Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Po pěti dnech rybaření v kanadském Yukonu jsem už přestával cítit záda. Měl jsem za sebou celodenní lov štik na jezerech, dvě výpravy na kanadské a aljašské řeky za lososy a nádherný den vyplněný lovem gigantických sivenů namaycush. Protože jsem v Kanadě mohl zůstat jen šest dnů, dával jsem do rybaření všechny své síly a ty už mi pomalu docházely. Pátého dne po večeři jsem vynechal večerní muškaření na břehu jezera před pensionem a raději relaxoval u barového pultu. Kanadské pivo Kokanee pojmenované stylově podle jezerní formy lososa nerka mi pomalu vracelo život do těla. „Co budeme dělat zítra – máme poslední den," zněla logická otázka, kterou položil Roland, Francouz, který se mnou rybařil v minulých dnech. „Jestli si chcete hezky zachytat a máte už dost velkých ryb, tak vás zítra mohu vzít na lipany. Teda na pořádný lipany.", zdůraznil majitel rybářského pensionu Dalton Trail Lodge, pan Hardy. „No jo, ale tady Roland není muškař", odtušil jsem. „Jestli chce, tak mu půjčím muškařské nádobíčko", ukončil diskusi Hardy a poplácal po zádech Rolanda, který se ani nezmohl na odpor.

A tak jsme se ráno nasoukali do brodicích kalhot a nastoupili do terénního auta, za kterým byla na vleku připravena velká motorová loď. Zamířili jsme k jezeru na úbočí hor, spustili loď na modrou jezerní hladinu a za chvíli jsme na plný plyn uháněli směrem k přítoku sevřenému mezi dvěma mohutnými skalními masivy. Pak Hardy zamířil ke břehu, na místo, kde byl porost smrkového lesa přerušený náplavami bílého štěrku. V jarních měsících, když tají sněhy v okolních horách, se tudy musela valit pořádná řeka, ale dnes se mezi kameny klikatilo jen několik potoků. Přistáli jsme u břehu a zamířili k ústí potoka. Přebrodil jsem se na druhou stranu a na čtrnáctku návazec navázal olivovou nymfu. Zatím se Roland na druhé straně potoka pokoušel sestavit muškařskou udici. Bez Hardyho pomoci by tam ale stál asi ještě dnes.
Nahodil jsem do potoka asi dva metry od ústí do jezera, a nechal nymfu unášet rychlým proudem. Nástraha pomalu klesala do hloubky, ale v jezeře dlouho nepobyla. Ucítil jsem ve šňůře známe krátké trhnutí a instinktivně zasekl. Ryba vyrazila na hloubku, ale i když kladla slušný odpor, po několika minutách jsem ji „odtrhl ode dna" a dovedl ke břehu. Nezarazila mne ani tak velikost lipana, jako jeho barva. Více než kilový lipan byl nádherně namodralý, stejně jako jezerní hladina. Břišní ploutve této ryby zdobily bílé proužky a jeho hřbetní ploutev byla opravdu nádherná. Zbavil jsem krasavce mušky a pustil jej na svobodu.
Zatím Roland s Hardyho pomocí poprvé nahodil muškařskou šňůru do vod jezera. Hardy se ukázal nejen jako vynikající průvodce, ale jako slušný instruktor muškaření. Po půl hodině už Roland celkem bez problémů nahazoval mušku do vzdálenosti okolo 10 metrů a podařilo se mu ulovit i pár lipanů délky okolo 40 cm. Já jsem v těsné blízkosti břehu ulovil za stejnou dobu 5 lipanů, ale žádný nebyl tak hezký jako ten první, právě naopak. Délka ryb postupně klesala od 50 cm k cca 40 cm. Vyměnil jsem nymfu za chrostíka z pírek CDC a po několika minutách bylo zřejmé, že zdejší lipani „jdou i na suchou". Nicméně první ulovený lipan mi svou velikostí snad chtěl naznačit, že v tomhle revíru bych si mohl chytit i obra délky okolo 60 cm. Vyměnil jsem tedy suchou mušku opět za nymfu a začal prochytávat partie dále od břehu jezera. Záběry přicházely i nadále, dojednoho však pouze z proudnice, kterou se potok ztrácel ve vlnách jezera. Se vzrůstající vzdáleností od břehu jezera klesala i úspěšnost záseků, nicméně právě dále od břehu se mi podařilo ulovit ještě několik lipanů délky téměř 50 cm.
Zatím se Roland stále zdokonaloval v ovládání muškařské výstroje a s úsměvem mi sdělil, že nechápe, proč jsou muškaři na své umění tak pyšní a proč těch ryb obvykle nenachytají více, když je to tak snadné. S úsměvem jsem žabožroutovi odpověděl, ať mi po návratu do Francie dá vědět, kolik ryb chytil při první vycházce k vodě a pak můžeme diskutovat dál.
Muškaření při ústí potoka do jezera bylo úžasné, ale po chvilce jsme zatoužili změnit loviště.
Hardy navrhl, že můžeme zajet k místu, kam ústí největší z jezerních přítoků, asi 30 metrů široká horská řeka. Lodí jsme byli na místě za deset minut.
Křišťálově čistá voda řeky zde vytvářela malou deltu zakončenou tyrkysově modrou zátokou. Uprostřed zátoky byla jáma hluboká přes deset metrů. Právě v těchto místech jsme čas od času zpozorovali čilý ruch u vodní hladiny. Desítky ryb tam sbíraly hmyz a občas bylo vidět i vyskočit rybku délky okolo 15 cm. „To jsou určitě malí lososi kokanee", poučil nás Hardy. "Touhle dobou se tu často zdržují, ale málokdy se podaří některého ulovit. Jsou to prckové, žádný nemá víc než 20 cm. Čas od času na ně zútočí velcí siveni namaycush, zkuste to prohodit", dodal. Roland, který si na dnešní výpravu přece jen přibalil s sebou i vláčecí prut, obratem navázal stříbrnou rotačku a začal prohazovat okolí hejna lososů. Já jsem prut třídy 5 AFTMA vyměnil za sedmičku a zkusil streamer. Mírný vítr mi příjemně nadlehčoval odhazovanou intermediální šňůru a streamer dopadal téměř 30 metrů od lodě. Kontakt s rybou však žádný.
Zato „Frantík" najednou zasekl, až se cívka na jeho navijáku protočila a v zápětí předvedl gymnastické vystoupení, které bych nazval „Žabožrout bojuje s vodními monstry". Kupodivu při těch téměř tanečních figurách nevypadl z lodě a díky nepochopitelné náklonnosti svatého Petra se mu ryba nevypnula. Na konci jeho udice byl nádherný siven namaycush. Bojoval na hloubce, ale podnikal dlouhé výpady do všech světových stran. Naštěstí se ryba vyhýbala blízkosti břehů a tak se nemohla zamotat do větví vyvrácených smrků. Roland koulel očima, jeho pravačka umdlévala, chvílemi jsem ho raději přidržoval za bundu, když už to vypadalo, že bude siven silnější… Po čtvrt hodince však ryba začala jevit známky únavy a to žabožrouta vybičovalo k poslednímu vzepětí sil. Metr po metru dostával rybu blíže k nám. V modravé hloubce pod lodí jsme poprvé uviděli tělo Rolandovy ryby. Nebyl sice „skoro tak dlouhý jako naše loď", jak se nám Roland snažil vysvětlit vzrušenou francouzštinou, ale macek to byl, to zase ano. Ještě před puštěním na svobodu jsme sivena změřili – poctivých 110 cm.
Roland si po gratulacích vyžádal oddychový čas a doplňoval ztracenou energii z našeho piknikového košíku, zatímco já přemlouval lipany z jednoho z písčitých ostrůvků v deltě řeky. Marně, ani záběr. Později mi Hardy vysvětlil, že řeka vytéká z extrémně studeného ledovcového jezera a ryby se do ní stahují většinou až koncem sezóny, kdy teplota vody mírně stoupne.

