Norsko - oblast Lofoty-Vesterály - Reportáže

Posledních pár let se snažíme užít si nejen rybářský pobyt v Norsku, ale i cestu na sever, takže jsme tentokrát naplánovali přístupovou trasu na pět pohodových dnů. Naším cílem nebylo hnát se po dálnici, abychom už byli na místě, ale jet po jiných silnicích, navštívit nová místa, zkrátka užít si sever cestovatelsky a se vším, co k němu patří.

Do Skandinávie jsme vyrazili v polovině května nejrychlejší trasou přes trajekt Rostock-Gedser do Dánska, kde jsme zvolnili tempo a podle plánu navštívili historické centrum města Roskilde s úchvatnou cihlovou katedrálou. Ve městě probíhal hudební festival, takže jsme si užili i uvolněné skandinávské atmosféry. K večeru jsme dorazili do našeho prvního ubytování v prostorné chatě v rekreační zóně u Helsinge (veškerá ubytování na cestě přes booking.com). Plně vybavená chata, kontakt s majitelem jen po telefonu.

Druhý den jsme přejeli trajektem Helsingor-Helsingborg do Švédska a po E6 pokračovali směr Göteborg. Naším cílem nebylo hnát se po dálnici, za Halmstadem jsme proto odbočili na pro nás novou cestu po silnici 26. Část posádky lehce znervóznila zavřená pumpa, kde jsme plánovali tankovat (byla neděle), ale k další jsme se štěstím doplachtili. Pohodová silnice sleduje meandrující řeku Nissan od jejího ústí do moře v Halmstadu až téměř k jejím močálovitým pramenům pod jezerem Vättern. Ty nebyly naším cílem a ani město Jönköping, takže jsme vyrazili zkratkou přes Botnaryd po okresce 185, pro změnu údolím jezer Straken. Do posledního z nich se vlévá řeka Tidan, podle které, teď už ale po proudu a opět po silnici 26, jsme dojeli až téměř k jejímu ústí do jezera Vänern v Mariestadu. Městu jsme se vyhnuli a ke břehu největšího skandinávského jezera jsme zajeli ve Sjötorpu, kde začíná Göta-kanál, který spojuje obě velká jezera a pokračuje na východ až do Baltského moře. Po prohlídce technických zařízení a plánů kanálu jsme otestovali místní nabídku piva, tedy mimo Petra, na kterého vyšel volant. Posíleni jsme pokračovali na sever na dálnici E 18, po ní kousek na západ přes Karlstad k odbočce na silnici 62, která lehce stoupá na sever podél řeky Klarälven. Ta je tady mohutná (v Karlstadu se vlévá do jezera Vänern), jen pomalu se zmenšuje a její ramena a meandry se každou chvíli téměř dotýkají silnice. Šedesátdvojka je sice okreska, ale její vyžehlený povrch a táhlé zatáčky spolu s minimálním provozem prakticky znemožňují dodržovat předepsanou rychlost – krásné svezení.
Před hranicí jsme si udělali svačinovou pauzu a jako vzorní hoši oba Petři zaplatili clo za alkohol, kterého jsme vezli slušnou zásobu i pro druhou část naší výpravy, která letěla letadlem. Mobilní platba přes toll.no je záležitostí pár kliknutí a nechtěli jsme riskovat nepříjemnosti na hranici, tím spíše, že na mapách jsou jasně patrné dva domky na norské straně – námi předpokládaná celnice. Domky jsme vzápětí minuli, byly to dvě opuštěné stodoly. S pochvalou ostatních členů posádky jsme pokračovali Norskem po stejné silnici, teď přečíslované z 62 na 26 a podél stejné řeky, pro změnu se jménem Trysilelva, k městu Trysil, před kterým jsme měli zajištěnou chatu v kempu Trysil Hyttegrend. Kemp téměř prázdný, majitelka příjemná dáma a chata se vším, co je třeba, u řeky zatopeno v sauně. Při večerním hodnocení dne jsme konstatovali, že tohle byla nejhezčí cesta, kterou jsme kdy na sever jeli – silnice, příroda, řeka. Ta dělala čest svému švédskému jménu (Klarälva: jasná-čistá řeka) i přesto, že i tady v Trysilu je podstatně větší než Labe v Hřensku.

