Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Přesně po roce se počátkem června vracím „na místo činu„. Když se letadlo připravuje na přistání ve Whitehorse, připadá mi barva horských jezer „nějaká divná„. Není divu, ta jezera, jak se později ukáže, jsou totiž zamrzlá!
„Jsem rád, že naše domáci jezero Dezadeash a pár dalších už rozmrzlo. Ještě před dvěma týdny to v okolí lodge vypadalo, jako by měla přijít doba ledová! Měli jsme divnou zimu – skoro nesněžilo a málokdy tu bylo více než 30 cm sněhu. Ani pořádný mráz nebyl, nejvýše tak dvacet-pětadvacet pod nulou. A když mělo přijít jaro, bylo nezvykle oblačno, takže se teploty zvyšovaly jen pozvolna a některá jezera nestačila zatím rozmrznout„, zahájil Hardy, majitel rybářského penzionu, uvítací řeč. „Ale doba ledová se zatím nekoná. Před týdnem odešly ledy z našeho jezera a je otázkou několika dní, kdy zmizí i z ostatních„, povzbudil nás Hardy, když postřehl obavy, které z nás vyzařovaly. Navštívil jsem v červnu kanadský Yukon již po třetí a neuměl jsem si představit, že by zdejší jezera mohla být zamrzlá. Ale 1. června 2006 sněžilo i na Šumavě, takže nezbylo, než se přestat divit a s počasím se smířit.
Večer nás příjemně potěšil Saša se synem. Ti přicestovali na Yukon o dva dny dříve a dnes se vrátili z řeky Kathleen. „V úterý šly po řece kry, dneska ráno měla voda jen dva stupně, ale okolo poledne, když slunce začalo hřát, se lipani a duháci mohli zbláznit. Chytili jsme jich přes třicet, největší duhák měl asi padesát a některý lipani byli přes čtyřicet centimetrů„, pochvaloval si Saša svůj první muškařský den na Yukonu.

Druhý den ráno nás probudilo slunce a blankytně modrá obloha. Po snídani nakládáme rybářské nádobíčko do lodí a jedeme se přivítat s „naším jezerem„. Siveni namaycush bývají po zimě vyhladovělí a právě začátek sezóny je optimální období pro lov trofejních ryb. Studená voda však znamená, že se siveni neustále pohybují a nezdržují se na stanovištích jako později v letním období. Budeme tedy nejprve vláčet za jedoucí lodí a teprve, když narazíme na větší hejno, zkusíme klasickou přívlač nebo muškaření.
První rybu zdolává Vašek. Siven zabral na velkou 40 g oranžovožlutou plandavku EFZ. Ryba je v dobré kondici, ale Vašek jí nedává moc šancí a tak po necelých deseti minutách je siven u lodi. Metr ukazuje 89 cm. Krátké zdokumentování úlovku a pak se siven vrací zpět do studených vod jezera. Vašek nasadil laťku hodně vysoko a ten den už ho nikdo nepřekonal. Do oběda se nám daří chytit dalších 6 sivenů délky 65-85 cm, pak měníme loviště.
Vašek s Josefem jedou na západní břeh jezera a já s Pavlem vyrážíme k největšímu přítoku, k řece Klushini. V travnatých mělčinách při ústí řeky bývají štiky a tak chceme poněkud nudný trolling vyměnit za aktivnější způsob rybaření. Pavel vláčí v mělčinách plandavky, já se snažím prochytávat mělkou lagunu streamerem. Po hodině rybaření jsme zcela bez záběru a dokonce jsme v mělké vodě žádné štiky ani nezahlédli! Znám tohle loviště z minulých let a nejde mi do hlavy, že by zde štiky nebyly. Nebyly.
