Kanada - Yukon - Dalton Trail Lodge - Reportáže

Siven obrovský (Salvelinus namaycush) je impozantní ryba obývající aljašská a kanadská jezera. Vědecké-latinské druhové jméno pochází z názvu ryby užívaného kanadskými domorodci, Indiány. Český název je velmi výstižný, protože tento druh sivena dorůstá skutečně úctyhodných rozměrů, jak jsme se ostatně během červencové výpravy do kanadského teritoria Yukon mohli sami přesvědčit.
Lov trofejních sivenů probíhá zpravidla pod přísnou taktovkou aktuálního počasí. Siveni obrovští jsou obvykle nejaktivnější při teplotách vody kolem 10-12°C. Když v létě dosahuje voda vyšších teplot, přestávají aktivně lovit a vyhledávají chladnější vodu u studených přítoků nebo ve větších hloubkách. Není tedy divu, že rybáři, kteří se zaměřují na lov těchto ryb, se do teritoria Yukon vydávají především v červnu nebo v závěru sezóny, v září. Ale i v období vrcholného léta, kdy denní teploty mohou překračovat 30°C, se dají najít loviště, kde se voda jen zřídkakdy ohřeje nad 12°C. Jedná se o velká jezera a jezera nápájená ledovcovými potoky a řekami . V okolí Dalton Trail Lodge, kam směřovala naše červencová výprava, je takových jezer naštěstí hned několik a tak jsme na letiště ve Whitehorse přilétali s nadějí i odhodláním pokusit se při lovů sivenů obrovských o překonání magické hranice jednoho metru.

Ráno po našem příletu do Kanady nás přivítalo naprosté bezvětří a nízká oblačnost, ze které občas drobně zapršelo. Zatímco si vláčkaři naplánovali výpravu na štiky, muškařská část naší skupiny se hned na počátku shodla, že není čas ztrácet čas a proto jsme jako cílovou rybu zvolili rovnou sivena obrovského a to pokud možno takového, který svému názvu nezůstane nic dlužen. Když náš průvodce Wayne zjistil, že my tři jsme muškaři, připravení poměřit své síly, dovednosti i trpělivost s nekorunovaným králem zdejších jezer , prohlásil, že je dnes ideální počasí pro rybolov na největším místním jezeře – Kluane. Cesta autem s lodí na přívěsu trvala více než hodinu a během té doby nás Wayne potěšil sdělením, že aktuální teplota vody v Kluane je pro lov sivenů optimální, ba co více, minulý týden dostala dvojice britských rybářů několik metrových sivenů právě na tomto jezeře. Nejprve ulovili trofejního sivena tím nejefektivnějším, ale také nejnudnějším způsobem, tedy na trolling (přívlač za jedoucí lodí), pak skórovali při klasické přívlači na plandavky a wobblery a nakonec se jim podařilo ulovit ryby v kategorii 105-110 cm i na streamery driftované za lodí na potápivé šňůře. Trolling jsme rovnou zavrhli jako nejméně sportovní alternativu a poněkud zpupně jsme zvolili možná nejsportovnější , ale také zdaleka nejméně efektivní techniku lovu, tedy muškaření, resp. strýmrování. Wayne chladil naše nadšení konstatováním, že také můžeme celý den zůstat bez záběru, ale couvnout z našeho rozhodnutí už se nikomu z nás nechtělo.
Za vytrvalého mrholení jsme spustili loď na vodu a průvodce zamířil k nedalekému přítoku. Velká loď s kabinou a stokoňovým motorem letěla po klidné hladině jako šíp a za chvíli jsme u břehu rozeznali říční proud. V okolí přítoku se co chvíli u hladiny objevila velká ryba, zdálo se, že siveni zbírají nějaký hmyz. Rovněž echolot signalizoval, že na hloubce 5-15 m se co chvíli pohybují skupiny větších ryb. Asi hodinu jsme zkoušeli strýmrovat z lodě i z písčitého břehu, ale marně. Ryb bylo co chvíli kolem nás vidět dost, podle echolotu byly občas i přímo pod námi, ale o naše mušky se nezajímaly. Když nepomohla ani opakovaná výměna mušek a způsobu vedení nástrah ani přesuny podél přítoku, zavelel Wayne ke změně loviště.
Zatímco se loď skoro půl hodiny hnala na druhý břeh jezera, kde, jak praví základní rybářská poučka, jsou vždy větší ryby, užívali jsme si pohodlí kabiny a vychutnávali obsah našich obědových balíčků a temosek.
Když jsme dorazili na pláž tvořenou oblázky velikosti dětské hlavy, rozhodli jsme se rozdělit. Spolu s velkým Pavlem jsem vystoupil na břeh a zabrozeni po pás, postupovali jsme podél břehu a prohazovali v čisté vodě dobře viditelnou hranu, kde metrová mělčina mizela v modravé hlubině. Před námi se táhla do nedohledna břehová linie a my věděli, že na těch více než 100 kilometrech pobřeží na nás někde čekají naši siveni. Malej Pavel zůstal s průvodcem na lodi. Pomalu driftovali podél pobřeží a Pavel nahazoval z hloubky na hranu mělké vody. Z výše uvedeného vyplývá, že siveny jsme vlastně sevřeli do kleští, dostali jsme je pod tlak a úspěch byl jen otázkou času. Už po necelé hodině jsme zaznamenali první úlovky: já na sedmicentimetrový bílý strýmr chytil čtyřiceticentimetrového lipana a velkej Pavel na jednom z kamenitých výběžků ulovil na zatížený tmavý strýmr svého prvního sivena obrovského. Těch šedesát centimetrů nebylo sice nijak impozantních, ale byla to první hezká ryba. Po další hodině dostal velkej Pavel chuť na kafe, a protože malej Pavel hlásil několik neproměněných záběrů, vyměnil brození po pláži za lodní palubu. Průvodce Wayne mi pro štěstí půjčil jeden ze svých tarponových streamerů – téměř 20 cm dlouhou zelenobílou imitaci rybky s velkým okem a pak odrazil od břehu.

