Kolumbie - Bahia Solano - Reportáže

Podobně jako naši okouni patří i tropičtí chňapali rodu Lutjanus mezi ryby ostnoploutvé. Některé druhy chňapalů tvarem těla a především uspořádáním hřbetních ploutví dokonce okouny i připomínají. Na rozdíl od našich okounů však celá řada chňapalů nežije v řekách, ale v tropických mořích, dorůstá výrazně větších rozměrů a disponuje úměrně větší silou.
Dovedete si představit, jak by asi bojoval metrový okoun o hmotnosti 20 kg? Já to také nevěděl, dokud jsem se nesetkal s chňapaly.

Gabon
V rybářském revíru Gafsele na severu Švédska pracuje již léta Alban, který svou kariéru rybářského průvodce zahájil v Gabonu, na březích Guinejského zálivu. Když vzpomínal na léta strávená v Africe, kam jeho rodiče vyslala jedna evropská nadnárodní společnost, zmínil se občas o velkých chňapalech „cubera snapper“, kteří vytahují z Atlantiku do pobřežních lagun a někdy se, sledujíce svou potravu – hejna ryb, objevují i hezkých pár desítek kilometrů proti proudu řek. Líčil noční lovy dravců na hladinové nástrahy v lagunách zalitých světlem měsíce a přívlač v ústí řek, kde rybářům podráží nohy proud i příbojové vlny. Vzpomínal na nástrahy, které mu chňapali rozdrtili svými zuby i na nástrahy nenávratně ztracené, když se bojujícímu dravci podařilo zajet do mangrovů nebo když rybu v ústí řeky nedokázal otočit a ona zamířila po proudu kamsi do oceánu, kde přetrhla udici o korály nebo náhle přestala bojovat, to když ji překousl žralok. Albanova vyprávění vyvolala zvědavost, která skončila třemi rybářskými výpravami do této svérázné středoafrické země. A chňapaly jsme tam skutečně chytali. Opravdu připomínali stavbou těla velké okouny, jen byli mnohem větší a pořádně baculatí – jako naši rybniční kapři, však jim také francouzští rybáři v Gabonu přezdívají „carpe rouge“ (červený kapr). Většinou to byly ryby okolo 5-10 kg, ale při noční přívlači a lovu na položenou jsme zdolali i kousky více než metrové, jejichž hmotnost se pohybovala mezi 20-30 kg. Chňapaly jsme v Gabonu lovili nejčastěji při ústí řek, kde bylo písčité dno a hloubka do 2 metrů. Když se po záseku podařilo udržet rybu na písčité mělčině, bylo vyhráno a souboj nikdy netrval déle než 15 minut. Ale jakmile byly na blízku porosty mangrovů nebo korálové útesy, museli jsme vynaložit všechny síly, aby do nich bojující dravci nezajeli. A když se chňapalovi o hmotnosti nad 10 kg podařilo využít říčního proudu, neexistovala síla, která by ho na jeho úprku za svobodou dokázala zastavit. Tehdy jsme používali šňůry o nosnosti do 30 kg a to bylo na tyhle ryby opravdu málo.

