidní loď s 2 motory. Větší a silnější z nich slouží k dopravě na vytipované místo, menší (kicker) pak k popojíždění a zároveň jako rezerva. Loví se především všechny druhy lososů, treskovité ryby a platýsi. Jako ostatní tvorové i lososi žijí v místech, kde mají dostatek potravy. Úživnost Pacifiku stoupá směrem od břehů a hlavně pak směrem daleko na sever, kde jsou loviště pro sportovního rybáře většinou nedosažitelná. Pak ale nastane období, kdy se dospělé a vykrmené ryby začnou stahovat k pobřeží k ústím domovských řek. A to je také čas, kdy každého „mořského„ rybáře, pokud nepracuje nebo nespí, najdete na vodě. Volba správné lokality v ideálním čase je však složitější, než se zdá. Tahy lososů probíhají na různých řekách v odlišném období, navíc s ohledem na aktuální počasí a průtok vody v řekách. Nejčastější způsob lovu lososů na moři je „trolling„ (přívlač za jedoucí lodí). Loď pomalu popojíždí, vlasec je připnut přes karabinu k ocelovému lanku s olovněnou koulí, která drží nástrahu na hloubce (downrigger), pak následuje „flasher„-lákadlo a nástraha.Trochu méně náročný co do vybavení i schopností rybáře je lov ryb žijících u dna. Můžete tak ulovit několik druhů tresek, platýze i „dog fish shark„-druh žraloka,dorůstajícího 1,50 m,který je zde velmi početný. Nejcennější rybou je velký platýz halibut, za kterým musíte na vzdálenější loviště. Můžete však chytit i kolosy o hmotnosti přes 100 kg. Místní rybáři doporučují větší rybu usmrtit dřív, než ji vezmete do lodě - jak praví zdejší pověsti, halibut je schopen úderem ocasu laminátovou loď rozbít.
[obr/1/obr]
Velká jezera
Všechna velká jezera (míněno jezera o rozloze nad 100 km2) jsou domovem pstruha duhového (hmotnost 1-10 kg), v některých se vyskytují i siveni obrovští ( zde nazývaní lake-trout, hmotnost 1-20 kg). Nejčastější technika lovu je podobná jako na moři – trolling. Nezřídka je nutné hledat ryby ve velkých hloubkách. Muškaření se na těchto velkých vodách používá jen zřídka - kolem přítoků a v období rojení hmyzu.
Lehké vláčení je pak nejběžnějším způsobem lovu „kokanee„ - netažná forma lososa nerka-sockeye (1-3 kg). Zcela výjimečným zážitkem je sezónní chytání na několika velkých jezerech, ze kterých vytékají lososové řeky. Táhnoucí lososy totiž následuje velké množství duháků i sivenů, kteří se živí jejich jikrami.Nejznámější je jezero Meziadin,o kterém napsal průvodce Noel Gryger, že to je nejlepší místo k rybaření na světě a jezero Babine,jehož úsek má přezdívku „Rainbow alley„ - alej duháků. Duháci i siveni zde váží běžně kolem 2 kg a často se zde chytí exempláře o hmotnosti nad 10 kg. Obě kategorie rybolovu, oceán i velká jezera, mají společného jmenovatele – úspěšný rybolov zažije pouze ten, kdo má kvalitní loď a průvodce, znalého místních podmínek. Průměrná sazba zdejších průvodců je kolem 300 $ / den a osobu.
Malá jezera
Mnoho kanadských rybářů - muškařů je zaměřeno na malá a střední jezera.Nejproduktivnější jezera jsou v centrální oblasti Caribou, kde si též povzdechl onen rybářský průvodce nad krátkostí lidského života. Je to svět, který byl stvořen pro duháky a pro muškaře. Důvěrná znalost místních podmínek je zde pro úspěch podobně nezbytná jako v českých poměrech, takže většina rybářů má několik „svých„ jezer, kterým věnuje všechen volný čas. Velkou roli při rybaření na menších vodách hraje nadmořská výška. V níže položených jezerech se voda v létě příliš prohřeje, ryby jsou pak letargické a neberou. Nezbývá, než se přemístit na další „své„, výše položené jezero. Odměnou jsou pak vypasení a velice bojovní duháci, v některých lokalitách váhy až 10 kg s minimální lovnou mírou půl metru.