A tak na radu průvodce, který přijel na druhé lodi, míříme do několik set metrů vzdálené zátoky. Světe div se, tady je štik plno. Voda v zátoce je jen o 2-3 stupně teplejší, než ve zbytku jezera, ale to rybám stačí. Většina ulovených štik je již vytřená, část stále ještě dovádí v porostech vodních trav a sítin. Téměř na každé nahození streamera mám kontakt s rybou a ani Pavel na tom s plandavkami, rotačkami a gumovými rybkami není o nic hůř. Vítr nás pomalu žene podél břehu zátoky a my chytáme doslova jednu štiku za druhou. A nejedná se o žádné kudličky. Většina ryb má okolo 70 cm a ty nejdelší okolo 90 cm. Abych nemusel streamer pořád čistit od nabalených trav, měním jej za povrchový popper z barvené srnčí srsti. Nástraha brázdící hladinu štiky doslova fascinuje. Záběr přichází většinou již po prvním zatažení za šňůru. Dravec nezřídka nástrahu mine a útok pak opakuje dvakrát nebo třikrát, dokud se streamera nezmocní. Prostě paráda. Používáme jednoháky bez protihrotu a tak není problém ulovené ryby pustit zpět na svobodu, což také děláme. Kdo si to někdy vyzkoušel, určitě mi dá za pravdu, že pouštět téměř metrové ryby zpět na svobodu je mnohem silnější zážitek, než z nich dělat filety...
„Štičí den„ měl i Saša se synem. Na stremaer se jim podařilo ulovit i jednu štiku délky 105 cm a dva siveny 75 cm.

Povzbuzeni lovem štik startujeme hned po večeři auto a jedeme na jezírko Stella. Pavel s Vaškem si chtějí vyzkoušet muškaření a večerní projížďka autem je navíc ideálním způsobem, jak pozorovat zdejší zvířata, hlavně medvědy. Ačkoli mají oba v ruce muškařské pruty po prvé, daří se jim nejen nahodit, ale i chytit několik sivenů Dolly Varden. Nejedná se o žádné velryby, ale i čtyřiceticentimetrový siven potěší. Jak se slunce sklání k západu, začíná se horšit počasí. Přes zasněžené vrcholky hor se od Pacifiku valí mraky a fouká silný vítr. Okolo jedenácté večerní nasedáme hezky „vyfoukaní„ do auta a míříme k našemu dočasnému domovu. „Medvěd!„, budím po deseti minutách jízdy své dva spolucestující. Na louce vedle silnice se na čerstvě vyrostlých pampeliškách pase hezky rostlý grizzly. Máme dost času si míšana prohlédnout, ale když chceme začít fotit, odchází důstojně do lesa, jako by nám chtěl řici:„Pánové, já nejsem žádná přitroublá celebrita. Pěkně jeďte dál a nechte mne v klidu.„ Další, tentokrát medvěd černý – baribal, nám přebíhá přes silnici o pět minut později. A aby těch setkání s místní zvířenou nebylo malo, pózuje nám o několik kilometrů dál i mládě rysa a pár kilometrů od Dalton Trail Lodge se po krajnici producíruje několik dikobrazů – urzonů. Když v jednu hodinu po půlnoci zalézáme do postelí, je šero, ale nikoli tma. Máme polární den a za dvě hodiny zase vyjde slunce...

Původně jsem chtěl navštívit horské jezero Aishihik, kde byla naše loňská výprava úspěšná při lovu sivenů, ale tohle jezero je stále ještě z velké části zamrzlé a tak se rozhodujeme podniknout dvoudenní výpravu k Frederikovu jezeru. Před námi jsou tři hodiny jízdy na terénních čtyřkolkách a nocleh ve staré lovecké chatě u jezera. Doprovází nás průvodce Pokey. Který na moji otázku „Co si máme vzít na sebe až pojedeme na čtyřkolkách„, odpovídá se zábleskem v očích:„Vzal bych si broďáky, na cestě bývá dost bláta„. A bylo. Místy nám terénní vozítka zapadala až po řidítka do rašelinných tůněk, abysme pak sebe i stroje vykoupali v potoce, na kterém si poťouchlý bobr postavil hráz. „Ten blbec se z toho po...„, komentoval Pokey naši pracovní činnost, rozebíraje čerstvě vybudovanou bobří hráz.
