Revíry - destinace ► Evropa ► Norsko ► oblast Lofoty-Vesterály ► Reportáže ► Hamaroy-moře uprostřed hor
Norsko - oblast Lofoty-Vesterály - Reportáže
Hamaroy-moře uprostřed hor 30.4.2009
Na sever Norska jsem se vydal v létě 2008 s cestovní kanceláří Din Tur a s průvodcem Per-Thore Hansenem s cílem obeplout poloostrov Hamarøy.
Samotná cesta do výchozího bodu naší „expedice“ by vydala na samostatný příběh, ale nebudu se snažit napodobit klasika a její popis vynechám. Je dlouhá. I když zvolíte ten nejrychlejší, letecký způsob přepravy, jen stěží se na jihozápadní cíp poloostrova Hamarøy (nebo též Hamarøya) dostanete z Prahy dříve než za dva dny. Vzduchem doputujete nejspíš do severského města Bødo, odkud se můžete na Hamarøy vydat nějakých pět nebo šest hodin cesty autem, nebo, a to byl i můj případ, necelé tři hodinky dopravní tryskovou lodí. Tahle kombinace dopravních prostředků je zvláště vhodná pro mořské kajakáře – při dobrém počasí si totiž můžete vychutnat jedno z nejúžasnějších pobřeží světa nejdřív ze vzduchu, pak z lodi a nakonec si ho dosyta užít vlastním pádlováním a tábořením.
To srpnové nedělní ráno se na břehu malebné písčité zátoky Jektvika na kraji rybářské vesnice Skutvik sešla docela pestrá skupinka pádlistů. Čtyři norští kajakáři, dvě zvědavé děti ze vsi a já. Per-Thore je majitelem a zároveň průvodcem firmy Arctic Adventure Tours. Celou zimu drandí po arktických pláních se psím spřežením a krátké severské léto tráví na pobřeží v mořském kajaku. Je zkušený mořský vlk, excelentní kuchař a muž sta řemesel. Petter je jeho dávný kamarád z vojny, a možná ještě lepší kuchař. Dnes je šéfem přes rozvoj seakajakingu ve společnosti Din Tur, takže je tady vlastně taky v práci. Ketil je kajakář z Osla, chce tady na divokém arktickém moři posbírat nějaké zkušenosti. Bjorulf je farmář, odborník na prasata. Bude se tu s mořským kajakem teprve seznamovat. Má farmu na břehu moře nedaleko Steigenu (další seakajářská destinace snů), a tak chce seakajakování rozjet jako novou „přidruženou výrobu“.
Dopoledne patří základnímu výcviku. Hoši, kteří se sem vydali sbírat zkušenosti, fasují suché obleky (voda tu má teď na konci léta příjemných 8 – 10 °C) a vyrážejí s Per-Thorem nacvičovat tzv. wet-exit. Prostě padají do vody a snaží se sami s plovákem nebo navzájem si pomáhajíc dostat zpět do kajaku. Je to veliká zábava, hlavně pro fotografa, který se vymluvil na znalost eskymáka a zůstal pěkně v suchu na břehu a na sluníčku.
Díky dokonalé výbavě, kterou Per-Thore dovezl, oba zákazníci intenzivní koupel přežili bez hlubokého podchlazení a snad i ve zdraví. Takže si všichni zasloužíme vydatný oběd, abychom se posilnili na nejnáročnější část dne – nakládání kajaků. Kupodivu máme za necelé dvě hodinky vše sbaleno a nacpáno v novotou se lesknoucích laminátových kajacích. Ty kajaky, mimochodem, určitě taky stojí za zmínku. Je to kvalitní norská práce a už při jejich nakládání, ale hlavně po celou dobu našeho pobytu v divočině, velmi oceňujeme speciální suchou komoru na zádi se zdánlivě nesmyslně malým víkem. Záhy totiž zjišťujeme, k čemu slouží, když Petter vytahuje z auta několik „sixpacků“ piva. Speciální zadní komora totiž pojme přesně dvanáct půllitrových pivních plechovek, které vody Atlantiku po celou dobu plavby automaticky udržují na správné teplotě.
Odpoledne pak uteče hrozně rychle. Slunce visí pořád stejně vysoko na obloze a my už přesto kotvíme na zářivě bílé písečné pláži severozápadního výběžku ostrova Engoya. Průvodce má pravdu. Nemůžeme přece přepálit začátek, a navíc, proč se někam hnát, když zrovna tady je tak krásně. Nízký plochý travnatý cíp, na kterém právě dozrávají nejrůznější severské bobule, skutečně láká k odpočinku. Na dlouhou, zářivě bílou písečnou kosu navazuje břeh se skalními plotnami, které jsou jako stvořené pro posezení u ohně. Per-Thore právě rozjíždí svůj první kulinářský koncert. Dnes je na jídelním lístku čerstvý losos pečený v alobalu s kysanou smetanou a jako zákusek pak sobí steaky na rozpáleném kameni. Než se slunce na chvíli schová za hory ostrova Lundøya, máme pupky nacpané k prasknutí.
Ostrůvek Engoya nabízí, kromě sněhobílých pláží a měkkého porostu pro pohodlný spánek, také zcela jedinečné panorama. Není tedy divu, že ráno, když už slunce zase stojí vysoko na téměř bezoblačném nebi, se nemůžeme pohledu na okolní hory a skaliska nabažit. Náš ostrůvek je takřka uprostřed širokého zálivu lemovaného hradbou hor, kterou jen na několika místech přerušují úzké průlivy a ústí fjordů Kaldvågfjorden a Sagfjorden. Jsme v horách a na moři zároveň. Zmoženi přírodní scenérií, a možná také opulentní snídaní, se jen pomalu chystáme k odjezdu. Pozdní start nás ale připraví o jednu další zajímavost tohoto místa. Nedaleko od našeho tábořiště, asi tak dvě a půl námořní míle, proudí druhý nejrychlejší přílivový proud v Norsku – Nesstraumen. Kdybychom vyrazili aspoň o půl hodiny dříve, bývali bychom ho stihli ještě pomalu proudící. Nám se ale podařilo do mělké úžiny mezi poloostrovy Finnøya a Hamarøya dorazit právě v době vrcholícího přílivu a hladina tam byla klidná a hladká jako zrcadlo. Přestože nás neunáší proud, nikam nepospícháme a věnujeme se focení a pozorování ryb a vodního ptactva. Užíváme si naplno dokonalé letní počasí, jako bychom tušili, že tahle idyla už nepotrvá dlouho. Po levé straně se už objevila výrazná špice Hamarøyskaftet, která nás od teď bude z horizontu sledovat skoro po celý zbytek cesty. Na oběd nás vítá zátoka Dragsbugta, kde nás čeká nejnáročnější část naší expedice.
