Norsko - oblast Sandnessjoen-Mo i Rana - Reportáže

Naše putování do země fjordů a trolů nebylo v tomto roce vůbec jednoduché. Vybrali jsme nádhernou lokalitu. Prostě... dokonalé! Dům na pobřeží, stěny obložené dřevem (obložen byl dokonce i sprchový kout), dostatek prostoru, super lodě. Vše vypadalo idylicky až do chvíle, kdy přišla zpráva, že norský majitel dům nepronajme a naopak se do něj nastěhuje! Po pravdě, ani jsme se mu nedivili, ale nám vznikl velký problém.
Každému je asi jasné, že top lokality a potažmo ubytovací kapacity u jejich břehů se musí objednávat se značným předstihem. A my byli v dubnu na začátku! Soroya, Loppa, Senja – všude beznadějně plno! Nakonec jsme se rozhodli, že tentokrát opustíme nejsevernější norské destinace a vyrazíme o něco níže. Jsme přece zkušení norští harcovníci a ryby dokážeme najít všude! Volba proto padla na zbrusu novou lokalitu, která se v nabídce cestovní kanceláře PEPA objevila na poslední chvíli.
Jednalo se o 5 novotou vonících domků, umístěných stylově na mole omívaném vodami Norského moře. A co víc, to molo se nacházelo na ostrově, což mi připomnělo jeden z mých neúžasnějších norských „tripů“ na ostrov Ingoy.
Ten náš se jmenoval Bolga a nachází se v moři asi 80 km jihozápadně pod městem Bodo (ti rybáři, kteří navštívili Lofotské souostroví, Bodo, coby centrum oblasti s letištěm, dobře znají). Ze známých měst mohu ještě uvést Mo i Ranu, která leží cca 60 km jihovýchodně pod Bolgou. Toto město zmiňuji proto, že je pro mnoho českých rybářů mířících na ryby do destinací středního Norska po silnici E6 dobře známé. Bolgu tedy naleznete celkem přesně mezi Mo i Ranou a Bodo. Trajekt na ostrov jezdí z městečka Ornes, ze kterého to máte přímo na západ asi 20 km. Doporučuji pečlivě prostudovat trajektový jízdní řád, protože my jsme kvůli tomu, že (tuším) ve čtvrtek trajekt na Bolgu vůbec nejede, museli posunout o den celý pobyt.
Objednáno, dojednáno! Od 1. do 10. srpna tedy strávíme 10 úžasných dnů plných rybolovu na místě, o kterém jsme si ze začátku mysleli, že dokonale prověří naše rybářské a navigační dovednosti. Pobyt ukázal, že jich zase až tak moc nebylo třeba. Nemám ve zvyku se příliš vychvalovat, i když někteří autoři norských „rybářských bestselerů“ by jistě dokázali napsat něco jako: Nebylo to jednoduché! Ryby jsme museli hledat za využití veškerých našich nemalých rybářských zkušeností. Využívali jsme GPS plottery, sonary, znalosti přírodních podmínek dané oblasti i předpovědi meteorologů, to vše skloubeno s dokonalými vědomostmi o mořském dně, proudech a životních návycích místních druhů.
Štěstí nám asi přálo, ale... ryby jsme ulovili! Bylo jich hodně a některé opravdu pěkné, velmi nás překvapila i druhová pestrost. Členité souostroví kolem Bolgy zřejmě rybám poskytuje ideální podmínky pro život – dostatek potravy, velmi různorodé dno od mělčin s písčitými lavicemi po podvodní hory, jejichž úbočí padají do mnohasetmetrových hloubek, spoustu ideálních míst pro úkryt i neustálé proudění vody mezi ostrůvky, které přináší nové a nové možnosti, co se potenciální kořisti týče. To vše jsme si mohli užívat plnými doušky!

