Norsko - oblast Bodo - Reportáže

Ač je to neuvěřitelné, letos jsem byl rozhodnut vzdát se každoročního výletu do norských fjordů. Znáte to... spousta práce, dcerka pilně pracovala na získání vysokoškolského titulu a potřebovala podporu, šipkařský klub musel zdárně ukončit sezonu – prostě... všeho bylo nějak moc. Pak ale na poslední chvíli dorazila nabídka od ck PEPA, a když levé tlačítko myši kliklo na link v e-mailu, byl jsem okamžitě zamilovaný až po uši!

Nakonec jedeme!
Na obrazovce monitoru se mi zjevil idylický obrázek zátoky na malém ostrově obklopeném ze všech stran tmavými masami vod. Ten byl součástí celého souostroví, ke kterému jsme se museli propracovat po dvouhodinové cestě trajektem z pobřežního městečka Stokkvagen. Celá ta krása se pak nacházela nějakých 250 km na jih od Lofot. Jak už jsem zmínil, láska na první pohled. Okamžitě následovalo horečné obvolávání známých rybářů!

Na cestě
I když se vše odehrávalo na poslední chvíli, nakonec se mi podařilo sestavit pětičlennou výpravu, za nekřesťanské peníze sehnat trajekt z Gdaňsku do Stockholmu a mohli jsme vyrazit. Cesta byla sice dlouhá (nějakých 2 300 km), ale vzhledem k předchozím výletům do severních destinací Norska, jako například ostrovy Seiland či Soroya, to zase nebylo tak strašné.
Prvních 1 000 km z Čech do polského přístavu uteklo jako voda, na dvacetihodinovém trajektu jsme se krásně vyspali a zbývalo posledních 1 300 km. Celodenní cesta Švédskem a kouskem Norska byla sice krušná, ale nakonec jsme tři hodiny před odjezdem postávali na přístavním molu ve Stokkvagenu a vyhlíželi trajekt, který s námi odpluje na ostrov snů!

Træna
Ten se nakonec objevil na obzoru, v přístavu otevřel své ocelové čelisti a my vklouzli do jeho útrob jako Jonáš do velryby. Byli jsme vcelku zvědaví, co nás čeká, protože ještě v průběhu cesty volal Zdeněk z cestovky a sdělil nám zprávu, která nás trochu zaskočila. Abych vše uvedl na pravou míru...
Træna je jméno hlavního ostrova celého souostroví. Tam nás měl dopravit trajekt a pak bylo nutné přejet na další loď, která nás vezme na ostrov Selvær, kde byl připraven onen výše zmíněný ráj. Ale ouha! Vzhledem k tomu, že moře je v blízkém okolí Selværu docela mělké, přidělila norská vláda k přepravě na ostrov plavidlo se speciálním balastním systémem, a tudíž i menším ponorem. Trajekt ale odplul do doku ke každoroční údržbě, takže se reálně rýsovala možnost, že auto budeme muset zanechat na Træně, vyložit veškerou bagáž a na Selvær doplout menší osobní lodí. Nic, co by se nám nějak zvlášť líbilo! Zkrátím to... nakonec se našlo kulantní řešení. V přístavu na Træně jsme počkali nějaké tři hodiny na největší příliv a náš kapitán nás pak bezpečně přepravil na místo snů. Když se chce, tak to jde!

Selvær
Po nějakých pěti hodinách po vyplutí z pevniny jsme tedy konečně vplouvali do přístavu na „našem“ ostrově a zvědavě okukovali okolí. Selvær má nějakých 55 stálých obyvatel a z jednoho konce na druhý a zpět ho přejdete za 40 minut. Vyjeli jsme z trajektu a během pěti minut zastavili u našeho přechodného bydliště. Patrový domek byl postaven přímo u mola v malém zálivu a disponoval vším potřebným pro petičlennou partu českých rybářů. Bydleli jsme v přízemním apartmá se třemi ložnicemi, kuchyní, obývákem, dvěma toaletami a sprchou. Kuchyně byla dobře vybavená a v obýváku nechyběla SAT TV. Vše bylo pečlivě připraveno a u dveří nás vítala usměvavá Merethe. Provedla nás apartmánem, ukázala filetovací místnost s mrazáky, předala heslo k Wi-Fi a... lodě. Jedno 6m (motor 90 HP) a druhé 7m (motor 150 HP) Kværno jsme z předchozích výletů už dobře znali. Jsou to spolehlivé, prostorné a bezpečné lodě, které nám už nesčetněkrát prokázaly vynikající služby. Nezačíná to špatně!

