Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Opět v Kanadě. Když mi čas a finance dovolí, sem, do provincie Yukon, se rád vracím. Kdo jednou zažil kanadský barevný podzim, období „indiánského léta„, ten ví, o čem mluvím.

Stejně jako při každé podzimní výpravě si nemohu nechat ujít muškaření na řece Kathleen. Křišťálově čistá voda říčky je plná lipanů s velkými, duhou zářícími hřbetními ploutvemi a občas se nám podaří ulovit i některého z místních bojovníků – pstruha duhového. A když se prut ohne více, než je při lovu lipanů a pstruhů obvyklé, pak je jasné, že se na mušku nechal nalákat velký siven namaycush.
Dva týdny si užíváme nádherného rybaření v průzračných vodách Yukonu uprostřed nádherné přírody, ale před námi je den, který se má stát vyvrcholením našeho rybářského a cestovatelského života. Čeká nás výprava za stříbrnými lososy kisuč na aljašskou stranu hor!

Malé dvoumotorové letadlo pomalu nabírá výšku, až se ocitáme na úrovni vrcholků okolních hor - 3000 metrů. Letíme nad řekou Alsek, která z provincie Yukon míří nejprve do Britské Kolumbie a pak obrací svůj tok k Pacifiku – na území Aljašky. Je jasno, skvělá viditelnost a my sledujeme nádherné přírodní kulisy, které se táhnou do nedohledna. Stovky a tisíce skalnatých vrcholků se zdvihají do modravých výšek z ledovcem vyplněných údolí. Přelétáme nejrozsáhlejší zaledněnou oblast nearktické části naší panety.
Nikdo z nás nemluví, všechny nás uchvátil neskutečný svět skal, ledu a sněhu. A což teprve, když se na obzoru objevila nejvyšší hora Kanady, téměř 6.000 metrů vysoký Mt. Logan! Po půl hodině letu se náš stroj přehoupl přes hřeben a pod námi se v údolích táhnou gigantické ledovce, které posouvají masy ledu, sněhu, ale také skal dolů, k oceánu. A už se objevují první řeky. Valí se z ledovců a po sestoupení z hor meandrují nížinou k pobřeží.

Do sluchátek se náhle ozývá hlas našeho pilota: „Tak jsme tady, před námi, souběžně s pobřežím, vidíte přistávací dráhu.„ A pak už slyšíme, jak se pilot spojuje s Patem, naším průvodcem. Letadlo roluje na konec plochy, kde čeká Pat s terénním vozítkem s vlekem. Loučíme se s pilotem a než jsme se seznámili s průvodcem, mizí letadlo v modravé výšce. Před námi je 40 minut jízdy po pláži tundrou k ústí řeky Alsek do Tichého oceánu. Vlevo masivní hradba hor a ledovců, vpravo modré vody Pacifiku. Občas naši cestu křižují stopy velkých medvědů grizzly. Vzduch je tak čistý a průzračný, že zcela jasně rozeznáváme i 100 km vzdálený masiv pohoří Svatého Eliáše. Pat sype z rukávy jména jednotlivých hor a ujišťuje nás, že taková podívaná se zde nevidí často – hory bývají zpravidla zahalené v mracích.