Ráno jsme pokračovali po silnici 26 podél Trysilälvy a jejich přítoků až k velkému horskému jezeru Femunden, okolní kopce přes 1000 m se zasněženými vrcholy. Za jezerem po silnici 28 jsme přejeli do údolí řeky Glomma, kterou jsme znali níž po proudu z předchozích let. Po 30 jsme pak dojeli do města Roros, které je v horní části skanzenem bývalé hornické osady. Těžila se tu měděná ruda, za řekou haldy strusky a město je krásné, památkově chráněné Unescem. Po silnici 31 jsme dojeli téměř k hranici se Švédskem, po 705 přes rozvodí údolími řek Nea a Leksa k moři u Stjordalu, po staré dobré E6 pak dál na sever. E6 je na norské poměry trochu rušnější, ale v krásné přírodě. Obzvlášť, když se přidá k řece Namsen, její peřeje v Namsskogan určitě stojí za zastávku. Za Mosjoenem jsme měli další kemp u krásného jezera Fustvatnet, chatky tentokrát spartánštější (sociálko společné), příště bychom volili větší. Ale na přespání a večerní vaření (poté co Václav spravil elektriku) stačily.

Čtvrý den byl naplánován jako spojovací, cílem bylo stihnout trajekt na Lofoty. Po E6 přes Mo-i-Ranu na polární kruh, nováček Tonda dostal v turistickém centru certifikát o jeho překročení, absolvovali jsme „povinné“ foto a nákup dárků pro rodinné příslušníky. Kopce národního parku Svartisen byly krásné jako vždy, ale bylo zde nejmíň sněhu za posledních deset let. Zamířili jsme podél bouřlivé Saltelvy dolů k moři, před Rognanem jsme uhnuli po silnici 812 k Saltstraumen podívat se na až děsící přílivové proudy a pak po 17 a 80 do přístavu v Bodo. Před trajektem už byla auta a karavany ve čtyřstupu, obsluha nám sdělila, že nás rozhodně nenalodí. Ale protože jsme přijeli v předepsaný čas a měli potvrzení o rezervaci, zařadili nás do první fronty a bez potíží jsme se dostali na trajekt. To se nedalo říct o nešťastnících bez rezervace, které jsme sledovali při odjezdu. Vzhledem k tomu, že trajekt jezdí jen jednou nebo dvakrát denně, vyplatí se objednat si ho včas. Plavba do Moskenes klidná, večerních pár kilometrů do A za pár minut. Ubytování Petr objednal v hostelu (A Rorbuer), čímž nás lehce vyděsil, ale ukázalo se, že vybral dobře – krásné pokoje, super sprchy a sociálko a příjemná společnost mladých horolezců, které přilákala vůně naší opulentní večeře.

Poslední den cesty byl naplánován jako prohlídka Lofot a za krásného počasí to byl nezapomenutelný zážitek. Procourali jsme s odbočkami po E10 až na Vesterály, u majestátního mostu přes Tjeldsund jsme po silnici 83 zamířili na Harstad a z něj po 7740 a 7742 až na nejsevernější výběžek, cíl naší cesty Elgsnes. Několik kilometrů před cílem sice zmizel asfalt a šotolina byla samá díra, ale na jejím konci stál nádherný dům – zrenovovaná budova obchodní stanice ze 17.-18. století, která se stala na týden naší základnou.
Bylo před pátou, těšili jsme se, že vyrazíme na moře, ale rozšafný majitel nás přibrzdil. Prohlídka domu s poučením, co pochází z jakého století a jak se tomu kdy říkalo, byla zajímavá, i když čas běžel, ale horší byl požadavek na vyplnění formulářů o posádkách lodí včetně nutné registrace kapitánů, kterou majitel odjel dokončit k sobě domů (takovou pečlivost jsme nikde nezažili, i když prý se to stává normou). Už nás následně nepřekvapilo půlhodinové předávání lodí a odmítnutí předat třetí loď, dokud nepřijede její posádka (druhá polovina naší skupiny zrovna přistávala na letišti Evenes). Václav, který se takticky předávání domu a lodě neúčastnil, využil času pro přípravu báječné večeře. Petr s Tondou pak vyjeli na vodu zkusit štěstí a strčit nos do nového revíru. Úlovky přišly hned na prvních podmořských kopcích před domem. Obecňačky 60-80 cm Petra moc nenadchly, ale Tonda byl u vytržení – tak velké ryby a za chvíli, to doma nezažil. Večer dorazila „letecká“ část výpravy. Na letišti nebylo auto k pronájmu, tak oslovili místního etiopského taxikáře. Ten netušil, kde je Harstad a chvíli si myslel, že chtějí jet do Rakouska, ale jasné pokyny Vlasty a telefonická konzultace ho navedly na správnou cestu, nakonec slíbil i odvoz za týden zpět. Evžen jako kapitán třetí lodi zvládl (po malém varování) její předání i registraci s nadhledem. I přes pozdní hodinu chlapci vyjeli na moře a nachytali slušné obecňačky a krásného okouníka (50 cm) – přesně na místě, kde je v manuálu cestovky doporučeno – díky.