Na ryby
Někteří nedočkavci okamžitě připravovali pruty a i přes pokročilou odpolední hodinu se chystali na ryby, ale naše tříčlenná posádka se jala pracovat na opravdovém zdaru celé výpravy. Ono heslo, které jsem ve svých článcích už mnohokrát zopakoval, zní poněkud vulgárně, ale dalo by se vysvětlit i slušně. V praxi se tedy jedná o přiměřenou konzumaci alkoholických nápojů, což zaručí příznivé naklonění místních božstev a bohaté úlovky.
Zapomněl jsem zmínit ještě jednu důležitou příhodu. Před trajektem došlo k setkání s partou německých rybářů, kteří na zdejším moři lovili před námi. Ti nám poskytli některé cenné rady o specifikách místního rybolovu a přidali i několik dobrých tipů, kde lovit. Martin s Jindrou tedy ještě před setměním na moře vyrazili, a protože jsme se my ostatní činili i za ně, po dvou hodinách oťukávání zdejších vod přivezli i nějaké ryby.

Lov na zlomech
Další den nás zastihl, jak se s krví podlitýma očima v bledých tvářích pohupujeme na hladině moře. Našemu počínání jako vždy předcházel pečlivý průzkum poskytnutých map a jejich sladění s GPS plotterem v lodi. Jak už jsem řekl, moře v blízkém okolí ostrova je dosti mělké, ale k nejbližším lovištím se lodí dostanete za nějakých 5–15 minut.
Zastavili jsme u podvodního údolí, které ohraničoval zlom na jedné straně a hora na druhé. Tady určitě budou! Merethe nás instruovala, že ryby se aktuálně drží v poněkud větších hloubkách mezi 70–90 m. A to bylo právě tady. Jako první přišli na řadu montáže s pilkry, které prosvištěly během několika sekund ke dnu. Po roce bylo příjemné cítit, že už po cestě na gumové papričky útočily místní tresky tmavé. A není hejno kelerů, pod kterým by nečíhaly na svou příležitost tresky obecné!
To se jednoznačně potvrdilo. Ryby kolem 80 cm útočily na naše umělé nástrahy spolehlivě a s velkou vervou.
Po několika úlovcích a ukojení první vlny rybářské vášně jsme ale začali pokukovat po větších rybách. Systém lovu se změnil jen nepatrně. Při spouštění nástrah jsme zastavili v hloubce, kde se pohybovala hejna kelerů (tady to bylo mezi 40–60 m) a nechali je útočit na gumové papričky. Když jsme cítili, že rybky odpovídající velikosti visí na nástrahách, následovalo spuštění této živé nástrahy pod hejno ke dnu.
Vyplatilo se! První tresky obecné přes jeden metr délky se nechaly zlákat neobvyklým pohybem kelerů. Největší rybou dne byla treska obecná 108 cm.
Nemusím ani říkat, že na místech, kde padaly do hloubky zlomy dna, jsme vytrvali i následující tři dny. Pravda, došlo i na zkoušení gumových nástrah Savage Gear, které nám přinesly už pěknou řádku halibutů, ale tady se jim nějak nechtělo. Druhý den večer jsme se dozvěděli proč, ale o tom se rozepíšu trochu podrobněji...

Večerní návštěva
Tak odkud bych měl začít. Asi od chvíle, kdy jsme na našem oblíbeném lovišti poprvé uviděli oranžovou bójku označující nastražené sítě profesionálních rybářů. Tedy lépe řečeno... bójky byly dvě, asi 700 m od sebe. Předpokládali jsme, že síť je tažena mezi nimi, a nahodili nástrahy. Co vám budu povídat, než nám došlo, že je všechno jinak, šest našich pilkrů skončilo nenávratně zamotaných a utržených v tenatu. Podobně zle se vedlo i kolegům na druhé lodi. Suma sumárum nás tahle legrace stála asi 12 drahých kilogramových pilkrů.
Po návratu z moře a zpracování úlovků jsme se pohodlně rozložili v obýváku a těšili se, až se upeče čerstvá treska. Tuto idylu náhle přerušilo zabouchání na dveře. Otevřel jsem, venku seděl na kole opravdový zarostlý norský mořský vlk, ukazoval do košíku na nosiči a suše se ptal: „Chcete je zpátky?“ Z koše se na mě smálo našich 12 utržených pilkrů! Pozvali jsme kapitána na skleničku (neskončilo u jedné), děkovali mu a nakonec nám „prodal“ naše pilkry za šest plechovek plzeňského! Dobrý obchod nemyslíte?!
A jsme u jádra věci. Při diskusi nám norský profík vysvětlil, jakým systémem má natažené sítě i to, že v tomto ročním období se halibuti stahují spíše do větších hloubek a na mělčích písčitých lavicích asi žádné velké terno neuděláme. To se v následující dnech potvrdilo.

