Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Po večeři, když jsme s ostatními hosty rybářského pensionu Dalton Trail Lodge probírali u baru zážitky uplynulého dne, k nám přišel majitel lodge, Hardy. „Tak, kdo chce jet zítra na lososy?", usmál se na Rolanda, kterému, jak se nám přiznal, se o lososech už i zdálo. „A který lososy chcete lovit? Červené - sockeye nebo velké kingy?", pokračoval Hardy. „Nejspíše oba", odtušil jsem napůl žertem, protože Francouz zase začal blábolit a roztahovat ruce od sebe... „OK, tak zítra pojedete s Michaelem a jeho ženou na lososy sockeye (nerka-červení) na Aljašku a pozítří s Thomasem na řeku Takanne na lososy královské," vysvětlil Hardy a přiťukl si s námi kanadským pivem, které se stylově jmenuje po jezerní formě lososa sockeye - kokanee.

Ještě večer jsme s Rolandem navštívili malý rybářský obchůdek, který v pensionu provozuje jeden z průvodců. Roland nakoupil několik třpytek, které „zaručeně" na lososy platí a já se nechal přemluvit ke koupi nepříliš pohledných lososích mušek, které snad mohly napodobovat nějaké mořské korýše s velkýma očima, ale spíše se jen jedná o oranžová a zelená dráždidla, která údajně provokují lososy nerka k reflexivním výpadům. Jak známo, táhnoucí lososi nepřijímají potravu a jejich útoky na naše nástrahy jsou důsledkem reflexů nebo agresivního chování v období tření a tahu ryb. Jinými slovy, je třeba volit takové nástrahy, které lososa naštvou a on se na ně vztekle vrhne nebo mu připomenou jeho potravu a on po nástraze reflexivně chňapne.

Ráno jsme od personálu pensionu převzali auto, naložili rybářskou výstroj, oblečení a jídlo a vyrazili jsme k západu směrem k aljašskému městu Haines. Cesta, která před námi byla, patří mezi přírodovědecky, především pak botanicky nejzajímavější trasy, které může turista v průběhu jediného dne absolvovat. Nejprve jsme projížděli úbočím hor, které leží ve srážkovém stínu pobřežních hor a pohoří Kluane. Kdyby zde zima netrvala dlouhých 7 měsíců, pak by zde pravděpodobně byla poušť nebo polopoušť. Každoročně tu spadne jen okolo 300 mm srážek, většina ve formě sněhu. Díky pomalému odtávání sněhu a následnému průsaku sněhové vody do údolí jsou však úbočí hor zásobena relativně dostatečným množstvím vláhy a tak rostou v údolí řídké lesy a křoviny. Na lesním porostu je vidět, že je limitován nedostatkem vláhy, ale rozhodně se nejedná o polopoušť.
Ale co je to proti lesům, které se nacházejí na západním úbočí hor! Poté, co jsme přejeli přes pásmo alpinských luk, začala silnice strmě klesat do údolí a na úseku několika kilometrů se charakter lesa zcela změnil. Západní větry, které sem od Tichého oceánu přinášejí deště takřka každodenně, poskytují zdejšímu rostlinstvu přímo ideální podmínky růstu. Namísto řídkého lesa tvořeného nízkými smrky jsme se náhle ocitli v hustém lese plném vysokých cedrů, borovic, jedlí a smrků. Výšku některých stromů jsem odhadl přes 50 metrů a pohled do nitra lesa dal za pravdu Američanům, kteří o těchto lesích tvrdí, že jsou stejně husté a bujné jako tropické deštné pralesy.

