Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

15. června 2010 se po několikaleté přestávce opět vracím na místo činu, do kanadské provincie Yukon, jejíž divočina se rozkládá na severozápadě země, při hranici s Aljaškou.

Devět hodin přímého letu z Evropy na letiště Whitehorse je přerušeno jen několika drinky a už jsou tu lesy, hory, řeky a jezera. Přistáváme za nádherného počasí a po vyzvednutí dvou aut v půjčovně míří naše osmičlenná skupinka do centra města. Někteří z nás si ještě chtějí doplnit arsenál nástrah a koupit nové brodicí kalhoty. Když po hodině nakupování opouštíme místní rybářský obchod, má jeho majitel důvod k menší oslavě... Pak ještě několik fotografií u kolesového parníčku Klondike, který na břehu Yukonu připomíná časy zlaté horečky a kolonizace na sklonku 20. století, a už míříme po Alaska highway na sever. Když jsem před patnácti lety poprvé projížděl tenhle úsek silnice, byly některé úseky cesty štěrkové. Dnes je to velmi dobrá asfaltová silnice, po které by se člověk rád rozjel rychleji, než je předepsaných 90 km/h – kdyby nebylo občasných policejních kontrol a poměrně velkého rizika střetu se zvěří, které je v okolních lesích velké množství.
Po čtvrté hodině odpolední přijíždíme do Dalton Trail Lodge. Vítají nás majitelé i personál rybářského pensionu a po úvodním seznámení s pravidly pobytu v divoké přírodě a programem našich příštích dnů je čas na večeři. Vychutnáváme si lahodné jehněčí kotletky a čerstvý salát a gratulujeme americké rybářce od sousedního stolu k dnešnímu úlovku. No řekněte sami: „Když 86-letá dáma stráví 3 dny ve srubu na břehu jezera se svými o 20-50 let mladšími přáteli a všechny úlovky přebije svou štikou 106 cm, není to nádhera? Tomu říkám důstojné stáří...“

Na druhý den ráno se díky časovému posunu budím už v pět ráno. Alespoň si v klidu připravím mušky a návazce na nadcházející den. Spolu s Jirkou a Pavlem se dnes chceme věnovat muškaření na řece Kathleen, ke slovu tedy přijde pětkový prut, plovoucí šňůra, návazec 0,17 mm a něco malých jigů, nymf a pár suchých mušek kdyby se odpoledne oteplilo. Zatím to však na suchou muškařinu moc nevypadá – nízká oblačnost zakrývá okolní hory, od kterých fouká studený vítr.
Během snídaně se rozdělujeme na různé revíry – Vlasta s Mirkem a Romanem pojedou na velké lodi s průvodcem lovit siveny a štiky na jezero Dezadeash, Rosťa s Janou pojedou na čtyřkolkách na Sixmile river na lipany a na štiky.
V půl deváté vyrážíme na vodu. Náš průvodce vede loď poháněnou tryskovým motorem mezi kameny a za chvíli zastavujeme na prvním lovišti. Křišťálově čisté vody řeky Kathleen zde mizí v modři jednoho z průtočných jezer. Nepříjemně studený vítr nám fouká do zad a tak se nám alespoň dobře hází. Zkoušíme chytat na nymfy v místech, kde se říční proud rozplývá ve vodách jezera. Brodím v mělké vodě jen do půli lýtek a prohazuji proudnice, kde je hloubka od jednoho do půldruhého metru. Na každý druhý hod mám potah, ale daří se mi zaseknout jen jednoho asi třiceticentimetrového lipana. Zatím Pavel na druhé straně vypíná asi třetí malou rybu. Když náš průvodce vidí, že se nám příliš nedaří, velí k přesunu. Po patnácti minutách jízdy přes jezero jsme u výtoku. Řeka zde vytváří v polovině koryta prohlubeň, ke které tak akorát dohodíme. Po chvilce si všichni připisujeme na konto další lipany, vesměs menší ryby okolo 20-30 cm. Vítr, který na ploše jezera získává na rychlosti se do nás nepříjemně opírá a tak se raději posouváme pár set metrů dál po proudu řeky, kde je několik před větrem hezky chráněných meandrů. Občas je dokonce vidět sebrání. Když však převazuji na suchou mušku, chytám jednoho malého duháčka za druhým a tak se raději zase vracím k nymfě – snad přijde i větší ryba. A přišla. Žádná trofej, ale mezi duháky okolo 25 cm byl i jeden přes 40 a po chvíli i jeden čtyřiceticentimetrový lipan. Ryby jsou ve skvělé kondici a duháci mi vždy po záseku předvádějí sérii akrobatických skoků... Také Pavel s Jirkou nezahálejí a co chvíli někdo z nás pouští rybu. Když ve dvě hodiny přijíždíme na dolní konec posledního průtočného jezera, kde máme naplánovaný oběd, má Pavel už přes dvacet ryb a já s Jirkou mu s naším skóre „šlapeme na paty“.
Po obědě se začínáme pomalu vracet zpět – vynecháváme loviště, která jsme navštívili dopoledne a zkoušíme nová místa. Zdá se, že se ryby zvětšily – tlak stoupá, oblačnost se rozpouští a tu a tam se objevuje modrá obloha. Na návětrné straně jedno z průtočných jezer mám dokonce třikrát na udici i sivena namaycush, ale jen jednoho z nich se mi podařilo zdolat. Téměř šedesáticentimetrový siven je na pětkovém muškařském prutu opravdovou lahůdkou. Na každém místě, kde jsme zastavili, se nám podařilo chytit několik lipanů a duháků od 20 do 40 cm a Pavel v jedné z hlubších jam vydoloval na nymfu i lipana 45 cm. Jak běží čas, uklidňuje se vítr a sluníčko začíná hřát, roste aktivita ryb. Okolo páté odpolední, když už se potřebujeme vrátit zpět na základnu, žerou ryby úplně nejvíc. Kdyby nás nečekala večeře nikdo by nás od řeky nedostal. Ale jak říkala moje babička:“Čas k dílu, čas k jídlu“. Balíme tedy fidlátka a vyrážíme na plný plyn zpět k autu.
U večeře probíhá plánování rybařiny na následující den a samozřejmě každá posádka prezentuje své rybářské úspěchy. Štiky v dnešním větrném a chladném počasí nebyly aktivní, ale Rosťa s Janou zachytali velmi dobře lipany na Sixmile river a Vlasta s Mirkem a Romanem „uvláčeli“ na jezeře Dezadeash pět sivenů mezi 60-79 cm.
