Keňa - keňské pobřeží - Reportáže

V polovině listopadu jsme přistáli v Mombase, druhém největším městě Keni a největším přístavu. Naším hlavním cílem v této zemi bylo safari, rybaření jsme tentokrát odsunuli až na druhé místo. Problémem samostatně cestujícího rybáře je nutnost najmout si celou loď, což je finančně dosti náročné. Měli jsme s sebou několik adres na vyhlášené rybářské kluby v Malindi, které bylo vzdáleno asi 130 km od našeho hotelu. Hned druhý den jsme zkoušeli telefonicky objednat místo, ale lodě byly kompletně obsazeny a v kanceláři klubu nám nedávali velkou naději, že se někde jedno nebo dvě místa uvolní. V hotelu, kde jsme byli ubytováni, nabízeli také možnost rybaření na volném moři za přijatelné ceny. Jenom čtyři hodiny rybaření se nám sice zdály trochu málo pro lov mečounů, protože většina klubů doporučuje jedenáctihodinové vyjížďky. Nicméně jsme objednali dvě místa na lodi s tím, že musíme počkat, jestli se najdou další zájemci na doplnění potřebného počtu čtyř rybářů. Druhý den jsme měli místo potvrzeno a nakonec bylo uplatněno pravidlo, že tři rybáři na lodi stačí.

Příští den ráno v půl osmé nás vyzvedl v hotelu mikrobus a asi po deseti minutách jsme přijeli do přístavu, kde kotvily čtyři rybářské lodi určené pro trolling a několik dalších pro potápěče. Nastoupili jsme na pěkně vybavenou loď a ptali jsme se po třetím do party, ale ten to nakonec vzdal ze zdravotních důvodů - africká kuchyně přináší mnoha lidem problémy.

Posádka lodi, kapitán a dva plavčíci, tvořila sehraný tým, který nám během čtyř hodin předvedl vše, co může Indický oceán u zátoky Mtwapa Creek v tuto roční a denní dobu nabídnout. Jakmile jsme se dostali na hloubku asi deseti metrů, začali plavčíci připravovat jednotlivé pruty. Na multiplikátorech měli relativně silné vlasce, aby při zdolávání větších ryb nemohlo dojít k jejich přetržení. Nejdříve nastražili pruty pro lov bonita, jak zde všeobecně nazývají tuňáky nepravé, skvrnité a pruhované. Tuňák je zde velmi hojný a díky své dravosti je vděčným objektem zájmu rybářů. Jako nástraha se používají plastové copy - olihně různých barev ve velikosti asi 8 cm s jednoháčkem 2/0. To už jsme vyjeli ze zátoky, přejeli hranu korálového útesu, za nímž dno prudce klesá až do hloubky 200 m. Kapitán ze svého vyvýšeného můstku naváděl loď mezi lovící hejna tuňáků, která jsou poměrně dobře zjistitelná podle velkého množství rybáků, kteří loví drobné rybky ze vzduchu. Hladina se doslova vaří a mnoho rybiček zřejmě neunikne (zespodu hejna tuňáků, shora draví rybáci). Během půl hodiny jsme nachytali asi patnáct ryb v průměrné délce 60 cm. Část z nich plavčíci použili jako nástrahu na větší ryby. Z břišní části tuňáka vyříznou pásek kůže s masem o šířce dvou centimetrů a délce asi 25 cm a našijí na háček 4/0. Před tuto nástrahu ještě namontují plastikový cop a asi jeden a půl metru před tuto nástrahu dráždidlo s lopatkami po straně, které má rybu vydráždit k útoku na vlastní nástrahu. Tuto soustavu nastražili na dva pruty, které umístili na boky lodi a pomocí ráhen vysunuli asi 10 metrů mimo osu lodi a nástrahy vláčeli asi 80 metrů za lodí. Na nejsilnější prut nastražili celého tuňáka se dvěma háčky o velikosti 10 centimetrů a pomocí zařízení pro hlubinnou přívlač s desetikilovým olovem ho vypustili do hloubky asi 15 metrů.

Po půl hodině přišel záběr na pravý prut, ryba po záseku vyskočila několikrát z vody. Je to pěkná koryféna (dorado, zlak nachový) a po chvilce leží v lodi. Plavčík vyměnil nástrahu a použil větší modrobílou chobotničku. Chvíli trvalo, než ryba na tuto novou nástrahu zabrala. Byla trochu větší, ale na silném vlasci neměla moc šancí, a tak ji za chvíli vytahujeme do lodi. Byl to krásný soltýn - barakuda o délce 120 cm.

