Keňa - keňské pobřeží - Reportáže

Do Mombasy jsme přiletěli v první polovině prosince a po ubytovaní v hotelu jsem se hned snažili kontaktovat majitele lodí Waltra Bruna, Švýcara, který už třetí desetiletí provozuje Deep Sea Fishing u městečka Mtwapa, ležícího asi 40 km severně od Mombasy. Po krátké domluvě jsme objednali hned na druhý den loď na první ranní vyjížďku.
Ráno nás Walter vyzvedl v hotelu, po cestě přibral ještě jeden manželský pár z Rakouska a po neuvěřitelně rozbité cestě nás dovezl do svého domu na svahu zátoky Mtwapa Creek. Dole pod domem byly zakotveny tři lodě a pro nás připravil na tento den loď Nala. Walter ještě zkontrolaval chladicí box s nástrahami a přenechal nás dvoučlenné domorodé posádce.
Cesta zátokou na volné moře trvala asi čtvrt hodiny během níž lodník připravil pruty a nástrahy. Na Pennellův systém dvou háčků upevnil mrtvou asi 30 cm dlouhou štíhlou rybu a pomocí nesplétané příze ji velice pečlivě „proštepoval„, aby ji zabírající ryba nemohla strhnout. Dříve používali na prošití provázek, ale pak rybka nepřirozeně ztuhla. Konečně jsme se dostali na volné moře z dosahu vodních trav plovoucích v okolí útesů a lodník postupně nastražil 7 prutů s nástrahami pro trolling. Vedle 4 prutů s mrtvou rybou na větší ryby, nastražil i menší nástrahy na lov bonit a barracud. Jednu nastraženou rybu připevnil na downriger a spustil do dvanáctimetrové hloubky.
Z oceánu foukal silnější vítr a vlny byly krátké a tak vysoké, že nám občas mizela z dohledu loď Baloo s Rakušany, křižující asi půl kilometru od nás. Kapitán hledal hejna ryb podle shluku racků a v prvních dvou hodinách jsme na malou plastovou chobotničku chytili 2 tuňáčky albacore. Pomalu jsme ochabovali v naší pozornosti, tak jsem se přestěhoval nahoru na vyvýšenou palubu ke kapitánovi, odkud je přece jenom lepší výhled a výfukové plyny z letitého motoru jsou méně cítit. Zdálo se mi, že jsem viděl hřbetní ploutev mečouna asi 100 metrů na pravoboku a než jsem to řekl kapitánovi, už prudce točil kormidlem, aby se vrátil, protože viděl to co já. Zkřížili jsme mečounovi dráhu, ten chvíli sledoval jednu z našich nástrah, ale pak se zase propadl do hloubky. Čas plynul bez záběru a čtyřhodinová vyjížďka pomalu končila.
Na zpáteční cestě pozorujeme domorodé rybáře, jak zatahují mělčinu v ústí Mtwapa Creek obrovskou sítí a jejich způsob práce se sítí se moc neliší od výlovu na našich rybnících.
Po návratu do zátoky jsme zjistili, že jsme dopadli lépe než na lodi loď Baloo, ti neměli kontakt s rybou a viděli jen jednoho velkého mečouna, jak sleduje jejich nástrahy.
Při cestě do hotelu se bavíme s Waltrem o letošní rybářské sezóně, která prý kopíruje nestále počasí a časté změny směru větrů a úlovky jsou nejisté. Rakušané hned na první vyjížďce chytili krásného plachetníka a teď už třetí vyjížďku jsou bez záběru.
Domlouvám se s Walterem na další vyjížďku po návratu ze safari, bude zkoušet sehnat někoho, kdo by se podělil se mnou o náklady a platili bychom loď napůl.
Druhý den po návratu ze safari mi telefonuje Walter, že se mohu připojit k manželskému páru Švýcarů, a tak další den ráno vyrážím opět na ryby, tentokrát sám, bez ženy. Se Švýcary jsem si moc nepokecal, byli odněkud z frankofonního kantonu a anglicky ani německy neuměli. Jinak i během této vyjížďky vše probíhá jak má, práce posádky je profesionální, jen ryby se málo zajímajímají o naše nástrahy. Jeden plachetník sice na třetí pokus dobere nástrahu, zásek se zdá sedí, ale asi po minutě a pár výskocích se osvobozuje a my se vracíme k molu bez ryby.