Pavla s Jirkou vylákala modrá obloha ještě na večerní rybařinu a jedou si na dvě hodiny zachytat na řeku. Zatímco zbytek naší výpravy ještě po desáté večerní pokračuje v hodnocení rybářských úspěchů na baru, mne definitivně přemáhá únava a „odcházím se připravit na zítřejší rybolov“. Venku je úplně jasno, slunce se právě ukrylo za vrcholky hor...

Ráno mne sluníčko tahá z postele už v šest. Mám ještě před snídaní akorát dost času překontrolovat e-maily. Po výtečné snídani na seve natahujeme broďáky a před terasou už na nás čeká průvodce Poquie, se kterým dnes pojedeme na čtyřkolkách na Sixmile river.
Cesta vede chvíli po břehu jezera, přes pár potoků a pak lesem i několika rašeliništi. Za hodinu jsme už na místě, kde u výtoku řeky z jezera kotví loď s motorem pro jízdu v mělké vodě – vlastně jakási americká obdoba v jižní Asii velmi rozšířeného long-tail-boatu. Připravujeme si pruty na štiky a jedeme nejprve do první zátoky pod jezerem, kde se štiky obvykle vyhřívají. Tentokrát zde nejsou, resp, žádnou jsme nechytli a jen dvě malé štičky jsme vyplašili při projíždění zátokou. Zdá se, že voda v zátoce je už příliš teplá a štiky se přesunuly do jezera. Míříme tedy dále po proudu a zastavujeme v místech, kde řeka mírně proudí v korytě plném obrovských balvanů. Jirka a Pavel přezbrojují na lipany, já jdu asi 200 m po proudu řeky a prochytávám břehy ve snaze vydolovat nějakou štiku. Moje snažení je však odměněno jen malou, asi čtyřiceticentimetrovou kudličkou a tak rovněž balím sedmičkový prut a připravuji si pětku na lipany. Zatím moji kolegové tahají z driftující lodě několik lipanů.
Přejíždíme pak přes soustavu velmi mělkých jezer, chvílemi musíme loď dokonce tlačit přes písčitobahnité náplavy a po asi hodině plavby přijíždíme do míst, kde se řeka opět zužuje, jsou v ní hluboké jámy a velké balvany. Občas je vidět sebrání. Prochytáváme asi 200 m dlouhý úsek se střídavým úspěchem. Chvílemi jdou ryby celkem slušně na suchou, ale lipany přes 40 cm nakonec zdoláváme jen na těžké nymfy. Já jsem asi po hodině chytání vytáhl okolo patnácti lipanů, ale největší jen lízal čtyřiceticentimetrovou hranici. Jirka s Pavlem, kteří chytali z druhé strany řeky na nymfy měli i celou řadu lipanů přes 40 cm, několik z nich bylo mezi 45-48 cm.
Bohužel nás čeká ještě dvou hodinová cesta zpět do Daltnu a tak je dnešní rybaření relativně krátké. Cestou nám nádherné výhledy na okolní hory zpestřuje jedno setkání s losem, nad hlavou nám zvědavě přeletují orli skalní i orli bělohlaví.
Když po páté hodině přijíždíme na základnu, vrže nám prach mezi zubama a ze čtyřkolek jdeme rovnou do sprchy.
Později u večeře nám své úlovky sdělují i Jana s Rosťou, kteří dnes byli muškařit na Kathleen river. Lipanů a duháků ulovili celou řadu, největší duhák měřil 45 cm a největší lipan 40 cm.

A máme tu pátek. Naordinoval jsem si relaxační program a chtěl jsem si původně přispat, ale stejně se budím už v šest. Pohled z okna nevěstí nic dobrého – obloha zatažená těžkými mraky a pofukuje studený vítr. Zlepšuji si i tak dobrou náladu snídaní a po té, co všechny posádky vyrazily s průvodci na ryby, nakládám do auta tubus s pruty, termosku s čajem a balíček s obědem, do kapsy pepřový sprej proti medvědům a vyrážím. Parkuji auto asi dva kilometry jižně od lodge a podle Thomasových rad hledám pěšinku, která mne má dovést k ústí potoka do zátoky. Pěšinka je sice hodně zarostlá a občas zapadnu po kotníky do rašeliny, ale po deseti minutách jsem u jezerní zátoky, do které ústí potok. Protože je voda v jezeře již teplejší než 12°C, což je teplota, která sivenům namaycush vyhovuje nejvíce, stahují se siveni ke chladným vodám potoka. Tedy sem, do zátoky. Taková je alespoň teorie. A praxe ji potvrdila – prvního sivena jsem ulovil již po dvaceti minutách lovu.
Byl jsem zabrozen po pás do vody a pomalu jsem přitahoval olivově zelenou luru, když přišel první záběr. Žádná rána do prutu, ale jemné zobnutí jako od lipana a po záseku nádherná jízda. Dvakrát mi siven vymotá přes dvacet metrů šňůry, než ho dovedu k sobě. Je to krasavec - zelený hřbet přechází do oranžovobílého břicha a trhá mohutnou hlavou ve snaze zbavit se mušky. Té ho nakonec zbavuji já, ale ještě před tím ho měřím – rovných 75 cm.
Chytám dál a vítr, který čeří hladinu pomalu ustává. Když se hladina uklidňuje, je tu a tam vidět zalovení nebo pohyb velké ryby u hladiny. Nahazuji do těch míst, ale záběr nakonec přichází z jiné strany. A zase divoká jízda. Tahle ryba se brání obzvláště sveřepě a vůbec se jí nechce opustit dvoumetrovou hloubku, kde jsem ji zasekl. Pokaždé, když ji přitáhnu k sobě na mělčinu, udělá prudký výpad na vodu. Ale po dvaceti minutách je dobojováno. Beru unavenou rybu do ruky a zkouším udělat pár fotek. I když se siven bránil mnohem agresivněji, metr ukazuje přesně stejnou délku, jakou měla předchozí ryba a rovněž stavba těla a zbarvení jsou téměř shodné.