Tři dny na moři a...
Na zlomech a u podvodních kopců jsme strávili následující tři dny lovu a chytali pěkné tresky obecné, tmavé, Jirkovi se povedl metrový mořský mník. Velkou radost nám dělaly i úlovky nádherných makrel. Už se těším, až bude Jiří udit!
Při driftu jsme se snažili udržovat lodě na zlomu v hloubkách kolem 80 m, kde se drželo nejvíce ryb. V praxi to znamenalo najet na začátek zlomu tak, aby nás vítr a proudy táhly podél něj. Na konci driftu jsme pak jednoduše přejeli na začátek a celou proceduru opakovali. Několikrát se stalo, že nás proud odnesl až na větší hloubku, protože zlom na svém konci padal do hlubiny hodně strmě. I v hloubkách kolem 150 m přicházely záběry a my ulovili několik pěkných okouníků.
Pozor! Dle norského zákona se okouníci v období od 1. 9. do 31. 5. nesmí lovit cíleně! Po ulovení druhého okouníka by měl rybář v tomto období buď ukončit lov nebo změnit loviště či způsob rybolovu. Pokud by tedy čirou náhodou během rybolovu dorazila kontrola a vy jste měli v bedně větší počet okouníků, mohla by přijít i docela tučná pokuta!

Pohroma!
Čtvrtý den večer jsme připluli z moře a na počasí byla znát proměna. Bílý opar nad pobřežními horami se změnil v mračna a spadlo prvních pár kapek. To vše doprovázel neustále sílící vítr. Později dorazila Merethe a ukazovala nám na netu, že k norskému pobřeží dorazily dozvuky jakési silné bouře...
Druhý den ráno bylo zřejmé, že na moře nevyjedeme. Ryčící vítr a ohromné vlny, rozbíjející se s jekotem o pobřežní vlnolamy, hovořily jasnou řečí. Nu což, dáme pivko, karty, podíváme se na nějaký film a ráno pojedeme.
Tento scénář se opakoval následující tři dny. Ve větru a dešti jsme prošli celý ostrov křížem krážem, debatovali v chatě o nejrůznějších tématech, zírali na televizi, hráli žolíky a pospávali. Pro rybáře asi to nejhorší, co se může stát.
V Norsku ale, bohužel, větru a dešti poručit neumí!

Zpět na moři
Na vodu jsme se znovu vrátili až dva dny před odjezdem. Moře bylo klidné jak zrcadlo a svádivě na nás pobleskovalo tisíci odlesky slunečních paprsků. Jako by se nic nestalo. A vlastně... je to tak! Co znamenají čtyři dny v nekonečném koloběhu klidných a bouřlivých tisíciletí? Je hloupé, když se to přihodí právě vám, ale nedá se nic dělat. Jen se s tím smířit.
Poslední dva dny lovu probíhaly za krásného slunečného počasí ve stejném duchu. Ač jsme se pokoušeli věnovat i těžší přívlači s gumovými nástrahami, halibut pro nás tentokrát zůstal zakletý. Ostatní druhy nám ale tuto „újmu“ bohatě vynahradily.

Zhodnocení
I přes čtyřdenní „výpadek“ hodnotím pobyt na Selværu kladně. Je to prostě o zkušenostech a štěstí. Jakkoliv můžete ovlivnit rybolov (změnou místa, taktiky, nástrahy), s počasím neuděláte nic! A nakonec... Norské moře se nám za vzniklé potíže bohatě odměnilo a otevřelo nám svou bezednou pokladnici, ze které nám dovolilo uzmout nepatrný zlomek obrovského bohatství, kterým disponuje, za čež mu musím vyjádřit díky.
Poděkovat se sluší i norské cestovní agentuře DINTUR a cestovní kanceláři PEPA za zprostředkování pohodové rybářské výpravy „na konci světa“.

Text : Ivan Finta
Foto: autor, Jiří Kořan, Jindřich Kopecký, Martin Kočí, František Vévoda