Na cestu
Tak nevím, jestli s Luďou ještě někdy pojedu! Ten kluk plánuje cestu podle toho, kde má příbuzné, a nedivil bych se, kdybychom to příště do Norska střihli přes Mexiko a Kanadu. Tentokrát se ale Luděk uskromnil, po dlouhém přemlouvání jsme vyškrtli i návštěvu bratrance v Barceloně (přece jen, je to trochu z ruky) a 25. července – ano, čtete dobře, start byl naplánován skoro týden před plánovaným příjezdem na ostrov – jsme veškeré rybářské propriety naložili do přistaveného Sprinteru a ve čtyřech popohnali koně k severu. Z dalších dvou rybářů-začátečníků, Libora i Michala, se nakonec vyklubali skvělí „protiponorkoví“ společníci a všichni jsme si pobyt v Norsku opravdu užili.
Plán byl jasný! Přes Německo do Dánska, po mostě do Švédska a odtud už po západním pobřeží této severské země směrem k Oslu a Larviku (město ležící cca 130 km jihozápadně pod Oslem), kde strávíme noc u (jak jinak) Luďova bratrance a jeho norské přítelkyně. 26. 7. v podvečer jsme do Larviku opravdu dorazili a... zkrátím to. Oslava shledání byla bujará a není se tudíž čemu divit, že jsme druhý den vyráželi na další část cesty až odpoledne!

Preikestolen
Po večerní diskusi o krásách Norska padlo rozhodnutí, které mi umožnilo splnit si další z mých četných snů. Vyrazili jsme totiž k jedné z nejznámějších přírodních zajímavostí Norska, tzv. Kazatelně (Preikestolen), která leží v půvabném Lysefjordu severovýchodně od Stavangeru. Co na tom, že si zajedeme nějakých 400 km – vždyť kdo nestál na 604 m vysoké Kazatelně, není správný „norek“!
Na místo jsme dorazili v 11 hodin v noci a naštěstí odolali Luďkovým pobídkám, abychom se ke srázu vydali v noci. Ostatně, i druhý den dopoledne jsme měli výstupu „plné brýle“. Kdo si myslí, že k této úžasné vyhlídce dorazí lanovkou nebo po asfaltce, velice se mýlí. Museli jsme absolvovat 4km středně těžký výstup sice po vyšlapané stezce, ale zato po skalách a kamenech, kde by si libovali spíše kamzíci. Přiznám se, že se mi chtělo celou akci několikrát vzdát, ale... vydržel jsem! A stálo to za to! Pohled z plošiny, která vznikla činností ledovce před 10 000 lety, byl tak úchvatný, že jsem na chvíli dokonce zapomněl i na strach. Aby Norové nepoškodili kolorit místní přírody, nevybudovali na tomto místě žádné chodníky ani zábradlí. Prostě se asi po 2-3 hodinách vyškrábete na Kazatelnu, na vlastní riziko si sednete na její okraj (to jsem nedokázal) a uchváceně hledíte do fjordu, který se rozprostírá 600 m pod vámi. Nádherný kus Země, věřte mi!


Alesund
A hurá na sever! Abychom norským nováčkům ukázali něco z dalších krás této země, zamířili jsme k Alesundu přes cestu trolů a cestu orlů, které určitě stojí za to vidět. Ostatně – víte proč jsme jeli do Alesundu? Hádejte. Myslíte, že navštívit dalšího Luďkova bratrance a jeho norskou přítelkyni? Jste úplně vedle. Na krátké neoficiální návštěvě jsme se tam setkali s Luďkovou sestřenicí a jejím norským přítelem!