Po té, co jsem sivena pustil, měním mušku. Olivově zelená funguje, zkouším tedy, co udělá s tmavá muška – asi šest centimetrů dlouhá černo-zelená variace Montany. V místech, kde je v písčitém dně kamenná hrana opakovaně sebral lipan. Spíše z legrace nahazuji mušku mezi sbírající ryby a brzy již v napjaté šňůře cítím, jak na ní útočí drobné ryby. Jednomu asi pětatřiceticentimetrovému lipanovi se dokonce podařilo mušku spolknout. Ještě lepší ukázku nenažranosti však předvádí asi pětadvaceticentimetrový síh, který si mušku dokázal do své malé tlamky nacpat také. Když zkouším opět štěstí na dvoumetrové hloubce, chytám dalšího sivena – 65 cm a po další půlhodince, když měním mušku na hnědobílou larvu vážky zasekávám dalšího – 60 cm. Nádhera. Vítr se uklidnil, tlak jde nahoru, oblačnost vystoupila nad hřebeny hor a mezi mraky se stále častěji objevuje modrá obloha. Aktivita ryb na hladině roste. Přemýšlím, zda chvíli nezkusit lipany a síhy na suchou mušku, ale o programu zbytku dne rozhoduje skupinka pěti Kanaďanů, kteří se objevují na břehu vyzbrojeni kartonem piv a vláčecími pruty. Když okolo mne začínají dopadat na hladinu plandavky a rotačky, raději měním loviště. Zřejmě ani rybám se ta kanonáda nelíbí, protože po hodině chytání zůstávají vláčkaři bez záběru. Balím si na břehu své nádobíčko a jdu zpátky k autu, kde mne čeká balíček s obědem a chlazený „Kokanee“ – což je jednak místní pojmenování pro jezerní formu lososa nerka, ale v mém případě je to název místního piva.
Oběd si vychutnávám o dvacet minut později a 15 km dál, na břehu řeky Kathleen. Připravuji si pětkový prut a vyrážím od parkoviště asi 300 metrů dál po proudu, kde se řeka vlévá do průtočného jezera. Prohledávám s malým goldheadem prohlubně v korytě řeky, kde dosahuje hloubka až dvou metrů a po necelé hodině mám uloveno několik lipanů mezi 20-35 cm.
Pak se přesouvám o pár metrů níže a nahazuji do jezera, ve kterém vtékající řeka vytváří několik proudnic. Měním goldheada za olivovou larvu vážky a na druhý hod mám prvního duháka – 40 cm. Během další hodiny si připisuji na konto další tři čtyřiceticentimetrové duháky a několik o něco menších lipanů. Někteří lipani mají za hlavou na těle jen 3-5 teček, jiným se tečky táhnou přes celé tělo.
Mohl bych chytat dál, všude, kam se podívám jsou nádherné pasáže a s postupným oteplováním a vyjasňováním se také aktivita ryb zvyšuje. Ale mám pocit, že už jsem dnes chytil ryb víc než dost a také nehodlám přijít pozdě na večeři. Když si u auta sundávám broďáky, přijíždí loď průvodce Thomase s Jirkou a Jaromírem na palubě. Rybařili dnes na Kathleen river a kromě lipanů a duháků ulovili i několik síhů, největší přes 50 cm. Síhy ulovil Jiří na malou nymfu vedenou na 8 m dlouhém návazci-vlasci zakončeném jigem.
U večeře se pak setkáváme s dalším rybáři. Trojice, která rybařila na jezeře Kloo, ulovila celkem asi 50 štik délky 50-80 cm, většinu z nich na povrchové nástrahy. Michal s přáteli se na řece Sixmile bavil lovem štik. Největší, kterou ulovili, měřila 90 cm. Jirka s Pavlem si užívali dalšího dne na čtyřkolkách, na kterých jeli k jezeru Moraine lake. Pavel se skoro celý den trápil s muškou, ale podařilo se mu ulovit jen pár menších lipanů a sivenů, zatímco Jirka na přívlač chytil několik větších lipanů, sivenů a štik. Největší ryby pak hlásí Vlasta s Mirkem a Romanem. Na jezeře Aishihik, kde rybařili poslední dva dny, ulovili v mělkých zátokách celou řadu štik, největší 108 a 106 cm a na trolling i několik sivenů 60-80 cm. Zítra vyrážím na jezero Aishihik spolu s Jirkou a Pavlem. Máme se tedy nač těšit...

V sobotu opouštíme Dalton Trail Lodge již o půl osmé a v devět spouštíme na hladinu jezera velkou hliníkovou loď s nákladem rybářského vybavení a proviantu na příští dva dny. Hladina je jako zrcadlo a naše loď poháněná 150-koňovým motorem se žene po hladině rychlostí 50 km/hodinu. Ve střední-nejhlubší části jezera nedosahuje teplota vody ani 6°C. Na několika místech stále ještě leží u břehu zbytky sněhu a ker. U srubu, kde budeme dnes spát, vykládáme část zásob, a když máme za sebou asi 60 km plavby, přijíždíme do míst, kde se hloubka jezera zmenšuje a teplota stoupá přes 10°C. Náš průvodce Thomas dává povel k nastražení prutů na trolling. Siveni namaycush, kteří na tomto jezeře nezřídka dosahují délky přes 1 metr, jsou nejaktivnější při teplotě vody 8-12°C. Je tedy velmi pravděpodobné, že podstatná část sivenů ze zatím velmi studeného jezera je stažena právě do těchto míst. Pomocí přídavných nořítek se nám daří dostat nastražené plandavky na hloubku okolo 10-15 metrů. Před tím jsme nástrahy trochu „ochutili“ atraktantem-dipem s příchutí korýšů. Já na chemii v rybaření moc nevěřím a tím méně v případě patlání smradlavé pasty na hladký povrch plandavky, faktem však je, že na plandavky „okořeněné“ jsme měli asi dvojnásobný počet záběrů, než na ty „bez příchuti“. Přívlač za jedoucí motorovou lodí mne obvykle uspává, ale tentokrát jsem na spánek neměl ani pomyšlení. Asi po deseti minutách měl Pavel první záběr, ale ryba se nezasekla. Pak se pod náporem útoku dravce začne prohýbat Jirkův prut, ale ve chvíli, kdy nás Jirka požádal o foťák, aby mohl zdokumentovat svůj úlovek, se ryba vypíná. Právě, když Jirka znovu nastražuje svou udici, přichází opět záběr na Pavlův prut. Zásek sedí a Pavel po pěti minutách přitahuje z hlubin k lodi asi šedesáticentimetrového sivena. Voda v jezeře je křišťálově čistá a ve sluncem prozářeném vodním sloupci nám siven předvádí veletoče, při kterých se snaží zbavit zaseknutého háčku. Ve chvíli, kdy vzal Jirka do ruky foťák, aby zvěčnil Pavlův úlovek, se však ryba opět vypíná. „Ukázaná platí“, potvrzujeme Pavlovi první bod dnešního skóre. Ani ne za pět minut má záběr opět Jirka. Když přitahuje sivena k lodi, aby ho mohl Thomas podebrat, háček se rybě uvolňuje z tlamy. „Že ty sis zase něco myslel o foťáku?!“, směje se náš průvodce. Jirka sice kleje, ale nejednalo se o žádnou trofejní rybu a tak mu není tohle poněkud „dálkové“ puštění úlovku na svobodu nijak proti mysli. Konečně přichází záběr i na můj prut. Zásek sedí a ryba se celkem bez velkého odporu nechá dovést k lodi. Na rozdíl od Jirky a Pavla používajících velmi tvrdé pruty, které v kombinaci se šňůrou zvyšují šanci na uvolnění háčku z rybí tlamy, já mám od Thomase půjčený velmi měkký prut a tenhle siven ani žádný ze čtyřech dalších mi dnes neuteče. Celkem jsme po třech hodinách poledního trollingu ulovili 7 sivenů a nejméně stejný počet ryb nám utekl. Žádný ze sivenů však neměřil více než 65 cm. Jsou to sice krásné ryby, ale přeci jen by nás mnohem více potěšil nějaký větší kousek.