Po obědě na jednom z nejmalebnějších míst, která jsem kdy na svých rybářských výpravách viděl, jsme vyrazili proti proudu řeky. Na břehu byly spousty medvědích stop, ale huňáče jsme nepotkali žádného. Ostatně není divu, protože nám i širokému okolí Roland opakovaně a velmi hlasitě líčil „jaké to bylo, zdolat sivena, kterému do dvou metrů chybělo jen velmi málo…" Asi po půl hodině jsme dorazili k velkému jezeru, ze kterého vytékala naše řeka. Nádheru horské scenérie s ledovci na obzoru nám poněkud kalil silný protivítr. „Tak teď se ukaž ty muškaři", křičel jsem na Rolanda v poryvech větru, které doprovázelo hučení jezerního příboje. Roland se však jen usmál, jako by mi chtěl řici: „Žádný strach, dnes je můj den!" Jeho muška však dopadla jen 2 metry od břehu, do místa, kde se jezerní hladina pomalu rozbíhala, aby ji po několika dalších metrech pohltila řeka. I to však Frantíkovi stačilo a jeho muškařský prut se začal ohýbat pod výpady slušného lipana. „Svatý Petr asi není doma, nebo ho ten žabožrout něčím uplatil", napadlo mne a jal jsem se rovnat skóre. Byl to koncert. Silný vítr pravděpodobně přihnal ke břehu jezera spousty hmyzu a jiné potravy a v rozbouřené hladině jezera nás ryby asi vůbec neviděly. Buď jak buď, téměř na každý hod jsme měli rybu nebo alespoň záběr. Samí lipani a samí velcí. Hardy, který měl z těch muškařských orgií nelíčenou radost, nám zaznamenával skóre. Po dvou hodinách muškaření v silném protivětru se dostavila únava a když si žabožrout zasekl při náhozu mušku do hlavy - hned vedle ucha, dohodli jsme se, že v nejlepším je třeba přestat. Roland byl jedhohlasně prohlášen „hrdinou dne" a když Hardy zhodnotil náš odpolední muškařský maratón, získali jsme úžasné číslo: průměrná velikost ulovených lipanů – 47 cm! „Tak takovéhle chytání lipanů, to už si Rolande asi nikdy nezopakujem", řekl jsem vyčerpanému Frantíkovi, když jsem mu pomáhal nastoupit do lodě.

Poslední kanadský večer. Při celodenním rybaření, zvlášť za pořádného větru, člověku vytráví. Vychutnávali jsme s Rolandem losí steak a aniž kdokoli z nás něco plánoval, zamířili jsme po večeři k baru a pak rovnou k jezeru před pensiónem – co když tam na nás ještě čeká nějaký obří siven…?