Bylo už po poledni, když jsem unaveni dorazili k chatě. Hardy ji před lety koupil od jednoho starého lovce. Malý srub se střechou vyspravenou térovým papírem navštíví každoročně jen několik rybářů a lovců. My jsme toho roku byli první. Pokey zkontroloval, zda zima nenapáchala nějaké škody, nainstaloval motory na obě lodě a za hodinku jsme už jeli proti proudu řeky do jezera.
„U výtoku řeky z jezera jsou travnaté mělčiny, které bývají na jaře plné štik. Až Vás přestanou štiky bavit, přijeďte za námi na jezero na siveny,„ předal mi Pokey instrukce, přidal plyn a zmizel za ostrůvkem, na kterém se po chvilce z křoví vynořila losice s čerstvě narozeným teletem. Snažili jsme se rybařit v mělčinách okolo ostrůvku a pořídit fotografie losí rodinky, ale silný jižní vítr, nám oboje znesnadňoval. Voda na mělčině byla následkem větru zakalená a v křišťálově čisté závětrné zátoce se zdálo, že v jezeře snad ani žádné ryby nejsou. Dokud na jednom hlubším místě Vašek nechytil štiku a po chvilce asi sedmdesáticentimetrového sivena. Nezbylo nám, než změnit loviště a namísto mělčin lovit na hranách, kde hloubka klesala ze tří na šest a více metrů. Cestou k úspěchu byl opět trolling – přívlač za jedoucí motorovou lodí, úspěch slavily velké plandavky. Pomalu jsem začal litovat svého předsevzetí lovit jen na muškařský prut. Při tažení streamera za jedoucí lodí jsem ho nedostal víc než dva metry pod hladinu a při nahazování z místa jsem prochytal malou plochu. Výsledek byl jednoznačný – já na streamer ani záběr, ostatní na třpytky každý 3-5 sivenů. V loňském roce byla muška téměř stejně účinná jako přívlač, ale v letošním roce jsem byl ve zřejmé nevýhodě. Při večerním návratu k chatě, když se vítr utišil, se snažíme s Pavlem najít štiky. Instinktivně míříme do zátok podobných té včerejší, ale vítr promíchal vodu v jezeře dokonale a nedaří se nám najít místa s teplejší vodou. Teprve na dohled od chaty najíždíme s lodí do čtyři metry širokého ústí potoka, který je po pár stech metrech zahrazen pokácenými stromy - zatracení bobři. Můj streamer a Pavlova rotačka dopadají na vodní hladinu téměř současně. Bohužel jsme se vzájemně přehodili a tak nám nezbývá než zapletené nástrahy vytáhnout z vody. Sotva propletenec streamera a třpytky vytáhneme nad hladinu, vyskakuje z vody asi osmdesáticentimetrová štika a útočí na něj. Leknutím přisekávám, propletenec nástrah se uvolňuje a štika, která stojí těsně pod hladinou evidentně neví, co se děje. Pak mávne ploutví a ve zlomku vteřiny mizí na dně tůně. „Potvora„, ulevuje si Pavel. Další naše náhozy už jsou méně chaotické a pomalu prochytáváme tůň před námi. Jsou tady. Na každý druhý nához přichází záběr, většina štik startuje za kořistí z podemletých břehů, což je vzhledem k čisté vodě krásně vidět. Když vypínám streamer první ulovené štice, zaráží mne její teplota. Ta ryba je teplá! Potápím ruku do vody a opravdu – sluníčko dokázalo tmavou vodu v rašelinném potoce hezky prohřát, zatímco povrchová voda v jezeře se působením větru promíchává se studenou vodou z hloubky a štiky tak nemají sebemenší důvod se zdržovat na mělčině. Po neúspěšném několikahodinovém hledání štik na jezeře jsme si nakonec v docela malém potoce chytli deset štik délky 70-85 cm.
