Norsko - oblast Alta-Kirkenes - Reportáže

Popotáhl jsem gumovou rybu asi 5 m nade dno a rutinně ji nechal znovu propadat vodním sloupcem. Co to? Šnůra se náhle přestala odvíjet. Bleskově jsem pohlédl na obrazovku echolotu. Hm... divné, žádná výrazná změna hloubky. Následovalo pootočení kličkou navijáku a dopnutí šňůry. Vázka! Prudce jsem přisekl ve snaze vyprostit drahou nástrahu ze smrtelného sevření. Nic! Ale... přece – ačkoli se drift lodi nijak výrazně neměnil, slušně dobržděná cívka se pomalu protočila a... pak se začala otáčet rychleji a rychleji!


Go North!
Ani letos jsem nedokázal odolat sladkému mámení severských krajů. Volba sedmi českých rybářů tentokrát padla na ostrov Seiland, který jsem dobře znal z předchozí návštěvy někdy v roce 2008. Letošní výprava ale měla být ještě o něco dobrodružnější. Malá osada Kårhamn (která se na 10 dnů stala naším přechodným domovem) totiž leží mimo ostrovní infrastruktury, která čítá asi dvě asfaltové silnice o celkové délce zhruba 40 km. Jediné spojení s okolním světem tak 2x denně zajišťuje rychlý trajekt z centra oblasti, severského města Hammerfest. A na jeho palubu se naše automobily určitě nevejdou! Kam ale s tímto nicotným problémkem na zkušené polárníky!

Na cestu...
23. srpen nás tedy zastihl na cestě do německého Kielu, odkud jsme se luxusním trajektem společnosti Color Line měli během 20 hodin přepravit do Osla. V útrobách monstrózního plavidla jsem ke své hrůze zjistil, že čas nezastavím. Zatímco při minulé plavbě jsem se v místním baru stihl slušně napojit a v průběhu dalších 5 hodin ještě skoro rozbít bank při Black Jacku v lodním kasinu, letos nás (mne a kamaráda Luďka) spletité cestičky osudu zavedly pouze do lodní restaurace, kde jsme se po zaplacení příslušné částky (cca 350 NOK na osobu) 2 hodiny cpali nejrůznějšími dobrotami ze švédských stolů (a bylo jich hodně), a pak jen bezmocně leželi na postelích v kabině s bolením břicha, které nakonec přešlo v milosrdný spánek. Pokračováním cesty byly 2 dny strávené u příbuzných v Larviku a pak 2 300 km dlouhá štreka přes Norsko, Švédsko, Finsko a zase Norsko až na místo určení.

Kårhamn
Po příjezdu do Hammerfestu jsme měli dvě možnosti, jak cestu dotáhnout do konce. Buďto přímo ve městě vyskládat na molo veškerou bagáž (a té nebylo málo) a počkat na rychlý trajekt, který nás přepraví přímo do Kårhamnu (cca 30 km), nebo přeplout lodí i s automobily na ostrov Seiland, pokračovat asi 20 km do osady Honseby, kde by nás majitel ubytovacích kapacit Kjell naložil na lodě a převezl cca 10 km po moři. Po prodiskutování situace a telefonátu Randi (žena majitele), jsme zvolili druhou možnost. Jednak nám přišlo bezpečnější nechat auta v poklidné osadě na ostrově, než v rušném městě a zadruhé – byla tu možnost pozdravit Andreho v Honseby, u kterého jsem strávil krásný týden před sedmi lety. Vše proběhlo naprosto bez problémů, několik set kilogramů vybavení sedmi rybářů zmizelo v útrobách dvou lodí a za 20 minut už jsme zvědavě pokukovali po okolí mola v Karhamnu.
Nebudu vám nic nalhávat, osada, která přes zimu „disponuje“ čtrnácti stálými obyvateli, zrovna nepulzovala čilým společenským životem. O to srdečněji nás ale přivítali oba majitelé, my se mohli po dlouhé cestě konečně ubytovat, přebrat lodě a (pouze někteří „držáci“) vyrazit na první testovací rybářskou vyjížďku.