Bolga
Po týdnu putování za krásami Norska jsme ve středu v časných ranních hodinách konečně dorazili k přístavu ve městě Ornes a zaujali strategické místo u mola. Nebylo to tak těžké, protože před námi stálo jediné vozidlo – karavan se členy druhé poloviny naší desetičlenné výpravy. Ráno se ukázalo, že oba Honzové, Martin, Jindra, Tomáš i Jirka zvládli cestu bez problémů a jsou, stejně jako my, připraveni na nedalekém ostrově spustit rybářské bakchanálie.
Hodinu před odjezdem trajektu jsme podezřívavě sledovali, jak provoz v přístavu houstne, a když se konečně přiblížil nevelký trajekt, který nás měl dopravit přímo do rybářského snu, naše obavy, že se na plavidlo vůbec nedostaneme, značně vzrostly. Norští námořníci jsou ale profesionálové a po relativně krátké době byla všechna vozidla v útrobách plechové obludy. Připadlo mi to, jako bych zasedl k nedělní vepřové a na posezení do sebe nacpal půl prasete. Obavu z toho, že se na trajekt vůbec nedostaneme, vystřídal strach z utopení! Trajekt ale odrazil, pak plul, plul a... nakonec doplul!
Po necelých dvou hodinách jsme vyjížděli z lodi na ostrov Bolga.
Správce a spolumajitel Jeff nás čekal na molu a po krátkém pozdravení jsme zamířili k chatám, které stojí takových 300-400 m od přístaviště. Pak už následoval obvyklý shon, urychlovaný letmými pohledy k moři. Auty jsme si zajeli až ke dveřím a jedno zavazadlo za druhým putovalo do útrob připravených chat vonících novotou. Za necelou hodinku nebylo co řešit.


Ubytování
Chaty a vůbec celý prostor rybářského minikempu bych charakterizoval jedním slovem – skvělé! Každý z domků stojících na mole přímo nad mořem má kapacitu 8 osob a my se rozdělili do dvou chat po 4 a 6 rybářích. Uvnitř jsme nalezli 4 ložnice (tři v přízemí, jedna v prvním patře, každá se dvěma lůžky), koupelnu s WC (+ jedno samostatné WC), v prvním patře pak prostorný obývací pokoj se sedačkou a satelitní televizí, který plynule přecházel v jídelní kout a kuchyni vybavenou vším, co k pobytu potřebujete. V přízemí nechyběla ani technická místnost s topením, kde jsme si ukládali pruty (než bylo jasné, že nosit je z lodí je naprosto zbytečné) a sušili provlhlé rybářské obleky.
V těsném sousedství chat je budova s technickým zázemím, kde naleznete uzavíratelnou (!) filetárnu s nerezovými pulty a tekoucí vodou (dvě vytahovací hadice, se kterými se dostanete do každého koutku), místnost s mrazáky (každá chata má svůj), kancelář správce a skladovací prostory pro nejrůznější pomůcky včetně kanystrů s benzínem.
Od technické budovy pak vede lávka k plovoucímu molu, u kterého kotví lodě. K dispozici jsou bedny na úlovky, kolečka na převoz úlovků z mola do filetárny (cca 10-20 m) a hadice s vodou na údržbu lodí (je možné i použítí wapky). Celý areál máte „na pětníku“, takže se nijak nedřete a vše máte hezky při ruce.

Jeff McLean
Našeho správce prostě musím zmínit! Američan, který se na Bolgu přiženil, byl po celou dobu našeho pobytu dobrým duchem výpravy (ale i té německé z vedlejší chaty) a významně se podílel na našich úspěších. Tedy, ne že by nám lovil ryby, ale... řekl nám, kam na ně, všechno (ale naprosto všechno!) měl dokonale připravené a v pořádku, a pokud se někde vyskytl jen nepatrný problém, Jeff tam byl, aby ho řešil! Ochotný, obětavý, vždy připravený pomoci! Bylo prostě vidět, že je z Ameriky, protože v Norsku, kde se žije poněkud volněji a klidněji (ostatně – není to na škodu) jsem takto dokonalý přístup ještě nezažil. Kéž by mu to vydrželo! Thank you very much, Jeff, for your helpfulness and selflessness!