Kuba
Při gabonských výpravách jsme se u řek opakovaně setkávali s francouzskými rybáři, což byli většinou zaměstnanci naftařských společností, kteří rybařením trávili dny volna. Když se nám snažili vysvětlit, že běhen lovu velkých chňapalů máme úplně utáhnout brzdu navijáku, domníval jsem se, že jen špatně rozumím tomu jejich nářečí na pomezí mezi němčinou a angličtinou. Co je to za pitomost, chytat s úplně zataženou brzdou? Ale o pár let později jsem se měl přesvědčit, že to mysleli vážně. To když jsem se s partou rybářských nadšenců ocitl na jihozápadním pobřeží „ostrova svobody“, jehož obyvatelé zrovna neprožívali ta nejsvobodnější léta. Měli jsme to štěstí rybařit s jedním z nejlepších lovců chňapalů. Jean-Claude tehdy testoval na Kubě svou novou loď a chytali jsme na přívlač u korálových útesů. Obvykle jsme vláčeli poppy délky 15-25 cm nebo hladinové jerky 14-20 cm. Celkem úspěšně jsme zdolávali kranasy, barakudy a kanice, ale když jsem zapřáhnul cosi velkého a červeného a to cosi mi během pár vteřin vytočilo z navijáku tolik šňůry, kolik chtělo a vzápětí utrhlo nástrahu i s návazcem v korálech, vysloužil jsem si kritiku a následně školení: „Když ti zabere velký chňapal, musíš utáhnout brzdu navijáku. Ne trochu, ale úplně. Jakmile ta bestie ucítí, že ji nedržíš zkrátka, vyrazí ke korálům nebo k nějaké podmořské jeskyni a nic ji nezastaví, dokud se tam nedostane. A to si buď jistej, že po té, co se dvacetikilová ryba rozjede, tak už jí fakt nezastavíš. Takovou figuru, šňůru ani prut nemáš.“
Tahle technika zdolávání mi sice připadala divná a zcela v rozporu s faktem, že navijáky brzdu prostě mají i s tím, jak jsem se léta učil ryby zdolávat, ale protože jsem z domova zvyklý poslouchat, respektoval jsem rady zkušenějšího. Jenže, jak poznáte, že to, co jste právě zasekli, je zrovna chňapal „cubera snapper“, kterému jsme tehdy začali familiárně přezdívat „kubera“? Inu, když zabere kubera na wobbler nebo jinou nástrahu taženou na hloubce, tak to nepoznáte. Ale když chytáte na hladinové jerky nebo poppy, tak kuberu obvykle prozradí její zavalitá červenohnědá silueta, navíc patří chňapali k tak trochu váhavým lovcům, kteří svou kořist sledují nezřídka i několik desítek metrů, než se odhodlají k útoku.
V dalších dnech jsem se spolu s Vlastou, Sašou, Dášou a Jirkou učil zdolávat kubery. Ono to vlastně žádné složité učení nebylo. Ten, kdo za nějakou nástrahou zahlédl v čisté vodě načervenalou siluetu, začal ihned povykovat: „Kubera, kubera!“, což byl signál pro utažení brzdy. A když chňapal nástrahu chňapnul, následoval po záseku tanec rybáře nebo rybářky nikoli u tyče, ale u prutu. Povzbuzován ostatními rybáři, snažil se lovec nedat dravci ani centimetr. Ryba mlátila hlavou ve snaze otočit se a zamířit ke dnu, rybář s napjatými svaly a zpravidla v záklonu odolával výpadům ryby. Trochu to vypadalo, jako když loutkoherec nutí kašpárka poskakovat na místě. A to si pište, že tím kašpárkem rozhodně nebyla ryba. Když se dravce podařilo udržet na hladině, byla ryba po pěti minutách v lodi. Ale když rybář povolil a chňapalovi se podařilo získat pár metrů šňůry, otočit se a vyrazit pryč od lodi, bylo vymalováno. Někdy to končilo jen utrženou nástrahou, jindy zlomeným prutem.

Kostarika
Na Kubě se nám po týdnu rybaření dařilo celkem bez problémů zdolávat kubery do 20 kg (cca 1 metr). Ale když se za nástrahou objevila silueta rozměrů psacího stolu nebo almary, nebyl čas na hrdinství. Ti duchapřítomnější raději ihned zvýšili tempo navíjení, aby s nástrahou unikli. A ti, kteří tak nechtěli nebo nestihli učinit, nám zpravidla předvedli jen krátký tanec rybáře u prutu ovládaného monstrem z hlubin zakončený navíjením přetržené šňůry případně ohledáním nástrahy s rozlomeným hákem. Občas jsme museli nešťastníka chytnout za pásek, když to vypadalo, že si ho chňapal chce vzít s sebou. Ke cti všech zúčastněných však musím doplnit, že se nikdy nestalo, aby si rybář nechal rybou vzít prut. Prut nepustili ani ti, kterým hrozil pád přes palubu. Vášeň je holt vášeň.
Jenže Kuba se ani po roce 2015 nechtěla vzdát výdobytků revoluce a jednání umožňující rybaření v atraktivních lokalitách jsou stále složitější (a dražší).
Začali jsme se tedy poohlížet po okolí a volba padla na Kostariku, kde se jako na zavolanou usídlil Adrian – zástupce generace mladých evropských průvodců, kterému evropská moře připadala prázdná, evropská byrokracie nesnesitelná a evropská zima poněkud studená. Adrianovi se začalo dařit a hosté jeho dvou lodí si brzy začali na účet připisovat trofejní kohoutovce, kanice a chňapaly. Podnikli jsme s Adrianem na kostarický poloostrov Nicoya několik výprav a při každé jsme měli to potěšení poměřit své síly i kvalitu vybavení s velkými chňapaly.