Ubytování a lodě
Náš domek stál na nábřeží tak 30 metrů od mola. Ač zvenku vypadal lehce ošuntěle, uvnitř nabídl sedmi českým rybářům veškerý komfort. Prostorná kuchyně s veškerým vybavením (včetně ohromné lednice v podobě samostatné místnosti s plochou tak 6 m²), velká jídelna a obývací pokoj se SAT TV, sprcha s toaletou a můj pokojík v přízemí i 4 ložnice (3 s vlastní toaletou a sprchou) v prvním patře nás zcela uspokojily. Když pak přibyla ještě velká místnost na uskladnění rybářského vybavení vedle domu, sauna (ve které byly k dispozici pračka se sušičkou) a mrazicí místnost o ploše cca 8 m², kam se pohodlně daly naskládat bedny, do nichž jsme postupně ukládali úlovky, nechybělo nám ke štěstí vůbec nic.
Po nanošení bagáže a rozdělení pokojů jsme vyrazili přebrat lodě. Plastové sedmimetrové čluny Dolmøy se 100HP motory a GPS plottery byly pro 2–3 rybáře komfortními „pracovními prostředky“. Dostatek prostoru pro uskladnění rybářského vybavení i vlastní rybolov, kabina, slušný výkon pro rychlé přesuny – opravdu kvalitní a výkonná plavidla. Skvrnou na slunci se stal fakt, že jedna z těchto lodí byla bohužel v opravě, takže Jirka s Martinem museli vzít za vděk šestimetrovým hliníkovým člunem bez kabinky, zato však s motorem o výkonu 175 HP. Vydrželi a nachytali úžasné ryby, i když při tankování padala slova o tom, že je ta loď snad chce sežrat.
Za jediný nedostatek tedy všichni považovali relativně malou filetárnu stojící na břehu poblíž mola. Byla otevřená a vešli se do ní tři pracující rybáři. Problém se ale vyřešil tím, že jsme se z moře vraceli v různých časech, a pokud ne, tak se chvíli čekalo na uvolnění místa. Nic, co by nám mohlo pokazit pobyt, zvláště když Kjell prohlásil, že příští rok už bude stát filetárna nová!

Na ryby...
Hned na úvod musím říct jednu zásadní věc. Lokalita v okolí Kårhamnu byla jednoznačně (nevím, zda díky správně zvolenému období, nebo šikovnosti zkušených rybářů) jednou z nejlepších, kterou jsem v průběhu svých 47 návštěv Norska zažil. Bylo nutné překopat některé zažité návyky a přizpůsobit se místním podmínkám, ale moře nám štědře nadělilo ze svých zásob, zřejmě jako odměnu za vytrvalost a přizpůsobivost českých rybářů!
A v čem spočívaly zásadní změny?
1. V Karhamnu jsme prakticky zapomněli na zažité způsoby lovu spočívající v hledání podmořských kopců, a tudíž i ryb zdržujících se v jejich okolí při shánění potravy. Jednak tam podobných míst tolik nebylo a hlavně... situace se vyvíjela úplně jinak, než jsme očekávali.
2. Víc než kdy předtím bylo nutné přizpůsobit se aktuálním podmínkám na moři. Šlo v podstatě o dva hlavní aspekty. Rybařili jsme v průlivu mezi ostrovy Seiland a Soroya a měli to štěstí, že ryby protahovaly těmito místy v nebývalém množství. Každé ráno jsme tak mohli na volné vodní ploše sledovat hejna nalétávajících racků, kteří postupně měnili svá stanoviště podle toho, kudy táhli jejich oblíbení sledi. A pod hejny sleďů je vždycky živo! A za druhé – hned druhý den jsme asi 5 km od přístaviště nalezli velkou zátoku, kde se sledi i menší keleři zdržovali často a pravidelně. Když jsme za pomoci echolotu a GPS vyzkoumali, že v zátoce jsou rozlehlé podvodní plošiny v hloubkách 20–50 m (i hlouběji), bylo v podstatě rozhodnuto. Toto místo se pro nás stalo jakousi jistotou, protože tresky obecné (a nakonec i halibuti) se přijížděly do vod zátoky krmit celkem pravidelně, jen bylo nutné vypátrat v jakém čase a do jaké hloubky. A pokud jsme onen magický průsečík času a hloubky dostali pod naše lodě, bylo o zábavu postaráno!