Na moře
Právě jsem zjistil, že už mám popsány 4 strany a o rybách ani slovo! To je v rybářském magazínu docela závažný nedostatek, takže se ho pokusím alespoň zlehka napravit. Ostatně, článek je rozvržen na dva díly, takže v tom lednovém už budeme (skoro) jen na moři. Na příští číslo nechám i popis lodí, a abych Vás konečně přestal napínat, vrhnu se přímo do prvního dne rybaření.
Ač už v Norsku po jednatřicáté, na Bolze jsem tak trochu nevěděl, do čeho jdu. Což o to, krásných míst bylo všude kolem dost a dost, ale co ryby? Budou tam? A hlavně... budou brát? Pečlivě jsme prostudovali mapy a vybrali jedno dvě teoreticky vhodná místa s tím, že pojedeme víceméně „na blind“. Naložíme veškerou výbavu a na místě ji přizpůsobíme aktuální situaci.
Stalo se! Motor zaburácel a přístav se nám v podmračeném počasí začal rychle vzdalovat. Možná to také znáte! Máte předsevzetí vyrazit na volné moře, protože víte, že tam se pravděpodobnost setkání s rybami značně zvyšuje, ale stejně vám to nedá a zastavíte kousek za přístavem, abyste – nadržení na lov – konečně smočili udičku! Během minuty jsme stáli i my a do vody putovaly pilkry i jigové hlavy s vidinou prvních metrových úlovků. A možná znáte i pokračování. Většinou zabere nějaká menší treska nebo vůbec nic, ale prvotní nával nadrženosti je ukojen, zklidníte se a konečně začnete racionálně uvažovat. Po 10 minutách bez záběru jsme byli klidní jak želvy, vytáhli nástrahy zpět na palubu a konečně se rozjeli na ryby.
První kontakt jsme zaznamenali, když se za pásem ostrovů objevilo volné moře. Luděk v dálce spatřil čeření hladiny doprovázené nálety hladových racků. Sledi! Vrazil jsem páku plynu dopředu a loď vyrazila jak splašený kůň. Během minutky jsme byli u hejna, nadjeli si do směru jeho pohybu a nahodili. První záběry na sebe nenechaly dlouho čekat. Pod hejnem se zjevně proháněli menší keleři a... větší makrely! První stříbrná krasavice se třepotala na Luďkově paprice, měla dobře 50 cm a lovec neskrýval svou radost. Inu, uzená makrela je uzená makrela. Následující hodinu jsme tedy strávili pronásledováním hejna sleďů (ostatně, jako další lovci ve vzduchu i pod vodou) a lovem makrel na návazce s peříčky i přívlačí. Byl to pozvolný, ale krásný začátek našeho rybářského snažení u ostrova Bolga.
Po hodině už ale začala vítězit touha po větších úlovcích a přes Luďkovy protesty (mohl by makrely nahánět celých deset dní) jsme zamířili k vybranému lovišti č. 1. Jednalo se o podmořský kopec asi 5 km od přístavu, jehož vrchol dosahoval nějakých 9 m pod hladinu a úbočí padala do hloubky kolem 100 m – ideální místo.
Už když jsme připlouvali, bylo vidět, že na hladině je živo. Sledi asi zabrousili i sem. Vzhledem k menší hloubce u vrcholu jsem se rozhodl, že začnu s lehčími nástrahami a postupně přejdu k těm nejtěžším. Než se mi podařilo uvázat vláčecí pilkr, na palubě už se třepotala první ryba. Treska obecná, které do metru moc nechybělo, a šťastným lovcem byl rybářský elév Michal. Nahodil jsem a několikrát zacukal pilkrem. Prásk! „Tak to byla pecka,“ okomentoval jsem razantní útok ryby na přívlačový pilkřík. Bzzzzz... brzda navijáku se rozječela téměř okamžitě. Po pěti minutách nevídaných úniků s prutem ohnutým do luku a prokluzujícími kotoučky brzdy jsem začal hádat: „To by mohl být halibut, táhne jako ďábel,“ doufal jsem.
Po dalších minutách se tři hlavy netrpělivě naklonily přes bok lodi. Ještě metřík, ještě jeden... už snad bude vidět! V hlubině poprvé problesklo velmi slušné tělo a s přibývajícími centimentry bylo jasnější a jasnější. „Obecňačka jako kráva, ne halibut, ne, je to... polak a řádný.“ Nádherné zlatavé tělo se ještě několikrát prohnalo podél lodi a pak jsme ho společnými silami vytáhli na palubu. Bylo to opravdové „dělo“ rovných 107 cm dlouhé! Má největší treska polak v životě. Tak to je začátek, jak má být...