Šíje poloostrova Hamarøy mezi Dragsbugtou a zálivem Presteidvika je široká jen nějakých 600 metrů. V dobách, kdy tu lidé žili jen z rybolovu a muži trávili většinu času na nebezpečném moři (tedy ještě ve třicátých letech minulého století), ženy z jižní části poloostrova právě tudy každé léto vlekly po napříč položených kládách malé otevřené rybářské loďky do Prestaidfjordu, kde bývala velká hejna herynků. Pokud se jim podařilo nalovit, dovléct zpět a naložit dostatek herynků, měly jistotu, že jejich rodina přežije další zimu i v případě, že by muž na moři zahynul (jak se často stávalo).
Dnes tedy stejná cesta po souši čeká nás a naše kajaky. Třikrát tam a zpět, cestou pojíst trochu borůvek a můžeme znovu vyplout. Vítá nás členitá zátoka Glimmen. Začíná jemně pršet. Cestu do Prestaidfjordu po chvilce plavby zpestří ještě drobné peřeje – je totiž odliv a ústí zátoky Glimmen je úzké a plné balvanů, mezi kterými teď musíme s našimi seakajaky ve svižném proudu opatrně prokličkovat. Po chvíli pádlování podél strmých útesů fjordu už vidíme naše další tábořiště. Tentokrát je to chráněný záliv s řídkým borovým hájem. Před večeří ještě stihneme rychlý výstup na vrchol nad naším tábořištěm, který nabízí krásný výhled a leží ve výšce 19 m n. m.
Třetí den ráno je stále pod mrakem, ale neprší ani nefouká. Na klidné hladině cestou pozorujeme sviňuchy (porpoises) vyskakující nad hladinu – když se přiblížíme, dokazují nám, že patří k nejrychlejším kytovcům (sviňucha běloploutvá dokáže prý plavat rychlostí až 55 km/h), mizí hluboko pod našimi kajaky a za několik desítek vteřin už zase skáčou několik set metrů za námi – asi se posmívají naší neohrabanosti. Pomalu obeplouváme ostrov Tannøya, v čisté vodě hluboko pod sebou vidíme proplouvat skupiny velkých tresek, které tu hodují na hejnech drobných rybiček. Krajina se oproti včerejšímu dni hodně změnila. Zůstaly sice vysoké hory všude kolem, ale travnaté břehy a bílé pláže byly vystřídány borovým porostem a oblými skalními plotnami. Poprvé nad námi také zakrouží mořští orli. Rádi bychom je přilákali blíž na chutnou rybku. Per-Thore se proto snaží chytit nějakou čudlu, což se mu po chvíli úsilí kupodivu daří. Ketil se ale na jeho rybářské pokusy dívá pochybovačně a trochu lituje, že si také nepřibalil udici. Přestože svůj asi patnácticentimetrový úlovek naservíruje Per-Thore orlovi až skoro pod nos, ten na nás pohrdavě hledí ze své borovice vysoko na kopci a ani se nehne. Podměrečné čudly asi nežere. Zato ale pěkně vyhládlo nám, a tak si vybíráme rozlehlou skalní plotnu s výhledem na 800 metrů vysokou horu Hatten. Na severozápadním obzoru začínáme v mlžném oparu pomalu rozeznávat rozeklané štíty Lofotských ostrovů. Posilněni rybí polévkou vplouváme podél ostrůvku Trinnøya na širokou pláň obávaného Vestfjorden, v jehož bouřlivých vodách ztroskotalo už mnoho lodí. Dnes odpoledne je ale hladina stále jako zrcadlo. Volným tempem pozdě odpoledne připlouváme do chráněné zátoky přístavu Tranøya, kde se pro dnešek utáboříme.
Tady nás opouští náš nenápadný, ale milý společník Bjorulf, který každý večer dokázal odněkud v pravý čas vylovit sušenou rybu nebo jinou laskominu, jako zákusek k pivu či vínu po dobré večeři. Prasátka ale nedopřejí Bjorulfovi dlouhou dovolenou, a tak musí pro třech dnech zpět na svou farmu, kde se mu už za pár dní narodí kolem tří set malých selátek. Farmář Bjorulf, jak už jsem se zmínil, se stal kajakářem teprve před těmi třemi dny, ale hned ukázal, že má talent. Dostopovat z jednoho konce ostrova na druhý pro auto mu netrvalo ani dvě hodiny. Svou kajakářskou výbavu však bude muset ještě doplnit – především o střešní nosič na své auto. Bjorulf je ale farmář jak má být, takže si dokáže poradit v každé situaci. Myslíte si, že se mořský kajak nevejde od osobního auta? Tak to ještě neznáte Bjorulfa!
V bývalém významném obchodním centru Tranøya, z něhož je dnes ospalá vesnička s pozoruhodnou galerií umění a zajímavou kapličkou, vyhledávaná v krátkém létě turisty, toužícími po truchlivém severském klidu, můžeme doplnit zásoby, a hlavně vyrazit na čepované pivo do útrob pravé velrybářské lodi. Nutno podotknout, že její současné využití coby originálního baru pro turisty je mnohem příjemnější než její původní účel. I dnes se můžete postavit na přední palubu, namířit harpunu a zkusit si představit, jaké by to bylo vystřelit ji do těla ohromného kytovce. Per-Thore to zažil. Není to, jak říká, ta část jeho života, na kterou by byl zrovna pyšný a při další rundě začíná vyprávět strašlivé velrybářské historky plné krve a kotlů s velrybím tukem.