My jsme však na jezero Aishihik nepřijeli jen kvůli sivenům, na programu jsou i místní štiky. V živé paměti mám stále výpravu z roku 2005, kdy jsme právě tady ulovili za jediné odpoledne několik desítek štik. Štiky se zde stahují do mělkých zátok ke tření v polovině května a do konce června zůstávají obvykle v mělkých vodách částečně zarostlých vegetací. Mělkých a zarostlých zátok je na jezeře celá řada, ale jen v několika z nich se štiky opravdu zdržují. U jedné přirážíme ke břehu a jdeme se po dlouhém sezení v lodi trochu protáhnout. Rozestupujeme se po břehu a nahazujeme do zelenavých vod, kde podle Thomase bydlí množství štik. Pavel hned na první hod streamerem vytahuje asi sedmdesáticentimetrovou zubatici. Jirkovi opakovaně vyjíždí štika až ke břehu, ale do třpytky se zakousnout nehodlá. Podobně dráždí mohutná metrovka i mne – několikrát vyjede za streamerem až ke břehu, ale sleduje nástrahu jen z bezpečné vzdálenosti jednoho metru. Měním tedy raději stanoviště a nahazuji streamer z mysu, kterým zátoka končí. Střídavě protahuji nástrahu podél břehu vlevo a vpravo. Opět mi za nástrahou vyjíždí štika, ale jen streamer zvědavě sleduje. Náhle se však zcela nečekaně odkudsi objevuje jiná, která hladově útočí. Když tuhle osmdesáticentimetrovou krasavici zdolávám, přijíždějí se na ni podívat další dvě přibližně stejně velké štiky. V čisté vodě jezera se jedná o nádherné přírodní divadlo.
Od zaparkované lodě na mne však už mává Thomas, že je čas změnit loviště. Má v plánu ještě jednu zátoku, údajně tu nejlepší. Odpolední slunce prosvěcuje čisté vody jezera a z pomalu jedoucí lodě je na hloubce okolo jednoho-dvou metrů zřetelně vidět porost na dně jezera. A pak se objevují ryby. Občas nám jejich přítomnost prozradí jen oblak zvířeného kalu, který se zvedá za vyplašenou štikou, někdy leží ryby apaticky u dna nebo pomalu uhýbají před zvolna jedoucí lodí. Zastavujeme na severním břehu zátoky a mírný vítr nás posouvá k jejímu druhému konci. Jirka vláčí na přídi, Pavel obsazuje záď a já šplhám na střechu lodní kabiny, ze které je nádherný výhled. Většinu ryb sledujících můj streamer vidím ještě před tím, než na něj zaútočí. Odhazuji stremaer asi 20 metrů před driftující loď a na každý druhý nához mám záběr! Paráda – jako v akváriu. Já tahám na streamer štiky od 70 do 90 cm, ale Jirka chytil na „voňavou“ gumovou rybku (gulp od firmy Berkley) nádherně rostlou rybu 108 cm a Pavel o chvíli později dotahuje skóre stosedmičkou.
Pak jako když utne, ryby přestávají brát a nejsou ani vidět. Hloubka je stále stejná ani porost travin na dně nechybí, ale ryby nikde. Projíždíme tedy dál zátokou a teprve, když se zase objevují ryby, začínáme chytat. Za streamerem se mi náhle objevuje velká štika. Má hodně přes metr. Sleduje pohyb nástrahy a najednou vyráží kupředu. Nezakousla se však do mušky, ale předjela ji a teprve pak se na ni vrhá! Mám nervy našponované jak struhy a zasekávám nejen předčasně, ale hlavně tak silně, že ztrácím balanc a mám co dělat, abych ze střechy plavidla nespadl do vody. Nahazuji ihned zpátky před rybu, která stojí zmateně asi sedm metrů od lodě. Jen co streamer dopadne na hladinu, vyráží ryba do útoku. Ale není sama! Z druhé strany se na nástrahu vrhly další dvě skoro stejně velké štiky a jedna z nich je rychlejší. Zásek sedí a vztekající se dravec se snaží uniknout. Občas se štika zatočí na hladině, když se trhaje hlavou snaží zbavit nástrahy, ale většinu času vzdoruje u dna. Daří se mi ji držet asi deset metrů od lodi a jen občas cítím, jak napjatý návazec projíždí vodní vegetací. Po čtvrt hodině je však unavená a Thomas ji na chvíli uvězňuje v podběráku. Metr ukazuje rovných 107 cm. Není sice tak baculatá, jako ta Jirkova, ale přes 12 kg váží jistě. Po tomhle zážitku už jen sleduji, jak rybaří Pavel s Jirkou. Chytil jsem si dnes odpoledne na streamer sedm štik delších než 75 cm a po té stosedmičce už po dalších netoužím.
