Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Při večerním posezení u baru jsme hodnotili uplynulý den strávený lovem lososů, když si k nám přisedl Hardy, majitel pensionu Dalton Trail Lodge. Vysvětlili jsme mu, že lov lososů nerka i jejich větších příbuzných byl sice zajímavý, ale v příštích dnech dáme přednost sivenům, pstruhům nebo lipanům. „A zítra chcete vláčet nebo muškařit?", zeptal se Hardy. „Vláčet!", vyhrkl Roland a já téměř současně kontroval:"Muškařit!" „Fajn, to jsem rád, že jste se dohodli", usmál se Hardy a dodal:"Zítra po snídani se sejdeme na břehu našeho jezera a vyrazíme na siveny."

Ráno v 9.00 jsem měl připravený třímetrový muškařský prut AFTMA 7 a Roland navazoval udici na třicetigramový vláčecí prut. Hardy dorazil o něco později a překvapil nás oznámením, že na jezeře budou za hodinu moc velké vlny a že se přesuneme do závětrného údolí asi 100 km od pensionu, kde je jezero, které i za větrného počasí nebývá rozbouřené. Stáli jsme na břehu jezera, jehož hladinu čeřil mírný vánek a připadalo nám zvláštní, že Hardy s takovou jistotou očekává větrné počasí. Když průvodce viděl naše nedůvěřivé pohledy, usmál se a řekl:"Uvidíte. Zajedeme do sousední zátoky, beztak jsem Vám tam chtěl něco ukázat a až sami uznáte, že jsou moc velké vlny, tak zajedeme na jiné jezero".

Jezero Dezadeash, na jehož břehu stojí Dalton Trail Lodge, patří mezi relativně mělká a zároveň velmi produktivní jezera. Hardy mířil s lodí pomalu od břehu a teprve, když jsme dojeli na větší hloubku, přidal plyn. Od modrozelených vod jezera se odrážely paprsky ranního slunce, na hladině se místy zrcadlily vrcholky okolních hor pocukrované čerstvě napadnutým sněhem. Když se příď lodě pomalu stočila do jedné ze zátok, ubral Hardy plyn a začal vyprávět. „Většina jezera je hluboká nejvýše 2-4 metry. Voda se tady v létě rychle ohřívá, což sice umožňuje rychlý růst řas, které představují důležitý základ potravy pro larvy hmyzu a malé ryby, ale přílišné zvýšení teploty působí některým druhům ryb potíže. Zdejší siveni obrovští - namaycush si libují ve vodě okolo 12 stupňů Celsia. Jakmile teplota vody vystoupí nad 14 stupňů, začnou siveni hledat místa s chladnější vodou a omezí svou aktivitu. Teď má voda ve většině jezera díky slunečnému počasí teplotu 16-18 stupňů. Protože je jezero mělké a několik dní foukal vítr, tak ani u dna není voda o moc chladnější. Naštěstí do jezera teče celá řada potoků a některé jsou pěkně studené. No a právě do ústí takových potoků se siveni připlouvají ochladit." Před námi byla zátoka široká asi 300 metrů a necelých 200 metrů před námi do ní ústilo několik potoků. „Tahle zátoka je nejvýše jeden metr hluboká. Touhle dobou bývá plná sivenů", poznamenal Hardy a prudce přidal plyn. Loď se jako šíp rozjela po hladině, když tu náš průvodce vypnul motor a nechal loď klouzat setrvačností do zátoky. „Tak se na ně podívejte, to jsou oni, siveni namaycush", ukázal Hardy před příď. A opravdu, před špičkou lodi se objevovala celá hejna sivenů. Tady jich bylo 20, támhle snad 50… … stovky, snad tisíce sivenů uhýbaly před stínem naší lodi. Většina ryb měřila odhadem okolo 60-70 cm, ale objevovaly se i kousky, kterým do metru moc nechybělo. Hardy pobaveně sledoval naše překvapené obličeje a pro zajímavost doplnil:"Snad nikde jinde v Kanadě nerostou siveni tak rychle jako právě v jezeře Dezadeash a rovněž četnost místní populace je obdivuhodná. Na druhou stranu se tady málokdy uloví trofejní kousky. Ryby okolo 80 cm nebo i metroví siveni, to ano, ale zatím jsem neslyšel, že by tady někdo vytáhnul sivena nad 120 cm." Snad půl hodiny jsme sledovali divadlo, které nám připravily zdejší ryby. Hejna sivenů křižovala mělkou zátoku a jen líně uhýbala před plující lodí. Měli jsme s sebou rybářské vybavení, ale nikoho z nás ani nenapadlo rušit přímo posvátnou pohodu zdejších sivenů namaycush. „Tak a teď vám ukážu něco, co se nevidí opravdu na žádným jezeře na světě", řekl Hardy když znovu nastartoval. Protůroval motor s vyřazenou rychlostí a dal tak sivenům na srozuměnou, že mají vyklidit pole. Pak však nenamířil ven ze zátoky, ale udělal s lodí několik koleček na místě. Vyplašení siveni vyrazili jako lavina z mělčiny směrem na hloubku a voda, kterou před sebou hejna ryb tlačila, vytvořila asi 20 cm vysokou vlnu, která se táhla téměř přes celou šíři zátoky!

