Norsko - oblast Sandnessjoen-Mo i Rana - Reportáže

Na ostrově Hestoy, jednom z tisíců ostrovů v souostroví jihozápadně od města Sandnessjoen, leží pětice chat, z nichž jedna se stala naším cílem na posledních 14 srpnových dní. S ohledem na množství ostrovů a tedy i závětrných míst bez velkých vln, se jedná o dobrou volbu lokality pro takovou partu bláznů, jako jsme my. Bláznů, kteří chytají ryby z rybářských kajaků.
Vyrazili jsme z Čech 12.8. v pozdním odpoledni, za dodávkou vlál vlek s pěti kajaky a dalším nákladem. Cesta přes Německo a Švédsko uběhla celkem rychle a těch posledních pár set kilometrů přes Norsko také. Na ostrově Hestoy nás přivítala dokonalá idyla, prší, fouká a je fakt hnusná zima. Když přestalo pršet, připravili jsme lodě, návazali pruty a někteří dokonce šli na vodu. Začalo opět pršet. Krčili se v závětří za prvním ostrůvkem na dohled od chat. Byl na ně přes okno krásný pohled.

Další dny se počasí umoudřilo a bylo ukázkově, slunce svítilo, foukal mírný vítr a teplo bylo akorát. Tresky braly tak, že to po chvíli byla až nuda. Sice žádní obři, ale dobrá rozcvička. Hned druhý den na jednom místě, které halibutem vyloženě „smrdělo“ Míra po pár ulovených treskách hlásí, že je něco jinak. Na lehký vláčák se mu pověsil „placatej“. Po čtvrthodině bylo hotovo, halibuta jsme dotáhli ke břehu, udělali pár fotek a následně i dva páry filet. Měřil 93 cm. Kousek masa jsem si schoval s tím, že ho pověsím na jeden prut pod loď, zatímco druhým prutem budu vláčet. O pár desítek minut později, při driftu přes písčitý vrcholek s hloubkou kolem 15 m, přišel záběr na kus masa pod lodí. Tentokrát byl boj o něco silovější, brzda na stařičkém vláčecím multiplikátoru ABU nestíhala a musel jsem dobržďovat palcem. Nicméně povedlo se a asi na pátý pokus seděly v koutku tlamy i vylovovací kleště. Halibuta jsme odtáhli ke břehu, vyfotili a... měl rovných 120 cm.

Večer nás překvapil Míra, sice vyhrožoval už během cesty, že pokud toho halibuta chytí (byl v Norsku úplně poprvé), tak zatančí halibutí tanec, ale nikdo ho nebral moc vážně, což byla asi chyba. A bohužel k tomu opravdu došlo. Večer, poté co si dal sprchu, najednou vytančil bez varování do obýváku pouze v černých kožených tangách s cvočky! Tu noc nás trápily noční můry a u snídaně musel pod pohrůžkou slíbit, že nic takového už nikdy nebude opakovat, i kdyby ulovil samotného Poseidona.
Po dalších dvou dnech, kdy jsme zkoušeli halibuty (bezúspěšně), jsme měli chuť vyzkoušet i něco jiného. Docela jsme se těšili na polaky, ale zajímavé bylo, že v oblasti skoro žádní polaci nebyli. Němci z vedlejší chaty mi při dotazu na polaky řekli, že jsou jen na pár jednotlivých místech, které pro nás byly dost daleko a že se v blízkém okolí celkově moc neloví, ale nedokázali říci proč. Za celou dobu jsme chytili jen jednoho polaka, konkrétně ho chytil Karel víceméně náhodou a nečekaně z hloubky kolem 20 metrů. Polaci se tedy sice nekonali, zato Poláků z vedlejší chaty jsme měli dost už druhý den. Jejich večerní plamenné diskuze ve filetárně s fileťákem v jedné a s lahví ve druhé ruce, zaváněly průšvihem.

Kuba navrhl, že zkusíme tresky tmavé, že na té velké vodní ploše přes kterou koukáme z chaty na pohoří Sedm sester nad městem Sandessjoen a kde je hloubka přes 300 m, prostě být musejí. A byly. 150 g pilkery mizejí v hloubce až kam šňůra stačí a pak zase rychle nahoru s občasnou přestávkou nebo vyklesáním. Pět kajaků na driftovacích kotvách se houpalo přes několik kilometrů širokou vodní plochu a každou chvíli byl alespoň záběr. Nakonec si všichni chytili pěkného kelera, největší měli těsně pod metr. Večer jsme byli unavení a totálně vyhoupaní, ale nestěžoval si nikdo. Při večerní poradě jsme usoudili, že nastal čas na vícedenní vyjížďku.

Ráno jsme sbalili věci na několik dní s tím, že nás v chatě nikdo minimálně dvě noci neuvidí. Majiteli chat jsme dali vědět, že nás nemá hledat a vyrazili jsme. Odpoledne jsme se přiblížili k otevřenější vodě blíže oceánu a byla chycena první lepší obecňačka kolem 90 cm z čehož měl Mascha evidentní radost. Podařil se i další halibut, sice prcek, ale i tak Kubu potěšil. Kuba se dokonce stal na chvíli atrakcí pro japonské turisty, kteří s průvodcem na lodi obdivovali krásy souostroví a přitom narazili na Kubu, který tahal tresku za treskou. Zastavili u něj, průvodce něco japonsky řekl, Japonci uznale pokývali hlavami, zablikaly blesky fotoaparátů a odjeli. Večerní ohýnek, pár makrel na roštu a láhev kvalitního karibského rumu, byl tou pravou tečkou za podařeným dnem.