[obr/1/obr]
Řeky
Zbývají nám řeky, hlavní doména moje i většiny českých rybářů, kteří do B.C. zavítají. Čisté, divoké a většinou nespoutané, pulzující tepny života, který v nich začíná i končí, kde se z nakladených jiker vykulí nová generace lososů a zemře předešlá. Pokusím se nyní stručně představit rybářům i milovníkům vody a přírody ty nejčastěji navštěvované.
Shuswap. Pěkná malá říčka, spojující dvě velká jezera Mabel a Mara. Táhnou zde lososi královští a červení-sockeye.
Holmes si razí cestu horami daleko od moře a hlavních lososových řek, takže sockeyeové, kteří při tahu vyskakují menší vodopády jsou již sytě červení. Sledovali jsme tu chvíli dva místní rybáře. Chytali na těžké streamery a během půl hodiny měli několik lososů a obrovských sivenů, největšího asi 75 cm.
Meziadin.Vytéká ze stejnojmenného jezera a po několika km se vlévá do řeky Nass. Je na ní vybudován jez z rybím přechodem, kde je možné pozorovat lososy a steelheady, snažící se 3-metrový jez zdolat. Loviště leží 200 km od nejbližšího města, rybaří se zde metodou „chyť a pusť„. Při první letošní návštěvě byla řeka plná čerstvě vytažených, ještě stříbrných lososů nerka-sockeye a nebyl problém ulovit denně na mouchu několik kusů. Pro Indiány bylo stejně tak lehké nalovit podběrákem pod jezem za hodinku kusů 50. Při druhé návštěvě již byli sockeye značně „zestárlí„ (a také hájení). Zato však do Nass najely čerstvé tahy lososů stříbrných - coho a my jsme byli odměněni nevídaně agresivními rybami, které za třpytkou dokonce vyjížděly až ke břehu.[obr/1/obr]
Cranberry. Nádherná malá říčka, která teče v naprosté divočině. Ještě se mi nestalo, abych zde nepotkal medvěda. Chytal jsem zde lososy královské i stříbrné,ale v letošním roce jsem přijel ve špatnou dobu - ani záběr.
Tseax teče jen 60 km prašnou cestou od Cranberry, zaříznutá v rozsáhlém lávovém poli,vytvořeném výbuchem sopky před 250 lety. Stejně jako okolo Cranberry, je zde spousta medvědů, některé stopy až naháněly husí kůži. Zatím každý rok jsem zde dostal alespoň 1 slušného královského lososa-chinooka, ale letos již na ně zřejmě bylo příliš pozdě (a na stříbrné zase brzy). Nezapomenutelný zde byl rybolov před několika lety. Za doprovodu místního Indiána jsme nachytali za odpoledne asi 10 velkých chinooků.
Kalum. Má silné tahy chinooka, coho a hlavně trofejních steelheadů, ale je těžce přístupná a má často zvýšenou hladinu vody. Letos jsme ji sjížděli na raftu s průvodcem za vysoké vody a výsledek byl dobrý – za den 1 coho a 2 steelheadi.[obr/1/obr]
Kitimat. Populární a dobře přístupná řeka. Při první návštěvě byla plná chumů a pinků. O několik týdnů později zde byli jen lososi stříbrní a ti nebyli zadarmo - zvlášť na mouchu to chtělo celodenní úsilí.
Skeena. Nejlepší lososová řeka v B.C. Mohutná lososí „dálnice„, kterou protahují všechny druhy pacifických lososů do stovek přítoků. Loď je zde ovšem velkou výhodou, kterou jsme měli letos dvakrát. Poprvé chytání výhradně na těžko, s 20 dkg olovem v proudu. Během dvou dnů byl úlovek 8 velkých královských lososů - chinooků, největší asi 30 kg a 2 steelheadi. Podruhé to bylo muškaření ze břehu a výsledek již mnohem hubenější – několik menších steelheadů a lososi stříbrní - coho.
Bulkley. Jeden z hlavních přítoků Skeeny. Zajímavostí, která leží hned vedle hlavní silnice, je „Morice canyon„, kde místní Indiáni loví táhnoucí lososy tradičním způsobem (do podběráků). Ráno a večer brali v okolí lososi coho i steelheadi na mouchu a umělou nástrahu.[obr/1/obr]
Morice je vlastně horní tok Bulkley. Krásná, divoká a téměř liduprázdná řeka vytéká z velkého jezera. Na horním toku se smí rybařit až od 1.října. V době, kdy jsme ji letos navštívili, byl však tah královských lososů již na horním úseku a na stříbrné-coho bylo ještě brzy.