A tak jsem na té oblázkové pláži osiřel. Sto kilometrů dlouhý břeh jezera a já. A možná nějaký medvěd nebo los. Pomalu jsem postupoval podél pobřeží a proti mírnému vánku nahazoval tu zelenobílou obludu. Občas jsem na hladině zahlédl lipana, který se pásl na množství hmyzu nafoukaného ke břehu. A pak se to stalo. Snad po sté jsem nahodil strýmr za hranu mělčiny, nechal ho klesnout asi tři metry pod hladinu, dvakrát jsem zatažením zkrátil šňůru a když jsem hodlal pohyb strýmru zopakovat, narazil jsem na odpor. Asi jako když zaseknete do kmene stromu. Jenže hned po instinktivním záseku se kmen dal do pohybu a já věděl, že tohle bude pěkná ryba. Několikrát jsem přisekl s vědomím, že fluorcarbon 0,4 mm hned tak něco nepřetrhne a než jsem stačil dobrat šňůru do navijáku, ryba vyrazila na hloubku a šňůra zase letěla ven z cívky. Chvíli jsme se přetahovali na pětadvacetimetrovou délku šňůry, když náhle ryba změnila názor a nechala se celkem klidně přitáhnout až na hranu mělčiny. Zklamaně jsem si pomyslel, že to zase tak velká ryba nebude, ale to ta potvora jenom měnila taktiku. Namísto výpadů na hloubku začala náhle křížovat vlevo, vpravo, podél břehu. To už jsem při jedné z otoček zahlédl pod hladinout jeho zelenožluté tělo a věděl jsem, že to je siven a to už také ke břehu dorazila loď s Waynem a oba Pavly. Můj postoj v záklonu s devítkovým prutem ohnutým až k rukojeti signalizoval na dálku, že tahle ryba bude z rodu velkých. A byla.
Původně jsem chtěl zdolaného sivena vylovit sám uchopením za kořen ocasní ploutve, ale když mi ryba dvakrát projela na délku prutu mezi mnou a břehem, následně se mi pokusila dát jesle a nakonec se mi siven při uchopení za kořen ocasu vysmekl , tak jsem kapituloval a svolil k použití podběráku. Myslím, že si Wayne oddechl a ochotně mi rybu podebral. Byla krásná. Žádný hubeňour, ale baculatý siven s mohutnou hlavou, hnědozeleným hřbetem a žlutým břichem. Klečel jsem unavený, ale šťastný po pás ve vodě, držel rybu pod hladinou tak, aby mohla pohodlně dýchat a Wayne ji přeměřil. Poctivých 99 cm. Rychlé focení a chvíle obdivování nádherného tvora v křišťálově čisté vodě. Když jsem sivena nasměroval směrem na hloubku ani chvíli nezaváhal a vyrazil bez rozloučení do nekonečné plochy jezera Kluane.
Až večer na baru mi došlo, jak ta ryba byla velká a jaké jsem měl štěstí. Byla to již moje třetí výprava za siveny namaycush, ulovil jsem řadu velkých sivenů na přívlač, i na mušku jsem zdolal pár sivenů kolem 80 cm délky, ale tohle byla úplně jiná liga. „Víš, kolik metrovejch sivenů jsem viděl chytit za mouchu ze břehu za posledních 15 let?“, zeptal se mne Wayne po přípitku. A rovnou mi s úsměvem odpověděl: “Vím to úplně přesně. Jednoho, toho dnešního!“