Naši náladu ještě zlepšil Pokey, který jako předkrm připravil na ohni jednoho menšího sivena na másle a pomerančích a večeři korunoval kilovýmy steaky. Takhle krásný večer mi bylo líto ukončit a tak jsem si vybalil lehký muškařský prut, plovoucí šňůru pětku a dovalil své přejedené tělo k říčce pod chatou. Voda byla sice alespoň dvacet centimetrů nad normálem, ale občas se na hladině objevilo sebrání. Zabrodil jsem na okraj místa, kde začíná první peřej a vyslal Goldkopfa propátrat terén. Proudu unášel nymfu velmi rychle. Už jsem se chystal mušku stáhnout zpět a přišel drbanec. Zásek byl do prázdna, ale věděl jsem, že tady jsou a žerou. Nahodil jsem proti proudu, aby měla nymfa dost času klesnout hlouběji, došponoval šňůru a čekal na záběr. Nečekal jsem dlouho. Žádné jemné drbnutí, ale pořádná prda. Ani jsem nemusel zasekávat. Ten první byl největší – 44 cm. Pak přišel druhý, třetí... a nakonec sedmý. A aby té rybářské pohody snad nebylo málo, přebrodil přes výtok z jezera jen padesát metrů ode mne los. To už není večerní romantika, to je kýč, pomyslel jsem si, když jsem se před půlnocí vracel do chaty, ze které se ozývalo spokojené chrápání zbytku výpravy.

Jenže večerní romantiku vystřídal ranní běs a sice komáři. Nechali jsme přes noc otevřené okno a teple zadýchaný srub přilákal ty krvelačné bestie, které nás vzbudily už před pátou hodinou. Pepík s Pavlem souboj s hmyzem vzdali a šli prověřit ranní kondici lipanů, já jsem se zahrabal hlouběji do spacáku, ze kterého mne vytáhla teprve vůně slaniny a smažených vajíček. Průvodce Pokey má vaření a lásku k jídlu v krvi – škoda, že není ženská, byl by můj typ. Po vydatné snídani jsme vyrazili na jezero. Počasí se rapidně změnilo. Namísto včerejších dvaceti stupňů, se teplota po celý den pohybovala jen okolo pěti. Dvě hodiny jsme trolovali podél břehů jezera, hodinu jsem vydržel zabrozen po prsa na písčité kose a prochytával hluboké ústí horského potoka. Nic. Nakonec jsme s Pavlem zajeli i do ústí Frederickovy řeky. Nádherné scenérie, úžasné pasáže, ale ani záběr! Krátce po poledni zajíždíme do přítoku, kde jsme včera večer našli štiky. Nic. Když nežerou, tak nežerou a to platí i v Kanadě. Vašek s Josefem chytili za celý den jen dvě štiky a jednoho sivena.
Když se večer vracíme do lodge, zjišťujeme, že ochlazení se negativně odrazilo na rybářských výsledcích všech hostů. Posíleni do měka propečenou svíčkovou, jedeme večer se Sašou k jezírku Stella. Teplota se drží na pěti stupních, vrcholky hor se halí do mraků a vítr sílí. Přesto se nám daří chytit asi deset sivenů. Ryby jsou kupodivu aktivní u hladiny a celkem ochotně útočí na lehké nymfy i na suché mušky stržené pod hladinu.
Dokonale promrzlí se před půlnocí vracíme do auta. Cestou domů nám pózuje jeden mladý medvěd grizzly a podařilo se nám zahlédnout dokonce vlka přebíhajícího silnici.

Po třech dnech rybaření na jezerech volíme jako cíl další výpravy řeku Kathleen, která vytéká ze stejnojmenného jezera. Jezero Kathleen opustil led teprve před týdnem a voda, která z něj vytéká, má teplotu jen 3-4 stupně Celsia, ale zůstává křišťálově čistá, ačkoli se její hladina každý den vlivem tajícího sněhu zvyšuje o 5 cm.