Squamish. Nádherná pobřežní ledovcová řeka, výjimečně přístupná od ústí do moře až k hornímu toku. Má velmi silné a pozdní tahy lososů psích - chum a každoročně se sem proto na zimu slétává několik tisíc bělohlavých orlů. Letos jsme si museli počkat na nižší vodu, ale stálo to za to. Spousta čerstvých chumů a několik coho (i na mouchu).
Cheakamus. Menší přítok Squamish. Voda se téměř vařila množstvím chumů a sem tam nějaké coho. Problém nebyl chytit rybu na každý hod, ale chytit rybu čerstvě vytaženou z moře. Ty byly v proudu uprostřed, zatímco na okrajích a v mělčinách se vytíraly ty starší.
Capilano. Malá řeka, tekoucí hlubokým kaňonem v severním Vancouveru. Od moře k přehradě a líhni to mají lososi jen 6 km a při stoupající vodě tah ryb projede řekou tak rychle, že být zde včas je otázka hodin a ne dnů. Díky líhni má řeka velmi silné a četné tahy zejména stříbrných lososů - coho.
Stave. Další „šestikilometrová" řeka od přehrady k soutoku s Fraserem. V sezóně je plná velkých a bojovných chumů. Jejich zdolávání na velké řece s přístupným břehem a bez vázek byl opravdu zážitek.Většinou na plavanou, pár specialistů na mouchu s prutem AFTMA 10.
Chilliwack. Nejlepší a nejpopulárnější řeka jihu. Má silné tahy všech 5 druhů pacifických lososů i steelheada.
Během několika dnů jsme zde nachytali chumy, stříbrné lososy i téměř trofejní královské-chinooky do 30 kg.
Stáli nás několik narovnaných háčků, roztažených karabin a mnoho metrů utržených vlasců.[obr/1/obr]
Fraser. Pravděpodobně „nejlososovatější" řeka celé planety, ale pro svou velikost obtížná. Strávil jsem zde sám týden, když probíhal tah sockeye, kteří jdou mělčinami podél břehů. Po ránu bylo na příhodných místech trochu těsno, ale během dne místa přibývalo, jak ubývali rybáři, kteří již měli splněný svůj limit (2 lososy denně). S lodí a průvodcem jsme letos dostali jen 1 menšího jesetera (další 4 ztratili). Loni to byli dva dvoumetroví.
Na závěr bych rád citoval přítele,který letos dostal rybářský výlet do Britské Kolumbie k 60. narozeninám. Před mnoha lety jsem s ním byl na lososech v Norsku, kde si každá ulovená ryba vyžádala alespoň celodenní úsilí. „Ani v nejbujnějších rybářských snech jsem si neuměl představit řeky tak plné lososů, jaké jsem viděl tady".
Napsal Tonda Čáp, Britská Kolumbie, Kanada
Do přírody a na ryby v Britské Kolumbii
Britská Kolumbie, země nesmírná, nepoznatelná, netečná i nepřátelská a přesto tolika lidmi milovaná. Ještě nikdo nezměřil tvoje pobřeží, nespočítal tvoje jezera a řeky, nepojmenoval všechny tvé hory a neprošel tvými pralesy. Ale ten, kdo tě zahlédl, jen na okamžik, kdo se tě jen letmo dotknul, je tvůj a musí se vracet a zůstat s tebou až do konce svých dnů.
Francie, Německo, Holandsko, Belgie a Rakousko by se dohromady právě vešlo na její území,obývané pouhými 3 miliony obyvatel (většina z nich žije ve Vancouveru a okolí). Grandiosní však není jen její liduprázdná velikost.Jsou to i enormní geografické kontrasty, které na naší zemi snad nemají obdoby.
Západní hranici tvoří tisíce kilometrů členitého pobřeží Tichého oceánu, nespočetné ostrovy a ostrůvky, fjordy zasahující stovky kilometrů do vnitrozemí a řetěz pobřežních hor, pokrytých ledovci. Desítky povodí a stovky řek protínají tento liduprázdný kout, kterého se civilizace dotkla jen v několika pobřežních oblastech.
