Norsko - oblast Alta-Kirkenes - Reportáže

Jako každým rokem i letos jsme opět plánovali nějaké nové dobrodružství a lov ryb v norských vodách. Několik dní před loňskými Vánocemi mi na stole drnčel telefon se jménem „Rybář“ na displeji. V duchu jsem si říkal, že mi chce Pavel asi popřát vše nej k Vánocům a do nového roku, s přáním těch největších úlovků, jak ostatně bývá jeho zvykem, aby mě trochu „popíchl“. Musím podotknout, že od té doby, co jsem se podruhé oženil, mi toto přání nějak nevychází. Zřejmě jsem našel štěstíčko jinde než na rybách. Miss sympatie rybářka z letošní výstavy v Praze je asi ten můj „nej“ úlovek, který těžko překonám. Ale stokilový halibut by taky nebyl k zahození! Nebo ho ani nechci?
Teď ale zpět k telefonátu. Na druhé straně aparátu slyším: „Jardo, je možnost jet na Nordkapp, co na to říkáš?“ Výprava na toto místo byla vždy mým snem, aniž bych pomyslel na tu příšernou cestu někam na konec světa, takže jsem bez váhání vyhrkl: „Jasně, jedem - to bude paráda.“ Hned po Novém roce nabraly věci rychlý spád, zaplatili jsme zálohu a mohli se těšit na nové dobrodružství. Termín výpravy byl stanoven na dobu od 8. do 23. srpna při počtu osmi nadšenců se dvěma automobily.

Plán cesty
Po mnoha debatách jsme nakonec změnili přepravu trajektem. Doposud jsme cestovali většinou z Rostocku do Trelleborgu, tentokrát padla volba na trajekt Gdaňsk (Polsko) – Nynashamn (Švédsko u Stockholmu). Plavba sice trvala 19 hodin místo obvyklých 8, ale ušetřili jsme přibližně 600 km jízdy autem. Tento odpočinek a spánek v kajutě na lodi nám výrazně pomohly k načerpání nových sil na další sáhodlouhou cestu k vysněnému severu Evropy. Následovala tedy stará známá štreka přes celé Švédsko do Finska. Tam nás na hranicích s Norskem čekala docela nepříjemná kontrola celníků. Z obou aut vše ven! Naštěstí byli celkem rozumní a zavazadla kontrolovali jen zlehka. Mimo piva (nad jehož množstvím kroutili hlavou) nic víc „nenašli“. Že by štěstí? Patrně ano. Když dozněla ozvěna balvanu spadlého z našich srdcí, naházeli jsme vše zpět a pokračovali dál Norskem. Po zdolání 12km podmořského tunelu vedoucího na ostrov Mageroya nás zanedlouho vítal náš cíl, rybářská vesnička Kamoyvaer vzdálená zhruba 20 km od severního mysu Nordkapp, do které jsme dorazili ve čtvrtek 11. 9. v odpoledních hodinách.

Ubytování
V rybářské vesničce Kamoyvaer, kde žije 50 stálých obyvatel, na nás již čekali majitelé domku, kteří nám po přivítání a zhlédnutí našich cestou poznamenaných obličejů představili stylově zařízený domek se dvěma apartmány pro náš desetidenní pobyt. V Norsku jsme už byli mnohokrát a jsme tudíž na zdejší vysoký standard ubytování zvyklí, toto však předčilo naše očekávání. Oba apartmány poskytovaly nadstandardní prostor i vybavení včetně wi-fi připojení k internetu (u kolegů to také mnohdy vypadalo jak v počítačovém centru). Mezi apartmány byla teráska, kde jsme za pěkného počasí pořádali kuřacká a grilovací posezení. Ráno i večer se před chatou pravidelně pásli sobíci. Z obou částí jsme měli výhled na přístav i moře, takže jsme mohli sledovat stav odlivu, přílivu i počasí takříkajíc z první ruky.