Teprve, když jsme vyjeli ze zátoky, uvědomili jsme si, že vítr opravdu zesílil a zdvihají se vlny. „Do půl hodiny tu máme metrové vlny, už teď se jim dělají čepice", ukázal Hardy ke středu jezera a my museli uznat, že měl naprostou pravdu a s radostí jsme zamířili do závětří našeho přístaviště. Přeložit naše vybavení, jídlo a oblečení na jednu z lodí připravených na traileru bylo otázkou pěti minut a za dalších pět minut přijel Hardy s autem a už jsme uháněli k horám, kde se v údolích vždy dá najít jezero, které i za toho nejhoršího počasí nebývá rozbouřené. Letmý pohled na jezero Kathleen prozradil, že vlnám do metru mnoho nechybí a tak jsme vyrazili dál. Opustili jsme údolí řeky Dezadeash a zamířili do řídkých lesů na úbočí hor. Asfaltový povrch cesty se brzy změnil na kamenitý, ale naše terénní auto i s vlekem vesele uhánělo dál.
„Tuhle cestu tady udělala vláda, protože na jejím konci chtěli stavět elektrárnu. Z projektu, ale sešlo, a tak se z ní stala komunikace, kterou používají Idiáni, když jedou z rezervací na severu nakupovat do města. Asi před dvaceti lety tady místní ochránci přírody a lovci vysadili asi 50 bizonů. Medvědi ani vlci tady bizony nenapadají a tak tady nemají žádné přirozené nepřátele. Dneska už je tu bizonů přes 600 a každoročně je povolen odstřel asi osmdesáti kusů, protože hrozí jejich přemnožení", informoval nás Hardy, zatímco auto poskakovalo po hrbolaté cestě.
Konečně jsme dorazili k jezeru, jehož hladina, byla jako zrcadlo. Hardy zacouval trailerem na písčitou pláž, spustili jsme loď a vyrazili kamsi k druhému břehu, který se ztrácel na úpatí hor.
Asi po půl hodině jízdy, když jsme ujeli alespoň 20 kilometrů, se objevil hlavní přítok jezera, říčka široká necelých deset metrů. Hardy vypnul lodní motor a nechal loď driftovat po hladině. „Až chytnete prvního sivena, tak zakotvím" prohlásil s jistotou v hlase. To už Rolandova plandavka dopadla na hladinu a klesala kamsi do hloubky. Zatímco Roland stihl třikrát nahodit, já jsem stále čekal, dokud moje šňůra neklesne alespoň do pěti metrů. Když jsem podle sklonu šňůry odhadl, že by streamer mohl být na správné hloubce, začal jsem krátkými a rychlými tahy oživovat chod olivově zelené mušky, která ve vodě mohla připomínat cokoli od larvy vážky až po malou rybku. Nic. Ani Roland zatím neměl kontakt s rybou.
Snažil jsem se házet před pomalu driftující loď, abych si klesající šňůrou ryby neplašil, ale mírný vítr unášel loď rychleji, než jsem mohl potřebovat. Vyměnil jsem pomalu potápivou šňůru za pořádný „drát" a hned na první hod jsem věděl, že to byla správná volba. Po několika vteřinách jsem uvázl na travnatém dně a ihned po uvolnění vázky následoval záběr. Razantní klepnutí a pak rychlá jízda na hloubky. Siveni jsou ryby, které svůj život tráví ve velkých jezerech a jen v letním období vytahují do řek a potoků. Tomu odpovídá i způsob jejich boje. Žádné statické klepání hlavou nebo „převalování se" na místě, ale dlouhé a rychlé výpady – vlevo, vpravo, dopředu, dozadu a pořád na hlubce. Teprve, když jsem rybu přivedl blíže k lodi, předvedla jeden výskok a pak opět zamířila ke dnu. Přetahoval jsem se se sivenem asi čtvrt hodiny, už se zdálo, že je ryba velmi unavena, když zasekl rybu i Roland. Zatímco jsem ve vodě opatrně uvolňoval háček z rybí tlamy, Rolandův naviják oznamoval okolí, že zdejší ryby se bez boje nevzdávají. „Někde je tady hrana, kde dno klesá z hloubky pěti metrů do sedmi. Na takových místech nachytáme siveny téměř vždycky", usmíval se Hardy a spouštěl kotvu. Moje ryba měřila 65 cm a té Rolandově chyběl jen centimetr do sedmdesáti.
Rybaření z ukotvené lodě je přece jen pohodlnější a my jsme si začali vychutnávat nádherné letní poledne. Ačkoli nebyl na obloze ani mráček, siveni byli při chuti a co chvíli měl některý z nás záběr.