V noci se zvedá silný vítr a začíná pršet. Předpověď se vyplnila. Studená fronta od východu se přehoupla přes ledovci vymodelované hory na pobřeží a přinesla s sebou severský podzim. Na vyplutí do otevřeného Vestfjordu není ani pomyšlení, takže se vrháme na knihy a zásoby jídla. Odpoledne prý uvidíme.
Přišlo odpoledne a uviděli jsme. Vítr ještě zesílil a déšť zhoustl. Míříme tedy znovu do „města“ znovu doplnit zásoby jídla a trochu se kulturně povznést v galerii, přesněji v přilehlé kavárně. Mají tady ještě jednu další vymoženost, které nakonec rádi využíváme – teplou sprchu!
Mezitím už zase jenom mrholí, a tak se vydáváme obhlédnout maják Tranøya Fyr, který jsme měli dnes ráno obeplouvat po moři. Z vesnice je to asi tři kilometry a v sezoně je tu otevřena restaurace nebo je možné si pronajmout některý z opuštěných domků strážců majáku. Teď už je ale polovina srpna, takže vlastně podzim, a nikde už není ani turistova noha. Jen mikrobus nějakých seakajakářů teď hlídá opuštěný maják. Cestou zpět jdeme zase kolem naší oblíbené velrybářské lodi, takže program dalšího večera je jasný – velrybářská výprava. Protože vítr stále nepolevuje a my nechceme skončit v polovině cesty, vymýšlíme u piva plán B: ráno vstaneme s východem slunce (tj. před pátou) a nechráněnou část fjordu projedeme mezi 6. a 8. hodinou, kdy je obvykle vítr nejslabší.
Náš plán vychází přesně podle plánu. Mraky jsou vysoko, vlny nízké. Obeplouváme Tranøya Fyr a krátce po deváté už obědváme v zátoce Hamnholmen na pláži ostrova Hopøya. Protože teprve začíná příliv, Hopøya ještě není ostrovem, nýbrž poloostrovem. Voda jen zvolna zaplavuje rozlehlou písečnou pánev, oddělující jej nyní od zbytku pevniny, a nám se nechce ani déle čekat, ani znovu tahat lodě po souši. Vyplouváme tedy zpět vstříc vlnám, které jsou už o poznání vyšší. I touto delší cestou zbývají k našemu dalšímu tábořišti jen necelé tři míle a moře není ještě tolik rozbouřené, aby vyvedlo z míry Ketila, pro kterého je to první křest v opravdových vlnách. Plujeme radši pěkně pohromadě, kdyby se náhodou něco přihodilo. Čerstvý vítr občas rozežene mrak visící na vrcholcích hor severního cípu poloostrova Hamarøy. Když se nakonec bez nehody dostaneme až k chráněnému ústí zátoky Straumhamn, Ketil se – povzbuzen svým kajakářským úspěchem – rozhodne zkusit ještě své rybářské štěstí. Záminkou k tomu je opět párek orlů, kteří nás na poslední míli provázeli. A že Ketil má dneska svůj den, zjišťujeme už po několika minutách. Zatímco Per-Thore stále jen máchá ve vodě prázdnou udicí, Ketil se po zaseknutí svého úlovku málem převrhne. Petter mu hned pospíchá na pomoc, aby nám úspěšný rybář náhodou neujel Vestfjordem na širý Atlantik. Společnými silami pak vytahují vypaseného štikozubce. K večeři bude mít každý z nás skoro půl kila čerstvých filetů z hejka.
V poledne stavíme tábor a občerstveni horkou kávou se vydáváme za dalším dobrodružstvím. Na kajacích se přeplavíme po jezeru Straumvatnet až k úpatí štítu Hamarøyskaftet, který teď trčí do výše 500 metrů přímo nad námi. Jeho vrcholek je náš dnešní cíl. Na pláži jezera se z hydra převlékáme za vysokohorské turisty a rychle stoupáme diretissimou do sedla pod vrcholem. Stále fičí vítr a co chvíli trochu sprchne. Po čtyřech stech výškových metrech a krásných výhledech a obě strany poloostrova přichází horolezecká pasáž. Traduje se, že místní chodí na vrchol bez lana a v galoších. Nemám důvod místním legendám nevěřit, nicméně horolezecký průvodce tuto cestu klasifikuje obtížností 3 – 4. My máme sice lano a pevné boty, ale žádné úvazy ani jisticí prostředky. Pohled vzhůru na strmou zmoklou skálu ve mně začíná vzbuzovat určité pochybnosti. Dokonce i aktivní horolezec Ketil trochu znejistí při pohledu na naši výbavu a mojí „horolezeckou“ techniku. Překonáváme pomalu první dva kolmé výšvihy, a pochybovat začínají dokonce už i naši průvodci (jsem tady přece proto, abych o téhle výpravě něco napsal a jestli jim tady sletím dolů, bude se mi pravděpodobně špatně psát…). Třetí, asi pětimetrový výšvih rozhoduje – odsud je to prý už skoro pořád takhle kolmo a ve stěně. Na vrchol zbývá ještě dobrých padesát metrů. Ještě jednou se dobře rozhlédneme a začínáme slaňovat – pěkně postaru, bez sedáku a osmy.