Následující den jsme se motali pořád ve stejné oblasti a v době před vrcholem přílivu, kdy voda průplavy mezi ostrovy proudila slušnou rychlostí, jsme zažívali totální rybářskou euforii. Co hod, to treska. K večeru jsme se začali koukat po míste, kde přespíme. Místo jsme nakonec našli naprosto ideální a dokud voda proudila, tak jsme ještě chytali. Asi půl kilometru od místa na spaní jsem si všiml, že podle echolotu a mapy dna, je kousek ode mně zajímavé místo s písčitým dnem a hranou z 16 do 11 metrů. Asi na pátý nához, při vytahování nástrahy, zhruba v polovině vodního sloupce, přišel razantní záběr. Po mnoha výpadech od hladiny až na dno, byl halibut vedle kajaku. Asi na třetí pokus se mi podařilo nasadit ocasní smyčku s bojkou a halibuta odtáhnout za kajakem k místu, které jsme si vyhlédli k přespání. Měl rovných 90 cm.
Ke spaní jsme si vyhlédli jediné rovné místo a už při stavění stanů nám bylo jasné, že v době vrcholu přílivu, to bude o prsa. A bylo. Karel dokonce nevydržel a svůj stan posouval. Rozdíl mezi hladinou při přílivu a při odlivu byl skoro tři metry, večer kajaky vedle stanů plavaly, ráno jsme je nesli k vodě dobrých 40 metrů.

Když jsme se večer vrátili k chatě, přijeli z ryb Švédi, kteří v mezičase vystřídali jedny z našich předešlých sousedů. Na molo vyskládali asi dvacet mníků ve velikosti od metru výš. Nejdelší měl určitě přes 130 cm. Když jsme se dali do řeči, dozvěděli jsme se, že sem jezdí na ryby mnoho let a znají to tu téměř dokonale. A protože Švédi jsou národ milý a sdílný, ukázali nám místo, kam na mníky jezdí. A tím bylo rozhodnuto, co budeme dělat další den. Místo bylo vzdáleno zhruba 5 km vzdušnou čarou, což je tak hodinka a něco pádlování. Cíl dne: chytit aspoň jednoho mníka přes metr.
Po cestě jsme si nachytali pár makrel jako nástrahu. Montáž na mníky jsme použili naprosto jednoduchou, 300-400 g pilker bez háčku (jen jako zátěž) a přibližně metr a půl nad ním jednohák s kusem makrely na krátkém přívěsu. Chytali jsme na hloubce kolem 100-130 metrů. Nástrahu jsme spustili na dno, a pádlováním na místě (proti proudu a větru) jsme udržovali nástrahu na dně a špičku prutu našponovanou. Záběry přišly celkem brzo, já a Karel jsme vytáhli malou kočku, chytlo se pár jednoskvrnek a teprve po nějaké době přišel první mník, který zabral na můj prut. Vytáhl jsem ho, změřil – měl 105 cm, čímž jsem považoval cíl za splněný a jel jsem chytat jinam a hlavně jinak. Tohle chytání fakt nebyl můj šálek čaje. Ještě jsem z dálky zaregistroval, že Kuba taky vytáhl mníka.

Zbytek dne jsem se bavil chytáním kelerů nedaleko chaty a když jsem viděl vracející se kluky, přidal jsem se k nim. K molu jsme dojeli společně, byli tajemní, jako hrad v Karpatech a na otázku, jestli ještě chytili něco zajímavého, neodpovídali. Chvíli na to vyndal Míra z útrob kajaku tresku jako kráva, 124 cm a hmotnost ke 20 kg. Míra dostal pro jistotu varování s výstrahou, žadné tanečky, jinak jdeš plavat!
Poslední den jsme si užili absolutní pohodu v blízkém okolí chat, žádné další cíle jsme si nestanovili. Večer jsme začali likvidovat ten nehorázný bordel v chatě, který jsme pracně vytvářeli skoro 14 dní.
V den odjezdu se zdvihl velmi silný vítr, začalo pršet (vodorovně), Norsko nám dalo jasně najevo, že už máme vypadnout, což jsme vzápětí udělali a o dva dny později jsme o půlnoci dojeli zpět, do matičky stověžaté.

Celkově zhodnoceno, perfektní akce, vhodně vybraná lokalita, cíle splněny na více než 100 %. Nakonec uloveno šest halibutů (cca 70 cm až 120 cm), dva mníci přes metr (104 a 105 cm), zhruba dvě desítky kelerů s délkou přes 85 cm, nepočítaně tresek obecných (největší 124 cm), několik tresek jednoskvrnných (ta největší mohla mít cca 70 cm), čtyři menší kočky, kvadrilión makrel. Bude těžké na příště vymyslet něco, co tuto výpravu překoná nebo alespoň vyrovná.

Borek Zajíček