Na Pavlův streamer i Jirkovu gumovou rybku se opakovaně vrhají další a další ryby. Chytáme a vidíme jen velké ryby délky nad 70 cm, malé štiky v této zátoce nejsou. Některé nástrahu nedoberou, jiné si s ní doslova hrají a další ji nekompromisně spolknou. Je to koncert. Slunce je sice stále ještě vysoko, ale rybařením unavené ruce a bolavá záda nás jako-by chtějí upozornit, že se blíží večer a je čas na návrat do srubu. Sotva jsme však vyjeli ze zátoky, mění náhle Thomas kurs a míří k travnatému ostrovu, na kterém se popásá los. Tedy vlastně losice. Zvíře se brodí v mělké vodě a okusuje svěže zelený porost. Nijak zvlášť mu nevadíme a přerušuje pastvu teprve tehdy, když se přibližujeme na méně než třicet metrů. Nechceme rušit zvíře při večeři a koneckonců i my už se těšíme na steaky, které nás čekají.
Když po hodině jízdy přistáváme u srubu, musíme Pavla probudit a i mně s Jirkou občas padala víčka.
Za čtvrt hodiny již před chatou hoří oheň a na stole, od kterého je hezký výhled na jezero i okolní hory, se objevuje láhev červeného a Thomas odkudsi vytahuje perfektně naleštěné skleničky. Ještě než se v ohništi vytvoří uhlíky, nad kterými budeme grilovat parádní půlkilové T-bone-steaky, vybaluje Thomas z pouzdra kulovnici, kterou věší vedle vchodu. Zatímco opéká na pánvi brambory se slaninou, vysvětluje: „Ta kulovnice není jen součást jakési hry „na divočinu“, ale v jarním období, když jsou medvědi hladoví a v okolních horách ještě nejsou žádné zralé lesní plody, zabloudí občas huňáči do okolí loveckých chat a srubů, kde pátrají po něčem na zub. Zbraň s sebou vozí všichni naši průvodci a většina z nich to považuje za zbytečný předpis až do chvíle, kdy ji musejí použít. Mně se to stalo právě tady, počátkem června před dvěma lety. Večer jsme se najedli, něco málo popili. Jeden z klientů se tehdy vsadil a skočil z lodě do ledově studené zátoky. Jo, byla to docela fajn párty a rozhodně jsme se nechovali nijak tiše. Okolo půlnoci jsme šli spát. Asi ve dvě mne budí jeden z klientů, že je venku medvěd. Chtěl si jenom odskočit a když vyšel na terasu, vidí, že rošt, na kterém se peklo maso, olizuje pořádnej grizzly. A opravdu. Všichni vylézají ze spacáků a oknem sledují Míšu, který už opucoval rošt, teď očuchává venkovní stůl, kde jsme večeřeli a občas slízne nějaký ten drobek, co nám spadl na zem. Pak zvíře zmizelo. Ale když se ten nešťastník, kterému se celou tu dobu chtělo na záchod, konečně odhodlal, že opustí bezpečí srubu a podnikne dvacet metrů dlouhou cestu ke kadibudce, máme ho zpátky ve srubu než bys řekl švec. „Ta bestie spí přímo na cestě k záchodu!“, sděluje nám pobaveně a vyvolává bouři smíchu, když se ve srubu shání po něčem, jako je nočník. No, moc jsme toho tu noc nenaspali, za to brundibár se asi vyspal dobře. Nakonec jsme ho museli v sedm ráno vzbudit výstřelem z kulovnice, protože jsme nehodlali trávit ve srubu celý den. Teprve, když jsme do vzduchu vypálili třetí ránu, pochopil, že není vítaným hostem a odkráčel si to do lesa. Nevím, co bychom dělali, nemít s sebou tu kulovnici.“
Otevíráme první láhev červeného a nedočkavě sledujeme tři centimetry vysoké fláky masa, které se na nás smějí z grilu. Když se po čtvrt hodince zakusuji do prvního sousta, musím uznat, že grilovat Thomas umí perfektně. Maso je jako dort. Ani vegetarián by neodolal. Lituji, že nemám větší žaludek. Po pár sklenkách chilského Carmeniére přichází pravý kulinářský orgasmus a je mi v zásadě jedno, o čem je další koverzace, protože všechny mozkové buňky přijímají výhradně informace o chuti a vůni. Ač sám nekuřák, chápu, že Jirka s Pavlem si labužnicky zapalují cigaretku a Thomas pobafává z dýmky. Já si dám ještě sklenku, nebo dvě...

Ze spacáků nás ráno tahá vůně vajíček na slanině. Na modré obloze je občas nějaký ten mráček a jezerní hladina je jak zrcadlo. Plánujeme začít opět lovem štik a teprve odpoledne zkusíme štěstí u sivenů.
Zajíždíme nejprve do zátoky, kde jsme včera ulovili největší ryby. Z hor nad jezerem se ozývají kojoti. Ačkoli je hezké počasí, tady v nadmořské výšce tisíc metrů je po ránu chladno a štiky nejsou nijak zvlášť aktivní. Část z nich asi po nočním ochlazení ještě do mělké vody ani nenajela. Asi po hodině, když za námi přijíždí loď s plzeňskými rybáři, uvolňujeme loviště a přesouváme se do jiné zátoky. „Plzeňácí“ pak v zátoce ulovili nádherné štiky 115 a 116 cm. Ale i nám se dařilo. Pavel prakticky z jednoho místa ulovil na streamer přes dvacet štik od 60 do 98 cm. Já s Jirkou jsme prochytávali stejnou zátoku, ale z nějakého důvodu byly všechny štiky uloveny před Pavlem na velmi malém prostoru asi 20x20 metrů. Stačilo jen nahodit do „Pavlova sektoru“ a hned byla ryba na prutě. Proč se štiky soustředily do tak malého prostoru, když okolní místa v zátoce vypadala téměř stejně, nám jasné nebylo.