U jezera shazujeme naše horolezecké převleky a vydáváme se na „lov“. Jezero Straumvatnet je sladkovodní – napájí ho drobné potůčky stékající z úpatí okolních hor. Skalní hráz, která je odděluje od oceánu, je ale jen několik desítek centimetrů nad hranicí přílivu. V bouřlivých dnech se proto voda jezera snadno mísí s mořskou vodou, a obsahuje proto nemalé množství soli. Určitě nedoporučuju si z ní uvařit kafe nebo čaj, zato polévku nebudete muset vůbec přisolovat. V místě, kde voda z jezera přetéká do moře, se výborně daří slávkám. Navíc je právě odliv, takže ty nejlepší a nejvypasenější jsou dobře přístupné. Kokpity kajaků se rychle plní dnešním předkrmem.
Naše tábořiště je příhodné nejen pro seakajakáře, ale strmou pláž v dobře chráněné zátoce rádi využívají také jachtaři. Shánění dřeva na oheň tentokrát vyžaduje taky trochu horolezení, protože okolí pláže už je pečlivě vysbírané. Než začne padat soumrak, už hodujeme na slávkách dušených s máslem a bílým vínem a na mořské štice s bramborovým salátem. Počasí je setrvale nepříznivé, a proto bude zítřejší poslední etapa podél nechráněného pobřeží probíhat podle osvědčeného scénáře. Budíček v pět, vyplutí v šest.
Páteční moře je už poránu neklidné. Vlny přicházejí z otevřeného moře a rozbíjejí se o strmé útesy ostrova. Naštěstí zatím skoro nefouká. Plujeme v uctivé vzdálenosti od útesů, aby nás co nejméně zasahovaly odražené nepravidelné vlny. Ketil se dnes zpočátku cítí trochu nejistě, ale na záludné vlnění si brzy zvyká. Má ten kluk ale štěstí – během jediného a prvního týdne pádlování na „opravdovém“ moři vystřídal postupně skoro celou škálu podmínek a nástrah, jaké moře umí kajakářům připravit. Jak se pomalu blížíme k cíli, teď už průlivem Okssundet, počasí se rychle zhoršuje. Vítr znovu sílí a brzy se přidává i déšť. V zátoce Jektvika, z níž jsme před pěti dny vypluli, si neodpustíme krátkou čurpauzu. Tady si uvědomujeme, jak se za jediný týden okolní krajina proměnila. Stromy, před týdnem zelené, teď hrajou všemi barvami. Do okolních strání a skal už nepálí slunce, ale bičuje je vítr a déšť. Podzimní atmosféra v polovině srpna je naprosto dokonalá. Teď už naprosto chápu, proč mi Petter na začátku cesty říkal, že už je vlastně po sezoně. Jestli to půjde takhle rychle dál, to aby Per-Thore začal voskovat lyže dřív, než mu oschnou kajaky!
Na poslední půlmíli nám nečekaně posvítilo sluníčko. Nenecháme se ale zmást a na pláži v Rørvikholmen se neopalujeme a nezahálíme. Vybalujeme lodě a vše vynášíme na břeh. Je konec výpravy, krátce po desáté dopolední. Čeká nás vyhřátý penzion s výhledem na moře. Než stačíme poklidit všechno své harampádí, končí léto definitivně a začíná hustě pršet. Ještě rádi ustupujeme do připravených pozic u stolu v jídelně. Než dopijeme první kafe, strhává se venku skutečná mořská bouře. Nikdo z nás Per-Thoremu nevyčítá, že nás vyhnal ze spacáků už v pět ráno…
Užitečné informace
Nejlepší předpovědi počasí, včetně lokálních, najdete na stránkách www.yr.no
Informace o přílivu a odlivu například na http://vannstand.statkart.no/main.php, případně můžete v přístavech a informačních centrech získat vytištěné přílivové tabulky.
Ohně na břehu
Velkou výhodou severského pádlování je možnost rozdělání ohně na břehu. Kdo často jezdí třeba do vyprahlého středomoří ví, že s večerním táborákem si tam ani neškrtne – škrtl-li by, shořel by rychle spolu s částí jaderského či jiného vyprahlého pobřeží. Naštěstí ho to většinou ani nenapadne, protože tam stejně nenajde žádné dřevo. Oproti tomu norské pobřeží skýtá suchého dřeva dostatek a nebezpečí požáru je tu o poznání menší. Přesto je ale dobrým zvykem mořských kajakářů rozdělávat oheň na skále nebo na pláži pod úrovní nejvyššího přílivu. Zbytky popela tak opláchne moře a další návštěvník může mít taky pocit, že tady byl první.
Mořské proudy
Přestože rozdíl mezi přílivem a odlivem není v této části Norska extrémně velký, díky členitosti pobřeží je nutno počítat s četnými přílivovými proudy. Vydáte-li se na plavbu bez zkušeného průvodce, nezapomeňte se předem informovat o časech přílivů a odlivů, a hlavně o místech, kudy proudy tečou.
Nesstraumen je považován za druhý nejrychlejší přílivový proud v Norsku a snad i v Evropě. Ve svém maximu může jeho rychlost dosahovat až 17 uzlů. Od známějšího Saltstraumen, prý nejrychlejšího na světě, hlubokého 26 m a cca 150 m širokého, proudícího nedaleko města Bodø, který může dosahovat až 22 uzlů (40 km/h), se liší hlavně tím, že je mělký a několik set metrů široký. Nevytváří proto tak velké a nebezpečné víry, jako jeho rychlejší a slavnější kolega.
Sušené ryby
Sušené ryby jsou součástí norské tradice. Je to nejjednodušší způsob uchovávání ryb na horší časy. Ryby, nejčastěji tresky, se rozříznou, vykuchají, vykostí, nasolí a pověsí někam pod střechu. Mořský vítr a slunce je brzy promění v scvrklou tuhou neforemnou hmotu takřka bez zápachu. Sušené ryby jsou skutečná delikatesa – něco jako slané chipsy. Jakmile začnete jíst, je těžké přestat. Pro mořské kajakáře jsou ideální zásobou potravy – můžete je jíst syrové, přidat do polévky nebo z nich uvařit hlavní chod. Před konzumací je vhodné je trochu rozmělnit mezi dvěma kameny. Sušené ryby se v Norsku těžko shánějí. V obchodech je povětšinou nekoupíte. Je potřeba poptat se přímo u rybářů – však z vody máte dobrý přehled, kdo má nasušeno.