Průvodce John nás veze nejprve přes průtočné jezero Rainbow lake k první peřeji. Jsem na téhle blankytně modré řece již po čtvrté a tak pomalu prochytávám místa, kde jsem byl úspěšný při minulých výpravách a průvodce se věnuje Pavlovi, který dnes drží v ruce muškařský prut po druhé v životě. John pracuje m.j. jako muškařský instruktor pro firmu Orvis a má bohatou praxi s výukou muškaření. Nejprve nechává Pavla nahazovat a chytat, jak umí a pak mu začíná opravovat chyby. Po dvou hodinách tréninku začíná Pavel celkem slušně házet do vzdálenosti okolo 15 metrů. A když po další hodině zdolává prvního lipana je na světě o dalšího muškaře více. Lipan měří nádherných 45 centimetrů a putuje zpátky do vody. Jako kdyby nám chtěl Pavel dokázat, že to s muškařinou myslí vážně, zdolává po půl hodině další rybu – tentokrát nádherně stavěného duháka délky 50 cm. Délkou obou ryb se pro ten den stává králem lovu. Daří se nám sice každému ulovit několik dalších lipanů a duháků, ale jen málokterý měří přes 40 cm. Všechny ryby jsme ulovili na zatížené nymfy nebo na streamer. Odpoledne se uklidňuje vítr, otepluje se a pomalu se rozpadá oblačnost. Předpokládáme, že by se aktivita ryb mohla zvýšit a tak posíleni večeří vyrážíme se Sašou na večerní lov. Parkujeme auto u mostu přes Kathleen a jdeme k hlubokým tůním, kde tušíme stanoviště velkých lipanů. A jsou tady. Za dvě hodiny večerního muškaření se nám každému podařilo chytit půltuctu lipanů délky 35-44 cm. Okolo jedenácté večerní však začíná foukat z hor studený vítr, ochlazuje se a s rybařením je konec. Cestou do lodge provozujeme obvyklé večerní safari, tentokrát pozorujeme medvěda černého – baribala, který se popásá na čerstvém lupení, které raší v topolovém mlází vedle silnice.

V úterý míří Josef s Vaškem na štikové jezero Kloo Lake a já s Pavlem a spolumajitelem lodge Thomasem jedeme na jezero Canyon. Thomas nás varuje, že jezero bude asi částečně zamrzlé a v letošním roce na něm ještě nikdo nechytal, ale tím nás neodratil, vždyť to jsou ty pravé podmínky pro lov trofejních sivenů. Při spouštění lodě na vodu musíme projet asi metrovým pásem ledové tříště, která se drží u břehu a pak vyrážíme na modrou jezerní hladinu. Zprvu se zdá, že led z jezera zmizel, ale po deseti minutách jízdy se před námi začíná rýsovat hradba ker, která se drží ve střední části tohoto protáhlého jezera. Nu což, třetina jezera nám stačí a tak začínáme pomalu trolovat podél břehu. Po dvaceti minutách přichází první záběr. Zásek ale nesedí a ryba ihned padá. Pomalu se blížíme k zamrzlé části jezera, Thomas vede loď opatrně podél ledových polí. Přítomnost racků a rybáků poletujících nad jezerní hladinou v nás zvyšuje naději na úspěšný lov. A opravdu, kde poletují rybáci, hlásí echolot přítomnost ryb a po několika minutách přichází záběr na nastraženou hnědozlatou plandavku. Není to žádný obr, ale vzbuzuje v nás naději na další úlovky.
Půl hodiny prochytáváme okraj zamrzlé plochy bez záběru a pak přichází útok na obě nastražené udice současně. Jeden malý, asi půlmetrový siven se nám vypíná těsně u lodi a druhého, 85 cm sivena vylovuje Thomas podběrákem po desetiminutovém zdolávání. Vítr natlačil naši loď do ledové tříště a tak v podběráku kromě sivena vytahujeme z jezera i několik kilogramů ledu. Po krátkém fotografování vracíme sivena zpět do ledové vody a snažíme se znovu najít hejno ryb. Siveni však změnili stanoviště a jsou titam. Krátce po poledni ukončujeme trolling a měníme revír.