Mělo to však háček – chňapali se tam vyskytují na stejných stanovištích jako jiní dravci – kohoutovci. ALE! Zatímco chňapaly je třeba zdolávat razantně, nejlépe s utaženou brzdou, u kohoutovců je to právě naopak – mají měkká ústa, či spíše tlamu a při jejich zdolávání je třeba postupovat s citem, opatrně a samozřejmě s povolenou brzdou. Jinými slovy, když nevíte, zda máte na udici kuberu nebo kohoutovce, je to padesát na padesát.
Ke konci jedné z výprav jsem si chtěl při lovu kohoutovců vyzkoušet nový cestovní prut Daiwa Megaforce. Patnácticentimetrové i trochu větší poppy se s 200-gramovým prutem krásně nahazovaly a zdolávat metrové kohoutovce byla s tímhle proutkem opravdu lahůdka. Ale v jedné chvilce se mi za nástrahou neobjevila vztyčená hřbetní ploutev naštvaného kohoutovce, ale pomalá načervenalá silueta chňapala. Vlastně jsem tu rybu zahlédl jen koutkem oka, když jsem se zrovna otáčel stojíce na lodní přídi. „Kubérá“, stačil jsem ještě vykřiknout utahujíce brzdu Saltigy, ale to už jsem z dravce viděl jen ocasní ploutev a věděl jsem, že je zle. Zapřel jsem se do prutu a snažil se rybu otočit dřív, než získá rychlost. Pomalu, ale jistě mne však ryba táhla po lodní přídi k okraji lodě až do chvíle, kdy mne Zdeněk chytil za pásek. Jako v té pohádce jak dědek s bábou tahali velkou řepu, napadlo mne. Pak ryba zabrala, ozvala se rána a prut se nad rukojetí zlomil. Ryba se rozjela a ten tah nemohla ani padesátikilová šňůra vydržet. Bezmocně jsem sledoval, jak odlomená většina prutu mizí spolu s přetrženou šňůrou v hlubině. Zbyla mi jen rukojeť a naviják.

Kolumbie
Když jsem zástupci firmy Daiwa vysvětloval, jak se mi podařilo zlomit úplně nový prut a proč nemohu předložit ten ulomený kus, moc velkou radost ze mne neměl. Ale zachoval se velkoryse a zachovalý díl prutu spolu s historkou přijal jako reklamaci a já po půl roce dostal prut nový. Právě včas, abych ho vzal na výlet do Kolumbie, kam jsme v listopadu pořádali testovací rybářskou výpravu.
První den jsme se zaměřili na lov pětikilových tuňáků žlutoploutvých a o něco větších kranasů, což byla ta pravá rybařina na rozhýbání těla i na vyzkoušení nového prutu na nové vodě. Druhý den nás však kapitán přestal šetřit a zamířil na loviště velkých chňapalů. Na palubě jsem byl ve společnosti Jirky a Michala, dvojice rybářů, kteří jsou zvyklí doopravdy „nekecat a makat“. Oba sice drobnější postavy, ale Jirka pravý jihočeský dříč s rukama, které se nebojí žádné práce a Michal sportovec každým coulem. A oba veteráni maledivských a kostarických výprav, kteří už se o prut přetahovali s nejednou kuberou.