Moře je dost rozbouřené, občas jsou vidět létající ryby, jak přeletují z vlny na vlnu. Kapitán nám ukazuje obrovskou želvu a delfíny. Pak přichází opět záběr na cár ryby, nad hladinu vyskočí krásný plachetník (sailfish), ale vypíná se. Plavčík nastražuje nový „cár“. Čtyřhodinová vyjížďka už pomalu končí, když zabere další koryféna. Je větší než ta první a má jiné zabarvení - krásný odstín bronzové a zlatavé barvy s modrými a červenými tečkami. Ještě vylovujeme několik tuňáků a jsme zpátky v přístavu. Na moře se ale určitě vrátíme.

V hotelu se pokoušíme objednat další vyjížďku, ale zatím nám ji nepotvrzují. Odlétáme na pár dní do Nairobi a do Serengeti na safari. Před tím využíváme nabídky místních beach boys a objednáváme u nich loď na příští týden až se vrátíme ze safari. V hotelu nás varovali, že to může být riskantní, ale co bychom pro ryby neudělali.

Ráno po návratu ze safari čekám na pláži, zda přijdu o zálohu nebo jestli opravdu pojedu na ryby. Jedu tentokrát sám, moje manželka nenašla odvahu nastoupit na loď, která už asi hodně zažila a o niž se její majitel příliš nestará. Na lodi je vše hodně opotřebované, pruty a navijáky jsou v žalostném stavu. Loď měla sice dva předepsané přívěsné motory, ale jen jeden byl funkční. Posádku tvoří dva domorodci arabského původu. Kapitánova angličtina je na stejné úrovni jako moje, a tak netrpíme komplexy a komunikace nevázne. Scénář je v podstatě stejný, jen na lodi chybí zařízení pro hlubinný trolling. Chytíme pár tuňáků a několik whitefish, což je zřejmě název pro vidlatku skvrnitou, která má podstatně menší tlamu velký háček většinou mine. Tuňáky chytáme na vlasec uvázaný k lodi, s nastraženým obvyklým plastovým copem. Je to zase něco jiného než zdolávání ryb prutem. Kapitán nastražuje rybí cáry na boční pruty a na další prut, který je v ose lodi. Vjíždíme do hejna ryb, protože postupně přichází záběr na levý, pak na prostřední a nakonec na pravý prut s nastraženým cárem. Zásek a ryba visí na pravém prutu. Brzda navijáku trochu zlobí, ale i tak je za chvíli asi 130 cm dlouhá ryba v lodi. S názvy některých ryb je to trochu složitější - domorodci ji nazývají kingfish, ale je to makrelovec - wahoo.

Ještě jeden záběr od plachetníka, chvilka zdolávání, ale tato ryba se poměrně těžko zasekává a po několika krásných přemetech uniká. Další záběr a na udici je kapitální jehlice okolo 120 cm. To už připlouváme k pláži, kde se k lodi sbíhají beach boys a loudí na posádce ryby. Ulovené ryby jsou majetkem lovce a já jsem chtěl ryby nechat kapitánovi, aby něco vydělal jejich prodejem. Proto kapitán oznamuje, že jsme chytili jen jednoho tuňáka, kterého si necháme v hotelu připravit k večeři.

Nejen já, ale i kapitán má radost, že jsme chytili pěkné ryby, minule prý nechytili skoro nic. A tak vedle obvyklého bakšiše mu ještě dávám svou košili, protože to triko, které má na sobě už stěží drží pohromadě.

Předposlední den před návratem do Evropy nastupujeme na loď tři -Švýcar Heinz, Francouz Franck a já. Posádku tvoří šéf základny, Angličan John a dva domorodci. Je to opravdu mezinárodní posádka, komunikuje se anglicky, německy, francouzsky a svahilsky. Nemáme štěstí s lodí, servo kormidla se zaseklo ještě u mola, a tak přesedáme na nejlepší a největší loď tohoto rybářského klubu jménem Solitaire. Kapitán se omlouvá za zdržení a tváří se starostlivě, protože počasí se úplně změnilo. Nefouká vítr, oceán je jako zrcadlo a čeří jej jen křižující rybářské lodi a dřevěné čluny domorodců.