Lov v rauši
Název podtitulku a vlastně i celého článku je naprosto trefný. Rauš, coby stav opojení či blaženosti, vystihuje přesně to, co v určité době na správném místě předváděli rackové a nakonec i my rybáři. Když pod naši loď připlulo hejno sleďů (nebo jsme ho aktivně našli), opravdový rauš se rozpoutal, kam až oko dohlédlo. Nevídaný ryk z ptačích zobáků překryl všechny zvuky v okolí, racci padali po desítkách do vody těsně vedle lodi, rybky vyskakovaly nad hladinu, která se doslova vařila. Který lovec by odolal? My rozhodně ne! S nadšením jsme se k této nirváně přidávali, spouštěli své nástrahy pod hejna sleďů a kelerů, s radostnými výkřiky registrovali záběry a s očima na vrch hlavy zdolávali tresku za treskou. Bylo to naprosto nakažlivé a přívaly adrenalinu dávali milosrdně zapomenout na starosti všedních dnů. Tak se rybařilo v okolí Karhamnu!

Obr
Zátoku jsme objevili hned druhý den po příjezdu a okamžitě rozpoznali, že pro nás bude tím pravým rybářským rájem. To, co se dělo na obrazovce echolotu, se nevidí každý den. Obrovské koberce ryb, prostírající se od hladiny ke dnu, dávaly tušit, že tady ochutnáme to pravé ořechové. Ostatní chytali většinou klasicky s pilkry a gumovými paprikami, ale já se chtěl celý výlet věnovat převážně lovu s gumovou nástrahou. Pokud máte tu správnou barvu (a možná to ani není důležité), berou na ni spolehlivě tresky tmavé, obecné i halibuti – a o tyto druhy nám šlo především. S gumovou rybou od Savage Gear (Cutbait Herring) jsem odchytal 80 % času stráveného na moři a vyplatilo se...
Třetí den jsme vstávali časně. Po páté snídaně a v šest (za nejvyššího přílivu) už se naše loďka pohupovala na vodách zátoky. Ryby i rackové tam byli! Odhadli jsme směr driftu – mimochodem, u Karhamnu to nebylo nic jednoduchého, protože proudy způsobené přílivem a odlivem získávaly v průlivu na síle a mnohokrát stála loď na místě jakoby uprostřed ohromné zpěněné řeky, i když silný vítr foukal na druhou stranu – a já spustil nástrahu ke dnu, které se nacházelo 40 m pod lodí. Následovala rutina v podobě vedení rybky těsně nade dnem za občasného oživování nejrůznějšími záškuby a poskoky.
Popotáhl jsem gumovou rybu asi 5 m nade dno a rutinně ji nechal znovu propadat vodním sloupcem. Co to? Šnůra se náhle přestala odvíjet. Bleskově jsem pohlédl na obrazovku echolotu. Hm... divné, žádná výrazná změna hloubky. Následovalo pootočení kličkou navijáku a dopnutí šňůry. Vázka! Prudce jsem přisekl ve snaze vyprostit drahou nástrahu ze smrtelného sevření. Nic! Ale... přece – ačkoli se drift lodi nijak výrazně neměnil, slušně dobržděná cívka se pomalu protočila a... pak se začala otáčet rychleji a rychleji!
1. minuta: Co to je? To jsem podsekl sviňuchu, nebo co? Bože, ta ryba prostě odmítá zastavit. Kolik tam mám šňůry? Nic moc! Ke slovu přichází palec snažící se zbrzdit protáčející se cívku i strach, že necitlivým dobrzděním o rybu přijdu.