Na břehu řeky Sirku nás však kromě rybářského průvodce Grega čekalo i nepříjemné překvapení. Včerejší celodenní liják zdvihl hladinu řeky Sirku tak, že její přítok, kam jsme měli namířeno, se změnil z horské říčky v pomalu tekoucí rozvodněnou řeku. Voda přítoku se jednoduše „zastavila", když narazila na zvýšenou hladinu hlavního toku. Lovit lososy v téměř stojaté vodě není právě snadné. Jednak ryby rybáře velmi dobře vidí, mají čas si prohlédnout nástrahu a především proud řeky neunáší nástrahu tím správným způsobem – pohyb nástrahy musí suplovat rybář. Rozhodně jsme však nemínili vzdát se bez boje. Na dvou motorových lodích jsme vyrazili proti proudu přítoku. Průvodce nás dovedl do místa, kde deset metrů široká řeka dělá zákrut, a kde je za normálního stavu vody hluboká tůň a „ouplávek". Ten den však byla tůň všude.
Zatímco moji čtyři spolucestující bleskově vybalili přívlačové pruty a začali plandavkami pročesávat řeku od jednoho břehu k druhému, já jsem si pomalu sestavoval muškařské nádobíčko a přemýšlel, jak vodit lososí mušky v téměř stojaté vodě. Richardův naviják na sousední lodi se náhle rozezvučel. Prut se prohnul až k rukojeti a než se Richard vzpamatoval, byla ryba pryč. „Jsou tady, já Vám to říkal", usmál se průvodce. Záběr ryby nám okamžitě zvedl náladu a naše nástrahy začaly dopadat na vodní hladinu se zvýšenou intenzitou.
Po čtvrt hodině konečně cosi zaútočilo na můj oranžový streamer. „Tohle na lososa nevypadá", pomyslel jsem si, když se můj muškařský prut třídy 8 ohnul jen do třetiny. A opravdu. Na konci udice se vzpouzel asi půlkilový siven malma, kterému zdejší obyvatelé říkají Dolly Varden. Po další čtvrt hodině bez jediného záběru se průvodce s posádkou druhé lodi vydali hledat do mělčích částí řeky nějaká rybí hejna. Roland trpělivě prohazoval plandavkou každý centimetr tůně, zatímco já jsem se dal do oběda. Najednou na druhé straně řeky začalo něco štrachat v trávě, ozvalo se cákání vody a pak „kuk!" Medvídek. Mládě medvěda černého vykouklo z hustého porostu a chystalo se hupsnout do řeky. Pak si ale všimlo, že u vody není samo a za hlasitého vřískání se dalo na útěk. Jeho vystoupení zaujalo dokonce i orla bělohlavého, který seděl nehybně na topolu nad námi a kvůli povykujícímu medvíděti dokonce pohnul hlavou, což ho před tím celou hodinu ani nenapadlo.

Po další půl hodině marného bičování hladiny, kdy Rolandovi došla trpělivost a mně jídlo, jsme se rozhodli změnit rajón. „Změna místa, ryba jistá", snažil jsem se Francouze naučit jedno z českých rybářských mouder, ale žabožroutovi šla čeština opravdu mizerně. Na místě, kde u břehu řeky byla hromada naplavených větví a dřeva jsme konečně pod hladinou rozeznali pohybující se stíny ryb. Lososi. Asi 50 přinejmenším půlmetrových ryb pomalu přejíždělo u dna z místa na místo. Na předhazované nástrahy však nijak nereagovaly. Vyrazili jsme tedy k soutoku s řekou Sirku. Prohazovali jsme pasáž, kde se křišťálově čistá voda voda přítoku mísila s kalnými vodami ledovcového toku Sirku. A tohle byl ten správný recept. Lososi nerka (sockeye), neboť to byli opravdu oni, komu patřily stíny ploužící se při dně řeky, najížděli z kalné vody do čisté ve skupinách 10-30 kusů. Na pátý nához ryba atakovala Rolandovu plandavku. A pak to začalo. „Frrrr" pádil losos okolo naší lodě proti proudu, že Roland nestačil ani navíjet. A než se vzpamatoval: „tradááá", už to ryba mydlila zpátky. Frantík koulel očima a točil kličkou navijáku jak s kafemlejnkem a pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. Tak se konečně dočkal – jeho první losos. Když jsem mu tříkilovou rybu zbavoval háčku, upozornil mne „Pan Rybář", že tohle je jeho první losos, že s ním mám zacházet opatrně a jemně ho pustit na svobodu. Já jsem naopak Rolanda upozornil, že ani puštění lososa na svobodu ho nezbavuje příjemné povinnosti platit za nás všechny večerní útratu na baru, jak se sám včera večer zavázal: „pokud uloví lososa". Koneckonců nebyl to Rolandův poslední losos. Toho odpoledne jich ulovil ještě pět a Richard, který k soutoku dorazil později, si na konto připsal tři nádherně stříbrné lososy nerka. Největší vážil téměř pět kilogramů a pár jsme jich vzali s sebou, čekala je dlouhá cesta až do Evropy. Já jsem ten den zůstal bez lososa a na streamery jsem nalákal jen několik malých sivenů a jednoho téměř půlmetrového duháka.