Několik kilometrů pod jezerem vytváří řeka Aishihik kaskádu peřejí a tůní, kde bývají loveni lipani a pstruzi duhoví. Obloha je bez mráčku, teplota se vyšplhala na dvacet stupňů, nad hladinou poletují chrostíci a tak se snad dočkáme i odpoledního sběru. Scházíme pomalu po proudu řeky Aishihik a prohazujeme průzračné tůňky. Za dvacet minut v nás začíná sílit pocit, že zde žádné ryby nejsou. Dokonce ani v místě, kde říčka přitéká do průtočného jezera a kde se líhne množství chrostíků, nejsou známky přítomnosti ryb. Thomas si byl téměř jistý, že na tomhle místě narazíme na množství lipanů a snad i na nějaké duháky. „Ale co když jsou ryby až u výtoku z jezírka, kde může být teplejší voda?„, uvažuji nahlas. Thomas podotýká, že u výtoků bývá ryb obvykle méně, ale jdeme zkusit i tuto možnost. Ještě než jsem stačil nabrodit porostem ostřic a bahnitým břehem k říčnímu korytu, zaregistroval jsem několik sebrání. Podle intenzity s jakou ryby útočily na hmyz plovoucí po hladině jsem je odhadoval na duháky. Servíruji rybám chrostíka, ale marně. Měním mušku a zkouším střechatku a později i malou jepici. Nic. Nahrazuji tedy suchou mušku nymfou jepice. Šnůra a muška dopadají na hladinu, dorovnávám nahozenou udici, když tu mi cosi vyškubne šňůru z ruky. Přizvedávám špičku prutu a rychle dobírám šňůru. Z vody ihned startuje asi třiceticentimetrový duhák. Na svou velikost se ryba brání velmi urputně. Pouštím duháčka na svobodu a rychle nahazuji k místu, kde právě sebrala další ryba. Prásk! Přisekl jsem přiliš razantně a osmnáctka návazec nevydržel. Beru z krabičky první nymfu, která mi přišla pod ruku a nahazuji k druhému břehu, kam se ryby jak se zdá přesunuly. Několik minut se nic neděje, ale pak opět přichází série úspěšných náhozů.
Ryby berou nabízené mušky velmi razantně, zpravidla ihned po náhozu. Všichni ulovení pstruzi duhoví jsou ve skvělé kondici a skáčou jako o život. Výskoky zdolávaných ryb přilákaly i Thomase a Pavla, kterým se níže po proudu podařilo ulovit několik malých duháků a lipanů. Přicházejí právě včas, aby zdokumentovali duháky 45 cm a 50 cm.
U večeře se setkáváme s dalšími členy výpravy, kteří dnes navštívili jezero Kloo (Josef s Vaškem zdolali celkem 35 štik, největší 95 cm) a řeku Sixmile (Saša se synem vyrazili původně na lipany, ale voda v řece byla zakalená a z lovu lipanů nic nebylo. A tak se oba v mělkých říčních lagunách věnovali lovu štik na streamery).

Saša se synem zůstávají v Dalton Trail Lodge ještě o týden déle, ale nám čtyřem začíná ve středu náš poslední rybářský den. Vašek s Josefem jsou po týdnu intenzivního rybaření unavení a plánují relaxační rybaření na jezeře Dezadeash. Já, Saša a Pavel jedem s průvodcem Wadem na jezero Kloo. Wade je potomkem ruských vyhnanců, kteří se do Kanady dostali ze Sibiře počátkem minulého století. Jak dodává pro pobavení, on sám v Rusku nikdy nebyl, ale v zemích někdejšího východního bloku ano. Pyšní se totiž dvěma ne zcela legálními návštěvami Československa a Maďarska v osmdesátých letech. Kariéru „pracovníka velvyslanectví„ později vyměnil za práci rybářského průvodce a organizátora výprav na sněžných skútrech.
Nebe je bez mráčku a zasněžené vrcholky hor se lesknou v paprscích ranního slunce. K chatě indiána Toma na břehu jezera přijíždíme ve chvíli, kdy se Tom a několik dalších domorodců připravuje na lov. Tom si u nás pro jistotu objednává jednu čtyřkilovou štiku – to pro případ, že by se lov nezdařil. A dobře dělá, protože odpoledne se jeho terénní pickup vrací z hor bez úlovku.
