Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Pro návštěvu daleké kanadské provincie Yukon jsem si vzhledem k pracovnímu vytížení mohl dovolit vyčlenit jen poslední červencový týden. Naštěstí v letní sezóně spojuje Frankfurt a hlavní město Yukonu - Whitehorse přímá letecká linka a tak jsem byl ušetřen dlouhého cestování. Po osmi hodinách letu přes zamrzlé pláně Grónska a kanadské Arktidy se nám naskytl naprosto odlišný pohled - v horách a lesích se zaleskla modravá jezera a stužky řek. Těch řek, po kterých před více než sto lety, za časů „zlaté horečky" putovaly na daleký sever tisíce mužů i žen. Zlato leží ve zdejších horách i na dně potoků a říček dodnes, ale většina zlatokopů si našla pohodlnější a jistější zdroj obživy nebo odešla za štěstím jinam. V celé provincii Yukon, která je šestkrát větší než Česká republika, žije v současnosti jen 30.000 obyvatel. Když si představíte, že většina z té trošky lidí obývá hlavní město provincie, kde za slunečného dne přistálo naše letadlo, je jasné, že zbytek Yukonu není právě hustě osídlen....

Z letadla se kromě několika Kanaďanů, kteří se vraceli z návštěvy Evropy, vyhrnula pestrá směsice Němců, Švýcarů, Italů, Francouzů, Rakušanů a jeden Čech jako poleno (alespoň podle jména). Všichni cestující měli jedno společné - nikdo nebyl oblečen do společenských šatů, ale převažovaly sportovní kalhoty, trika, pohorky a místo značkových kufrů jsme si odnášeli do příletové haly batohy, případně lodní pytle, pádla, rybářské pruty nebo horolezecká lana. Yukon není místem pro průměrného turistu - sem míří lidé postižení zálibami v extrémních sportech, rybáři, lovci a lidé, kteří směřují na místa, kde s největší pravděpodobností mnoho jiných lidí nepotkají. U východu z letiště stál „v minulosti podsaditý", dnes mírně obtloustlý chlapík s nápisem Dalton Trail Lodge na ceduli. Kromě nápisu se na ceduli skvěla i velká barevná lososí moucha a mně došlo, že tohle je můj člověk. Stejným směrem vykročil ještě jeden futrál s rybářskými pruty, který držel v ruce drobný chlapík neurčitého vzhledu. Seznámení a zjištění, že všichni jsme rybáři, nám trvalo asi dvacet vteřin. Naložili jsme naši výstroj do mikrobusu a vyrazili ven z města, neboli jak stojí psáno na silničním značení: „k severu, směr Aljaška". Náš mikrobus vesele uháněl po Alaska Highway, která se jako černý had táhne přes lesy i pastviny, okolo několika farem, motelů a kempů obsazených turisty, kteří počátkem léta táhnou k severu a koncem srpna zase zpět na jih. Po necelých dvou hodinách svižné jízdy musel náš řidič konečně použít volant a blinkr a odbočil vlevo, směrem na americké městečko Haines. Nedojeli jsme až na kanadsko-americkou hranici, ale v místě, kde se v břízkách u silnice popásal černý medvěd, jsme odbočili doleva.

Před budovou rybářského a loveckého pensionu Dalton Trail Lodge nás přivítala usměvavá paní domu - Trix. Do Kanady odešla ze Švýcarska se svým mužem koncem osmdesátých let. Postavit z cedrového dřeva pension, restauraci a dvě chaty jim trvalo dva roky. Získat reputaci přední rybářské základny provincie Yukon a proslavit malou restauraci jako „nejlepší v okruhu 500 km" bylo otázkou mnoha let každodenní dřiny. Během následujícího týdne jsem se přesvědčil, že reklamní slogan nelhal.
S manželem paní Trix - Hardym jsem měl možnost seznámení hned po večeři (to telecí se jen rozplývalo na jazyku). Zatímco si dvacet hostů pensionu pochutnávalo na zmrzlině nebo kávě, obcházel Hardy jejich stoly a pomáhal jim připravit program na následující den. „Chceš jet na královské lososy? OK, žádný problém. Chceš jet s průvodcem nebo sám? S průvodcem? Fajn, támhleti dva Švýcaři jedou zítra s Thomasem, tak se k nim můžeš přidat a rozdělíte se o náklady na dopravu a průvodce". „A co vy? Aha, na lipany. Jo, můžu vám zajistit průvodce, ale stačí, když vám odvezu loď na tohle jezero, přejedete k přítoku a pak půjdete po pravém břehu, případně se zastavíte u některého z přítoků..."