Odpoledne se domlouvám s místními beach boys na pronájmu lodi, před lety jsem byl spokojen, a když jsem vysmlouval dvoutřetinovou cenu oproti Walterovi, tak jsme si plácli a zaplatil jsem zálohu. Jeden z beach boys, Bingo, mi říkal, že nějaký Angličan hledá taky parťáka na loď a ukazuje mi ho, jak sedí v plážovém baru a popíjí pivo. Přisedl jsem, dal si taky pivo a dohodli jsme se, že tedy spolu vyrazíme na ryby. Stevova londýnská výslovnost byla hrozná, ale když chtěl, tak jsem mu rozuměl.
Příští ráno jsme se sešli v půl osmé na pláži a protože byl odliv, tak nás dovezli člunem vydlabaným z jednoho kmenu k rybářské lodi kotvící asi kilometr daleko u útesu, loď byla menší než jsou Walterovy lodě, ale měla dva skoro nové benzínové čtyřicetikoňové motory. Posádku tvořili dva muslimové v typických čepičkách a s obstojnou angličtinou. Pomalu jsme se sunuli mělkou lagunou až k ústí Mtwapa Creek, kde je útes přerušen a během odlivu je to jediné místo, kde lze projet na volné moře. Zde jsme stočili zpět na jih a nastražili pruty. Na posádce bylo vidět, že to umí a nedělají poprvé, my jsme zatím losovali se Stevem, kdo bude zdolávat první rybu. Asi po hodině přichází záběr, lodník povoluje vlasec, a když ryba pořádně uchopí nástrahu, tak zasekává. Asi 200 metrů za lodí vyskakuje dorado – zlak nachový. Steve zdolává rybu a já s lodníkem stahujeme nejbližší pruty, aby se nám do nich ryba nezamotala. Kapitán zastavuje loď a gafuje rybu. Dorado září jasně zlatou barvou, a tak fotografuji, než ta nádhera pohasne v umírajícím těle.
Lodník opět nastražuje pruty a vyrážíme vstříc dalším záběrům. Jenže už žádný záběr nepřichází, kapitán říká, že 4 hodiny jsou málo, že by potřeboval zajet dál na moře. Omlouvá se nám, že jsme chytili jen jednu rybu a nabízí nám další vyjížďku, tentokrát bez zprostřekování od beach boys. Cena by byla už pod polovinou Walterovy ceny, jen bychom museli nasednout na loď v Mtwapa Creek, aby nás neviděli beach boys, protože by mu příště nedomlouvali vyjížďky na plážích u hotelů. Business je tvrdý všude...
Steve odjíždí do Serengeti na safari a já se domlouvám s Waltrem, že zkusím chytání ze dna na přirozenou nástrahu. Opět jsem na molu, tentokrát pro mne připravil 9 metrů dlouhou štíhlou loď ve tvaru benátské gondoly s pětadvacetikoňovým motorem. V lodi sedí David, který se o mne bude starat, jsou tam i chladicí boxy, jeden na nástrahy a druhý na nápoje, protože loď nemá stříšku, a tak se nám asi budou hodit. David odvazuje lano, startuje motor a směřuje na volné moře. Já mezitím připravuji ruční šňůry pro lov ze dna, kmenový vlasec je 1mm silný a návazec vážu z vlasce o tři desetiny tenčího. Olovo 200 g a háček 2/0. David připravuje nástrahy na trolling, protože prý pojedeme asi hodinu na místo vhodné pro lov ze dna. V bortu lodi jsou otvory, do kterých zasunuje trollingové pruty třídy 30lb a nástrahy vypouští asi 50 metrů za loď. Vláčíme jen ryby nastražené na Pennelově systému, bez přídavných dráždidel, prý je to na barracudu účinnější.