Vancouver Island
Nejen pro Evropany, ale i pro 99% dnešních obyvatel B.C. je to cizí a neznámý, možná romantický svět. Pro stovky námořníků, kteří v minulém století na tomto pobřeží ztroskotali, však znamenal téměř jistou smrt. Dát jim alespoň šanci, nechala vláda vybudovat west coast trail,75 km dlouhou stezku, vinoucí se po západním pobřeží ostrova Vancouver. Dnes však již nezachraňuje ztroskotance, ale stal se celosvětovou atrakcí pro náročné a odolné turisty.Denně, od jara do podzimu se na něj může vypravit 25 lidí (striktně limitováno), v roce 2001 byly rezervace na 3 měsíce dopředu rozebrány během jedné hodiny. Stejně jako W.C.T., tak i přilehlé pobřežní oblasti se stovkami ostrůvků jsou rájem kajakářů, rybářů, pozorovatelů velryb, kosatek, mrožů, tuleňů a orlů. Pro relativní přístupnost se staly 3 vesnice v jeho dosahu turistickými městečky, ale stačí vyjet pár km lodí a jste v divoké pustině, která kraluje celému pobřeží.
Pokud však vyhledáváte naprostou samotu, máte bohaté zkušenosti a kvalitní loď, která snese vichřice a 10 m vysoké vlny a rád byste zvýšil hladinu adrenalinu v krvi, můžete se vypravit 1000 km na sever, do rybářské vesničky Bella Coola. Co potřebovat nebudete, to jsou zásoby. Pokud se spokojíte s rybami, kraby, krevetami, škeblemi, srnčím a medvědím masem, stačí vám prut, klec a puška. Nejste-li takto vybaven a chcete se přesto do Bella Cooly podívat, existuje ještě jedna cesta – silnicí, jednou z pouhých tří, které vedou na západní pobřeží.Připravte se však na stovky km jízdy pustou náhorní rovinou, horský průsmyk a 15 km 28% klesání prašnou cestou do údolí řeky Bella Coola.Nechcete-li však opustit asfalt a zároveň poznat jednu z nejscéničtějších silnic světa,měli byste zvolit „Glacier hwy", cestu, která vede do Stewartu na hranicích s Aljaškou.
Je tu však region ještě osamělejší,tajemnější a nepřístupnější,než celé pobřeží.- Queen Charlottes Ilands. Skupina asi 150 ostrovů, 150 km od severního pobřeží, zahalených mlhou, bičovaných lijáky a orkány i desetimetrovými přílivy. Přesto však jejich bizarní krása přitahuje nejen turisty, ale i „rich and famous",pro které je zde připravena luxusní rybářská lodge.
Na druhé straně BC, na východě, tvoří hranici „Rocky Mountains" - Skalisté hory, celý svět hor, pokrývajících půldruhého milionu čtverečních km. Zde také vznikl kolem horkých sírových pramenů v r.1887 první a neslavnější národní park Kanady – Banff, k němuž se později připojil Jasper a Yoho. Nachází se tu i kontinentální předěl. Vysoko v horách, tam, kde se setkávají ledovcová pole Banffu a Jasperu, se tající voda vydává na dlouhou pouť ke třem různým oceánům. Do Columbie a Pacifiku, do Athabasky a Mackenzie do Arktického oceánu a do Saskatchewanu a Atlantiku.