Lodě a přístav
Tato část výbavy skrývala ta úplně „nej“. Měli jsme k dispozici nové lodě Kvaerno 6,9 m dlouhé, osazené čtyřtaktními motory Yamaha o síle 115 HP. Echolot s GPS plotterem a mapou byly samozřejmostí. To nám umožňovalo bezpečně brázdit zdejší vody i v horších povětrnostních podmínkách a užívat si lovu ve vlnách s dostatkem prostoru a maximálním komfortem. Jednoznačně nejlepší lodě našich norských výprav. Kotviště bylo vzdáleno asi 400 m od ubytovacích prostor. V místě byla nad vodou vybudována nová velká filetovací místnost s mrazicími boxy i vyhřívanou šatnou na sušení bot i oblečení. Zde jsme nechávali veškeré teplé oblečení i rybářské vybavení a chodili domů jen v termoprádle a pantoflích (pro místní starousedlíky asi zajímavá podívaná). Praktická podlaha filetárny byla nad mořem a mezi dřevěnými prkny byly dostatečné mezery, do kterých se hadicí daly spláchnout mírné nečistoty po úpravě ryb - žádné vytírání ani čištění odpadů. O vše se pak postarali krabi a další mořská havěť. Kostry, hlavy a vnitřnosti se vyvážely na moře.



Moře a profil dna
Ve zdejší lokalitě se určitě vyřádí příznivci vláčení. Plavba na otevřený oceán trvala necelých 40 minut, avšak po cestě bylo rozeseto několik podvodních kopců, kde byla velice pěkná místa k lovu přívlačí v hloubkách mezi 20-50 m. Na nich jsme mohli úspěšně lovit za velmi špatných povětrnostních podmínek (Martin tam ostatně ulovil i největšího halibuta zájezdu – 124 cm). Na otevřeném oceánu jsme rovněž nalezli několik kopců v hloubkách 50-100 m, bohužel jsme měli možnost navštívit tato místa jen dvakrát. Bylo nádherné slunečné počasí, avšak větrné. Na jednom z těchto kopců byla ulovena největší treska obecná výpravy (Tomáš – 142 cm). Přesně se vyplnilo, že nováčci mají štěstí. Poprvé v Norsku a takové zvíře! Také si chvíli myslel, že tahá dno nebo podvodní kabel - takové rybě trvá opravdu dlouho, než se otočí hlavou po směru tahu. Tomáš není žádný drobek (odhaduji 190 cm a 120 kg), ale měl co dělat a po vtažení ryby do lodě skákal jak malé dítě. Však měl proč! My jsme s Vláďou jen nevěřícně sledovali, co se mu to válí u nohou. Ani jeden z nás tak velkou tresku nejen nechytil (a asi nechytí), ale ani neviděl. Marek, druhý nováček v Norsku, také moc pozadu nezůstal a poslední den lovu zdolal tresku 125 cm, což mu nakonec v kategorii treska vyneslo 2. místo).

Treska obecná
Na všech dosavadních lokalitách, kde jsem měl možnost lovit, nebyla komunita těchto ryb tak početná jako právě v okolí Kamoyvaeru. Snažili jsme se být co možná nejvíce na vodě při vrcholu přílivu, a to, co jsme několikrát zažili, bylo až nepochopitelné. Za dva dny lovu jsme měli naplněny 15kg vývozní kvóty filet na osobu a pak už jsme skoro vše pouštěli. Tresky dostávaly nepochopitelné záchvaty žravosti dokonce i 4 m pod lodí (!), ale převážně jsme chytali v hloubkách 25-45 m.
Byly to opravdu úžasné zážitky. Já chytal na vláčák 60-80 g, a když jsem nad pilkrem ponechal nějaké chobotničky, několikrát jsem vytáhl i 4 ryby najednou – a to ve velikostech 60-95 cm. Nemohl jsem je ani vytáhnout do lodi. Poté už jsem dával maximálně jednu papriku a pilkr do 100 g. Vždy jsem byl po 15 minutách tak vyčerpaný, že jsem si musel dát odpočinek. Treska obecná je moje nejoblíbenější ryba z čeledi treskovitých jak vzhledově, tak na talíři. Nepamatuji, že bychom někde ulovili tolik ryb tohoto druhu jako tady. Snad jen těch přes 1 m mohlo být více.

Treska tmavá
Těch bylo na tomto místě rovněž velké množství, avšak většinou menších délek - většinou do 60 cm. Snad jen pár kusů bylo mezi 70 a 80 cm.

Treska jednoskvrnná
I těchto ryb zde byla velká koncentrace, snad jen na Senje jsme jich chytali tolik jako tady. Největší ryby atakovaly i 70cm hranici. Pokud jsme zkoušeli chytat v hloubkách mezi 60-100 m, byly jednoskvrnky velice pravidelnými úlovky, když zrovna neměly „žravou“ obecňačky.