Pozorovat je při lovu chňapalů, bylo jako sledovat instruktážní video. Michal balancující na přídi a Jirka, který se díky zážitku z dětství nikdy nenaučil plavat, v bezpečí hlavní paluby nahazují střídavě před loď. Nevynechají jediný kámen, jedinou slibně vypadající proláklinu mezi skalami. Jejich poppy dopadají přesně na rozhraní útesů a zpěněného příboje. Občas sice některá z nástrah dopadne až na skálu, ale vzápětí skočí do vody a úhlednými tempy brázdí hladinu a láká dravce. Každých deset-dvacet minut máme záběr, většinou to jsou kranasi dvouskvrnní a každý třetí záběr je od chňapala. První kuberu zasekává Michal v zátoce, kde je v pěti metrech velký korálový útes. Metrová ryba však útočí na nástrahu asi dvacet metrů od lodě a není možné udržet ji na hladině. Zajíždí ke dnu, kde se jí podaří vytrhnout si popp z tlamy. O hodinu později zasekává kuberu Jirka, kterému ryba chňapla nástrahu, když už se jí chystal zdvihnut z hladiny a znovu nahodit. Brzda je utažená, prut ohnutý a mezi jeho špičkou a nástrahou v zubaté tlamě dravce jsou necelé tři metry návazce. Při každém pohybu rybí hlavy dělá Jirka pohyb tělem na druhou stranu. Ryba doleva, Jirka doprava a naopak, jako pimprlový divadlo. Ale náš borec dobře ví, co dělá a daří se mu udržet hlavu ryby u hladiny. Po několika minutách kubera souboj s Jihočechem vzdává, následuje rychlé dokumentování úlovku a puštění na svobodu. Ještě v nás nestačily utichnout emoce, když se znovu ozývá Michalův radostný výkřik: „Kubera, kubera hoši!“ Ryba zabrala asi deset metrů od lodě, ale je zde dostatečná hloubka a Michalovi se podařilo zastavit první výpad dravce dříve, než získal na rychlosti. V záklonu extatického saxofonisty se drží prutu a celou vahou těla vyrovnává tah chňapala, který náhle jakoby ztratil orientaci a zmateně podniká krátké výpady do všech stran. Prut se prohýbá k prasknutí, brzda Stelly utažená na krev a Michal nedá rybě ani centimetr šňůry. V jednu chvíli je vidět jak ve spojce prutu je na vrchním dílu vyboulený blank, na který tlačí kolík spojky spodního dílu. Ale materiál drží a po deseti minutách už drží v náručí svého chňapala i šťastný Michal.

Repete
Ještě třikrát útočí ten den chňapal na Jirkovu nebo Michalovu nástrahu, ale vždy něco selže – jednou je to prasklý háček, jednou narovnaný kroužek a největší ryba nám padá z vylovovacích kleští vlastně už po zdolání. A pak se konečně usměje štěstí i na mne. No, usměje, ono se spíše ušklíbne. Asi padesát metrů před lodí se z příboje co chvíli nad hladinu vyhoupne černá skála porostlá korály. Na místě se drží prstenec zpěněné vody a právě na jeho okraj dopadá můj popp. „Hézky jsi to Zdendo nahodil“, chválím se polohlasně, protože nikdo jiný to za mne neudělá a pak už rytmicky poppuju mezi vlnami. Růžová nástraha krásně pracuje a ve zpěněné hladině je dobře vidět. Neméně dobře je vidět i červenohnědá kredenc, která se pod hladinou pomalu, ale jistě blíží k mému poppu. Pak se voda otevře a popp je tentam. Zasekávám a i na tu dálku více než třiceti metrů cítím, že tohle asi nedám. Dříve než jsem se stačil zapřít do prutu a najít na kymácející se lodi stabilní postoj mne ta potvora doslova katapultuje ze středu lodě na špičku, kde klesám na kolena, ve snaze udržet se na palubě. Na zlomek vteřiny mám pocit, že získávám stabilitu a rybu otočím, když se najednou ozvalo stejné prásknutí, které jsem před půlrokem slyšel v Kostarice. „Do prXXXX, do prXXXX!“, hodnotím situaci a sleduji, jak mi tři čtvrtiny prutu ulomené nad rukojetí sjíždějí po našponovaném vlasci do vody. Pak tah povoluje a mně je jasné, že rybě se podařilo přetrhnout návazec. „Tak tohle mi v Daiwě už neuvěří“, napadá mne, když civím na trosky prutu, které se pomalu noří pod hladinu. A pak se stalo něco, co bych nečekal a nikdy neudělal: moje ruka odhazuje rukojeť prutu s navijákem do lodě a celé mé já skáče po hlavě do příboje. Dvě tři tempa a v ruce cítím utrženou šňůru, po které jedu až tam, kde se mé prsty dotknou odlomené části prutu. „Mám tě!“, chtělo by se mi vykřiknout, ale jsem pod vodou. Dvě tři tempa zpátky k lodi, strkám někomu zlomený kus prutu do ruky a šup zpátky na palubu. „Tak to byl fofr, skoro ses nestihnul ani namočit“, směje se Michal, který neví, že zítra půjde do vody taky a rád. Tyhle kubery, ty za trochu námahy, kýbl adrenalinu a nějakou tu koupel stojí.