Norsko - oblast Alta-Kirkenes - Reportáže

Když v létě loňského roku padlo rozhodnutí o rybářské výpravě do norské osady Storekorsnes, měl jsem rozporuplné pocity. Na jedné straně byla radost, že opět navštívím severní končiny Norska, podpořená faktem, že rybolov se měl odehrávat v magickém lichoběžníku Storekorsnes – Stjernoya – Seiland – Soroya. Na straně druhé stála fakta, která až zas tak příjemná nebyla. Kilometrový sumář se při prvních propočtech zastavil někde na čísle 2 500 km, což rozhodně není málo (a to jsme ušetřili nějakých 600 km volbou trajektu z Gdaňska do Stockholmu). A hlavně... výprava se měla uskutečnit na přelomu září a října, takže nikdo z nás netušil, jaké počasí nás v pokročilém podzimu může na severu Norska čekat. Nakonec zvítězila touha po dobrodružství a musím říct, že nikdo z nás nelitoval!

Odjezd
23. září jsme stáli nastoupeni u zaplněného auta a chystali se vyrazit. CD skupiny Kabát „Go satane go“ s populární písní Na sever bylo připraveno, a tak čtveřice jihočeských rybářů nakonec nasedla do povozu, práskla do koní a vydala se „k řece plný ryb tam na sever“.
V první fázi nás čekalo cca 1 000 km do polského Gdaňsku. Tam jsme se v šest večer nalodili na trajekt, který nás po výborném vepřovém kolínku, pár pivkách, partičce black jacku a chvilce spánku vysadil ve švédském Nynäshamnu kousek pod Stockholmem. Před námi bylo posledních 1 600 km, které jsme po trase Stockholm, Töre, Kautokeino, Alta, Storekorsnes nakonec hladce překonali.
Zmínit musím naši zastávku v Altě, protože by pro některé české rybáře mohla být důležitá. Tam jsme totiž naložili poslední dva členy výpravy, kteří zvolili leteckou přepravu, přespali v hotelu a kolem desáté už nastupovali do přeplněného Mercedesu. Pokud byste tedy chtěli letět, máte v podstatě dvě možnosti. Buďto poletíte do Alty, odkud je to na místo necelých 60 km, nebo do Hammerfestu (do Storekorsnes je to po silnici 140 km), odkud se můžete nechat „přiblížit“ rychlým trajektem.
Vše běželo jako po másle a po nákupu v obchodním centru v Altě jsme kolem druhé hodiny odpolední klepali na dveře našeho domku ve Storekorsnes.

Ubytování a lodě
Manželka majitele nás přivítala, ukázala nám dům, vysvětlila vše potřebné a nakonec požádala, zdali bychom mohli hned přebrat lodě, protože prý další den s manželem odlétají na dovolenou do Rakouska a musí balit.
Proč ne! Čtyři členové výpravy se pustili do vynášení věcí a vybalování, dva kapitáni zamířili k připraveným plavidlům. Zvolili jsme 7m lodě Kvaerno s kabinou a motorem 115 HP. Byla to bytelná plavidla, která jsme ocenili zejména za nepříznivého počasí nebo při přejezdech ve větších vlnách – do kabiny neprší ani necáká! Lovit se dalo z přídě, z boku vedle kabinky i ze zádě – pro čtyři rybáře komfort a my byli jen tři!
Po přebrání lodí jsme zamířili do domku vybalovat. Vybavení uvnitř bylo standardně kvalitní. Dole prostorná vstupní hala s věšáky, tři ložnice po dvou a koupelna s toaletou, nahoře dobře vybavená kuchyně spojená s prostorným obývákem (SAT TV) a další toaletou. Východem z prvního patra jsme mohli vniknout rovnou do norské divočiny za domem, čehož využívali především kuřáci. Přebráno, vybaleno, navázáno, připraveno! Nedočkavci v mořských oblecích už pelášili k lodím, my zkušenější jsme se jali plnit určité rituály, které v konečném důsledku vedou k lepším úlovkům. Tedy... pokud vám ráno není tak špatně, že nemůžete vyrazit na moře!