2. minuta: Cívka se konečně přestává točit a já zkouším dostat zpět pár metrů šňůry. Jakmile se ale opřu do prutu, následuje další zběsilý únik. Co to může být? Bože, dej, ať ji aspoň vidím!
3.–10. minuta: Stabilizace. Ryba pozvolna jezdí u dna, sem tam si odmotá nějaký ten metr, ale jakákoli snaha o zdolávání přináší jen další a další úniky. Treska (i velká) už by to dávno vzdala, takže je jasno... placka, a ne zrovna malá!
10.–20. minuta: Nemám zdolávací pás a třísla i ruce začínají pobolívat. Dole žádná velká změna – období stabilizace pokračuje, jen jednotlivé pokusy o únik jsou kratší a kratší.
20.–30. minuta: Souboj Titánů! 10 metrů já, 15 metrů halibut, 15 metrů já, 10 halibut. Bolest se stupňuje, těžko popadám dech. Nevnímám, co mi Luďa říká, a plně se soustředím na souboj.
30.–40. minuta: Velmi, velmi zvolna získávám vrch. Metry na cívce přibývají, ale strašně, strašně pomalu. Nastupují nekontrolované záškuby svalstva (tedy u mě).
40.–44. minuta: TO pod hladinou se pomalu blíží k lodi. Nakonec slyším šplouchnutí a Luďu: „Ty vole, to je dělo. Já se ho normálně lekl!“ Nakláním se přes bort a nevěřím svým očím. Takového halibuta jsem naživo v životě neviděl! „Poplácej ho po hlavě, třeba si ještě pár metrů vezme,“ prosím. Nevzal! Když Luděk zkouší gaf, třesu se už jako osika.
44.–46. minuta: Gaf je narovnaný a z cívky mizí další metry. Ne, ne, ne, teď už ne! Zvolna přitahuji halibuta znovu k lodi.
47. minuta: Provlékám gaf za spodní čelist a zatáhnu. Následujících 30 sekund jsem smýkán po boku lodi ze strany na stranu. Už netuším, co dělám, ale vím jediné – teď už nesmím pustit!
48. minuta: Halibut přepadává do lodi a já na sedačku. Štěstí a pýcha se mísí s absolutním vyčerpáním.
Vidíte, nakonec vše dobře dopadlo! Ten halibut měřil 168 cm, vážil 68 kg a do této chvíle je mým největším. Dobrou čtvrt hodinu jsem nebyl schopen popadnout dech a chvíli to vypadalo na mdloby. Ale... MÁM HO!

Zhodnocení
Na Karhamn už v životě nezapomenu. Pro mne osobně nádherné rybaření se šťastným koncem. Ale nejen pro mne. Martin zdolal další dny halibuta 132 cm a tresky obecné 130 a 120 cm. Lajdácky, opojeni rybářskou nirvánou, jsme přestali počítat tresky přes 1 m délky, takže mohu jen prohlásit, že ryb od 80 cm výš bylo uloveno nevídané množství. Nejvíce tresek obecných, následovaly tresky tmavé, jednoskvrnné, okouníci i halibuti. Prostě úžasné místo, které nás alespoň na krátký čas donutilo myslet a jednat jinak než v zaběhlých „norských kolejích“. Jsem mu za to neskonale vděčný!
Speciální poděkování patří Randi a Kjellovi za vstřícnost a ochotu v průběhu celého pobytu.

Text / Ivan Finta
Foto / autor, Jindřich Kopecký, Luděk Frydrych, Jiří Turčányi, Jindřich Ondřich