Když jsem si po večerní konverzaci u baru šel provětrat hlavu k jezeru, napadlo mne, že bych mohl prohodit pobřeží v blízkosti přítoku potoka. Když mi nebyl dán losos, třeba se splete nějaký siven. Blížila se sice jedenáctá hodina, ale stále bylo dost světla. Sestavil jsem prut třídy 7, na intermediální šňůru s návazcem navázal černý streamer a zabrodil po pás do vody. Vítr po západu slunce polevil a já mohl bez problémů zabrodit asi dvacet metrů od břehu. Nahodil jsem ke břehu, do míst, kde studená voda z horského potoka dělá v jezeře řadu vlnek. Nechal jsem streamer unášet mírným proudem a jen krátkými záškuby oživoval chod nástrahy. Po deseti minutách konečně záběr. A byl tam! Siven řádil jak pominutý. Nedělal sice tak rychlé výpady jako losos, ale dával mi najevo, že je v jezeře doma. Žádný statický boj na jednom místě, ale vyjížděl podél břehu i směrem na hloubku v okruhu téměř 40 metrů. Moc volnosti jsme mu nedopřál. Jakmile se mi mezi očky objevil podklad, snažil jsem se „přitáhnout opratě". Koncový návazec 0,22 mm mi to vcelku bez problémů dovoloval. Asi po patnácti minutách přetahování jsem sivena dovedl na mělčinu. Počkal jsem až se ryba uklidní a pak jsem si v klidu mohl v čisté vodě prohlédnout svého prvního sivena obrovského – namaycush. Nebyl to žádný obr, měřil necelých 70 cm, ale byl nádherný. Masivní zelený hřbet a mohutná hlava připomínaly zbarvením štiku, zatímco bíle lemované ploutve trčící do stran z oranžovožlutého břicha ve vodě doslova zářily.

Když jsem při snídani líčil svůj zážitek z večerního rybolovu, poslouchal mne Roland jen na půl ucha. „Dneska jedeme na královské lososy, tak mne nezajímá nic pod 20 kilo", komentoval moje vyprávění Francouz. „Jestli tohle není rouhání", odtušil jsem.
K řece Takanne jsme vyrazili s Thomasem, který je spolumajitelem rybářského pensionu Dalton Trail Lodge. Tam, kde končí asfalt, jsme nastartovali terénní čtyřkolky a vyrazili po staré zlatokopecké cestě přes les do údolí. Nejsem velkým příznivcem motorek a kravál v lese vysloveně nesnáším, ale když si můžu vybrat mezi čtyřmi hodinami chůze přes hory a doly a hodinkou jízdy na něčem, co má čtyři kola, zvolil jsem raději kola. Prvních pět minut jsme jeli velmi opatrně, na horizonty vyjížděli obezřetně a dolů z kopce brzdili. Ale adrenalin nám vysvětlil, že terénní čyřkolka může jet bez problémů padesátkou, zatáčky se mohou řezat smykem a přes drobnější terénní nerovnosti se dá i skákat. Když jsme si u řeky sundávali přilby a rukavice, chovali jsme se jak malí kluci a líčili si vzájemně úžasné pasáže naší cesty.