Lov v průlivech
Okolí Storekorsnes je z rybářského hlediska hodně zajímavé. Osada leží na pobřeží, a když vyjdete z domku, před vámi je přístaviště, lehce vpravo se díváte na ostrov Seiland, vlevo na ostrov Stjernoya a mezi nimi se prostírá průliv na volné moře, za kterým vystupuje z mlh populární Soroya. Přímo před přístavištěm se prostírá ohromná vodní plocha, kterou ostrovy Seiland a Stjernoya „rozříznou“ na tři průlivy. A do nich jsme další den ráno zamířili my!
Ještě než popíšu první rybářské zážitky, trochu se zastavím u důležitých specifik lovu v průlivech. Na volném moři volíme v podstatě tři způsoby rybaření:
1. Ještě na břehu prozkoumáme mapy, zvolíme zajímavá místa, která už jsem mnohokrát popisoval (podvodní hory, hrany, rovné písčité lavice, hluboké propadliny apod.), zamíříme přímo k nim, a spoléhaje na své zkušenosti a trochu štěstí, pak chytáme přímo nad nimi v naději, že na tak jasném flíčku přece ty ryby musí být. Občas to vyjde, občas ne. Pokud nemáme štěstí, uchýlíme se většinou k dalším možnostem.
2. Po přebrání lodí, ubytovacích kapacit a nezbytných formalitách míří většinou naše první otázky pokládané majitelům k místům výskytu ryb. Hejna tresek mají totiž jednu zajímavou vlastnost – v určité době se pohybují v určité hloubce, což někteří šikovní rybáři vypozorují a často se o získané zkušenosti podělí s ostatními. Pokud tedy získáte informaci, že tresky se v době vašeho pobytu drží třeba na 70 m, nastupuje další způsob rybolovu. Na nic nečekáte, vyrazíte s lodí na moře a po dosažení požadované hloubky prostě spustíte nástrahy (se kterými samozřejmě patřičně pracujete) a čekáte, kdy přijede nějaké to hejnko obecňaček na lovu. Může to být čekání dlouhé, ale pokud Norové nelžou (a většinou ne), docílíte pak v průběhu několika desítek minut spousty záběrů od projíždějícího hejna, což může v konečném důsledku znamenat plnou bednu a cestu zpět do filetárny. Když se ale nezadaří ani na určité hloubce, přichází většinou na řadu třetí způsob lovu.
3. Ten by se dal v kostce nazvat aktivní vyhledávání ryb, což v praxi znamená spoustu najetých kilometrů a spoustu projetých litrů benzínu. Ale... často je to jediný způsob, jak šupináče najít a ulovit. Vyrazíte prostě na moře, na určitém místě snížíte rychlost tak, aby echolot spolehlivě fungoval a upřeně hledíte na obrazovku. Pokud se ve sloupci pod vámi objeví hejno kelerů nebo obrysy hejna tresek obecných u dna (velmi často uvidíte obě varianty najednou), spustíte nástrahy a hurá na ně. Opravdu to funguje a jedinou nevýhodou je, že pokud máte smůlu a plujete špatným směrem, trvá často dlouhou dobu, než na hejna narazíte. Úspornější variantou je využití driftu, kdy v podstatě děláte to samé, jen využíváte síly větru nebo mořských proudů, čímž šetříte palivo.
A když jsme si tak hezky řekli jak na ně, vraťme se do Storekorsnes a přilehlých průlivů. On totiž lov v průlivech oproti tomu na volném moři zas tak moc rozdílný není, jen přibývají dva důležité faktory. Průliv je prostě průliv, což znamená vodní plocha ohraničená pobřežím ze dvou stran. V podstatě z toho vyplývá, že ryby nemají ke svým migracím tak velkou plochu a jejich nalezení bývá často snazší. A za druhé – přibývá i zesílený vliv slapových jevů. Zatímco na otevřeném moři si často ani nevšimnete, zda je nejsilnější příliv nebo odliv, v průlivech (a zvláště v jejich nejužších místech) to zaregistrujete zcela určitě. Často můžete vidět, že voda v průlivu proudí jako řeka, a co proudí, přináší i větší množství přirozené potravy. Někteří zkušení norští rybáři tvrdí, že maximální příliv (zvláště dochází-li k němu v časných ranních hodinách) je nejlepší dobou pro lov na moři. Já bych doplnil, že v průlivu může být vše jinak. Proudy způsobené přílivem a odlivem prostě nutí ryby k aktivitě, protože nesou spoustu potravy od krilu po hejna malých rybek. A když je někde nahromaděné větší množství potravy, musí toho dravé ryby využít – to je odvěký zákon přežití.