Posádka právě straží na tuňáky a na žraloka, když přichází další smůla. Při manipulaci se zařízením pro hlubinný trolling padá celé zařízení včetně navijáku do čtyřicetimetrové hloubky.Posádka trochu znervózněla, protože chtěla u ústí zátoky ulovit žraloka. Jakmile jsme chytili dalšího tuňáka, použijí ho jako živou nástražní „rybičku“ a asi půl hodiny pomalu kroužíme v ústí zátoky, ale žraloci, kterých tu prý včera bylo plno, nikde. Jakmile tuňák přestává sám plavat, měníme nástrahy a zkoušíme zase normální trolling, ale vzhledem k bezvětří jsme bez záběru. Slyšíme radiovou komunikaci kapitána s dalšími dvěma loděmi, záběrů mají také málo, dostávají ryby jen z hloubky.

Polovina času je za námi a stále žádná větší ryba. Kapitánova hrdost je trošku nalomena, chce nás navést na pěknou rybu, a tak obrací loď na volné moře směrem na jih. Posádka vybírá z pestré palety nástrah tajné zbraně.

Na jeden prut připínají 30 cm Rapalu, na druhý stejně velkou plastovou červenočernou chobotnici, na další našívají tuňáka s dvěma jednoháky. Nastraženého tuňáka vypouštějí asi 100 metrů za loď a pokračují ve stejném kurzu.

Asi po půl hodině se naviják na prutu s nastraženým tuňákem roztočí do neskutečných obrátek, kapitán přidává plný plyn a loď vyráží plnou rychlostí směrem od zabírající ryby. Po několika tvrdých zásecích je ryba pevně zaseknuta a třikrát vyskakuje z vody asi ve vzdálenosti 250 metrů. Je to krásný exemplář černého mečouna, a kapitán říká, že teď máme na hodinu o zábavu postaráno. Ryba si bere ještě pár desítek metrů vlasce a krouží nyní asi 400 metrů od lodi. Teď už vše záleží na sehranosti posádky. Dokud je ryba dál od lodi, je celkem klid, ale když je zdolávaný mečoun kousek od zádi, začíná drama.

Oba plavčíci připravují vylovovací gaf - ve třímetrové násadě je zaklesnut ocelový hák s rozpětím asi 25 centimetrů a se sklopným zpětným hrotem. Hák je přivázán na laně uvázaném k lodi. Kapitán opouští svůj můstek a řídí loď z paralelního kormidelního kola na zádi paluby, aby ve vhodné chvíli pomohl při vylovení. Plavčíci navádějí rybu na levobok a na druhý pokus se jim daří mečouna bezpečně gafovat. Po zaseknutí se hák uvolňuje z násady a ryba teď visí na vlasci a na laně. Kapitán si navléká rukavice a bere rybu za meč a ve třech se jim daří dostat rybu do lodi. Rybu musí pevně držet, protože půlmetrovým mečem by mohla někoho nebezpečně zranit. Všichni máme radost, že i přes nepřízeň počasí máme kapitální úlovek. Dopadli jsme lépe než kolegové na starší lodi Sea Lord, kterým zabrala velká ryba na hloubce blízko lodi, ale rozjela se pod ni a vlasec se buď přetrhl nebo byl přeseknut lopatkou lodního šroubu.

Plavčík vytahuje na ráhno černou, bíle lemovanou vlajku na znamení úlovku černého mečouna a my už připíjíme skleničkou brandy na úspěšný lov. Po návratu do přístavu kapitán váží mečouna - má 71 kg. Následuje už jen několik fotografií na památku a loučení.

Rybaření v Keni předčilo naše očekávání. Chytili jsme 8 druhů ryb, přičemž poslední den s úlovkem mečouna byl fantastický. Je to však trochu jiné chytání, než jaké běžně preferujeme, kdy rybu od začátku do konce lovíme sami. Tady rybář sedí ve speciálním křesle a posádka mu jen podává pruty se zaseknutými rybami, které mu také vylovuje. Při další návštěvě tropických vod bych rád zkusil klasické muškaření z driftující lodi.Na streamery a mušky pro lov tropických ryb by se daly bez problémů lovit tuňáci a barakudy a při získání trošky zkušeností i ostatní ryby včetně plachetníků a mečounů. Klasické vláčení s lehkým nářadím by bylo také určitě velmi úspěšné. Někdy příště tedy na shledanou s tuňáky a mečouny.
1998