Jan Novotný
Článek převzat z Vodáckého magazínu HYDRO.
www.hydromagazin.cz
Samotná cesta do výchozího bodu naší „expedice“ by vydala na samostatný příběh, ale nebudu se snažit napodobit klasika a její popis vynechám. Je dlouhá. I když zvolíte ten nejrychlejší, letecký způsob přepravy, jen stěží se na jihozápadní cíp poloostrova Hamarøy (nebo též Hamarøya) dostanete z Prahy dříve než za dva dny. Vzduchem doputujete nejspíš do severského města Bødo, odkud se můžete na Hamarøy vydat nějakých pět nebo šest hodin cesty autem, nebo, a to byl i můj případ, necelé tři hodinky dopravní tryskovou lodí. Tahle kombinace dopravních prostředků je zvláště vhodná pro mořské kajakáře – při dobrém počasí si totiž můžete vychutnat jedno z nejúžasnějších pobřeží světa nejdřív ze vzduchu, pak z lodi a nakonec si ho dosyta užít vlastním pádlováním a tábořením.
To srpnové nedělní ráno se na břehu malebné písčité zátoky Jektvika na kraji rybářské vesnice Skutvik sešla docela pestrá skupinka pádlistů. Čtyři norští kajakáři, dvě zvědavé děti ze vsi a já. Per-Thore je majitelem a zároveň průvodcem firmy Arctic Adventure Tours. Celou zimu drandí po arktických pláních se psím spřežením a krátké severské léto tráví na pobřeží v mořském kajaku. Je zkušený mořský vlk, excelentní kuchař a muž sta řemesel. Petter je jeho dávný kamarád z vojny, a možná ještě lepší kuchař. Dnes je šéfem přes rozvoj seakajakingu ve společnosti Din Tur, takže je tady vlastně taky v práci. Ketil je kajakář z Osla, chce tady na divokém arktickém moři posbírat nějaké zkušenosti. Bjorulf je farmář, odborník na prasata. Bude se tu s mořským kajakem teprve seznamovat. Má farmu na břehu moře nedaleko Steigenu (další seakajářská destinace snů), a tak chce seakajakování rozjet jako novou „přidruženou výrobu“.
Dopoledne patří základnímu výcviku. Hoši, kteří se sem vydali sbírat zkušenosti, fasují suché obleky (voda tu má teď na konci léta příjemných 8 – 10 °C) a vyrážejí s Per-Thorem nacvičovat tzv. wet-exit. Prostě padají do vody a snaží se sami s plovákem nebo navzájem si pomáhajíc dostat zpět do kajaku. Je to veliká zábava, hlavně pro fotografa, který se vymluvil na znalost eskymáka a zůstal pěkně v suchu na břehu a na sluníčku.
Díky dokonalé výbavě, kterou Per-Thore dovezl, oba zákazníci intenzivní koupel přežili bez hlubokého podchlazení a snad i ve zdraví. Takže si všichni zasloužíme vydatný oběd, abychom se posilnili na nejnáročnější část dne – nakládání kajaků. Kupodivu máme za necelé dvě hodinky vše sbaleno a nacpáno v novotou se lesknoucích laminátových kajacích. Ty kajaky, mimochodem, určitě taky stojí za zmínku. Je to kvalitní norská práce a už při jejich nakládání, ale hlavně po celou dobu našeho pobytu v divočině, velmi oceňujeme speciální suchou komoru na zádi se zdánlivě nesmyslně malým víkem. Záhy totiž zjišťujeme, k čemu slouží, když Petter vytahuje z auta několik „sixpacků“ piva. Speciální zadní komora totiž pojme přesně dvanáct půllitrových pivních plechovek, které vody Atlantiku po celou dobu plavby automaticky udržují na správné teplotě.
Odpoledne pak uteče hrozně rychle. Slunce visí pořád stejně vysoko na obloze a my už přesto kotvíme na zářivě bílé písečné pláži severozápadního výběžku ostrova Engoya. Průvodce má pravdu. Nemůžeme přece přepálit začátek, a navíc, proč se někam hnát, když zrovna tady je tak krásně. Nízký plochý travnatý cíp, na kterém právě dozrávají nejrůznější severské bobule, skutečně láká k odpočinku. Na dlouhou, zářivě bílou písečnou kosu navazuje břeh se skalními plotnami, které jsou jako stvořené pro posezení u ohně. Per-Thore právě rozjíždí svůj první kulinářský koncert. Dnes je na jídelním lístku čerstvý losos pečený v alobalu s kysanou smetanou a jako zákusek pak sobí steaky na rozpáleném kameni. Než se slunce na chvíli schová za hory ostrova Lundøya, máme pupky nacpané k prasknutí.
Ostrůvek Engoya nabízí, kromě sněhobílých pláží a měkkého porostu pro pohodlný spánek, také zcela jedinečné panorama. Není tedy divu, že ráno, když už slunce zase stojí vysoko na téměř bezoblačném nebi, se nemůžeme pohledu na okolní hory a skaliska nabažit. Náš ostrůvek je takřka uprostřed širokého zálivu lemovaného hradbou hor, kterou jen na několika místech přerušují úzké průlivy a ústí fjordů Kaldvågfjorden a Sagfjorden. Jsme v horách a na moři zároveň. Zmoženi přírodní scenérií, a možná také opulentní snídaní, se jen pomalu chystáme k odjezdu. Pozdní start nás ale připraví o jednu další zajímavost tohoto místa. Nedaleko od našeho tábořiště, asi tak dvě a půl námořní míle, proudí druhý nejrychlejší přílivový proud v Norsku – Nesstraumen. Kdybychom vyrazili aspoň o půl hodiny dříve, bývali bychom ho stihli ještě pomalu proudící. Nám se ale podařilo do mělké úžiny mezi poloostrovy Finnøya a Hamarøya dorazit právě v době vrcholícího přílivu a hladina tam byla klidná a hladká jako zrcadlo. Přestože nás neunáší proud, nikam nepospícháme a věnujeme se focení a pozorování ryb a vodního ptactva. Užíváme si naplno dokonalé letní počasí, jako bychom tušili, že tahle idyla už nepotrvá dlouho. Po levé straně se už objevila výrazná špice Hamarøyskaftet, která nás od teď bude z horizontu sledovat skoro po celý zbytek cesty. Na oběd nás vítá zátoka Dragsbugta, kde nás čeká nejnáročnější část naší expedice.
