Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Když jsem se v lednu dozvěděl, že pojedu na ryby do Kanady, přišlo mi to jako zpráva z jiného světa. Ale život už je takový a sem tam něco, co zpočátku vypadá jako „science – fiction“, každý z nás prožije. I přes to, že jsem se snažil vyplňovat těch dlouhých pět měsíců čekání na cestu přípravami a sháněním podrobných informací o místě pobytu a hlavně o způsobu rybolovu v kanadských jezerech a řekách, připadaly mi jako věčnost. Kýžený den však nakonec přece jen přišel a po devítihodinovém letu z Frankfurtu jsme 24.června po poledni přistáli v kanadském městečku Whitehorse, v provincii Yukon. Imigrační úředník nás shledal způsobilými pro krátkodobý rekreační pobyt v Kanadě a tak jsme si mohli vyzvednout zavazadla, naložit je do vypůjčeného Chevroletu a vydat se na 200 km dlouhou cestu po Alaska highway do Dalton Trail Lodge k jezeru Dezadeash. Už sama cesta Kanadskou divočinou byla zážitkem, který by vydal na samostatnou reportáž, ale byl jsem již několikrát „požádán“, abych psal stručně, že jinak to nikdo nebude číst. Za zmínku však určitě stojí setkání s dvěma medvědy, nerušeně se pasoucími u okraje silnice a s dikobrazem, který byl sice dost plachý, ale vyfotit se nakonec nechal. Po příjezdu do lodge, kde to mimochodem vypadalo přesně jako na propagačním obrázku z katalogu CK PEPA, jsme byli velmi vřele přivítáni majiteli a personálem a po nezbytném drinku na uvítanou jsme se ubytovali v útulných pokojích. V očekávání nevšedních zážitků a okouzleni tamější přírodou, jsme nějak zapomněli, že u nás doma je hluboká noc a že bychom měli odpočívat. Zajímalo nás jen, kam a kdy na ryby a na únavu z cesty jsme ani nepomysleli. Spolumajitel lodge, Thomas, nás provedl areálem a seznámil s pravidly rybolovu a na přehledné mapě i s nejlepšími místy pro rybolov. Důležité bylo upozornění, resp. připomenutí pravidla, že jsme na území národního parku a že rybolov je povolen pouze s háčky bez protihrotů! Jak pozoruhodné opatření v těch nekonečných vodních plochách jezer a řek plných ryb! Po bohaté a chutné večeři v jídelně se stěnami vyzdobenými preparovanými obyvateli zdejších vod, na nás přece jen začala doléhat únava z cesty a z časového posunu. Slunce bylo ale ještě vysoko nad obzorem a tak jsme usoudili, že by byla škoda jít spát. Jen Stáňa podlehla únavě a šla si lehnout, ale Pepa a já jsme se vydali na první rybolov. Nechtěli jsme ztrácet čas a tak jsme pro první návštěvu u vody zvolili přívlač v zátoce pod kempem u přítoku malého potoku, který jsme později nazvali Thomas creek, protože byl hned u Thomasova domku. Silný protivítr a velké vlny nás však záhy vyhnaly z vody a tak jsme se i přes pokročilou hodinu rozhodli sestavit muškařské pruty a vyrazit k nedalekému Beawer creeku na lipany. Mělký, sotva čtyři metry široký, potok s křišťálově čistou vodou meandruje polotundrou a zdá se jakoby byl bez života. Ryby nebyly ze břehu vidět, ale brzy jsme zjistili, že tam jsou a prakticky v každém oblouku u podemletých břehů jsme měli na malé nymfy záběr lipana. Šlo to i na suchou a nádherné ryby v rozmezí 30 až 40 cm jsme nepočítali. Přicházející chlad, únava a zapadající slunko nás před půlnocí vyhnalo od vody i když světla bylo stále dost a chytat by se dalo snad až do rána! Beawer creek, vzdálený cca 5 min. chůze od kempu, jsme během pobytu navštívili ještě několikrát, většinou po večeři nebo v pauzách mezi výjezdy na okolní revíry a vždycky jsme si nádherně zachytali. Lipanů kolem 40 cm jsme na malém potoku nachytali opravdu hodně! Největší měli 43 cm.