Den za dnem
Naše tříčlenná posádka si velmi oblíbila ono místo z prvního dne. Ryby se v okolí podvodní hory zdržovaly téměř neustále, a pokud ne, museli jsme vydržet a hejna sleďů i věčně hladových tresek nejrůznějších druhů se nakonec k prostřenému stolu dostavila. První tři dny proběhly jak přes kopírák – 5 km k hoře, po cestě ulovit nějaké makrely, pak se s lodí postavit tak, aby nás vítr a proud hnaly přes vrchol, nasadit zbraně a... do boje!
Nejčastěji jsme asi používali pilkry nejrůznějších hmotností. Postupně nás ztráty donutily přejít na ty lehčí, protože obvyklé Solvkrokeny o hmotnosti 750 a 1 000 g zůstávaly zaklíněny v podvodních skaliscích až příliš často. Zajímavé bylo, že velká většina záběrů přicházela od vrcholu hory (9 m pod hladinou) do cca 20m hloubky. Tam se proháněla hejna menších kelerů, oblíbená to potrava všech větších ryb v okolí. S přibývající hloubkou útoků ubývalo, ale když už nějaký přišel, ryba většinou stála za to. Svou první obecňačku přes metr ulovil Michal a ta Luďkova na sebe nenechala dlouho čekat. Protože tresek utěšeně přibývalo, začali jsme pokukovat i po dalších druzích – ano, samozřejmě nás nejvíce zajímali halibuti – a přizpůsobovali jsme tomu naše nástrahy. Pilkry vystřídaly giant jigheady a baitheady osazené mrtvými kelery i gumovými rybami patřičných rozměrů, nasadili jsme i rippery Storm se zátěží v gumě, ale... halibuti nic. Treskám se ale líbily i tyto nástrahy, takže jsme se opravdu nenudili.
Po 2 hodinách tahání tresek konečně Michalovi přišel razantní záběr a po 5minutovém souboji se u boku lodi objevila dobře známá silueta platýse, odhadem mezi 80-90 cm. Všem členům posádky opakuji dokola to, aby při zdolávání halibuta nepodceňovali finální fázi souboje. Je lepší po „sumcařsku“ poklepat na hlavu nebo tělo platýse, který většinou znovu vyrazí do hlubiny, kde hledá spásu. Mnohdy to musíte udělat 2-3x, než je ryba unavena natolik, že je možné zkusit ji vytáhnout do lodě. Myslíte, že je to něco platné? Při záběru jsem stál na špičce lodi a finále souboje sledoval z uctivé třímetrové vzdálenosti. Jakmile se halibut objevil u boku, v Luďkovi se vzbouřily lovecké pudy, chopil se gafu a hurá pro rybu. Halibuta sice podebral zručně, ale... jen na chvilku. Placák vytažený napůl z vody se mocně zatřepal v posledním pokusu o únik, s lehkostí urazil nástrahu, sklouzl z gafu a zmizel v hlubině. Oběma lovcům (jako už tolikrát předtím) zbyly jen oči pro pláč. Slabou záplatou byl fakt, že podobná zkušenost se stejným koncem se asi 8 km od nás toho dne přihodila i Martinovi s Jindrou. Touto epizodou jsme zřejmě urazili Poseidona, protože do konce pobytu už jsme o halibuta ani nezavadili!