„Á, tady máme naše nováčky", usmál se Hardy a zamířil k našemu stolu, kde jsem seděl já a Roland - tak se jmenoval Francouz, který přiletěl se mnou. „Tak jaké ryby chcete lovit Vy?", zněla otázka. „Chci si zachytat jakékoli hezké ryby v hezké přírodě a podřídím se počasí", zněla moje odpověď, zatímco Roland nechápavě vypoulil oči, protože anglicky ani německy ho doma ve Francii nenaučili... A tak Hardy přeladil z anglicko-německého jazykového programu na francouzský a vyzpovídal Rolanda. Podle několikrát zopakovaného slova „salmon" mi bylo jasné, že Frantíkovi se bude líbit každá ryba, když to bude losos a po té, kdy začal rozpažovat ruce, co mu jeho tělesné proporce dovolily, pochopil jsem, že když ne losos, tak ať je to alespoň pořádný macek. Protože já i Roland jsme přicestovali sami, dohodli jsme se, že si budeme průvodce, motorové lodě, terénní vozítka a další služby pensionu najímat společně. Na první den rybaření jsme jako rozcvičku zvolili ŠTIKU. Úplně obyčejnou štiku, takovou, jaké chytáme na našich vodách a v celé Evropě, a které obyvatelé amerického kontinentu říkají bůhvíproč „northern pike".

Po vydatné snídani jsme s Rolandem nastoupili do terénního auta vpravdě amerických rozměrů a náš průvodce povolil opratě stádu koní, které se skrývalo pod kapotou vozu. Řekl, že na jezero Kloo lake, je to „jenom kousek". „Najedeme na Alaska Highway a až bude na dohled jezero Kluane, odbočíme do indiánské rezervace..." Po hodině jízdy jsme opustili asfaltový povrch a chvilku poskakovali po lesní cestě, která končila u několika nepříliš udržovaných domků. Starý šedivý Indián si přísným pohledem změřil auto, pak poznal řidiče a s výrazem ve tváři, který snad měl znamenat úsměv, přeparkoval starou fordku a uvolnil tak průjezd k jezeru. Sluníčko ozařovalo vrcholky okolních hor a než jsme si stačili připravit rybářské nádobíčko, měl náš průvodce nastartovaný lodní motor. „Nejprve zajedeme k výtoku říčky z jezera, když tam ryby nebudou, tak zkusíme trávy uprostřed jezera a pak podle času i přítok", načrtl náš program průvodce, ale to už jsme letěli jak vítr po zrcadle jezerní hladiny.