Řeka nás na první pohled moc nenadchla. No řeka, spíš říčka. Co říčka, potok! Místy šlo koryto přebrodit i v nízkých holínkách. „Kam by se tady chtěl cpát král všech ryb - losos královský, neboli king", honilo se nám hlavou. Ale stačilo popojít pár set metrů a charakter koryta se změnil. Namísto plochého štěrkového koryta tu byly hluboké tůně a malé peřeje. U největší z tůní jsme zastavili. Průvodce s polarizačními brýlemi na nose pozorně sondoval v několik metrů hluboké tůni a když shodil ze zad batoh s obědem, bylo jasné, že jsme na správném místě. Roland, který výhradně vláčí, si tůň měřil dosti nelibě. Zatímco jemu plocha tůně 5x20 m připadala malá, mně s muškařským prutem přesně vyhovovala. Nabrodil jsem do peřeje nad tůň a oranžovou mušku napodobující shluk jiker unášených proudem jsem pomocí rychle potápivé šňůry poslal proudnicí přímo na nejhlubší místo tůně. Čistá voda klame a tady, jak jsme později zjistili, byla hloubka přes 4 metry! Přímo v proudnici jsem viděl něco, o čem průvodce tvrdil, že to jsou lososi. Teprve po několika minutách usilovného soustředění jsem začal rozlišovat šedé hlavy a ocasy ryb od jejich mohutných načervenalých těl. „Jsou to oni a jsou to pořádní mackové, tady se Roland může poprat s vytouženými dvaceti kily živé váhy", pomyslel jsem si. Jenže Roland ve svůj úspěch nevěřil a když v rybaření něčemu nevěříte, tak zpravidla houby chytnete. Musel jsem mu dát za pravdu, že nahazovat padesátigramovou plandavku nebo mušku zatíženou velkým bavorským dřívkem do malé tůně, působí poněkud bizarně. Zvlášť, když držíte v ruce prut tlustý jak násada na hrábě a z navijáku se vám odmotává něco, co já dávám do strunové sekačky… Ale velká ryba chce pořádný cajk. Po půl hodině dráždění lososů oranžovou mouchou se konečně dostavil záběr. Ale stejně jako včera to nebyl losos. Z tůně jsem pro změnu vytáhl kilového duháka. Požádal jsem ho, ať přemluví k záběru nějakého ze svých gigantických příbuzných a pak jsem pstruha pustil zpět do tůně. Přímluva se však nekonala. Po další hodině marného pročesávání vod tůně jsem i já začal propadávat skepsi.

Náladu nám zvedl teprve náš průvodce, který oznámil, že oběd je na stole, tedy spíše „na pařezu". Voňavá slanina a domácí chleba uprostřed nádherné přírody – ještě kdybychom tak chytli nějakou větší rybu… Thomas však byl v dobrém rozmaru a při čaji lakonicky prohlásil:"Stejně budou brát až od dvou hodin". A jak řekl, tak se stalo. Ve čtvrt na tři zasekl Roland lososa. Zvíře se drželo na hloubce a teprve, když se ho lovec snažil vytáhnout do mělké vody začalo opravdu bojovat. Nejprve nám losos předvedl, že dvacetikilová ryba umí projet i tam, kde je vody po kotníky. Pak nám předvedl několik skoků. A pak se vypnul. Roland zklamaně poulil svá očka do hlubin tůně, když ryba zabrala mně. „Tak teď si konečně zlámeš toho svého LOOPa", hodnotil průvodce nepříliš povzbudivě moje rozhodnutí lovit na prut třídy AFTMA 9. Jenže ryba v malé tůni přece jen měla omezený manévrovací prostor a navíc se nejednalo o dvacetikilovou obludu, ale patnáctikilové „děťátko", které jsem nakonec na svůj prut utahal.
I když, kdo koho utahal - jak v průběhu zdolávání Thomas poznamenal:"Nevíte náhodou, kdo má koho na prutě?" Možná nebyl král řek přemožen, ale prostě znuděn dlouhým lomcováním rybářem a tak se nechal dovést na mělčinu a vyfotit. Pak otevřel tlamu, naznačil, že mu máme vyndat háček a majestátně se vrátil zpátky na dno tůně.
Zatímco jsem si rozhýbával poněkud unavenou a strnulou ruku, zabodoval opět Roland. Tentokrát si dal záležet, aby se losos nevypnul. Rybě nepomohly výpady na mělčinu ani výskoky. A tak se toho dne dočkal „vítězství" nad králem řek i můj Francouz. Rybě sice chyběl do dvaceti kil téměř kilogram, ale večerní rundu u baru Roland stejně nevynechal. A nezůstalo u jedné…