Stejnou zátoku navštívili o dva dny dříve naši ostravští přátelé. Těm zde ryby přichystaly trochu jiné divadlo: Břeťa zde s Janou chytli na přívlač za hodinu přes deset metrových štik, největší 109 cm. Kromě štik chytil Břeťa i jednoho půlmetrového sivena namaycush. Když sivena zdolával, sledovalo ho hejnko několika stejně velkých „sourozenců“. Jakmile se siveni objevili v mělké vodě zátoky, vrhly se na ně štiky. Do sivenů jako když střelí. Ve vteřině bylo v zátoce vidět jen několik zmateně plovoucích štik, siven ani jeden.
Po poledni, když jedna ze štik konečně definitivně rozcupovala Pavlovi posledního streamera, končíme se štikami a přesouváme se na hlubší vodu za siveny. Thomas vede loď podél členitého břehu na hloubce kolísající mezi 10-25 metry. Echolot ukazuje teplotu vody pod hladinou 9°C a občas zahlásí skupinky ryb na hloubce okolo deseti metrů. Hladina je však jako zrcadlo a slunce nemilosrdně připaluje. To nejsou právě ideální podmínky pro lov světloplachých sivenů. Nastražujeme protáhlé, asi patnáct centimetrů dlouhé, stříbřité plandavky a pomocí přídavných nořítek je dostáváme do deseti metrů. Dvakrát cosi bouchne do Jirkova a Pavlova prutu, ale jedná se jen o planý poplach. Já držím prut v ruce a střídavě prodlužuji a zkracuji délku šňůry tak, abych šel s nástrahou stále těsně nade dnem. „Buch!“, cosi kleplo do udice, ale nic nevisí. Zdvihám prut do výšky a pak ho rychle sklápím k hladině. Nenadálý pohyb nástrahy by mohl sivena vyprovokovat k dalšímu útoku. Také že ano. Prut se ohýbá a zásek sedí. Podle tahu to vypadá na lepší rybu. Z navijáku mizí další metry šňůry a mám co dělat, abych rybu zdvihl ode dna, kde by mohla udici přeříznout o ostré kameny. Asi po pěti minutách vyrovnaného souboje se mi začíná dařit získat do navijáku zpět první metry šňůry. Když se ryba ocitá ve sloupci, její odpor rychle slábne. Teprve, když se přiblíží k hladině, vyplaší ji zřejmě silueta lodi, ale je již unavena a po chvilce končí v Thomasově podběráku. Mohutná hlava a štíhlé tělo jsou znaky staré ryby z „hladových vod“. Zacházíme s majestátním sivenem velmi opatrně – vypnutí háčku, přeměření a vyfotografování jsou otázkou minuty a už se vrací zpět do temných hlubin jezera. Do metru chyběly rybě jen tři centimetry. Můj zatím největší siven a dnes jediný, kterého se nám podařilo ulovit.
Když se u večeře v Dalton Trail Lodge opět setkáváme s přáteli, panuje zde veselá nálada. I oni na okolních jezerech ulovili desítky štik na přívlač a na trolling bylo uloveno i pár sivenů mezi 50-80 cm. Břéťa s Janou se nám navíc postarali o veselou historku a průvodci Cameronovi o horké chvilky: Při jízdě jetboatem (motorovou lodí poháněnou tryskovým motorem) si špatně rozuměli a Cameronův pokyn, aby vyhodili kotvu, až zastaví, si Břeťa vyložil tak, že má hned vyhodit kotvu. Ve stejném okamžiku Cameron přidal plyn, takže motorový člun předvedl cosi, co by bylo možné nazvat zastavení smykem... Roman, který dnes slaví narozeniny, dostává od přátel stylovou košili s logem Dalton Trail Lodge a kuchař, který se o oslavě dozvěděl teprve hodinu před večeří, stihnul dokonce vykouzlit dort! Oslavu narozenin pak zakončujeme nočním výletem k aljašské hranici a k vodopádům Million Dollars Falls. Cestou fotografujeme dva černé medvědy, několik dikobrazů, bobra a losici. Když se v jednu vracíme zpět do lodge, jsou vzhůru jen psi, kteří hlídají klidný spánek svých pánů a jejich hostů.

Je první letní den. Ráno se mi vstávat moc nechce, ale slunce, které svítí přímo do mé postele, mne přesvědčuje, že spát můžu doma. Spolu s ostravskými rybáři pojedu dnes na lodích na naše domácí jezero Dezadeash. Hladina jezera je klidná, ale Thomas nás během předávání lodí upozorňuje, že je očekáván silný vítr a vlny se na jezeře mohou udělat během několika minut. Plánujeme však jen lov sivenů v okolí potoků při našem-západním pobřeží jezera, takže nám vítr a metrové vlny, které se záhy objevují, nijak zvlášť nevadí. Nejprve zkoušíme muškařit a vláčet u potoků za ostrovem, ale když jsme po hodině rybaření v silném větru bez ryby, přesouváme se do mělkých zátok v závětří ostrova. Ani zde nám však pšenka nekvete. Rosťa s Janou se vracejí na základnu.
Já s Romanem zastavujeme ještě na hodinu v zátoce, kde jsem si před několika dny parádně zachytal siveny. Roman, který na sobě nemá broďáky, chytá z lodě zakotvené uprostřed zátoky, já brodím podél břehu. Brzy vidím v mělké vodě skupinky velkých sivenů. Nabízím jim nejprve olivovou dampselku a později velkou černou luru, ale nejeví o mušky žádný zájem. Za to Roman zasekává na gumovou nástrahu rybu a po deseti minutách mu podebírám a 75 cm dlouhého sivena. Pak se konečně ryby smilují i nade mnou a kromě několika třiceticentimetrových lipanů, kterým se zalíbily velké lury na konci mé udice, zabral i jeden siven. Zdolat se nenechal snadno a mám se sedmičkovým prutem co dělat, abych ho udržel v zátoce. Teprve po více než čtvrt hodině přetahované se mi daří rybu uchopit za kořen ocasní ploutve. Metr ukazuje 88 cm. Jeden z největších sivenů, které jsem kdy na mušku chytil. Pořizujeme rybě několik fotografií a vracíme jí svobodu. Ještě asi hodinu pak rybaříme, ale ryby, kterých v zátoce chvílemi vidíme i několik desítek, nejeví o nástrahy zájem. Možná jim vadí ostré polední slunce? Kdo ví.