V posledních desítkách let se parky staly atrakcí, kterou navštěvují miliony turistů z celého světa. Naštěstí Kanadská vláda limitovala další výstavbu infrastruktury a davy turistů jsou soustředěny především kolem obou městeček, které spojuje jediná i jedinečná silnice – „Icefield Parkway". Stačí však vzít na záda batoh a vyrazit vzhůru a postupně necháte za sebou lidi a seznámíte se s dosud nedotčenou přírodou. Pravda, jeleny a srnce potkáte přímo v městě Banff, kde likvidují květiny za okny, trávu na golfovém hřišti a doslova terorizují místní obyvatele, vědomi bezpečí národního parku, ale jak budete stoupat vzhůru, skrze lesy a trávu, přes koberec mechů a lišejníků a konečně až pod sníh do alpinské zóny, jejíž klima je srovnatelné s arktidou, uvidíte scenerii a můžete potkat tvory, které si auto-turisté prohlížejí jen na fotkách. Kdo by však chtěl poznat skutečnou divočinu, neomezenou zákony národního parku, měl by se vydat do severní části. Poslední výspou relativně malé, "turistické" jižní oblasti, je právě Jasper. A až na jedinou cestu z Prince George do Dawson Creeku, dál již není doslova nic. Nic, než milion čtverečních km hor a zvěře, která ještě neviděla člověka. Není to ovšem země pro každého. Jen ti nejschopnější by si měli troufnout vypravit se do ní sami a vzít na sebe vysoké riziko. Pro ty, co mají nejen čas, ale i prostředky je tu běžnější způsob – průvodce s letadlem, nebo na koních. A co je mezi touto východní a západní hranicí ? Snad všechno, alespoň pro mě. Jedno velkoměsto, další a další řetězy hor, Omineca, Skeena, Cassiar, Stikine.., dešťové pralesy, polopouště s kaktusy a chřestýši, náhorní planiny, kde i v létě může padat sníh, horké a suché oblasti, kde se pěstuje víno a ovoce, prerie, nespoutané řeky s hlubokými kaňony,tisíce a tisíce malých i obrovitých jezer, široká údolí a rozlehlé ranče v „cowboy country", některé se stády bisonů.
Ať se již chcete vypravit kamkoliv, výchozí bod je vždy Vancouver, jediné místo v Kanadě, které téměř nezná sníh. Položený na březích oceánu a obklopený na severu pobřežními horami je jedním z nejkrásnějších měst světa. Moderní a přeci v srdci přírody. "Lovcům na koních, projíždějícím horami se stačí ohlédnout, aby spatřili ultramoderní siluetu mrakodrapů v centru města".
Na východ z Vancouveru vede hwy 3, Havrana, přes Manning park, do kraje tepla, vína a ovoce – Okanagan, kterému dominuje obrovské jezero, kde se údajně schovává zdejší verze příšery Lochness. Ráz krajiny kolem vás nelze nazvat jinak,než bizarní. Kopce na kopcích, na kterých jsou další kopečky, moře rozvlněné všemi směry a ostrý kontrast mezi hnědo-šedou a zelenou (tam,kde se zavlažuje). Celek pak působí vesele, jako rajské údolí.
Na západ ujedete z Vancouveru jen 15 km a pak již jen plavat. Nejlépe s trajektem, který vás převeze 40 km přes „Georgia strait"na ostrov Vancouver.
Zbývá sever, kam vedou z počátku dvě cesty. První sleduje řeku Fraser kolem tří velkých jezer, skrytých v horských údolích. K jednomu z nich, 30 km dlouhému Pitt lake se pojí více skutečný příběh, než legenda. Kolem r.1910 z této oblasti místní indián pravidelně přijížděl na kanoi s pytlíkem zlatých nuggetů. Později spáchal vraždu a byl pověšen. Naleziště však neprozradil a před popravou měl prohlásit „když zemřu já, zemře i zlatý důl". Od té doby se tam již vypravilo mnoho dobrodruhů, 19 z nich se nevrátilo a důl tam údajně stále čeká na šťastného nálezce. Dál cesta sleduje původní stezku, kudy se vydávali zlatokopové na naleziště v centrální oblasti,"Gold rush trail" a vstupuje do kaňonu. Pro Simona Frasera, který tudy první prošel byl kaňon hororem. ."Nikdy jsem nespatřil nic, co by se s ním dalo srovnat. Museli jsme projít místy, kam by se žádný člověk neměl odvážit. Přesto je to nejkrásnější výtvor přírody v Kanadě a jeho krása bere dech", napsal ve svém deníku v r.1808. Dnes jsou zde na 27 mílích 2 mosty a 7 tunelů, přes nejužší místo – „Hells gate" je postavena lanovka, ale sám kaňon zůstal takový, jaký byl za jeho časů. Druhá cesta,"See to sky hwy", (moře k obloze), vede nejprve po pobřeží, městečkem Squamish (místní řeka má největší zimní soustředění bělohlavých orlů na světě,kolem 2500) a pak již stoupá nahoru, přes Whistler (lyžařské středisko č.1 v severní Americe), indiánskou rezervaci v Pembertonu a napříč pobřežními horami do Lillooetu na Fraseru. Na posledních 100 km se dramaticky mění ráz krajiny. Z dešťových lesů na západní straně hor,do dešťového stínu a polopouště na straně druhé. Pár set kilometrů po spojení obou cest a následuje region se stovkami relativně malých a úživných jezer, odbočka na historický Barkerville, který slouží jako skanzen a dodnes se tam rýžuje zlato,"Wells Gray park"a „Bowron lake park" (snad nejzajímavější kanoistický okruh na světě – 4 jezera,spojená do čtverce řekami uprostřed horské přírody bez komunikací).