První dva dny našeho pobytu v Elgsnes mírně pofukovalo a táhlé oceánské vlny, přes které nebylo vidět na druhou loď, trochu znepříjemňovaly rybaření. V lokalitě pro nás neznámé jsme nebyli příliš úspěšní, ale pár obecňaček a tmavek do metru každá loď přivezla. Radost nám udělal krásný vlkouš (90 cm), kterého Petr lapil na podmořském kopci před domem. Večer se objevil majitel, k našemu překvapení nám ukázal na mapách vytištěné záznamy našich lodních cest za oba dny a lehce zkritizoval naše ohlašování výprav na moře (měli jsme první den trochu rezervy v kázni). Zároveň nám ale přátelsky ukázal, kde bychom chytat měli a kde je to marné. Jeho rady se ukázaly v dalších dnech jako neocenitelné.
Od třetího dne panovalo skvělé počasí, téměř bezvětří, pár mraků jen k večeru. Rybolov byl stále úspěšnější, bez problémů jsme naplnili povolené osmnáctikilové kvóty a spousta ryb šla zpátky do vody. Skvělými místy byly „kopce“ u přístaviště a v severním ústí průlivu, úlovky obecňaček 90-100 cm byly zaručené. Na tresky tmavé jsme se naučili jezdit k zelené tyči vymezující plavební dráhu pro velké lodě. Dno tady bylo rozčleněno množstvím kopečků, průlivů (Store Skervhausen), mezi kterými stále proudila voda. Místo spolehlivé za přílivu i odlivu, tresky tmavé v hejnech, velikost 80-100 cm a zatoulal se sem k našemu překvapení i metrový polak. Zaručená místa byla i na podmořském hřebeni táhnoucím se od ostrůvku Gapoya na severozápad a u ostrůvků západně od Grotavaeru. Plavba do těchto lokalit kolem půl hodiny, ale krásná příroda, členité dno, spousta ryb, i když někdy menších. Nejúspěšnější jsme byli v hloubkách 10-20 m, ryby braly prakticky na všechno, nejradši na světlé gumy kolem 12 cm, hlavičky 40 g. Zachytali jsme si skvěle, i když letos bez trofejních ryb a bez halibuta. Toho jsme zkoušeli na teoreticky jistých místech na hloubkách od 10 do 80 m, nástrahy možné i nemožné, marně.
Poslední den, kdy už se pouští všechno, přišly i obecňačky nad 100 cm, prakticky na každý nához. Radši jsme je nechali a jeli do Harstadu nakoupit domů norské pochoutky (hnědé sýry, uzené ryby) a podívat se do Moskenes na historický kostel. Milým překvapením bylo, že někdo kvalitně srovnal a utáhl šotolinku do Elgsnes, a potěšilo, že Adam se Sašou připravili lodě na předání. To proběhlo bez problémů, asi i proto, že Evžen okamžitě nahlásil a zaplatil cinklou vrtuli. Majitel nedokázal skrýt překvapení a radost – o poškození věděl a asi čekal nějaké výmluvy. Skončilo to pozváním na příští rok. Večerní posezení bylo trochu kratší než v předchozích dnech, ale nechyběla každodenní Sašova rybí hostina a degustace žernoseckých vín.
„Letecká“ skupinka odjížděla nad ránem, taxikář splnil, co slíbil, i když bedny s rybami ho lehce zaskočily. Odpoledne už Vlasta „pozemní“ partě hlásil šťastné přistání v Praze. To už jsme ale byli u Baltu, kam jsme dorazili po E10 přes Kirunu, a po E4 jsme frčeli na jih, nejrychlejší trasou domů. Večer jsme zaparkovali za Nordmalingem, kde jsme měli objednaný domek (Havsnära Villa) – ubytování nádherné, výhled na moře, borovicový les, krása.

Následující den dál po E4 do Gävle, většinou povoleno 120, 130 km/hod. Podobné tempo pokračovalo i na E16 směr Västeras, zpomalit jsme museli až na silnici 56 před městem. Po osmnáctce do Örebro, po 20 a 50 k jezeru Vättern a po E4 na jih. Za Markarydem ve Skanes poslední ubytování na víkendové chatě, bývalém hospodářství. Opět kompletní výbava, vše otevřené, plná spokojenost. Poslední den jsme pokračovali po E4 k Helsingborgu, kde se uzavřel náš okruh Skandinávií. Přes most Öresundbron jsme se přehoupli do Dánska, stihli dopolední trajekt do Rostocku a večer byli doma.

Co dodat – byly to nádherné dva týdny v druhé polovině května. Úžasná cesta, fantastické ubytování, skvělá parta, krásné rybaření, neuvěřitelné počasí. Takže příští rok – Elgsnes.

Fotografie Petr Obruba a Vlastimil Němec