Kostarika - Nicoya - Reportáže

Na celé naší planetě snad není země, která by na ploše menší než Česká republika nabízela pestřejší krajinu, bohatství živé přírody i směsici lidí a kultur než Kostarika. Za jediný den je zde možné zažít svítání ve vlhkém vedru tropického pralesa doprovázené křikem papoušků a voláním vřešťanů, vyjet autem po transamerické silnici až na hřebeny hor do nadmořské výšky přes 3000 metrů, kde se v mlžných lesích skrývají tapíři, jaguáři i pumy a při západu slunce pozorovat aligátory, jak se na břehu řeky vyhřívají pod dozorem volavek.
Snídat můžete smažené banány s fazolemi v indiánské vesnici na březích Karibiku, k obědu vám kyprá černoška naservíruje steak a orosené pivo v kamioňácké hospodě a večer si vychutnáte krevety na tisíc způsobů při pohledu na slunce mizející ve vodách Tichého oceánu, zatímco od baru bude znít směsice hlasů hovořících španělsky, anglicky a možná také francouzsky nebo italsky.
Prolínání vlivů karibských a pacifických i směsice euroamerického s jihoamerickým se do značné míry týká i světa ryb a rybaření. Z bohatství rybích druhů by se nejednomu rybáři i ichtyologovi zatočila hlava. Není divu, že celá řada stárnoucích amerických nebo evropských rybářů, nalezla svůj velký revír právě v Kostarice a chvíle volna pak dělí mezi lov tarponů, muškaření v řekách a lagunách a výpravy na pobřeží Pacifiku za kohoutovci, kanici, kranasy, tuňáky, mečouny…

Už v názvu té země „Kostarika“ je něco exotického a právem přitažlivého. Možná nejen název vonící přírodními krásami, ale také fakt, že se jedná o jednu z nejbezpečnějších zemí na jih od Kanady, láká k návštěvě turisty z Evropy, Ameriky i Asie. Když jsem prohlásil, že hodlám vyrazit na ryby do Kostariky, zareagovala k mému překvapení manželka prohlášením, že to tedy ona jede do Kostariky také. Aby bylo jasno: moje žena se mnou na ryby normálně nikdy nejezdí a tak nějak se u nás doma rozumí samo sebou, že rybářské výpravy jsou záležitostí mužskou, tedy mojí a já naopak velkoryse přenechávám své ženě ty části planety, kde to zavání mořskou pláží, kostely, kláštery, divadly a kulturou. Tohle genderové rozdělení světa vycházející z pravěkého dědictví našeho živočišného druhu se někomu může zdát poněkud staromódní, ale nám už pár desítek let funguje.
„Neboj, nehodlám vám dělat křena na rybách“, pravila moudrá ta žena a dodala, že když už hodlám utrácet peníze za letenky, pronájem rybářských lodí a další kratochvíle, tak ať si vytvořím dostatečnou finanční rezervu, neb ona hodlá přiletět za mnou hned po té, co ukojím své přízemní lovecko-rybářské pudy. A pak, že si uděláme týden SPOLEČNÉ dovolené jako spořádaní manželé a trochu si tu zemi procestujeme. Věděl jsem, že v Kostarice je na evropské poměry malé množství kostelů a jiných kulturních lákadel, za to několik činných sopek, hezké hory a národní parky nabízející turistům množství alternativ k pěším výletům i pozorování přírody, což je můj šálek kávy a tak jsem nadšeně souhlasil s vědomím, že zabíjím hned několik much jednou ranou: pojedu na ryby, procestujeme jednu z krajinářsky nejatraktivnějších oblastí, o které jsem ještě před pár lety mohl jen snít, to vše za pouhé dva týdny dovolené a navíc budu za vzorného manžela.

V polovině listopadu jsem spolu s dalšími šesti rybáři zamával z okýnek letadla smogem a podzimem zmítané Evropě a po patnácti hodinách cesty nás přivítalo San José s přívětivými 25°C. Po dalších čtyřech hodinách jízdy autem byla naše cesta doslova a do písmene na konci. Dál to už nešlo, dál se rozprostíral jen Tichý oceán. Byla půlnoc, pulitry na baru orosené a od pláže doléhal hukot příboje. Standardní turista-muž by si možná dal sprchu, vybalil zavazadlo, degustoval lahodné nápoje, případně vyrazil do šantánu lákán zvuky hudby a šalebnými světélky lákajícími v noci pocestné. Ne tak my, rybáři. Ještě než stačila spadnout pěna, měli jsme složené pruty, připravené navijáky a navazovali jsme udice. Nebyl čas ztrácet čas, v sedm ráno vyplouváme!