Když se vracíme zpátky na základnu, mají Břéťa s Janou nachytané lipany na oběd a hlásí i několik lipanů přes 40 cm, kterým v souladu s rybářským řádem vrátili svobodu. Břéťa přávě rozdělává připravený oheň a čistí gril. Zatímco připravuje ulovené lipany a párky, hlásí nám Vlasta s Mirkem úlovek dvou asi šedesáticentimetrových sivenů, které se jim podařilo přemluvit na trolling. Zatímco se na ohni připravuje oběd a Rosťa odkudsi vykouzlil pár plechovek pravé Plzně, chytáme při ústí potůčku vedle ohniště jednoho lipana za druhým. Někteří mají skoro čtyřicet centimetrů a chutnají jim nymfy i chrostíci servírovaní na vodní hladině.
Odpoledne relaxuji a sbírám síly na noční rybaření – plánujeme s Romanem výlet na jezírko Stella. U večeře se snažím k večernímu rybaření přemluvit i Pavla s Jirkou, ale ti jsou po celodenním lovu štik na jednom z okolních jezer doslova „přechytaní“. Pavlovi se na streamer nejprve moc nedařilo, ale když Jirka vytáhl na gumu asi třicátou štiku, vyměnil muškařinu za přívlač a brzy se i on dopracoval na dvouciferné skóre. Největší štika měla sice „jen“ 93 cm, ale co se počtu ulovených štik týče, jednalo se o přívlačářské orgie.
K jezírku Stella přicházíme až okolo deváté večer. Slunce ještě ozařuje úbočí okolních hor, ale začíná se ochlazovat. Tu a tam je na hladině vidět sebrání a z odlehlého konce jezera si nás zvědavě prohlížejí bobři. Roman, který má dnes poprvé v životě v ruce muškařský prut, si v poledne chytil pár lipanů a teď večer zkouší ještě siveny malma (Dolly Varden). Vysvětluji Romanovi základy muškaření z lodě a hned na první instruktážní nához přichází záběr. Siveni jsou velmi aktivní a během hodiny máme na nymfu i na suchou mušku uloveno několik třiceti až čtyřiceticentimetrových sivenů. Když pak Roman zkouší vláčet, atakují siveni jeho rotačku na každý druhý nához. Po jedenácté se do nás dává zima a necháváme tedy siveny v jezírku Stella odpočívat. Cestou do lodge pozorujeme jednoho medvěda a pár dikobrazů, ale na fotografování už nezastavujeme – po včerejším nočním výletu a dnešním rybaření jsme již unavení a těšíme se do postele. Zítra je taky den.

Náš devítidenní pobyt se pomalu chýlí ke konci. Dny intenzivního rybaření se na mne podepsaly nejen celkovou únavou, ale také pocitem jakési rybářské nasycenosti – dnes rozhodně netoužím po nachytání stovek ryb a po snídani si v klidu kontroluji e-maily. Když se na terase konečně soukám do broďáků, jsou již ostatní rybáři dávno u vody.
Jedu autem asi kilometr od lodge a deset minut pěšky přes les k jezeru. Fouká silný vítr a půlmetrové vlny brázdí zátoku. Sestavuji sedmičkový prut s plovoucí šňůrou a beru si s sebou krabičku se streamery a lurami na siveny. Brodím po pás do vody a zápolím s poryvy větru. Asi hodinu střídám černé, olivové, hnědé a bílé mušky, ale zcela bez úspěchu. Pomalu se posouvám zátokou ke kamenné hraně, kde jsem před třemi dny ulovil několik sivenů. Ve stejných místech se na hladině tu a tam ukazují velcí siveni. Po další půl hodině chytání mám však na kontě jen dva třiceticentimetrové lipany, kteří se na moje nástrahy chytli jaksi omylem. Teprve, když nechávám mušky vyklesat úplně ke dnu a jen pomalu je přitahuji, cítím občas téměř neznatelné klepnutí do udice. Připadá mi neuvěřitelné, že by více než šedesáticentimetroví siveni mohli brát nabízené nástrahy tímhle jemným způsobem, ale je to tak. Po deseti minutách dlouhých hodů v extrémním větru a následné ultrapomalé manipulace s nástrahou mám konečně první pořádnou rybu – sedmdesáticentimetrového sivena. Háček mušky visí zcela na krajíčku jeho tlamy. Už jsem chtěl rybaření zabalit, ale tenhle úlovek mi nalévá novou naději do žil. Netrvá ani deset minut a udice se po záseku opět rozjíždí. Tah ryby je nekompromisní a z navijáku brzy mizí několik metrů podkladu. Necítím však obvyklé škubání hlavou a jiné trhavé pohyby charakteristické pro zdolávané siveny. Po dvaceti minutách přetahování se zvláštní způsob odporu sivena vysvětluje – ryba je celá zamotaná do návazce. Pouštím osmdesáticentimetrovou rybu na svobodu a odcházím si odpočinout na břeh. Do broďáků mi začala prosakovat voda a pár dřepů s procházkou po břehu mi dělá dobře. Když opět brodím po pás do vody, pozoruji pohyb ryb na kamenné hraně, kde se mělčina zátoky láme do hlubiny jezera. Asi metr pod hladinou projíždějí skupinky nejméně půlmetrových ryb, občas některá z nich vyrazí k hladině, vyhoupne se nad ní a zase zmizí v hloubce. Nahazuji k rybám, ale nejeví o nástrahu žádný zájem. Na břeh právě přicházejí další dva muškaři. Jeden z nich se baví chytáním lipanů na suchou mušku v relativně klidné vodě na konci zátoky, ale v silném větru ryby nijak zvlášť u hladiny aktivní nejsou. Druhý brodí ke mně a rybaří v druhé polovině zátoky. Ačkoli stojí více než třicet metrů ode mne, zdá se, že se ryby vyplašily a odjely dále na hloubku. Teprve po půl hodině mám konečně další záběr a po čtvrt hodině souboje pouštím na svobodu sedmdesáticentimetrového sivena. Mám muškaření v silném větru právě tak dost. Odkusuji svou úspěšnou olivovou luru a předávám ji kolegovi, který před půl hodinou přišel.