V dalších dnech se počasí změnilo a namísto zatažené oblohy bylo úplně jasno. Větrné dny střídalo bezvětří a na úlovky velých sivenů v mělčinách podél pobřeží jsme si mohli nechat zajít chuť. Malé exempláře do 65 cm jsme občas ulovili, ale bylo zřejmé, že modrá obloha a ostré letní slunce se rybám nelíbí.
Třetí den se vrátili Petr a Pavel z dvoudenní výpravy na jedno ze vzdálenějších jezer, kde nocovali v lovecké chatě. Jejich úlovky štik i sivenů byly co do počtu impozantní a Pavel navíc trumfoval metrovým sivenem uloveným na strýmr vedený na potápivé šňůře za driftující lodí. Povzbuzeni jejich líčením lovu štik na hladinové nástrahy, fotografiemi sivenů a stáda bizonů pasoucích se na břehu jezera, rozhodli jsme se na jejich výpravu navázat. Zabalili jsme si pár lahví vína, oblečení a nástrahy na dvoudenní rybolov, průvodce Wayne pro nás nafasoval dvě kila steaků a vyrazili jsme do divočiny. Nejprve hodinu po silnici a pak další hodinu po štěrkové cestě, která zdánlivě nesmyslně vede kamsi do lesů na břeh jezera, kde nic není. Jenže ona to není tak docela pravda. Ta cesta sloužila při budování hydroelektrárny, resp. podzemního tunelu, který spojuje dvě ohromná jezera. A úplně na konci cesty, když minete několik cedulí konstatujících, že projíždíte mezi soukromými pozemky, se nachází téměř opuštěná indiánská osada. Žije zde pár staříků a mladí sem občas přijedou, když je nějaká slavnost nebo rodinná sešlost. Dál za osadou se cesta skoro ztrácí v lese, ale pokračuje. Pokračuje až tam, kde se za druhé světové války rozprostíralo záložní vojenské letiště, jedno z několika, která americká armáda narychlo budovala v letech, kdy hrozil útok Japonců na Aljašku.

Když před polednem spouštíme loď na klidnou hladinu jezera, rozhoduje Wayne, že nejprve zajedeme do srubu, tam vyložíme zásoby jídla, oblečení a vše, co nepotřebujeme pro rybaření, cestou se najíme a pak budeme prochytávat loviště asi deset kilometrů od srubu, tedy padesát kilometrů od místa, kde jsme zaparkovali auto.
A jak řekl, tak se i stalo. Kolem druhé odpolední zastavuje s lodí uprostřed jezera, na dohled od srubu, kde jsme před chvílí vyložili své zásoby. Když vidí v mých očích otazník, tak se průvodce jen usměje a ukazuje na echolot. Na slepé mapě jezera je skrumáž bodů označujících úlovky z předchozích dnů a týdnů. „Tady, přímo uprostřed jezera se dno zvedá ze čtyřicetimetrové hloubky a vytváří kopec, místy je hloubka jen kolem dvaceti metrů. A tenhle podvodní vršek se táhne až támhle k tomu výběžku“, ukazuje Wayne asi pět kilometrů před příď. „Je skoro bezvětří, ale trochu to driftovat bude. Já se budu snažit držet loď pokud možno nad vrcholem toho podvodního hřebínku a vy se snažte dostat nástrahy na hloubku, nejlépe ke dnu. Teď po poledni budou siveni ještě u dna, ale je možné, že večer, když se slunce trochu skloní k obzoru, tak vyjedou blíže k hladině“, popisuje Wayne strategii příštích hodin lovu. To se řeklo snadno a Saša chytající na přídí své gumové rybky dostal ke dnu během pár vteřín, ale já s Pavlem jsme museli čekat dlouhé minuty, než potápivá šňůra dopravila naše strýmry do hloubky několika metrů. Pavlova rychle potápivá šňůra změřuje od lodní zádi šikmo do hlubin, odhadujeme, že se jeho muška může pohybovat někde v 7-10 metrech. Já používám plovoucí šňůru s rychle potápivým koncem délky sedm metrů.
Vyhazuji postupně do vod jezera skoro celou délku šňůry a moje muška se tak pohybuje asi 20 m za lodí na hloubce 5-7 m. Jenže ještě než stačím šňůru došponovat, hlásí Saša záběr a v zápětí zasekává. Ryba se drží u dna, Saša ji ostatně ani nechce nijak rychle rvát k hladině – pro siveny zaseklé na hloubce je dobré, když jim rybář při zdolávání poskytne dost času pro postupné vyrovnání tlaku. Přeci jen se v případě trofejních sivenů obrovských v oligotrofních jezerech jedná o pomalu rostoucí ryby 20-50 let staré. Navíc populace sivenů v severských jezerech je velmi křehká a nepočetná, kromě čistě etických je zde tedy i celá řada dalších důvodů, proč se k těmto rybám chovat s extrémní opatrností. Asi deset minut se Saša přetahuje se sivenem, mezi tím Wayne připravuje podběrák a žádá nás, abychom si připravili foťáky, rybu po vylovení rychle vyfotili a hned pak vrátili zpět do vody. „Na palubě žádné zdržování, jen dvě tři fotky, změřit a do minutky ať je siven zase ve vodě. Jsou to rybí babičky staré zhruba tak jako vy, tak se k nim chovejte pěkně uctivě a opatrně“, rozdává Wayne povely. Protože jsme všichni ženatí a zvyklí poslouchat, tak instrukce respektujeme a za chvilku je siven délky 85 cm zpátky v jezeře.

