Madagaskar - Terres Rouges - Reportáže

Slovenský cestovatel a dobrodruh Móric Beňovský si díky zrádným Francouzům kralování nad Madagaskarem moc neužil a tak se největší africký ostrov nestal největším ostrovem Slovenska. Škoda, namísto letu z Paříže jsme mohli létat z Bratislavy, zdejší nádherné ženy mohly kromě afrických a indonéských rysů získat i něco z krásy slovenských děvčat a v hospodách by černoši točili Zlatého Bažanta.
Tak takovéhle a mnohé jiné koniny mne napadají, když se motorovou lodí řítíme téměř padesátikilometrovou rychlostí z našeho rybářského kempu k souostroví na severu.

K celodenní výpravě z pohodlí našeho rybářského kempu dále na sever jsme se rozhodli čtvrtý den pobytu. Když odhlédneme od „faktu“, že na druhé straně řeky nebo druhé straně zátoky jsou vždy větší ryby, byl náš téměř stokilometrový výlet výsledkem večerní úvahy na téma: „Nejsou ryby v okolí základny příliš ochytané? Vždyť zde už měsíc den co den chytají nejméně čtyři lodě!“
Představa čtyř lodí, tedy 8-12 rybářů, kteří za měsíc prochytají nebo dokonce vychytají několik stovek kilometrů čtverečních pobřeží je sice úsměvná, ale když se zaměřujete na hladinovou přívlač, především na popping, je pravdou, že rybám se zvuk hladinových nástrah velmi rychle oposlouchá, mnohé získají s poppy neblahé zkušenosti a přestanou na ně reagovat. A protože v akčním rádiu 50 km, což je vzdálenost, kterou při běžném celodenním rybaření obvykle projedeme, bylo dobrých míst na popping do tuctu, chtěli jsme zkusit nová loviště. Naše představy ještě rozjitřil rybářský průvodce John, když nám na telefonu ukázal sérii velkých kranasů, ulovených před měsícem u sopečných ostrůvků, které jsme občas zahlédli na severním obzoru. Bylo rozhodnuto: plachetníky a kanice jsme si zachytali v minulých dnech, teď uzrál čas na velké kranasy.

A tak přenecháváme loviště plachetníků druhé polovině výpravy a na dvou malých katamaránech vyrážíme na sever. Na otevřeném oceánu občas míjíme hejna drobných tuňáčků bonito, jednou se objevují i velcí tuňáci žlutoploutví, ale my nezastavujeme. Naše lodě doslova letí po hladině, která se leskne v ranním slunci. Nikde ani vlnka – úplný olej. Po více než hodině jízdy se před námi zdvíhají několik desítek metrů vysoké skalní stěny tří ostrůvků. Vlastně to nejsou ani pořádné ostrovy, ale jen tři obrovské balvany, které zde zůstaly jako připomínka prehistorické sopečné činnosti. Ční tady z hlubin oceánu několik desítek kilometrů od pobřeží a ryby takovéhle místo rozhodně nemohou ignorovat. Ostatně, těch několik set racků a rybáků hnízdících na skalních stěnách se také musí něčím živit.

Saša s Vaškem volí trolling – tažení wobblerů za jedoucí lodí, já s Milanem si připravujeme dvousetgramové vláčecí pruty a poppy. Půl hodiny usilovně vláčíme vydatně povzbuzováni naším průvodcem, ale marně. Několik záběrů, či spíše „sledovaček“ bylo více projevem zvědavosti než hladu. Protože mne od vláčení 160 g těžkého poppu Strike-Pro už začínají bolet ruce a záda, měním ho za stickbait. Váží asi polovinu, ale především klade ve vodě mnohem menší odpor. Oproti těžkému poppu skvělý relax. Až do chvíle, kdy mi nástrahu jen pár metrů od skalnatého břehu nekompromisně smete z hladiny útočící ryba. Nemusím ani zasekávat – dotažená cívka navijáku Daiwa Saltiga se dává do pohybu a mám co dělat, abych prut udržel v ruce. Ryba se snaží dosáhnout korálů, které se zdvihají ode dna, ale to jí nedovolím. Rvu ji k hladině co mi síly stačí a po deseti minutách začínám získávat převahu. Rybě evidentně dochází energie nebo spíše kyslík – ve vodě, jejíž teplota dosahuje téměř 28°C, ho moc není a je tak v nevýhodě. Metr po metru získávám zpět ztracenou šňůru a po chvíli se v křišťálově čisté vodě objevuje černostříbrné tělo vysoké ryby – kranas obrovský neboli GT (giant trevally). Po vyfotografování pouštíme sedmikilového bojovníka zpět na svobodu a zanedlouho k nám přijíždí loď našich kolegů. Dostali se do hejna královských makrel (Scomberomorus sp.) a za necelou hodinu nachytali rodinám našich kapitánů tolik ryb na sušení, že budou mít co dělat, aby je snědli do Velikonoc. Většina z nich byla okolo metru, ty největší měří 112, 115 a 120 cm.