Šíje poloostrova Hamarøy mezi Dragsbugtou a zálivem Presteidvika je široká jen nějakých 600 metrů. V dobách, kdy tu lidé žili jen z rybolovu a muži trávili většinu času na nebezpečném moři (tedy ještě ve třicátých letech minulého století), ženy z jižní části poloostrova právě tudy každé léto vlekly po napříč položených kládách malé otevřené rybářské loďky do Prestaidfjordu, kde bývala velká hejna herynků. Pokud se jim podařilo nalovit, dovléct zpět a naložit dostatek herynků, měly jistotu, že jejich rodina přežije další zimu i v případě, že by muž na moři zahynul (jak se často stávalo).
Dnes tedy stejná cesta po souši čeká nás a naše kajaky. Třikrát tam a zpět, cestou pojíst trochu borůvek a můžeme znovu vyplout. Vítá nás členitá zátoka Glimmen. Začíná jemně pršet. Cestu do Prestaidfjordu po chvilce plavby zpestří ještě drobné peřeje – je totiž odliv a ústí zátoky Glimmen je úzké a plné balvanů, mezi kterými teď musíme s našimi seakajaky ve svižném proudu opatrně prokličkovat. Po chvíli pádlování podél strmých útesů fjordu už vidíme naše další tábořiště. Tentokrát je to chráněný záliv s řídkým borovým hájem. Před večeří ještě stihneme rychlý výstup na vrchol nad naším tábořištěm, který nabízí krásný výhled a leží ve výšce 19 m n. m.
Třetí den ráno je stále pod mrakem, ale neprší ani nefouká. Na klidné hladině cestou pozorujeme sviňuchy (porpoises) vyskakující nad hladinu – když se přiblížíme, dokazují nám, že patří k nejrychlejším kytovcům (sviňucha běloploutvá dokáže prý plavat rychlostí až 55 km/h), mizí hluboko pod našimi kajaky a za několik desítek vteřin už zase skáčou několik set metrů za námi – asi se posmívají naší neohrabanosti. Pomalu obeplouváme ostrov Tannøya, v čisté vodě hluboko pod sebou vidíme proplouvat skupiny velkých tresek, které tu hodují na hejnech drobných rybiček. Krajina se oproti včerejšímu dni hodně změnila. Zůstaly sice vysoké hory všude kolem, ale travnaté břehy a bílé pláže byly vystřídány borovým porostem a oblými skalními plotnami. Poprvé nad námi také zakrouží mořští orli. Rádi bychom je přilákali blíž na chutnou rybku. Per-Thore se proto snaží chytit nějakou čudlu, což se mu po chvíli úsilí kupodivu daří. Ketil se ale na jeho rybářské pokusy dívá pochybovačně a trochu lituje, že si také nepřibalil udici. Přestože svůj asi patnácticentimetrový úlovek naservíruje Per-Thore orlovi až skoro pod nos, ten na nás pohrdavě hledí ze své borovice vysoko na kopci a ani se nehne. Podměrečné čudly asi nežere. Zato ale pěkně vyhládlo nám, a tak si vybíráme rozlehlou skalní plotnu s výhledem na 800 metrů vysokou horu Hatten. Na severozápadním obzoru začínáme v mlžném oparu pomalu rozeznávat rozeklané štíty Lofotských ostrovů. Posilněni rybí polévkou vplouváme podél ostrůvku Trinnøya na širokou pláň obávaného Vestfjorden, v jehož bouřlivých vodách ztroskotalo už mnoho lodí. Dnes odpoledne je ale hladina stále jako zrcadlo. Volným tempem pozdě odpoledne připlouváme do chráněné zátoky přístavu Tranøya, kde se pro dnešek utáboříme.
Tady nás opouští náš nenápadný, ale milý společník Bjorulf, který každý večer dokázal odněkud v pravý čas vylovit sušenou rybu nebo jinou laskominu, jako zákusek k pivu či vínu po dobré večeři. Prasátka ale nedopřejí Bjorulfovi dlouhou dovolenou, a tak musí pro třech dnech zpět na svou farmu, kde se mu už za pár dní narodí kolem tří set malých selátek. Farmář Bjorulf, jak už jsem se zmínil, se stal kajakářem teprve před těmi třemi dny, ale hned ukázal, že má talent. Dostopovat z jednoho konce ostrova na druhý pro auto mu netrvalo ani dvě hodiny. Svou kajakářskou výbavu však bude muset ještě doplnit – především o střešní nosič na své auto. Bjorulf je ale farmář jak má být, takže si dokáže poradit v každé situaci. Myslíte si, že se mořský kajak nevejde od osobního auta? Tak to ještě neznáte Bjorulfa!
V bývalém významném obchodním centru Tranøya, z něhož je dnes ospalá vesnička s pozoruhodnou galerií umění a zajímavou kapličkou, vyhledávaná v krátkém létě turisty, toužícími po truchlivém severském klidu, můžeme doplnit zásoby, a hlavně vyrazit na čepované pivo do útrob pravé velrybářské lodi. Nutno podotknout, že její současné využití coby originálního baru pro turisty je mnohem příjemnější než její původní účel. I dnes se můžete postavit na přední palubu, namířit harpunu a zkusit si představit, jaké by to bylo vystřelit ji do těla ohromného kytovce. Per-Thore to zažil. Není to, jak říká, ta část jeho života, na kterou by byl zrovna pyšný a při další rundě začíná vyprávět strašlivé velrybářské historky plné krve a kotlů s velrybím tukem.
