Norsko - oblast Alta-Kirkenes - Reportáže

Na severním pobřeží poloostrova Varanger leží městečko a rybářský přístav Botsfjord. Svůj úlovek sem připlouvají vyložit lodě, které loví ve vodách Barentsova moře od Nové Země až po Špicberky. A protože se vyložení (a zpeněžení) úlovku v Botsfjordu vyplatí nejen místním rybářům, zajiždějí sem i lodě Ruské, Lotyšské, Polské, Německé... Navzdory své odlehlé poloze v nejseverovýchodnějším výběžku Norska je Botsfjord v současnosti nejproduktivnějším rybářským přístavem Norska.

Na východ od Nordkappu
Když se v roce 2015 majitel restaurace a hotelu v přístavním městečku Botsfjord rozhodl, že přebuduje hotel na několik apartmá pro turisty a koupí pár lodí, na kterých by sportovní rybáři mohli vyplouvat nejen do fjordu, ale i do vod Barentsova moře, nepřipadalo mi to jako úplně skvělý nápad. Proč? Už mnohokrát jsem slyšel poučku o tom, jak teplý Golfský proud přináší na pobřeží Norska od Bergenu až po Nordkapp vody bohaté na živiny a u Nordkappu se pak stáčí k severu. Logicky by tedy vody na norském a ruském pobřeží Barentsova moře východně od Nordkappu měly být na úlovky výrazně chudší, než západněji položená loviště. Jenže ono to s tím Golfským proudem a vůbec s mořskými proudy a distribucí živin v Atlantiku bude asi složitější. Argumenty na téma, že západní pobřeží Grónska, poloostrov Kola nebo severní pobřeží Islandu jsou i bez teplého Golfského proudu výbornými lovišti mořských ryb nešlo neslyšet. A tak nezbývalo, než se do Botsfjordu vypravit na zkušenou.

Letní Varanger
Výpravu do kraje, kde polární lišky dávají dobrou noc a kde šťastný spánek dětí před ruskými jadernými ponorkami střeží radarové stanice NATO, jsme naplánovali na závěr června 2017.
Část z nás cestovala letadlem do Stockholmu a dál autem z půjčovny, abychom si cestu evropským severem náležitě užili, většina letěla do severofinského Inari, odkud je to autem k vodám Barentsova moře už jen 4 hodiny cesty severskou tajgou, tundrou, okolo lososí řeky Tana a přes zasněžené vrcholky hor.
Byl sice poslední týden června, ale v severonorských horách stále ležel sníh. No, on vlastně neležel jenom v horách, ale vlastně už od nadmořské výšky 200 metrů. Zima a jaro roku 2017 byly totiž na norském severu trochu zvláštní – zatímco v zimě skoro nemrzlo a Nový rok slavili Norci v triku s krátkým rukávem, v dubnu začalo sněžit. A sněžilo a sněžilo, až do května. V kopcích nad Botsfjordem údajně v květnu ležela souvislá vrstva více než 2 metrů sněhu, který do léta jednoduše nestačil roztát.
Což o to, silnice byly v den našeho příjezdu krásně suché, ale naše dvoučlenná muškařská sekce Martin a David, byla konfrontována s drsnou realitou zamrzlých pstruhových jezer a rozvodněných lososích řek.

Slunovrat - midsommar
V den našeho příjezdu zrovna slavili všichni Skandinávci svátek midsommar, tedy letní slunovrat a nám počasí dopřálo to potěšení zažít v jediném dni všechna roční období. Ráno foukal ledový vichr, hory se halily do mraků, chvílemi pršelo a občas upadla i vločka. Přes poledne se vyjasnilo, a když jsme večer připravovali pruty a navazovali udice na zítřejší lov, korzovaly mezi místní restaurací a supermarketem holky v minisukních.

Vzhůru do vln
První čtyři dny našeho pobytu se vítr nemohl rozhodnout, zda foukat více od východu nebo od západu, či raději od severu. V každém případě držel slušnou rychlost 20-50 km/h. Přesto jsme se každý den na palubě lodí Smartliner délky 6,2 metry vybavených otevřenou kabinou, navigací, vysílačkou a motory 80 koní vydávali na oceán. Konstruktérům těchto lodí patří pochvala – na nepříliš klidné hladině oceánu, resp. Barentsova moře se chovaly velmi dobře a rybařit z nich nám bylo potěšením. Ačkoli jsme se každodenně vydávali na loviště vzdálená 20-30 km a občas jsme se proháněli rychlostí přes 30 km/h, přesto se celodenní spotřeba motoru nepřehoupla přes 30 litrů.
Ale jedna věc je s lodí jezdit a druhá je z ní rybařit. Driftovací kotva sice trochu pomáhala, ale udržet ve vlnách a větru rychlosti okolo 30 km/hodinu kontakt s nástrahou, to není žádná legrace.
Statečně jsme pilkrovali, vláčeli a driftovali s nástražnimi rybami, ale výsledky byly spíše záslužné než skvělé: tresky obecné a jednoskvrnné od 40 do 70 cm, občas nějaký ten vlkouš, mnikovec nebo malý okouník.