Naši kapitáni se chvíli domlouvají, kde bude ideální poobědvat a dopřát si polední siestu a pak se opět rozdělujeme. Od tří skal míříme k souostroví, které začíná jen několik kilometrů na východ. Stovky ostrovů vytvářejí labyrint sopečných skal a korálových útesů. Místy je hloubka více než sto metrů, jinde sotva deset. Některé ostrovy jsou holé a černé skály sálají na slunci jako kachlový sporák u nás na Šumavě, jinde se z křovinaté buše na břehu ozývá koncert cikád a sarančat, občas se z porostu tyčí do výšky lahvovitý kmen baobabu nebo pachypodia.
Zkoušíme opakovaně měnit poppy za stickbaity a když naše zkušenosti konzultujeme s přáteli u oběda, docházíme k zajímavému závěru: máme na poppy více útoků a sledovaček, než na stickbaity, ale čtyřikrát více ryb chytáme na stickbaity. Milan ještě před obědem skóruje čtyřkilovým kanicem a nádherným kranasem obrovským délky 95 cm (cca 15-17 kg).


Přesně v poledne přistáváme u maličké pláže, nad kterou se zvedá převislá skalní stěna. Zatímco naši průvodci připravují oběd, vrháme se do teplých vod zátoky. Jsme usilovnou přívlačí na slunci tak rozpáleni, že se nám div nekouří z uší. Když se z přívětivé náruče mořské vody neochotně vydáváme na břeh, teprve nám dochází, jak skvělé místo na odpolední siestu průvodci vybrali. Pod skálou je pás stínu široký přesně tak, by se zde šest rybářů mohlo natáhnout na měkké podložky, které z lodí průvodci přinesli, a na kterých už se také povalovali.
Díky horku nemáme vůbec hlad, ale příjemně kořeněnému salátu a pár kouskům kuřete nemůžeme odolat. Ani nevím, jak jsem po jídle usnul, ale nebyl jsem sám. Budí nás jeden z průvodců – slunce začíná ukrajovat ze stínu, ve kterém jsme více než hodinu spali a ryby nečekají!

Opět se rozdělujeme a podle dohody se za tři hodiny plánujeme sejít na okraji souostroví, odkud se do soumraku musíme dostat zpět na základnu. Noříme se do labyrintu ostrovů, zátok, útesů, mělčin a průlivů. Jak tudy mohly plout lodě v dobách, kde neexistovalo GPS, si neumím představit.
Zdvihl se vítr a místy je mezi ostrovy celkem silný proud. Prochytáváme především návětrné strany ostrovů, kde se nám lépe nahazuje, a pasáže, kde na útesy naráží mořské proudění. Ryby jsou ve větrem zčeřené hladině výrazně aktivnější. Na každý pátý nához zaznamenávám útok ryby. Ale počet zdařilých záseků ku počtu zmařených šancí je více než 1:10. Milan na tom není o moc lépe. Že by naše koncentrace povolila pod tíhou oběda odpolední únavy? Nebo se rybám ve vlnách nedaří nástrahu strefit? Těžko říci, ale po hodině chytání jsem zdolal jen jednoho malého kanice a osmdesáticentimetrovou jehlici. Milan později při trollingu bodoval 105 cm dlouhou královskou makrelou. Vítr začíná sílit a s druhou lodí se setkáváme dříve, než jsme plánovali. Saša hlásí jednoho vypnutého plachetníka a Václav kranase GT o hmotnosti 25 kg – obě ryby na trolling.

Kapitáni lodí nám vysvětlují, že díky sílícímu větru musíme vyrazit k domovu dříve, abychom se dostali k pobřeží, než se setmí. Jsme tak unavení, že nám zkrácení „odpolední šichty“ nijak nevadí. Rybaření jsme si užili víc než dost a kdesi za obzorem, ke kterému se začíná sklánět zapadající slunce, na nás čeká orosený půllitr (a na některé z nás taky manželky).