Díky časovému posunu, skřehotání papoušků a povykování vřešťanů jsem se vzbudil už v pět. Svěží jako rybička, jen trochu leklá po dlouhém cestování, jsem se šel projít na pláž. Kdesi za horami a hradbou černých mraků hodlalo vyjít slunce, nad klidným oceánem křižovali pelikáni, fregatky a rybáci pronásledující hejna drobných rybek. Ty mraky i barva oceánu potvrzovaly, co jsem věděl od našich rybářských průvodců: období dešťů, které má končit v říjnu, se letos nějak protáhlo. Když jsme o hodinu později posíleni snídaní a stopečkou třtinového rumu nastupovali do rybářských lodí, kontrolovali kapitáni lodí nejen naše vybavení, ale také, zda máme bundy do deště.

Ačkoli se nad námi skoro každý den rybaření honily bouřkové mraky, dokázaly se tropickým lijákům naše lodě většinou vyhnout. Díky silným motorům, internetu, předpovědi počasí a synoptickým mapám jsme kličkovali mezi mraky a rybařili tam, kde ještě nepršelo nebo už nepršelo. Někdy to však nevyšlo a sprcha nás neminula. Kdo by si myslel, že v tropickém vedru je déšť osvěžující, ať si to někdy zkusí na jedoucí motorové lodi. I ve třicetistupňovém parnu se do každého zmoklého rybáře nakonec dá zima. Ještě, že je možné zahřát se usilovným nahazováním, vláčením poppů, jerků nebo vertikální přívlačí. Vertikální přívlač neboli jigging je na zahřátí vůbec nejlepší: když nás občas liják promočil tak, že na nás nebyla suchá jediná nitka a husí kůže ozdobila chladem promodralá těla, stačilo zastavit nad korálovými útesy nebo zlomy hloubek a chvíli usilovně lákat dravce na 300-gramové jigy. Někdy jsme ulovili kanice, jindy chňapaly, vzácně dokonce kohoutovce a často nic. Ale v každém případě jsme se po deseti minutách této rybolovné techniky zahřáli tak, že nebylo jasné, zda je košile stále mokrá od deště nebo už od potu.

Chytat ryby pod zamračenou oblohou a za občasného deště, to není nic neobvyklého ani špatného. Ale přijet k moři na pláž za tohoto počasí není žádná výhra. Byl jsem rád, že se moje žena rozhodla ponechat mi ten rybářský týden, abych si ho užil podle svých představ a dorazila za mnou až po té, co všechny trofeje byly přeměřeny a puštěny na svobodu, kohoutovci, kranasi, chňapali, kanici, tuňáci jehlice a makrely španělské vyfotografovány a záda i ramena unavená nahazováním a zdoláváním bolela tak, že se mi už do dalšího rybaření ani nechtělo.
To někteří naši kolegové, jejichž partnerky neodolaly vábení tropického Pacifiku a k rybářské části výpravy se připojily, měli občas vrásky na čele – po celodenním rybaření je namísto orosené sklenky a starostí „co s načatým večerem“, čekala na břehu zmoklá drahá polovička vyžadující alespoň trochu pozornosti a empatie. „Dvojnásobné náklady a poloviční zábava“, řekl by klasik. A v tomto případě nepříliš vzdálen od pravdy.

Když byl náš rybářský program u konce, doprovodil jsem část kolegů na letiště, odkud zamířili zpět do podzimní Evropy, zatímco přede mnou byl stále ještě týden dovolené. Pro změnu nikoli s rybáři, ale se ženou a to dokonce tou vlastní. S pronajatým autem jsme v následujícím týdnu projeli severní část Kostariky skoro křížem krážem. Navštívili jsme tropické pralesy na mořském pobřeží, kde nám před fotoaparáty pózovali vřešťani, lenochodi a malpy, stali jsme se svědky prvních krůčků i temp malých želviček, které se zrovna líhly na plážích, v horských mlžných lesích jsme hledali stopy tapírů a jaguárů, koupali jsme se v termálních pramenech pozorujíce dravou horskou říčku, kolibříky i žebrající opice a když konečně zmizely dešťové mraky a objevila se modrá obloha, otevírala se před námi panoramata hor i krátery sopek.

Po dvou týdnech rybaření a cestování jsem měl pocit, že jsem v té středoamerické zemi už víc než měsíc. Paměť moje i ta digitální ve fotoaparátu byly plné, peněženka prázdná a přišel čas na cestu domů. Škoda, ještě pár dnů, týdnů, možná i let bych zde ještě vydržel.