Po hodině dorážíme na zvolené místo. David kotví loď pomocí ohromného žulového kvádru uvázaného na čtyřicetimetrovém laně. Z chladicího boxu vyndává asi třičtvrtěmetrovou chobotnici a tělo řeže ji na proužky 1,5 cm široké a 10 cm dlouhé. Dvojitým provlečením nastražuje proužek z chobotnice na háček a už spouštíme nástrahy ke dnu do dvacetimetrové hloubky. Hned po dopadu je cítit škubání, ale až na třetí, čtvrtý pokus se mi daří zaseknout rybu. Moc se nebrání a za chvíli je v lodi asi 30cm rybka. Další nahození, další záběry, ale nic většího. Pak najednou prudký záběr a zdolávám rybu, která se nechce odlepit ode dna. Nakonec silný vlasec vítězí a v lodi je krásně červený kranas. Po chvíli záběry ustávají, a tak měníme stanoviště. Opět spouštím nástrahu ke dnu, ale za chvíli váznu a trhám sestavu. Navazuji znovu, tentokrát vše jen na kmenový návazec. Jenže nemám žádné záběry. Je to jasné – vlasec je moc silný. Mám sebou svůj prut, teleskop 2,4 m, vrhací zátěž 50 g a větší smekací naviják naviják s pětatřicítkou. Nastražuji chobotnici, mám ale menší háček, tak půlím nástrahu, aby byla trochu kratší a hlavně tenčí.
Spouštím nástrahu na dno a hned přichází záběr. Přisekávám a na háčku bojuje ryba, se kterou má prut opravdu co dělat. Po chvíli se mi daří navinout pár metrů vlasce a za další chvíli mi David vylovuje menší palometu. Co nahození, to záběr. Prut je ohnutý a trvá vždy dlouho, než se mi daří dostat rybu ode dna a pak ještě bojuje ve sloupci a bere si metry vlasce přes brzdu navijáku. Konečně zdolávám ryby, které prověřují kvalitu prutu, který je ohnutý téměř do kruhu. Prut drží, ale smekací naviják je na tom špatně. Je to model s černým plastovým tělem velikosti „80„. Slunce rozpaluje plast, ten měkne a roztahuje se, mechanické vůle, které jsou nutné pro správný chod, se změnšují a celý naviják se kroutí. Musím pumtovat a navíjet s co nejmenším napnutím vlasce.
David ukazuje na hodinky, je čas se vrátit, zrovna když jsem přišel na to, co to chce. Alespoň ta poslední hodina keňského rybolovu stála za to. Trolling na zpáteční cestě nám nepřinesl žádný záběr, a tak ten krásný kranas na mém teleskopu byla poslední ryba. Jako bakšiš dávám Davidovi můj prut s navijákem, zbylá olůvka a háčky - již nikdy do tropů bez mého oblíbeného celokovového multiplikátoru!
Loučím se s Davidem a diskutujeme ještě s Walterem během zpáteční cesty, proč před osmi lety jsme chytili za vyjížďku 8 až 10 ryb a letos je to tak špatné. Říkal, že je to zřejmě vliv globálních změn počasí, vždy byla nejlepší sezóna na plachetníky a mečouny v Keni od listopadu do března a tento rok to bylo v červenci.
Po 14 dnech od našeho návratu do Evropy mám v elektronické poště zprávu a fotografie od Waltra: po našem odjezdu se počasí uklidnilo a za týden na to nezůstal žádný jeho zákazník bez pěkného plachetníka a během týdne chytili i dva pruhované a tři černé mečouny. Kdo umí, ten umí ( já asi ne...).
No a příště když nebudou brát mečouni a plachetníci? Budu mít sebou kratší 15lb- prut, můj oblíbený multiplikátor s 30lb-pletenkou, vlasec na návazce od třícítky do padesátky. Ryby na korálových útesech nejsou slepé a tlustý vlasec je v hloubkách s dobrou viditelností plaší ( ostatně stejnou zkušenost mám i z Norska při lovu polaků v hloubkách do 30-40 metrů ). Lov ze dna s jemným nářadím je zde pole neorané.