Po dvou hodinách muškaření jsem ulovil 8 sivenů délky 50 – 80 cm a Roland na přívlač udolal 20 ryb. Zatímco já chytal převážně na zelenou a černou larvu vážky a oranžovo-bílý streamer, Roland vystřídal několik plandavek a rotaček, aby nakonec zůstal u twisterů, které sivenům připadaly neodolatelné.

Po obědě jsme se natáhli na příď lodi, kterou vlnky mírně pohupovaly a usnuli jsme na slunci. „Spát můžu v Evropě, až se vrátím do práce. Tady jsme na rybách." Probudilo mne Rolandovo brblání. Půjčil jsem Hardymu svůj prut a fotografoval oba rybáře, když se Rolandův prut ohnul až k rukojeti. „Se grán, se grán", vykřikoval Francouz, který mi v tu chvíli připomněl knižepána z pohádek o Rumcajsovi. Ale ryba to byla opravdu velká. Roland pro lov sivenů nasadil cívku s vlascem o průměru 0,28 mm a protože zde bylo celkem čisté dno, měla ryba pramalou šanci udici utrhnout. Roland stál na přídi lodě, v pravé ruce prut, který si podpíral levačkou a smutně sledoval, jak mu z navijáku mizí metry, či spíše desítky metrů vlasce. Pak se ale ryba otočila a odmotaný vlasec putoval zpět do navijáku. Když už byla ryba téměř pod lodí, uvědomil si Hardy včas, že by bylo dobré vytáhnout kotvu, než se siven omotá okolo lana. Naštěstí to rybu nenapadlo a kotva putovala zpět na palubu lodě. Vítr nás však začal unášet ke břehu, kde by se rybě mohlo podařit zamotat do porostů trav nebo do některého ze zpola zatopených padlých smrků. Průvodce raději nastartoval motor a posunoval loď zvolna zpět na hloubku. Po dvaceti minutách už začal siven jevit známky únavy. „Chtěl bych alespoň vidět, jak je velkej, než ho utrhnu", prohodil Roland a začal rybu zdvihat ode dna. Té se však směr plavby vůbec nezamlouval a vyrazila opět kamsi do hlubin jezera. Po dalších téměř deseti minutách byl siven opět pod lodí a na Rolandovi bylo vidět, že jím přímo cloumá zvědavost „jenom vidět tu rybu" a trochu snad i marnivost „to budou fotky!" Jenže člověk míní a příroda mění. Siven se náhle začal vztekat a vyrážel zběsile do všech směrů okolo lodi. Při jednom z výpadů se jednoháček bez protihrotu uvolnil. Francouzské „mérde" prořízlo vzduch nad hladinou jezera jako prásknutí bičem. „Se la ví", utěšoval jsem Rolanda, pyšný na jednu z mála vět, které v jazyce žabožroutů znám.

Když Vám uteče velká, snad životní ryba, chvilku trvá, než Vás přejde lítost a vztek. Ale když ryby berou a stále je šance na dalšího obra, není čas na smutnění. Toho krásného odpoledne jsme ulovili ještě několik nádherných sivenů. Některým zářily ploutve jako oheň a hřbet měli lahvově zelený, jiní připomínali zbarvením spíše naše štiky. Žádný ze sivenů však neměřil více než metr a tak se pro fotografii trofejního sivena budeme muset do Dalton Trail Lodge vydat znovu.