První noc jsme spali jako zabití a odpočinek smazal spánkový deficit z předchozího dlouhého dne. Ráno jsme s chutí okusili i druhou část polopenze, chutnou a vydatnou snídani, která byla formou bufetu, včetně dostatku čerstvé zeleniny a ovoce s možností objednat si i něco „na vidličku“. Během snídaně každá skupina fasovala přenosný chladící box označený svými jmény a místem revíru, na který ten den vyrážela a případně i s jménem průvodce, pokud ten den jeho služeb využila. Do boxu jsme si vždy udělali několik sendvičů, přibalili termosku s kávou, pár plechovek piva, nějakou minerálku a takto vybaveni vyráželi na většinou celodenní výpravy do překrásné přírody, která nás v tomto vzdáleném koutu země obklopovala ze všech stran.
Díky příznivému počasí jsme se první den rozhodli pro návštěvu řeky Six Mile s průvodcem. Thomas nás rychlým člunem převezl přes jezero k ústí řeky, kde jsme přesedli na člun s motorem na hřídeli, vhodným do mělčích vod a po celkem bezúspěšném chytání ve štičí zátoce, kde sice byla vidět spousta velkých dravců, ale naprosto bez chuti útočit na naše nástrahy, jsme pokračovali přes jezero Six Mile dál po proudu řeky. Cestou nádhernou přírodou se zasněženými vrcholky hor na všech obzorech, jsme pozorovali několik bělohlavých orlů, kroužících nad břehovými porosty. Projeli jsme soustavou jezer a asi po hodině jsme přirazili ke břehu. Thomas nás nechal v lodi a s nabitou kulovnicí prohledal nejbližší okolí. Teprve když se přesvědčil, že medvěd není na blízku, nebo to tak alespoň vypadá, nechal nás vystoupit na břeh. Kulovnici odložil do lodi a pro další pobyt se vyzbrojil už jen speciálním sprejem proti medvědům a dýkou u pasu. Řeka v těch místech je asi 15 m široká a z klidného nadjezí přechází do peřeje vytékající do velké rozlitiny. Nepřipadalo nám, že by lipani byli nějak výrazně aktivní, ale dali jsme na zkušenosti našeho průvodce a navázali suché mušky. Po chvíli marných pokusů jsme však přezbrojili na zatížené nymfy a tehdy začal ten pravý „koncert“. Lipani ve velikosti kolem 40 cm šli z vody jeden za druhým! Největší měl 45 cm! Pro vstup do tamějšího Trophy teamu, který je vyhlašován vždy při večeři a oceněn památeční kšiltovkou, je však potřeba 48 cm. Ten den jsme vyzkoušeli ještě dvě místa na řece Six Mile a Dezadeash a vždy jsme si připadali jako v rybářském ráji. Cestou zpět na základnu se zhoršilo počasí a tak jsme měli možnost seznámit se s rozbouřeným jezerem Dezadeash, které jsme museli téměř celé přejet podél břehu a teprve na závětrné straně překonat jeho šířku a dostat se na stranu kempu. Na Six Mile River jsme se ještě jednou s Thomasem vypravili a byli jsme opět velmi úspěšní. Na jednom poolu jsme nachytali během dvou hodin 70 krásných lipanů, ale limit pro vstup do trophy teamu jsme nesplnili. Tak snad příště!