Okouník mořský
Ideální hloubky pro lov těchto rudých krasavců byly bohužel až na otevřeném oceánu a vítr nám je nedovolil vyzkoušet. Přesto jsem pár jedinců chytil, ale maximálně do 30 cm a spíše omylem. Jednou jsme se odhodlali vyjet cíleně na lov okouníků, ale hned za první hranou jsme si to rozmysleli. Nešlo to! Pud sebezáchovy byl silnější.

Vlkouš obecný (alias kočka)
Těch jsme několik ulovili. Zřejmě je tu jejich populace dostatečná. My vytáhli největší kolem 75 cm. Jejich záběry přicházely nejvíce v hloubkách 50-60 m, navíc pokaždé někde jinde.

Platýs obecný (halibut)
Ryba, kterou jsem chtěl ulovit asi nejvíc. Hned první den jsem na vláčecí prut zapřáhl 60cm dorostence, a to nás natolik navnadilo, že jsme cíleným lovem halibutů strávili snad nejvíce času za dobu, co jezdím do Norska. Jak kluci ve vedlejši lodi, tak i my jsme neustále tahali různé jigheady nebo „okované“ kelery. Zdejší profil dna s kopci a nedostatkem písčitých lavic na dně tomuto druhu přiliš nenahrává. Přesto jsme ulovili asi 10 ks halibutů.
Největšího chytil Martin (124 cm) tam, kde bychom ho vůbec nečekali - hned za rohem u přístavu. Pavel udolal neustálým taháním bílomodrého jigheadu rybu kolem 1 metru, já ani ostatní jsme se nedostali přes 70cm hranici. Měli jsme i několik zajímavých záběrů, které vypadaly jako od „placáka“, ale mimo jednoho (vyháknul se Markovi u lodi) nemůžeme s určitostí posoudit, co se na druhé straně pod vodou pralo o život. Snad příště nám bude svatý Petr více nakloněn.

Velryby a jiné mořské potvory
Kamarád Vláďa mne nazývá „makrelářem“ - takto vysoko na severu jsem bohužel ve vodě žádnou makrelku nenašel, a to jsem se snažil! Zato pan „brosmák alias smraďoch“ Vláďa byl opět ve svém živlu. Mníkovci ho mají tak rádi, že se mu věšeli i na okované 40cm kelery nastražené na halibuta, a to nejen u dna, ale i ve sloupci. Asi je něčím přitahuje! Že by vůní vody po holení? Lovil i kousky, kterým moc nechybělo do metru. Škoda, že je tak nesnáší - protiklady se prostě přitahují!
Ve vodách kolem Nordkappu se pohybovalo také mnoho sviňuch, které jsme mohli sledovat dokonce tak 5 m od lodi - to by asi byla jízda!
Jednou jsme potkali i skutečnou velrybu tak 50 m od lodi, která byla opravdu obrovská - odhaduji tak 20 m délky. Několikrát si odfoukla, ponořila se a byla fuč. Nádherný zážitek, ale zrovna jsem zachytil za dno pilkrem a nemohl fotit, ani si tu podívanou pořádně užít.
Kluci z druhé lodi viděli i tuleně, ale hlavně... tato oblast patří mezi jedno z nejlepších lovišt krabovce kamčatského na světě. Poprosili jsme pana domácího, jestli by neměl nějakou klec. Řekl, že má, a jel ji na naše přání položit. Původně nám slíbil, že nám ukáže její vylovení, ale pak musel s někým z rodiny do nemocnice, a tak nějak neměl čas. Nakonec přivezl plný pytel těchto „potvor“ a my měli možnost ochutnat úžasnou pochoutku. Někteří jedinci dosahovali váhy i přes 3 kg. Maso z jednoho kraba nemůže jeden člověk ani sníst. Čerstvé je vážně vynikající. Jí se jen maso z klepet a nohou - ty se vaří asi 15 minut ve vroucí vodě s velkou hrstí soli. Pak se musí na 5 minut zchladit ve vodě studené a můžete konzumovat. Jen mě mrzí, že jsme neměli možnost vidět vytahování klece v přímém přenosu.

Co říci závěrem?
Lokalita nás nadchla jak veškerým komfortem (ze strany pana domácího), technickým zabezpečením, tak celkovou pohodou i rybolovem v místní rybářské oblasti. Poslední odpoledne jsme navštívili i ten skutečný nejsevernější cíp Evropy (Nordkapp), kam směřuje velké množství turistů ze všech koutů světa. I to byla zajímavá podívaná, na kterou časem rád zavzpomínám.