Pokud chcete dál na sever, Prince George je místo, kde se musíte rozhodnout pro jednu ze dvou cest, případně pro „velký okruh". Jedna vede přes Skalisté hory do Dawson Creeku na Alaska hwy a Watson lake na Yukonu, druhá,"Cassiar hwy" prochází regionem velkých jezer a později údolím řek mezi řetězy hor na stejné místo, kde se obě cesty setkávají. Hwy však neznamená dálnici, místami není ani asfalt.
Většina celého okruhu, asi 4000 km, je téměř bez osídlení a také bez odboček. Kdo se tedy chce vydat mimo silnici,zbývá (jak jsem se již zmínil) – pěšky, na koni, letadlem. A pro těch pár vyvolených je opravdu z čeho vybírat."Kwadacha wilderness", "Stone mountain „ a „Muncho lake park", "Mt.Edziza", ,Spatzizi wilderness plateau", „Stikine river"...
A nemohu se nezmínit o nejvzdálenějším, ale i nejúžasnějším výtvoru zdejší přírody, na hranicích B.C., Yukonu a Northwest territories – Shangri-la (prý země s tropickými údolími, zlatem a smrtí pro každého, kdo sem vstoupí) – Nahanni národní park, 40.000 čtverčních km útesů a hor, které protíná jižní Nahanni řeka s několika hlubokými kaňony a vodopády dvakrát vyššími, než Niagara.
Geografickým podmínkám Bristské Kolumbie odpovídá i rozmanitost a bohatství zvěře a ryb. Podmínky pro lov jsou však s evropským pojetím „myslivosti" zcela nesrovnatelné. Na nekonečných a neobydlených územích s několika vegetačními zónami je hlavním zákonem přirozená rovnováha,které lov napomáhá a podporuje. Proto zde též neexistuje pojem „škodná". Moudří lidé říkají: „Caribou vlka živí,ale vlk udržuje caribou při síle". Stavy zvěře tu také nejsou uměle zvyšovány krmením, které sice není zakázáno, ale ani se nedoporučuje.(Zvyk na nepřirozenou stravu a shromažďování napomáhá infekcím a dravcům). Její množství je proto mnohem menší, než na srovnatelném území v Evropě a vlastní lov většinou není jen ranní, či večerní vycházka do lesa. Přesto má B.C.nejlepší lovecké revíry v severní Americe a její zvěř přitahuje každoročně lovce z celého světa. Mohou si vybrat ze tří druhů srnčího (mule deer váží i přes 100 kg), jelena, ze 4 druhů horských ovcí a horskou kozu, (za kterou se ovšem musí vyšplhat až pod vrcholky hor) a losa Dále caribou a na severní hranici bisona, medvěda černého i grizzly, který v okolí lososových řek může vážit i 5 metráků, pumu, rosomáka i vlka. (Nedávno byl zaznamenán první případ útoku na člověka v oblasti,kde je přemnožen).
A ryby? Kde začít? Popisovat bohatství oceánu by znamenalo samostatnou knihu. Zmíním se tedy jen o tom, že v něm žije a roste 5 druhů lososů (a steelhead), kteří v dospělosti táhnou do řek se vytřít a také zemřít. Není mnoho rekordů, které by B.C.nedržela. Nejlososovatější řeka planety Fraser. Nejdelší tah – až 1200 km proti proudu a peřejím zde tahne losos královský. Největší tah – až 10 milionů lososů sockeye tahne do řeky Adams a dalších přítoků. Ale není tu ovšem jen Fraser. Druhá hlavní řeka a povodí s trofejními úlovky je Skeena, mezi dalšími přístupnými toky je Kitimat, Nass, Bella Coola, Squamish, řeky ostrova Vancouveru, několik řek, protékajících Vancouverem. Ale vraťme se k jednotlivým druhům.