Kloo je nejštikovější ze všech štikových jezer, která znám. Jenže letošní jaro nám připravilo podmínky velmi nestandardní. Mělká zátoka, kde kotví naše motorová loď, je sice bez ledu, ale na vlastním jezeře je stále několikahektarová masa ledové tříště a ker, kterou vítr natlačil k ústí zátoky, takže se nám nedaří prorazit ven. Možná za den nebo dva bude už všechen led pryč, ale pro dnešek se musíme spokoj se zátokou u Tomovy usedlosti. Teplota vzduchu je nejméně patnáct stupňů, ale voda v zátoce má necelých deset. Vítr navíc občas odtrhne ledovou kru, která pak v zátoce rychle taje a teplotu ve svém okolí nepříjemně snižuje. Totiž nepříjemně pro mne. Pavel se Sašou a Wadem rybaří pěkně v teple z lodě, já se po pás brodím bahnitou mělčinou a plovoucím streamerem dráždím štiky, které se vyhřívají v porostech vodních trav. U břehu jsou jen malé štiky okolo 40-50 cm, ale když přicházím do míst, kde souvislý porost rdesna a přesličky končí, objevují se větší ryby. Nahazují plovoucí streamer – popper ze srnčí srsti směrem na volnou hladinu a stahuji jej pak směrem k travám. Nevím, jestli štikám připomíná tahle nástraha plovoucí žábu nebo myš, ale v každém případě se štikám líbí. Občas za streamerem vyrazí dvě štiky současně, někdy se stane, že dravec nástrahu mine a svůj útok ihned opakuje. Po hodině rybaření mám uloveno sedm štik délky 60-85 cm. Posádka lodě je však bez úlovku. Nevěřícně kroutím hlavou a přenechávám jim svoje loviště. Pomalu se brodím dál podél břehu, ale úlovků ubývá. Zkouším i druhou stranu zátoky z ostrůvku, ale ani tady nejsem úspěšný. Na povrchový streamer přestaly štiky reagovat úplně a na klasické bíločervené „králičí ouško„ útočí jen sporadicky. Navíc se vesměs jedná o malé ryby. Brzy mi dochází, co je příčinou koncentrace štik v relativně malé části zátoky. Teplota vody. Když stojíte po pás v ledové vodě, hraje roli každý stupeň Celsia. Zatímco část pobřeží, kde jsem začínal rybařit, byla už od rána prohřátá na příjemných téměř deset stupňů Celsia, do partií, kde jsem chytal v poledne, hnal vítr studenou vodu a úlomky ker z ledového pole.
Moji dva kolegové zatím předvádějí drezůru štik. Na jejich plandavky, rotačky, ale i streamery útočí jedna štika za druhou. U čísla třicet přestávám počítat.
Po dvou hodinách usiloveného streamerování a hledání teplé vody nakonec zcela prokřehlý kapitupuji a nechávám se odvézt na druhou stranu zátoky do teplejší vody. Užívám si „nádherných„ deseti stupňů Celsia a vychutnávám horký čaj z termosky. Ačkoli prochytávám místa, kde před chvílí rybařila posádka lodi, záběrů je stále dostatek. Štiky snad stojí pod hladinou na můj streamer frontu. Pavlovi se nakonec podařilo překonat o jeden centimetr metrovou hranici a z více než šedesáti ulovených ryb tvořily pětinu ryby délky nad 80 cm.

Okolo páté odpolední jsme už doslova „uštikováni„ a mně stále častěji přichází na mysl, že pohled na nekonečné lesy a zasněžené hřebeny hor brzy vystřídá poněkud méně povznášející vyhlídka na počítač a hromady lejster v mojí kanceláři. Na druhou stranu bývá u mne v kanceláři přeci jen tepleji, než v napůl zamrzlém jezeře...