Lodě
Oblíbené hliníkové lodě Kvaerno už jsem po našich norských výpravách popisoval mnohokrát. Podotknu tedy jen to, že výborně sloužily i na Bolze a posádky, které si je na 10 dnů zapůjčily, absolvovaly celý výlet bez jediného problému.
Budu se tedy chvíli věnovat člunům, které jsme si tentokrát pronajali my. Jedná se o 6,9m plastové lodě Dolmoy, osazené 90 HP čtyřtaktními motory. Byly výborné, ale jsou určité detaily, které bych rád zmínil, abyste nebyli překvapeni. Tak předně – plast není hliník, takže když se prodíráte většími vlnami a přidáte plyn, musíte si zvyknout, že plavidlo sem tam vydává zvuky, které u hliníkových lodí neuslyšíte. Různé vrzání a praskání je naprosto normální, a i když jsme se po sobě ze začátku dívali se značnou nedůvěrou, lodě plnily svůj účel naprosto bez problémů. Dalším lehkým problémem bylo to, že některé díly v interiéru byly z materiálu, který není dimenzován na 100kg rybáře. První den jsme prosedli plastové sedátko, ale byla to na druhé straně užitečná informace. Další dny jsme sedávali na obrubě a žádný další incident už se nepřihodil.
Jinak loď létala po hladině jako šipka, velkou výhodou byla i kabinka, kam jsme se v případě extrémní nepřízně počasí mohli všichni tři bezpečně schovat (využili jsme to jednou jedenkrát, když pršelo opravdu hodně). Pro tři rybáře byla loď Dolmoy ideální variantou při klasickém „norském“ rybolovu. Byla stabilní, rychlá, jednoduše se obsluhovala i udržovala!

Další posádky
S kamarády jsme se scházeli každý večer, abychom konzultovali dosažené výsledky. Dozvídali jsme se o úspěšných místech lovu, použitých technikách i rybářských tragédiích. Tomáš nasadil laťku hodně vysoko, když ve sloupci ulovil nádherného kelera 110 cm, Martin s Jindrou přišli těsně u lodi o halibuta, Michal utrhl už 6 pilkrů, ale i přes drobné nedostatky chytala většina rybářů krásné ryby.
I když se mezi desítkami ostrůvků naše 4 lodi ztratily jedna druhé hned po vyplutí z přístavu, každý si nakonec našel místo, kde byl úspěšný – a nebylo třeba jezdit nikam daleko. Honza i Martin nalezli své flíčky prakticky hned za výjezdem z přístavu a pěkných tresek utěšeně přibývalo.
Samozřejmě jsme stále hledali. Když nás na „naší“ hoře začalo pálit dobré bydlo, hledali jsme v GPS plotteru a vyráželi na spanilé jízdy po okolí. Dobrých míst ale bylo pro každého dost a dost. Členitý terén v okolí Bolgy nabízel spoustu možností pro nejrůznější metody lovu, a tak se pilkrovalo na větších hloubkách, vláčelo na písčitých lavicích i v chaluhových porostech těsně u ostrůvků. Jako na každém podobném místě je důležitá opatrnost, takže bylo nutné pečlivě prostudovat mapy i GPS, hlídat hloubky, na kterých jsme se s loděmi pohybovali, a zbytečně neriskovat.


Nákupy a kultura
Na ostrově žije stabilně něco okolo 200 obyvatel. K dispozici mají obchod (jak už to tak na podobných místech v Norsku bývá, je spojen s poštou, bankou a dalšími službami), nacházející se u přístavu asi 300 m od chatek, a pod ním i místní restauraci, kde jsme se mohli najíst, eventuálně si dát kávu nebo drahé točené pivo. Paní vedoucí z obchodu (mimochodem, bývalá Jeffova žena) byla velice ochotná, a i když byl sortiment značně omezený, denně nám pekla čerstvý chléb a ani s dalšími základními potravinami nebyl žádný problém.
Na ostrově je i několik přírodních zajímavostí, z nichž největší atrakci představuje hora Bolgtinden, vypínající se majestátně nad ostrov do výše 338 m. Jednoho dne jsme se rozhodli vrchol pokořit, ale s Michalem jsme skončili jen u podstatně nižšího kopečku (asi tak 30 m nad mořem) kousek od chaty. Zdolali jsme ho celkem bez potíží a na jeho vrcholu nalezli jednak krásný výhled na blízké okolí a jednak norského chlapce mistrně ovládajícího model letadla. Během několika vteřin před námi stála i jakási bosá dáma, která si nás nedůvěřivě prohlížela. Nedůvěra ještě vzrostla, když se jí Michal zdvořile zeptal, kdeže se na ostrově nachází hřbitov, ale nakonec se ledy prolomily a vystrašená matka pochopila, že nejsme pedofilní úchylové, nýbrž turisté z Čech toužící spatřit veškeré přírodní zajímavosti ostrova. O hřbitově toho sice nevěděla o moc víc než my, ale ukázala nám nakonec alespoň bezpečnou cestu dolů, vedoucí (jak podotkla) přímo kolem její kuchyně.
Prvovýstup na Bolgtinden jsem tedy o několik dnů později nechal na druhém vrcholovém družstvu, které ve složení Michal, Luděk a Libor nakonec dosáhlo kýženého cíle a vrchol hory dobylo. Pohled na mořskou hladinu plnou ostrůvků a nejrůznějších barev moře byl prý pro horolezce dostatečnou odměnou.