V noci se zvedá silný vítr a začíná pršet. Předpověď se vyplnila. Studená fronta od východu se přehoupla přes ledovci vymodelované hory na pobřeží a přinesla s sebou severský podzim. Na vyplutí do otevřeného Vestfjordu není ani pomyšlení, takže se vrháme na knihy a zásoby jídla. Odpoledne prý uvidíme.
Přišlo odpoledne a uviděli jsme. Vítr ještě zesílil a déšť zhoustl. Míříme tedy znovu do „města“ znovu doplnit zásoby jídla a trochu se kulturně povznést v galerii, přesněji v přilehlé kavárně. Mají tady ještě jednu další vymoženost, které nakonec rádi využíváme – teplou sprchu!
Mezitím už zase jenom mrholí, a tak se vydáváme obhlédnout maják Tranøya Fyr, který jsme měli dnes ráno obeplouvat po moři. Z vesnice je to asi tři kilometry a v sezoně je tu otevřena restaurace nebo je možné si pronajmout některý z opuštěných domků strážců majáku. Teď už je ale polovina srpna, takže vlastně podzim, a nikde už není ani turistova noha. Jen mikrobus nějakých seakajakářů teď hlídá opuštěný maják. Cestou zpět jdeme zase kolem naší oblíbené velrybářské lodi, takže program dalšího večera je jasný – velrybářská výprava. Protože vítr stále nepolevuje a my nechceme skončit v polovině cesty, vymýšlíme u piva plán B: ráno vstaneme s východem slunce (tj. před pátou) a nechráněnou část fjordu projedeme mezi 6. a 8. hodinou, kdy je obvykle vítr nejslabší.
Náš plán vychází přesně podle plánu. Mraky jsou vysoko, vlny nízké. Obeplouváme Tranøya Fyr a krátce po deváté už obědváme v zátoce Hamnholmen na pláži ostrova Hopøya. Protože teprve začíná příliv, Hopøya ještě není ostrovem, nýbrž poloostrovem. Voda jen zvolna zaplavuje rozlehlou písečnou pánev, oddělující jej nyní od zbytku pevniny, a nám se nechce ani déle čekat, ani znovu tahat lodě po souši. Vyplouváme tedy zpět vstříc vlnám, které jsou už o poznání vyšší. I touto delší cestou zbývají k našemu dalšímu tábořišti jen necelé tři míle a moře není ještě tolik rozbouřené, aby vyvedlo z míry Ketila, pro kterého je to první křest v opravdových vlnách. Plujeme radši pěkně pohromadě, kdyby se náhodou něco přihodilo. Čerstvý vítr občas rozežene mrak visící na vrcholcích hor severního cípu poloostrova Hamarøy. Když se nakonec bez nehody dostaneme až k chráněnému ústí zátoky Straumhamn, Ketil se – povzbuzen svým kajakářským úspěchem – rozhodne zkusit ještě své rybářské štěstí. Záminkou k tomu je opět párek orlů, kteří nás na poslední míli provázeli. A že Ketil má dneska svůj den, zjišťujeme už po několika minutách. Zatímco Per-Thore stále jen máchá ve vodě prázdnou udicí, Ketil se po zaseknutí svého úlovku málem převrhne. Petter mu hned pospíchá na pomoc, aby nám úspěšný rybář náhodou neujel Vestfjordem na širý Atlantik. Společnými silami pak vytahují vypaseného štikozubce. K večeři bude mít každý z nás skoro půl kila čerstvých filetů z hejka.
V poledne stavíme tábor a občerstveni horkou kávou se vydáváme za dalším dobrodružstvím. Na kajacích se přeplavíme po jezeru Straumvatnet až k úpatí štítu Hamarøyskaftet, který teď trčí do výše 500 metrů přímo nad námi. Jeho vrcholek je náš dnešní cíl. Na pláži jezera se z hydra převlékáme za vysokohorské turisty a rychle stoupáme diretissimou do sedla pod vrcholem. Stále fičí vítr a co chvíli trochu sprchne. Po čtyřech stech výškových metrech a krásných výhledech a obě strany poloostrova přichází horolezecká pasáž. Traduje se, že místní chodí na vrchol bez lana a v galoších. Nemám důvod místním legendám nevěřit, nicméně horolezecký průvodce tuto cestu klasifikuje obtížností 3 – 4. My máme sice lano a pevné boty, ale žádné úvazy ani jisticí prostředky. Pohled vzhůru na strmou zmoklou skálu ve mně začíná vzbuzovat určité pochybnosti. Dokonce i aktivní horolezec Ketil trochu znejistí při pohledu na naši výbavu a mojí „horolezeckou“ techniku. Překonáváme pomalu první dva kolmé výšvihy, a pochybovat začínají dokonce už i naši průvodci (jsem tady přece proto, abych o téhle výpravě něco napsal a jestli jim tady sletím dolů, bude se mi pravděpodobně špatně psát…). Třetí, asi pětimetrový výšvih rozhoduje – odsud je to prý už skoro pořád takhle kolmo a ve stěně. Na vrchol zbývá ještě dobrých padesát metrů. Ještě jednou se dobře rozhlédneme a začínáme slaňovat – pěkně postaru, bez sedáku a osmy.
U jezera shazujeme naše horolezecké převleky a vydáváme se na „lov“. Jezero Straumvatnet je sladkovodní – napájí ho drobné potůčky stékající z úpatí okolních hor. Skalní hráz, která je odděluje od oceánu, je ale jen několik desítek centimetrů nad hranicí přílivu. V bouřlivých dnech se proto voda jezera snadno mísí s mořskou vodou, a obsahuje proto nemalé množství soli. Určitě nedoporučuju si z ní uvařit kafe nebo čaj, zato polévku nebudete muset vůbec přisolovat. V místě, kde voda z jezera přetéká do moře, se výborně daří slávkám. Navíc je právě odliv, takže ty nejlepší a nejvypasenější jsou dobře přístupné. Kokpity kajaků se rychle plní dnešním předkrmem.