Gratulujeme lovci a opět nahazujeme. Je téměř bezvětří a loď jen velmi pomalu driftuje po hladině, která je jak zrcadlo. Navazují červenobílý strýmr-redhead neboli karkulku délky 15 cm. Nahazuji strýmr pátr metrů vedle lodě, chvíli se bavím pozorováním mušky, která se v křšťálově čisté jezerní vodě při každém zatažení šňůry krásně zavlni. Přeji mušce hodně štěstí a skoro mám pocit, že na mne ta potvora mrkla tím velkým nalepeným okem. Pak už jen uvolňuji metry šňůry a sleduji, jak se noří do hlubiny za lodí. Minuty ubíhají, desítky minut ubíhají. Nic se neděje a tak si to nicnedělání s Pavlem zpestřujeme občasným zatažením za šňůru. Poklimbávám sedíc na bortu a představuji si, jak se při zatažení šňůry strýmr na konci udice asi zavlní, což vydráždí sivena nedůvěřivě sledujícího mušku a ten se z rozevřenou tlamou vrhne... „Ty vole, to byla prda,“ uteklo mi bezděky po té, co mi cosi vytrhlo šňůru z ruky. Rychle dobírám šňůru, ale na konci už cítím jen mírný odpor mušky.
„Mám, mám“, ozývá se z přídě a Saša s prutem zdviženým nad hlavou přisekává rybu, která klade odpor kdesi dvacet metrů pod námi. Už se chystáme stáhnout naše muškařské udice, když nás Saša uklidňuje, že ryba je malá a že ji v pohodě udrží pod lodí tak, aby jsme se nezamotali. A po pár minutách skutečně vytahuje na hladinu malého, ale krásně zelenooranžově zbarveného sivena délky 62 cm.
Jen co Sašův siven mizí opět v hlubině, se mi cosi pokusilo opět vytrhnout šňůru z ruky. Tentokrát jsem však nezaspal, šňůru jsem nepustil a naopak energicky přisekávámám, opírám se do prutu a šponuji šňůru, která směřuje šikmo za loď. Ryba klade rázný odpor a bojuje u dna asi dvacet metrů za lodí. Nastavuji brzdu navijáku a vychutnávám si ten krásný tah, který neumdlévá, právě naopak. Ryba si bere další metry šňůry a po chvilce už očky pruty projíždí i první metry backingu. Je to úplně jiný souboj, úplně jiné chování velkého sivena, než před dvěma dny. Žádné dlouhé výpady, ale konstantní tah ke dnu. Asi po třech minutách přestává ryba vymotávat podklad a za chvilku se mi daří navinout první metry šňůry. Pomalu, ale jistě se ryba ocitá přímo pod lodí. Wayne startuje motor a pojiždí s lodí tak, aby se šňůra nedostala pod loď. Minuty běží, metry šňůry se pomalu dostávají do navijáku, ohnutý muškařský prut vrže v rukojeti a začínají mne bolet záda. Když se objevuje potápivá část šňůry, což znamená, že ryba je asi sedm metrů pod hladinou, přichází výpad a siven se rychle vrací ke dnu. Cítím, jak kdesi více než dvacet metrů pod lodí škube hlavou, možná se točí kolem své osy, jezdí v kruzích. Čaš běží a já opět získávám zpět do navijáku šňůru. Hezky metr po metru. Najednou to jde snadno, ale když už rozeznáváme pod lodí obrysy ryby a bílé lemy břišních ploutví, přichází další výpad. Opět až ke dnu. Tentokrát tam rybu nenechávám odpočinout a pěkně metr po metru ji směřuji zpátky k lodi. Když se ocitá asi tři metry pod lodí, připraví mi výpadem pod lodí horkou chvilku, ale včas jsem špičku prutu narval co nejhlouběji pod hladinu, obešel jsem motor a pak už siven najel přímo do podběráku, který, kde se vzal, tu se se vzal, nastavil Wayne přesně tam, kde měl být.
Trochu se mi klepou ruce, o něco více mne bolí záda, ale mám radost a ještě větší radost má Wayne, který mi pořád opakuje, že mám fakt štěstí. Metr ukáže 104 cm, uzávěrka foťáku párkrát cvakne a pak už mohutný siven mizí do hloubky.