Servis
Krom skvělého ubytování a lodí jsme velmi ocenili především dvě další ostrovní vymoženosti. Tou první byl skvělý Jeff (o tom už jsem ale psal v minulé díle), tou druhou pak filetovací místnost, která byla naprosto dokonalá. Nerezové pulty v té správné výšce, hadice s tekoucí vodou, propriety potřebné pro úklid a hlavně... uzavíratelné prosklené dveře, které prokřehlým rybářům zaručovaly, abych tak řekl, smrádek, ale teplíčko! Po otevření dalších dveří jste se ocitli přímo v místnosti s mrazáky, takže jste své úlovky nemuseli tahat nikam daleko. Dobrým nápadem byla i kolečka přistavená na mole, která usnadňovala manipulaci s bednami úlovků.

Největší treska
Jirka s Honzou seniorem tvořili osádku druhého Kvaerna a lov v okolí Bolgy se jim opravdu dařil. Nachytali krásné ryby, a i když lehkou skvrnou na kráse bylo obvyklé „prošití“ prstu háčkem od pilkru (na kteroužto činnost je starší Honza opravdovým specialistou!), byli opravdu úspěšní. Dokázal to i Jirka, který nad písečnou lavicí, nacházející se v hloubce asi 30 m, ulovil i největší tresku obecnou o délce krásných 122 cm!
Po příjezdu na místo si na GPS všiml, že se ve sloupci pohybuje hejno ryb. Správně odhadl, že se jedná o proplouvající kelery a spustil 1 000g Solvkroken přímo pod hejno. Po několika potaženích přinesla blýskavá nástraha ovoce a čtvrthodinový úspěšný souboj s největší rybou výletu byl pro lovce dostatečnou satisfakcí.

Co Vás může překvapit
Jako na každém solidním místě v Norsku i na Bolze musíte zaplatit některé poplatky spojené převážně s pronájmem a provozem lodí. Jako zálohu na eventuální poškození vybírá majitel zálohu 200 eur na loď. Tyto peníze po bezproblémovém předání nepoškozeného plavidla dostanete zpět.
Dalším poplatkem je připojištění lodě. To nás stálo spoustu času, který jsme strávili telefonováním a zasíláním e-mailů do českých pojišťoven, abychom nakonec zjistili, že i když jsme uzavřeli pojištění na cesty a pobyt, ani jedna z nich neproplatí peníze za poškození pronajaté lodi! Je možné požadovat náhradu za škody způsobené pronajatým plavidlem, ale poškodíte-li přímo zapůjčenou loď, nemáte nárok na odškodné. Vzhledem k tomu, že pojištění lodí je zajištěno produktem se spoluúčastí (podobně jako při havarijním pojištění u automobilu), která činí cca 30 000 Kč, bývají lodě ještě připojišťovány, aby byla vyplacena úplná cena eventuálního poškození. Toto připojištění, které chrání jednak pronajímatele lodi, ale také rybáře, kteří si loď zapůjčí, činí 500 NOK na loď za týden.

Text: Ivan Finta
Foto: autor, Luděk Frydrych, Michal Zamlinský, Tomáš Pelcl, Martin Ondřich