Pink salmon (růžový). Nejmenší a nejméně ceněný. Dorůstá 2-3 kg, mlíčňákům při tření naroste výrazný hrb. Tahy jsou však dost početné a ulovení na mouchu je slušný sportovní zážitek.
Sockeye (červený). Nejdražší losos v obchodě a nejvhodnější na uzení. V řekách nabývá výrazné zbarvení – zelené hlavy a jasně červená těla. Má nejsilnější tahy a je to „chleba a máslo" komerčních rybářů. Na udici lze ulovit jen na mouchu,nebo plavanou s barevnou nástrahou.
Chum (psí). Silná ryba, dorůstá až 20 kg. Po záseku se většinou vrhne do proudu, cíl Mexiko. Netáhne daleko do horních toků a vytírá se poblíž moře.V řece rychle stárne, ztrácí kvalitu a narostou mu výrazné zuby (jako má pes). V některých oblastech je velmi početný a je téměř problém ho nechytit.
Coho (stříbrný). Z hlediska sportovních rybářů nejcennější. Bojovný, rychlý, akrobatický. Severní odrůda dorůstá až 15 kg, ulovit lze téměř všemi způsoby.
Chinook (královský). Největší, až 45 kg. Pokud si usmyslí jít s proudem, je téměř nemožné ho vylovit. Tady již končí sportovní rybolov a začíná těžká práce, ze které vás bolí ruce.
Všechny druhy po vstupu do řeky přestávají přijímat potravu a jejich reakce na nástrahu je spíš reflexem, agresivitou, nebo?
Steelhead (mořský pstruh). Absolutně nejcennější sportovní ryba, kterou zde vyhledávají rybáři z celého světa (dorůstá hmotnosti až 15 kg) je tažná forma duháka - steelhead. Jejich počet je relativně malý a táhnou jen do několika desítek řek, ale jejich ulovení se právem považuje za vrchol sportovního rybářství na řekách, zvláště na mouchu.
Všechny druhy mají svá období tahu, která jsou rozličná pro každou jednotlivou řeku a povodí. Vzhledem ke vzdálenosti mezi severem a jihem, i vzdálenosti, kam až migrují od moře to znamená, že téměř celý rok probíhá někde některý z tahů. Zbývá jen maličkost. Být ve správný čas na správném místě se správnou nástrahou.
Nejsou tu ovšem jen lososi. Sladkovodní ryba č.1 je v B.C. duhák. Vyskytuje se ve většině vod mimo pobřežní oblast a nejlépe se mu daří v úživných jezerech centrálního, teplého regionu, kde dorůstá až 15 kg. Světový rekord z r.1913 drží Jewel lake s 25 kg. A jeho hlavní složka potravy? Losos. Jmenuje se kokanee (netažná forma sockeye), dorůstající jen 1,5 kg, ale pro své kvality na talíři je to zároveň i lovná ryba č.2. Pak tu máme několik druhů pstruhů, sivena dolly warden, ve větších a hlubších jezerech sivena obrovského a v povodích severního oceánu štiku a arktického lipana. Pokud by si však někdo přál ulovit trofej trofejí, největší a nejbojovnější sladkovodní rybu, měl by zůstat v okolí Vancouveru na řece Fraser a pokusit se o bílého jesetera. Jeho váha se může měřit na metráky a boj s ním na hodiny. Ale stejně jako u steelheada, je to jenom „chyť a pusť", metoda, kterou používá stále více místních rybářů a to i v případě, že k tomu nejsou nuceni předpisy.
Lovci a rybáři však tvoří jen malou část návštěvníků B.C. Spektrum možných aktivit je zde tak široké, že uspokojí každého, od Japonských turistů, jejichž cílem je projet a vyfotit co nejvíc v co nejkratším čase (mají k tomu většinou jen týden) až po vyznavače „adrenalinových" dobrodružství.
Ať si však již vyberete cokoliv a do B.C.se vypravíte,jsem si zcela jist,že toho nebudete litovat a z výletu vám zůstanou zážitky a vzpomínky na celý život.
See You here – nashledanou tady.
Reportáž sepsal Tonda Čáp, 14.1.2005