Následující lov štik v mělké zátoce s hladinovými nástrahami si užívám hlavně v roli fotografa a diváka. Štiky útočí na poppy, na imitace žab i na běžné strýmry a třpytky. Nejsou nijak velké, většina je kolem 70 cm, ale dvě devadesátky se nám mezi nima najít podařilo. Ale hlavně to byla skvělá zábava.
Po sedmé večerní přijíždíme zpět k chatě. Koupel v zátoce pod chatou je velmi osvěžující , ale po pár tempech ve studené vodě se raději vracím na břeh. Společně si s výhledem na bouřkový mrak postupující nad jezerem vychutnáváme italské primitivo, Wayne servíruje nádherně vonící půlkilové steaky s opečeným bramborem, žebravé sojky a veverky navyklé na krmení posedávají na stromech kolem chaty a je nám skvěle. Jen jsme dojedli, mrak nad jezerem si to namířil přímo k naší chatě, zdvihl se vítr a přišla krátká sprška. Ale stejně rychle, jak přišel, ten mrak zase zmizel, nechal za sebou jen duhu a my čtyři si užíváme nádherný večer.

Ráno nás budí za rozbřesku vůně pečené slaniny. S Waynem jsme se dohodli, že si raději přivstaneme, vyjedeme rybařit brzy ráno, dokud bude slunce nízko nad obzorem a kolem poledne vyrazíme zpět k autu. Předpověď počasí slibuje na dnešek 30°C, uplné bezvětří a odpoledne riziko bouřek. Po snídani jedeme nejprve vyzkoušet muškaření a přívlač z mělčin v severní části jezera, ale zde neslavíme žádné velké úspěchy. Brodít se písčinou, kde je hloubka kolem metru, zatímco břehy jezera se táhnou několik kilometrů od nás je zvlášní pocit. Mezi porosty rdesna občas zahlédneme štiku, ale na nástrahy žádná nereaguje a teprve když dobrodíme až k ní, tak neochotně odpluje dohloubky. To na dalším lovišti jsou štiky mnohem aktivnější . Za necelou hodinu jsme jich tam zdolali asi třicet, ale žádná neměla přes 80 cm.
S pocitem, že štiky jsme si zachytali dostatečně, se přesouváme na místo, kde jsem včera ulovil velkého sivena. Lehký vánek posouvá loď podél podvodního kopce a my volíme stejnou taktiku jako včera. Netrvá dlouho a Saša hlásí na 18-centimetrovou gumovou rybku první záběr a pak další a další. Na palubě nám postupně představuje siveny obrovské-namaycush 60 cm, 96 cm, 98 cm a 109 cm! A když Pavel skoruje sivenem délky 105 cm, který atakoval jeho patnácticentimetrový hnědý stýmr, propuká na lodí všeobecné veselí. Wayne úplně září štěstím, vždyť si trofejního sivena chytil každý z nás! Shodujeme se, že v nejlepším je třeba přestat, další velké siveny už ulovit nepotřebujeme a raději zdejším gigantům dopřejeme klidný letní den.

Blíží se poledne, hladina jezera je jako zrcadlo, z dálky se ozývá volání potáplice a na nás v dalších dnech čekají další jezera v divočině kanadského Yukonu. Ale o těch zase někdy příště.