Naše tábořiště je příhodné nejen pro seakajakáře, ale strmou pláž v dobře chráněné zátoce rádi využívají také jachtaři. Shánění dřeva na oheň tentokrát vyžaduje taky trochu horolezení, protože okolí pláže už je pečlivě vysbírané. Než začne padat soumrak, už hodujeme na slávkách dušených s máslem a bílým vínem a na mořské štice s bramborovým salátem. Počasí je setrvale nepříznivé, a proto bude zítřejší poslední etapa podél nechráněného pobřeží probíhat podle osvědčeného scénáře. Budíček v pět, vyplutí v šest.
Páteční moře je už poránu neklidné. Vlny přicházejí z otevřeného moře a rozbíjejí se o strmé útesy ostrova. Naštěstí zatím skoro nefouká. Plujeme v uctivé vzdálenosti od útesů, aby nás co nejméně zasahovaly odražené nepravidelné vlny. Ketil se dnes zpočátku cítí trochu nejistě, ale na záludné vlnění si brzy zvyká. Má ten kluk ale štěstí – během jediného a prvního týdne pádlování na „opravdovém“ moři vystřídal postupně skoro celou škálu podmínek a nástrah, jaké moře umí kajakářům připravit. Jak se pomalu blížíme k cíli, teď už průlivem Okssundet, počasí se rychle zhoršuje. Vítr znovu sílí a brzy se přidává i déšť. V zátoce Jektvika, z níž jsme před pěti dny vypluli, si neodpustíme krátkou čurpauzu. Tady si uvědomujeme, jak se za jediný týden okolní krajina proměnila. Stromy, před týdnem zelené, teď hrajou všemi barvami. Do okolních strání a skal už nepálí slunce, ale bičuje je vítr a déšť. Podzimní atmosféra v polovině srpna je naprosto dokonalá. Teď už naprosto chápu, proč mi Petter na začátku cesty říkal, že už je vlastně po sezoně. Jestli to půjde takhle rychle dál, to aby Per-Thore začal voskovat lyže dřív, než mu oschnou kajaky!
Na poslední půlmíli nám nečekaně posvítilo sluníčko. Nenecháme se ale zmást a na pláži v Rørvikholmen se neopalujeme a nezahálíme. Vybalujeme lodě a vše vynášíme na břeh. Je konec výpravy, krátce po desáté dopolední. Čeká nás vyhřátý penzion s výhledem na moře. Než stačíme poklidit všechno své harampádí, končí léto definitivně a začíná hustě pršet. Ještě rádi ustupujeme do připravených pozic u stolu v jídelně. Než dopijeme první kafe, strhává se venku skutečná mořská bouře. Nikdo z nás Per-Thoremu nevyčítá, že nás vyhnal ze spacáků už v pět ráno…
Užitečné informace
Nejlepší předpovědi počasí, včetně lokálních, najdete na stránkách www.yr.no
Informace o přílivu a odlivu například na http://vannstand.statkart.no/main.php, případně můžete v přístavech a informačních centrech získat vytištěné přílivové tabulky.
Ohně na břehu
Velkou výhodou severského pádlování je možnost rozdělání ohně na břehu. Kdo často jezdí třeba do vyprahlého středomoří ví, že s večerním táborákem si tam ani neškrtne – škrtl-li by, shořel by rychle spolu s částí jaderského či jiného vyprahlého pobřeží. Naštěstí ho to většinou ani nenapadne, protože tam stejně nenajde žádné dřevo. Oproti tomu norské pobřeží skýtá suchého dřeva dostatek a nebezpečí požáru je tu o poznání menší. Přesto je ale dobrým zvykem mořských kajakářů rozdělávat oheň na skále nebo na pláži pod úrovní nejvyššího přílivu. Zbytky popela tak opláchne moře a další návštěvník může mít taky pocit, že tady byl první.
Mořské proudy
Přestože rozdíl mezi přílivem a odlivem není v této části Norska extrémně velký, díky členitosti pobřeží je nutno počítat s četnými přílivovými proudy. Vydáte-li se na plavbu bez zkušeného průvodce, nezapomeňte se předem informovat o časech přílivů a odlivů, a hlavně o místech, kudy proudy tečou.
Nesstraumen je považován za druhý nejrychlejší přílivový proud v Norsku a snad i v Evropě. Ve svém maximu může jeho rychlost dosahovat až 17 uzlů. Od známějšího Saltstraumen, prý nejrychlejšího na světě, hlubokého 26 m a cca 150 m širokého, proudícího nedaleko města Bodø, který může dosahovat až 22 uzlů (40 km/h), se liší hlavně tím, že je mělký a několik set metrů široký. Nevytváří proto tak velké a nebezpečné víry, jako jeho rychlejší a slavnější kolega.
Sušené ryby
Sušené ryby jsou součástí norské tradice. Je to nejjednodušší způsob uchovávání ryb na horší časy. Ryby, nejčastěji tresky, se rozříznou, vykuchají, vykostí, nasolí a pověsí někam pod střechu. Mořský vítr a slunce je brzy promění v scvrklou tuhou neforemnou hmotu takřka bez zápachu. Sušené ryby jsou skutečná delikatesa – něco jako slané chipsy. Jakmile začnete jíst, je těžké přestat. Pro mořské kajakáře jsou ideální zásobou potravy – můžete je jíst syrové, přidat do polévky nebo z nich uvařit hlavní chod. Před konzumací je vhodné je trochu rozmělnit mezi dvěma kameny. Sušené ryby se v Norsku těžko shánějí. V obchodech je povětšinou nekoupíte. Je potřeba poptat se přímo u rybářů – však z vody máte dobrý přehled, kdo má nasušeno.
Jan Novotný
Článek převzat z Vodáckého magazínu HYDRO.
www.hydromagazin.cz