Každý, kdo navštíví Dalton Trail Lodge však touží ulovit krále zdejších jezer -sivena Namaycush. Tyto nádherné ryby, dosahující délky přes jeden metr se v hojném počtu vyskytují právě v jezeře Dezadeash. S oteplující se vodou pak připlouvají siveni k ústím potoků, vtékajících do jezera z okolních, snad věčně bílých, hor. Ten den bylo po ránu docela klidné jezero a tak jsme dodrželi původní plán a na zapůjčeném motorovém člunu jsme vyrazili do zátoky vzdálené asi dva kilometry od kotviště lodí. Teprve když jsme odjeli od břehu, zjistili jsme, že jezero není zdaleka tak klidné, jak se ze břehu zdálo. Pepa nás však bravurně převedl přes nástrahy rozbouřené hladiny s metrovými vlnami a po nějakých patnácti minutách strachu jsme šťastně přirazili ke břehu v zátoce, kde už ale bylo zabrozeno pět Rakušanů. Bohužel obsadili nejlepší místa a my jsme tak bojovali pouze se silným ledovým větrem, zatímco oni během dopoledne chytili pět Namaycushů. Protože jsme byli promrzlí a bez záběru, využili jsme chvilkového poledního zklidnění větru k odjezdu a zbytek dne jsme odchytali na Beawer creeku, který nás opět množstvím nádherných lipanů nezklamal. Ten den jsme si tři ryby vzali a kuchař nám je připravil jako předkrm k večeři. Abychom před spaním trochu vytrávili, vyrazili jsme na výlet k Takanee river, kde jsme z blízka viděli dalšího medvěda a cestou zpět jsme navštívili opuštěnou indiánskou vesnici u lososího přechodu.

V noci se ochladilo a ráno foukal silný studený vítr a sem tam se objevila dešťová kapka. To ale nic neměnilo na našem původním plánu vyrazit s průvodcem na Kathleen river. S člunem na přívěsu za terénním autem jsme asi po dvaceti minutách přijeli k říčnímu brodu pod silničním mostem. Náš průvodce, tentokrát mladý, dost sebevědomý, vzezřením potomek původních obyvatel, nejprve s puškou v ruce odehnal huňáče z mlází a teprve potom nás pustil z auta. Kathleen river je nádherná řeka s četnými meandry, s měnící se šířkou od nějakých 15 do 50 m, ale i s obrovskými rozlitinami, tvořícími na její trase rozlehlá jezera. Divoké peřeje se střídají s klidnými úseky a díky umění lodivoda je už samotná plavba po proudu řeky, ale i směrem opačným, nezapomenutelným zážitkem. Na místech, kde náš průvodce zakotvil, třeba i uprostřed řeky, jsme chytali většinou v silnějších proudech nebo u vtoků do jezer. Nutil nás do velkých nástrah, ale přírodních duháků, kteří se těm našim vysazovaným podobají jen velmi vzdáleně, jsme chytili jen pár. Já vlastně jediného, 47 cm dlouhého a to na malou zlatohlavou nymfu na čtrnáctce háčku! Pepovi jeden větší spadl. V rozlitinách jsme zkoušeli něco jako hlubinnou přívlač, ale s mušákem. Na vlečené strímry na roztažené šňůře za pomalu jedoucí lodí, se občas nechal zlákat siven Dolly varden nebo lipan ve velikostech kolem 35 cm, ale nebylo jich moc. I přesto, že jsme nebyli úspěšní tak, jak jsme očekávali, prožili jsme na Kathleen river nádherný den! Za zmínku určitě stojí i oběd u starého traperského srubu v naprosté divočině a bobří hráz, kterou jsme míjeli v jedné ze zátok.