Štiky u výtoku z jezera opravdu byly. Zatímco Frantík máčel ve vodě wobbler, já jsem nahodil oblíbenou modrobílou gumovou rybičku. V podstatě na každý nához byl nějaký drbanec a nezřídka, když po špatném záseku jedna ryba spadla, stačilo několikrát otočit kličkou navijáku a přišel další záběr. Po dopadu na hladinu jsme občas zahlédli, jak se v mělké vodě zalesklo štičí tělo nebo se u břehu zavařila voda. Jenže to byly spíše štičky než štiky. Navíc i tenhle štičí dorost dostal po dvaceti minutách drezúry rozum a ztratil o naše nástrahy zájem. „Tak dost", zavelel průvodce:"Jedeme na pořádné ryby". Jeli jsme asi dva kilometry okolo břehu, projeli pasáže s hlubokou vodou a zastavili na okraji hustého porostu rdesna a vodních trav." Chvilku jsem vláčel opatrně okolo travin, abych neuvázl, ale marně. Nesmělý nához nástrahy doprostřed bujného porostu a vedení rybičky tak, aby se pokud možno nezamotala do spleti kytek, přinesl kýžený efekt. Štika vyrazila z úkrytu mezi rostlinami a nekompromisně bafla rybičku, která zmizela v její zubaté tlamě. V čisté vodě jsme měli možnost pozorovat nádherné úniky dravce, který po několika výskocích zamířil mezi trsy vodní vegetace, které našponovaná šňůra krájela jako tupý nůž chléb - pomalu, ale šlo to. Nakonec se mi podařilo štiku unavit a pak i vymotat ze salátu, do kterého se stihla během souboje celá zabalit. Metr ukázal 85 cm a to už je hezká rybka. Vrátili jsme ji zpět do jezera s pozvánkou na návštěvu starších příbuzných, která následovala v zápětí. Během následující hodiny jsme každý ulovili 2 nebo 3 další štiky, všechny 70-90 cm dlouhé a hezky rostlé. Na rozdíl od běžného chování našich štik, tyhle ryby podnikaly velmi rychlé a relativně dlouhé výpady. Jak se v té rychlosti mohou orientovat v porostech trav, to jsem nepochopil. Tak či onak, zdolání každé štiky bylo fyzicky dosti náročné, protože kromě 3-5 kil živé hmoty jsme se museli „poprat" i s desítkami kil trav, které v průběhu zdolávání obalovaly šňůru.
Loviště, kde jsme vláčeli, bylo přímo ideální pro lov štik na streamer. A tak jsem po chvíli zabalil vláčecí prut a připravil si muškařské nádobíčko - desetistopý prut a osmička intermediální šňůra zasvištěly vzduchem a už hnědozelený streamer pomalu klesal pod hladinu, nad porost trav. Vytočil jsem z navijáku ještě několik metrů šňůry a dobral si do ruky odhozenou šňůru, abych ji došponoval. Bylo došponováno. Nejdříve jsem si myslel, že visím v porostu vodního bejlí, ale když se „bejlí" začalo vztekat, pochopil jsem, že štika byla výrazně rychlejší než já. Vodit na muškařském prutu pětikilovou štiku je prostě nádhera. A když máte možnost sledovat úniky elegantního dravce v čisté vodě do hloubky několika metrů, pak mi každý rybář dá za pravdu, že tahle podívaná v nás probudí i ty nejutajenější lovecké pudy. A když pak pouštíte „zubatou tetku" zpátky do vody a ona vystřelí směrem od lodi, můžete si jen představovat, jak pak rybám v jezeře vykládá o magorech z Evropy, kteří přiletěli na druhý konec světa, aby mohli ryby chytat a pak je zase pouštět. Ale takové jsou podmínky indiánské rodiny, které území s jezerem patří: „klidně si tu chytejte ryby, ale všemu, co ulovíte, dejte opět svobodu a chovejte se na našem území tak, aby o vás pokud možno nikdo nevěděl". Navíc, kdo by se mordoval se štikou, když si zítra (snad) ulovíme pár lososů....
Zatímco jsem cvičil kanadské štiky s muškařským prutem, Roland vystřídal wobblery, plandavky, twistery i rotačky. Na každou nástrahu se mu podařilo chytit pár štik, většina z nich měřila 60-80 cm, každá třetí se pak svou délkou blížila k 90 centimetrům. Jinak klidný Francouz občas propadl výbuchu vášně, když se nám snažil sdělit, že mu právě zabrala štika a do jeho výkřiků „brošé, brošé" a „grán brošé" se občas přimotalo rázné „mérde", to když mu nástraha zůstala trčet v porostu vodních rostlin. Po jedné ze sérií, kdy francouzské „mérde" stíhalo mezinárodní „k ... va", se náš průvodce začal přehrabovat v kufříku s nástrahami a vytáhl zelenou nástrahu, ze které se při bližším ohledání vyklubala plastová napodobenina žáby s rotujícími zadními končetinami a dvojháčkem. „Ahá, tahle žába není k jídlu, to je nástraha", zazářil Francouz a už ji navazoval na lanko. Roland nahodil žábu do porostu trav aby pochopil, že do jeho rybářského života vstoupila nástraha s velkým N. Žába si plavala asi deset centimetrů pod hladinou a rotující zadní polovina těla zabraňovala travám v uvěznění nástrahy. A co teprve, když na ni zaútočila první štika! Nádherný útok na hladině - voda stříkala, Frantík brebentil nadšením, brzda cvrčela a štika se vypnula. Jenže co to, namísto důstojného ústupu do hlubin jezera se dravec opět vrhl na žábu. Tentokrát zásek seděl. Celé odpoledne pak dráždil Roland žabákem štiky v jezeře a situace, kdy štika zaútočila opětovně na nástrahu, ze které před tím spadla se několikrát opakovala. Snad ani nemusím podotýkat, že pár žab jsem si s sebou přivezl domů jako suvenýr. Uvidíme, jak budou chutnat našim štikám...

Den nám na jezeře ve společnosti štik vesele ubíhal, ale slunce se začalo pomalu klonit k pohoří svatého Eliáše a bylo nutné vyrazit zpět. Nejdelší z ulovených štik měřila 93 cm, nepodařilo se nám tedy překročit magickou hranici jednoho metru, ale dravci nám to bohatě vynahradili svou bojovností.
Děkujeme ti, jezírko!