Hejno racků neochotně přerušuje odpočinek na břehu řeky a odlétá podél pláže. Když Pat vypíná motor, slyšíme hukot příboje. Brodíme se tmavězelenou vodou řeky přes štěrkové mělčiny k dobře zřetelné prohlubni. Ryby v jámě žádné nevidíme a když se po deseti minutách nedostavil žádný záběr, jede se Pat podívat na místa, která leží výše proti proudu. Za chvíli je zpět a převáží moje dva přátele k sousednímu poolu. Netrvá dlouho a slyším halas, který napovídá, že moji přátelé našli ryby. Pomalu se brodím proti proudu a po chvilce vidím siluety obou rybářů. Podle pohybů je jasné, že oba zdolávají ryby. Jak se však ukázalo, ani jeden z nich nedovedl rybu až ke břehu, ale brzy přicházejí další záběry.
S vyhlídkou na snadný úspěch pokládám i já plovoucí šňůru na říční hladinu. Potápivý konec stahuje zelenožlutý streamer z pírek marabu pomalu ke dnu. Když rázným zatáhnutím dorovnávám šňůru a pomalu ji vedu napříč proudem. Už při druhém náhozu cítím prudké zatažení za šňůru. Je to tady – můj první losos. Po několika vteřinách je cítím, že to není žádná rybička, ale pořádná ryba. Ještě že jsem si vzal prut třídy 10. Ačkoli můj zatím neviditelný protivník vyráží proti proudu, přesto se mi nedaři jej otočit. V obavě z možného přetržení návazce jsem nechal brzdu jen mírně dotaženou. Můj první pokus o přidržení šňůry kvituje ryba energickým výskokem, při kterém se obrací a vyráží směrem ke mně. Další výskok. Ve vodní tříšti se leskne stříbřité tělo – tak tohle je „energie v přírodním balení„. Ačkoli zásek evidentně dobře sedí, razantní odpor, který losos klade, mi bere sebevědomí. Jak mám proboha tohoto vzteklouna přivést ke břehu? Každý výskok ryby, každý výpad i prudká otočka ve mně jen zesilují obavy z možného uvolnění háčku nebo přetržení návazce. Ale materiál drží a moje nervy taky. Po deseti minutách je ryba konečně unavena a nechává se vést ke břehu. Výpady již nejsou tak razantní a losos přestal i skákat. Přesto jsem rád, že mi s vylovením ryby přišli pomoci moji přátelé. Trochu mne sice zamrazilo, když ryba projíždí Oliverovi mezi nohama a návazec jentaktak lízne o podrážku boty, když se Oliver snaží přehodit nohu přes šňůru. Ale losos je opravdu unaven a tak nezbývá než ho přitáhnout k sobě. Když jsem konečně uchopil pravačkou rybu u kořene ocasní ploutve, všechna nervozita ze mne spadla. Tak tohle je můj první losos.
Zdvihám lososa z vody a ačkoli to nemám ve zvyku, vyrážím výkřik. Výkřik radosti i uvolněného napětí. Jen ať všichni medvědi v okolí ví, že nejsou jediní lovci lososů v okolí!
Metr ukázal 79 cm a váha plných 6 kilo, což je na tento druh lososa celkem slušné. Rekordní „stříbrňáci„ z řeky Alsek dorůstají nejvýše 85 cm (8 kg). „Placatice, někde ve vestě přeci musí být moje placatice se slivovicí!„, prohmatávám kapsy a už stříbrná lahvička koluje mezi námi. První losos, to se prostě zapít musí! Teprve teď si uvědomuji, že se nacházím dobrých sto metrů od místa, kde jsem rybu zasekl. V průběhu zdolávání mi ani nepřišlo, že by mne můj protivník odtáhl tak daleko...
Ještě několik dalších minut se mi v hlavě honí obrázky bojujícího lososa, znovu prožívám napětí při jeho výskocích, stále mám před očima jeho hákovitě zahnutnou čelist. Ten den jsem ještě jednou zabrodil do řeky. Ještě jednou jsem zasekl lososa, který se mi ale po několika výskocích vypnul. Jako ve snách se brodím z řeky na sluncem zalitý břeh. Pokládám prut do trávy a lehám si vedle něj. Nejsem unaven, mám jen pocit naprosté sytosti. Pohled na nekonečné hřebeny hor, hučení příboje oceánu a elegantní vedení muškařské šňůry, které předvádějí moji přátelé, to vše ve mně navozuje stav absolutní rovnováhy a pohody. Nirvána.
Moje oči vidí, ale hlava nic nevnímá. Teprve, když si ke mně do trávy přisedl Oliver, se dozvídám, že na muškařský prut žádného lososa nezdolal a tak nakonec mušky vyměnil za přívlač. Na stříbrnou plandavku ulovil celkem čtyři lososy. Štefan, který neúnavně pročesával streamerem všechny slibné pasáže v okolí, měl na udici čtyři lososy, ale teprve pátého se mu podařilo zdolat.
Brodíme se pomalu po proudu řeky a přicházíme až k místu, kde se voda řeky mísí se slanými vlnami oceánu. Slunce, které se zvolna noří do vln oceánu, barví ledovce a zasněžené hory do růžova. Snad hodinu porozujeme večerní představení, které nám příroda připravila a cítíme, že na tenhle pohled, na celý tento den nikdy nezapomeneme.

Text: Hans-Werner Schneider
Foto: archiv Dalton Trail Lodge