Měním loviště a odjíždím autem k asi 15 km vzdálené řece Kathleeen. Nalévám si z termosky čaj a připravuji pětkový muškařský prut. Mraky, které od rána zakrývaly vrcholky hor, se pomalu trhají a nad jejich šedí začíná převládat modrá obloha. Vypadá to na hezké odpoledne. Brodím po proudu křišťálově čisté řeky a vzápětí mám co dělat, abych se vyhrabal s hluboké tůně, kam mne strhává říční proud – voda v řece je tak čistá, že hloubka klame a i drobná nepozornost může mít tragické následky. Dál už procházím řekou podstatně opatrněji. Na dvoumetrový návazec navazuji jednu zatíženou nymfu. Na Kathleen je povoleno používání jediné mušky bez protihrotu a tak mám alespoň ulehčený výběr a navazování. Prohazuji „na dlouho“ hlubší část proudnice a po chvilce nalézám skupinku třiceti-čtyřiceticentimetrových lipanů, kteří zobou nástrahu jako sýkory na krmítku.
Po ulovení třetí ryby brodím o kus dál a v místech, kde se řeka vlévá do jezera, nahazuji nymfu do malého bočního proudu. Patnáct metrů ode mne cosi zaútočilo na nabízenou mušku – cítím na šňůře krátké, ale razantní zatažení a ve stejném okamžiku se v proudu zaleskne tělo ryby. Jemně přisekávám a nad hladinu vyskakuje čtyřiceticentimetrový duhák. Opakovaně vyskakuje nad hladinu ve snaze zbavit se mušky. Marně. Po chvilce mu peanem mušku z koutku tlamky uvolňuji a on se vrací zpět do proudu.
Zdejší duháci jsou velmi odlišní od těch, které znám z našich vod, z jižní Kanady nebo z Kamčatky. Načervenalý pruh, který se jim táhne po celé délce těla, je sotva znatelný hlava a na většině těla převažuje kovově stříbrné zbarvení, typické například pro mořské pstruhy a steelheady. Konekonců jsou duháci z povodí řeky Kathleen potomky steelheadů – až do druhé poloviny 18. století táhli do řeky rok co rok steelheadi a lososi. Pak však došlo, zřejmě v důsledku zemětřesení, k provalení ledovcové morény, která byla hrází velkého průtočného jezera. Mohutná povodňová vlna se provalila mezi horami do údolí řeky Alsek a smetla vše, co jí stálo v cestě. Včetně několika indiánských osad, což ostatně zmiňují i některé indiánské pověsti. Obrovské množství kamení a hlíny odnesla voda až do ústí, kde zformovala rozsáhlé mělčiny a štěrkové lavice. V centrální části někdejšího jezera stojí dnes správní centrum oblasti – městečko Haines Junction. Provalením ledovcové morény došlo však rovněž k vytvoření několika vodopádů, které dodnes izolují populace ryb na dolním a horním toku řeky. Ze steelheadů tak vznikla místní forma pstruha duhového a lososi nerka vytvořili izolovanou populaci jezerní formy lososa v jezeře Kathleen – kokanee.
Odkusuji malého goldkopfa a převazuji na větší olivovou larvu vážky. Tahle muška ve zdejších jezerech nikdy nezklame. Brzy zdolávám další duháky. Nejsou to žádní obři, všichni měří okolo čtyřiceti centimetrů. Kuchař má dnes na programu rostbeef, což je pro mne při pohledu na hodinky pádný argument, abych ukončil odpolední seanci a zamířil zpět k autu.
Po večeři se většina rybářů začíná balit. Odjíždíme však až ráno a devítíhodinovou cestu letadlem je nejlepší prospat. Proto se rozhoduji protáhnout dnešní rybaření do půlnoci a balení ponechat na ráno. Získávám pro svou myšlenku i Tomáše s Honzou. Po večeři ještě chvíli posedím s ostatními na terase, kde se bilancují úlovky. Jiří líčí dnešní lov – na streamer dnes chytil více než třicet štik, Pavel s Jurou, Rosťou a Janou proháněli siveny na jezeře Stella a Mirek jen s úsměvem pokyvuje, když se ho ptám na jejich výlet k jezeru Aishihik: „Jó dobrý, fakt hodně dobrý...“
V deset konečně odjíždíme. Míříme na jih, k jezírku Stella. Asi kilometr před jezerem nám u silnice pózují dva mladí medvědi černí. Raději si tedy po zaparkování auta bereme s sebou i pepřový sprej proti medvědům. Spouštíme na vodu jednu s motorových lodí, které zde na nás čekají a zajíždíme k jižnímu konci jezera. Bobr, který má podél břehů na svědomí množství pokácených osik, si nás zvědavě prohlíží ze vzdálenosti asi dvaceti metrů a když shledává, že jsme jen nudní rybáři, vrací se zpět ke své činnosti. Chytáme siveny malma na rotačky, malé twistery i na mušky. Rybařil jsem zde před několika lety a tehdy zde bylo ulovení čtyřiceticentimetrového sivena spíše výjimkou. Dnes jsme zde ulovili i pár půlmetrových ryb. Siveni se pohybují v hejnech a nejvíce ryb chytáme nad několik metrů hlubokými jámami, kde právě líhnou drobné mušky, které rybám evidentně chutnají. Co chvíli se na hladině objeví kolečko, leckdy se siven vyhoupne za potravou těsně u naší lodě. Nikdo z nás jsme si nevzali hodinky a rybaření ukončujeme až ve chvíli, kdy nevidím na mušku. Vracíme se zšeřelým lesem k autu. Hodiny na palubní desce ukazují dvě hodiny ráno!
Po několika kilometrech jízdy nám u silnice krátce pózuje mladý medvěd černý, pak světla našeho vozu vyplaší dikobraza a když už se blížíme k základně, zaujal naši pozornost pohyb vpravo od vozovky. Couvám pár metrů k místu, kde se po louce prochází mladý medvěd hnědý – grizzly. Okusuje trsy pampelišek a teprve, když stahujeme okénka, odbíhá vyrušen naším hovorem k temnému stínu uprostřed louky. Stín se náhle zvedá a v trávě se rýsuje silueta mohutné medvědice. Matka s mládětem se ještě chvíli nechávají okukovat a pak mizí v křoví. Hezčí rozloučení se zdejší divokou přírodou jsme si nemohli přát.

Když o několik hodin později usedáme do letadla mířícího do Evropy, usínám ještě dřív, než letadlo stihne odstartovat. O šest hodin později mne budí letuška, která servíruje snídani. Za pár hodin jsme zpátky v civilizaci - u svých počítačů, telefonů, e-mailů a rodin. Ale vzpomínky na rybaření v divočině kanadského Yukonu budou ještě dlouho živé.