Na ryby
Ve Storekorsnes se naše malá skupinka brzy rozdělila na dva tábory. Pavel, Martin a Jirka avizovali už před cestou, že se tentokrát budou hodně věnovat lovu halibutů. Ideálně se pro ně tudíž jevila obrovská vodní rozlitina přímo před osadou, zvláště po informaci, že největší místní halibut byl uloven jen pár metrů od přístaviště. Kamarádi si tedy našli relativně rovný úsek dna několik set metrů od domku a jali se zkoušet štěstí jak s gumovými nástrahami, tak s giant jigheady a baitheady s nastraženými kelery.
Druhá skupina, tudíž já, Petr a Bob, vyrazila do průlivu směrem k ostrovu Soroya podráždit nějaké ty tresky. Po cestě jsme zastavovali na nejrůznějších zajímavých místech a zkoušeli štěstí, ale mimo několika tresek tmavých a obecných do 80 cm délky to nebyla žádná sláva. Zhruba v polovině průlivu (cca 25 minut plavby) se ale na obrazovce echolotu začala objevovat různě početná hejna ryb a přicházely i první úspěchy. Nad kopcem uprostřed průlivu, který padal ze 100 do cca 140 m, jsme ulovili slušné kelery do 90 cm a pod nimi i první metrové tresky. Ryby tam tedy byly!
Pokračovali jsme až k nejužšímu místu průlivu ohraničenému z obou stran skalnatými výběžky. Voda začínala s nadcházejícím odlivem odtékat směrem k otevřenému moři a my jsme bez motoru pluli jak na kánoi po Vltavě! Pár set metrů za zúžením nás proud vyplivl do klidnějších vod a téměř okamžitě se začala objevovat hejna ryb. Obecňačky byly zřejmě právě na obědě, takže když jsme pod kelery dostali naše těžké pilkry, záběry na sebe nenechaly dlouho čekat. 106, 110, 114... to byly míry nádherně rostlých tresek obecných z průlivu. První den průlivového chytání jsme si opravdu užili a pozdě odpoledne vypluli k domovu.
Kluci z druhé lodě zatím s halibuty neměli štěstí, ale budoucnost ukázala, že vytrvalost přináší výsledky.

Den za dnem
Dny na severu Norska ubíhají strašně rychle. Náš pobyt se přehoupl do druhé poloviny, prozkoumali jsme všechna vytipovaná místa a lovili a lovili. Druhově se jednalo nejvíce o tresky obecné, tmavé, jednoskvrnné, vlkouše a konečně i platýse. Martinovi se nakonec zadařilo a po několika neproměněných záběrech, chvilkách zdolávání, a dokonce narovnaných háčcích z vody konečně „vypumpoval“ i dva halibuty. Měli sice jen nějakých 70-80 cm, ale potěšili.
Pokud jsme ryby našli, braly prakticky na všechno. Gumové nástrahy, giant jigheady i pilkry slavily úspěchy. Pavel zdolal největší tresku obecnou (116 cm) a chvíli se popasoval s vysněným halibutem. Po několikaminutovém souboji mu ale placatá obluda narovnala trojháček a zmizela v chladných hlubinách.
Nakonec přišel předposlední den a Jirkova spanilá jízda. Já už na ryby nemohl – musel jsem odvézt kluky do Alty na letiště - a tak Pavlova posádka vyrazila do průlivu sama. Hned za oním nejužším místem vpadli rybáři do ráje. V klidnější rozlitině se nahromadilo obrovské hejno sleďů a tento stav sliboval slušné výsledky. Zvlášť když bylo vidět, že „voda žije“. Ze vzduchu útočili rackové, z hlubin tresky a další predátoři. Pánové nelenili a připojili se k všeobecnému rauši. Ryby braly na hod! Největší štěstí měl ale uznávaný „ďasobijec“ Jiří, který v průběhu dvou hodin vytáhl na gumu tři halibuty! Největší měl 109 cm a šťastný lovec se culil ještě po cestě domů!

Zhodnocení
Lokalita Storekorsnes rozhodně nezklamala. Nachytali jsme krásné ryby a těch deset dní na rybách si opravdu užili. Pro mne osobně bylo hodně důležité i zjištění, že podzimní počasí v Norsku je mnohdy stálejší (alespoň co se náhlých změn a prudkých větrů týče) než třeba na jaře nebo v létě. Někde chytat jsme mohli prakticky každý den, a to je při desetidenním pobytu spíše rarita.
Velmi jsme ocenili i lodě s kabinou, ale zároveň zjistili, že vždycky je něco za něco. Kabina byla v deštivém počasí velmi příjemná, ale vážila asi tunu a je tudíž jasné, že benzin do namáhaného motoru o výkonu 115 HP tekl proudem.
Po odjezdu majitele na dovolenou se o nás staral jeho bratr, který mi svým plnovousem připomínal našeho Krakonoše. Dělal pro nás ale první poslední a úkolu hostitele se chopil skvěle, stejně jako mi role bezproblémových hostů.
Sever Norska tak i nadále zůstává v mém srdci uložen jako divoký klenot země trolů s obrovským bohatstvím, které netkví pouze v množství ryb, ale i v přívětivosti a ochotě místních obyvatel.

Napsal: Ivan Finta
Foto: Pavel Patočka a Storekorsnes