Na sobotu jsme měli v plánu výlet na 40 km vzdálené jezero Stella, které nám bylo doporučeno k lovu sivenů Dolly varden. Vyfasovali jsme sprej na medvědy a v hustém dešti vyrazili na cestu s vírou, že se počasí umoudří. Ani po příjezdu na malou lesní mýtinku, z níž vedla klikatá pěšinka kamsi dolů k jezeru, však déšť neustával a tak jsme zůstali sedět v autě a přemýšleli, co dál. Touha po poznání nové lokality však překonala obavy z prochladnutí a tak jsme se vydali za neustálého halekání, které mělo odehnat číhající huňáče, pěšinkou k jezeru. Naštěstí to nebylo daleko a tak po pár minutách se před námi otevřela vodní hladina na tamější poměry malého jezera obklopeného lesy a hned jsme našli i motorový člun. Jezdili jsme po jezeře zkrápěném hustým drobným deštěm a dle instrukcí Thomase jsme vláčeli strímry a hledali hejno sivenů Dolly varden. Na to jsme však za celé dopoledne nenarazili, ale pár osamělých jedinců se nám přeci jen podařilo ulovit. Ryby velikosti cca 35 cm však nesplnili naše očekávání a tak jsme zmáčení a promrzlí brzy odpoledne vyrazili na zpáteční cestu. Zkřehlé ruce byly určitě i důvodem veselé příhody, když jeden z členů naší výpravy při zdolávání ryby v okamžiku, kdy měl na cívce zhruba polovinu backingu, zjistil, že od záseku točí kličkou navijáku na druhou stranu! Z parkoviště u jezera Dezadeash jsme pak pozorovali losa, brodícího na mělčině daleko od břehu. Ten večer přišla vichřice, která v areálu lodge zlomila pár stromů a všechna auta musela být přeparkována na volné prostranství.

V noci zřejmě přešla fronta a probudili jsme se do slunečného a bezvětrného rána. Ani okamžik jsme neváhali a hned po snídani jsme vyrazili po klidné hladině jezera do zátoky na Namaycushe. Naši přátelé z Rakouska však byli opět rychlejší a celá jejich skupinka lemovala přechod mělčiny na hloubku, v ose přitékajícího potoka, tedy to správné místo, do něhož velcí siveni najíždějí. Díky klidné hladině bylo ale možno zabrodit i do jinak těžko přístupných míst a tak naději na úlovek jsme měli určitě i my. Zpočátku jsme jim tiše záviděli několik pěkných sivenů, ale pak se štěstí usmálo i na nás a souboj s těmi jedinečnými a nádhernými rybami jsme si patřičně užívali! I kdyby ten můj první Namaycush byl tím posledním, kterého jsem chytil, stálo by to za to! Chycené ryby měly hodně přes sedmdesát centimetrů a Pepovi i mě ještě větší ryby spadly! Stáňa měla dva záběry, ale rybu se jí tentokrát chytit nepodařilo.

Skončil víkend a před sebou jsme měli už jen tři dny pobytu. Zvažovali jsme, jak je nejlépe využít, ale v každém případě jsme chtěli ještě jeden den věnovat Namaycushům. V pondělí ráno jsme vsadili na jistotu a zopakovali výlet s Thomasem na Six Mile River. Byl to opět lipaní koncert! Doufali v nějakého trofejního lipana a několikrát jsme přivolali Thomase k měření, ale vždycky nějaký centimetr chyběl! Ryb přes čtyřicet centimetrů, s nimiž byl souboj pokaždé jedinečným zážitkem, však bylo na desítky a to nás plně uspokojovalo. Z revíru nás předčasně vyhnalo zhoršující se počasí a cesta na základnu po rozbouřeném jezeře byla opět adrenalinovým zážitkem. Čím dál více jsme ale začínali vnímat ten letící čas a blížící se konec pohádkové dovolené...

Z řady možností jsme si na předposlední den vybrali výlet na 80 km vzdálenou Aishihik river, kde by měli být přírodní duháci a samozřejmě i všude přítomní lipani. Hodně času jsme strávili cestou, protože posledních 30 km bylo po šotolinové vozovce, ale také hledáním doporučených poolů na řece Aishihik. Cestou jsme se stavili natankovat v městečku Haines Junction, kde nás obsloužil starší manželský pár, kterému k důkazu, že pochází z původních obyvatel, chyběla jen péra ve vlasech a indiánské oblečení. Přesvědčili jsme se o tom, že je určitě lepší při první návštěvě revíru využít služeb průvodce. Řeka Aishihik protéká dvěma velkými jezery, na kterých se mimochodem loví siveni Namaycush hlubinnou přívlačí z motorového člunu a místy se dost vzdaluje od cesty, takže přístup k ní je přes husté porosty a rozsáhlé mokřiny. K tomu je ještě nutno počítat s možností setkání s medvědem. To vše jsou komplikace vyplývající ze snahy poznat revír „na vlastní pěst“. Průvodci ušetří hodně času a námahy, protože velmi dobře znají terén a své řemeslo ovládají s profesionální bravurou. Nic zlého se nám ale na tomto výletě nepřihodilo a jedinou stopou grizliho byla hromada jeho exkrementů. Samozřejmě jsme ale také chytali ryby. Tedy, Stáňa chytala, zatímco my jsme se o to téměř marně pokoušeli. Celkovým výsledkem bylo možná dvacet lipanů a jeden slušnější duhák, který mi vzal zlatohlavou rudořitku ihned po dopadu u protějšího břehu řeky a těsně před zdoláním se vyháčkoval. Poznali jsme další nová místa a před námi byl poslední den.

Od samého rána svítilo slunce a hladina jezera byla tentokrát opravdu hladká jako zrcadlo. Tedy poslední výprava za Namaycushy. Rakušani byli sice už pryč, resp. si vyjeli na dva dny na Aljašku na lososy, takže v zátoce bylo zaručeně volno, ale Thomas nám doporučil jet až za ostrov k přítokům dvou potoků. Na místo jsme dojeli po nějakých 25 minutách pohodové plavby. Po vylodění jsme ihned rozbalili sedmičkové až devítkové pruty s intermediálními šňůrami a na konec navázali veliké, sedmicentimetrové streamery s wollybugerovými tělíčky a zlatými kónickými hlavičkami. Koupili jsme si je v různobarevném provedení (černý, bílý, olivový, fialový) v obchůdku přímo v lodgi, protože naše nástrahy byly, dle Thomase, samé „bonsaje“. Je ale pravda, že několikrát během našeho pobytu jsme se přesvědčili o tom, že účinnější jsou nástrahy drobnější. Na Namaycushe to však rozhodně neplatilo! Byli jsme upozorněni na to, že siveni opravdu najíždějí co nejblíže k ústí potoků a že tedy nemáme ani v případě dlouhých mělčin brodit daleko od břehu, maximálně tak do půli stehen. O tom, že je takový postup na místě, jsme se záhy přesvědčili. Hned na první hod jsem měl kontakt a užíval jsem si souboj s nádhernou bojovnou rybou. Sluncem ozářené vrcholky okolních kopců a třpytící se hladina jezera k tomu vytvářely nezapomenutelnou kulisu. Střídali jsme ústí obou potoků, vzdálených od sebe cca 150 m a během několika hodin jsme všichni tři dohromady ulovili deset nádherných Namaycushů. Největší měl 83 cm a chytila ho Stáňa. Ta zažila i symbolické rozloučení s těmito nádhernými obyvateli jezera Dezadeash, když téměř až k jejím nohám připluli těsně před odjezdem dva siveni.

Od vody se nám sice nechtělo, ale všechno hezké má bohužel i svůj konec. Kanadská provincie Yukon nabízí krásu nekonečné přírody, která je balzámem pro tělo i duši. Ještě pět dní po návratu domů se mi každou noc zdálo o soubojích s Namaycushy z jezera Dezadeash. Tahle výprava opravdu daleko přesáhla hranice mých představ a naplnila mne i mé přátele hlubokými zážitky, které čas jen tak nesmaže. Divoká příroda se spoustou zvěře, řeky a jezera plná ryb, skvělí lidé, útulné prostředí a špičková strava. To vše poskytuje Dalton Trail Lodge.
Jen čas tam letí tak nějak rychleji než by měl. Zpočátku je k nám sice svým devítihodinovým zpětným posunem milosrdný, ale rychle to dožene a při návratu ještě zrychlí svůj běh kupředu a nakopne nás zpět do šedi civilizace. Naštěstí je však kam se vracet!