Švédský předvoj
Týden před naším příjezdem pobývala v Botsfjordu skupinka Švédů, kteří se, stejně jako my, vydali na severní pobřeží poloostrova Varanger na zkušenou. Měli to štěstí, že jim přálo počasí a už první den zde ulovili několik metrových tresek a pár velkých vlkoušů. Následující den jim utekl obrovský halibut a v dalších dnech si na konto připsali halibuty délky 117 cm, 144 cm a 148 cm.
Výsledky švédského teamu byly pro nás přirozeně motivací a s díky jsme od seveřanů přijali několik doporučení na dobrá loviště.
Zkoušeli jsme lovit na místech doporučených Švédy, vytipovali jsme si celou řadu zajímavých podmořských hor a zlomů hloubek, ale velké ryby se nám vyhýbaly. Na hloubkách okolo 40 m, kde jsme čekali na záběry halibutů, jsme byli rádi za každého mníkovce nebo tresku nad 60 cm a na hloubkách okolo 80 m, kde echolot sliboval hejna ryb, jsme vzhledem k větru a síle proudu nebyli schopni dostat nástrahy ke dnu.

Bod zlomu
Čtvrtého dne v podvečer se vítr konečně uklidnil a my si užívali pohodové rybaření. V návalu optimismu jsem si dokonce na chvíli sundal i horní díl rybářského overalu. Petr nám z druhé lodě vysílačkou hlásil, že konečně ulovili metrovku, tedy tresku obecnou 104 cm a pár dalších přes 90 cm.
Netrvalo dlouho a také nám se podařilo skórovat treskou, jejíž délka se blížila k metru.
A pak to přišlo. Driftovali jsme rychlostí asi 5 km za hodinu na hloubce necelých 40 metrů, jen pár set metrů od místa, kde Švédi před týdnem ulovili halibuta délky 144 cm. Na udici jsem měl navázané čtvrtkilové „magické oko“ s nastraženou modrobílou rybou. Zčistajasna prudký záběr, doslova rána do prutu. Zásek.... A nic. Smůla. Navinul jsem do navijáku pár metrů šňůry a po chvilce spustil nástrahu zpět na původní hloubku. Jen jsem nástrahu zastavil nade dnem, přišel další útok. Žádné drbnutí, ale zase pořádný kopanec do prutu. Zasekávám a tentokrát se zdá, že zásek sedí. Prut se ohýbá až k rukojeti, ryba vyráží kamsi do hlubin a z navijáku mizí rychle jeden metr šňůry za druhým. „Halibut, konečně halibut!“, raduji se. Ale předčasně. Náhle tah povoluje a já vytahuji jen prázdnou nástrahu – ocásek gumové rybky je přehozený přes háček, ryba nebyla zřejmě pořádně zaseklá.

Optimismus
Dvojitý záběr halibuta mi doslova nalil optimismus do žil. Najednou jsem věděl, že tady i teď určitě jsou a že je úlovek už jen otázkou času.
Na další den slibuje předpověď pro okolí majáku Makkaur opět jen mírný vítr a nervozita nás všech roste. Zbývají nám už jen tři dny rybaření a konečně se počasí otočilo k lepšímu. Po šesti hodinách spánku zvoní budík. Posádka druhé lodě už je po snídani a natahuje na sebe rybářské oblečení. Saša míchá vločky a Radek dělá, že se ho signál budíku netýká. Ačkoli je sedm ráno, slunce tady na dalekém severu už stojí hezky vysoko. Hladina fjordu u přístavu je jako zrcadlo, ale když po necelé půlhodině svižné jízdy vyplouváme na otevřené moře, jsou zde táhlé oceánské vlny a pofukuje mírný větřík, přesně tak akorát, aby se nám pohodlně chytalo a loď driftovala rychlostí okolo 3 km za hodinu.
Zastavujeme na hloubce 40 metrů a proud nás pomalu unáší směrem ke Kongsfjordu. Už při snídani bylo rozhodnuto, že dnes se chytají ryby na jídlo – sport je sport, ale požadavky našich rodin byly jasné: „Jeď si do Norska, ale nějaký ryby přivez...“

155 cm, 45,5 kg
Po včerejšku samozřejmě nasazuji bílomodrou gumovou rybku, zatímco moji přátelé oscilují mezi pilkrem, gumovými nástrahami různých barev a nastraženým kelerem. Sázím vše na jednu kartu a nehodlám nástrahu ani styl rybaření měnit. Fungovalo to včera, snad to bude fungovat i dnes.
A ono jo!
Asi po třech hodinách rybaření, když Saša s Radkem za mého velmi malého přispění začali plnit treskami druhou bednu, mi konečně zabrala ryba s velkým H. Stejně razantní útok jako včera, opět na hloubce 38 metrů a opět rychlý únik hned po záseku. Odhaduji halibuta podle tahu na pocitvých 30 kg a když se po necelých patnácti minutách přetahované objevuje u lodě, přihazuji ještě deset.
„Dneska chytáme ryby na jídlo“, slyším za sebou a vím, co to znamená. Halibuta bude třeba dostat do lodě. Jenže harpunu jsme si nevzali, na ocasní smyčku je ta ryba příliš velká a zapůjčené gafy také nevzbuzují velkou důvěru. Moji přátelé se chvíli tváří, že se jich tahle ryba netýká, ale nakonec se Radek jednoho gafu ujímá a v zápětí vyráží halibut zpět ke dnu s polovinou gafu visící z tlamy. Tu druhou svírá Radek a nevěří vlastním očím – rozkládací gaf se rozložil definitivně. „To nic, máme ještě jeden“, směje se Saša a zaujímá pozici na pravoboku. Halibut se zatím chvíli projíždí u dna a po pěti minutách mi dovolí přitáhnout ho zpět k lodi. Zlomený gaf mu stále visí z tlamy. Saša opatrně a s přesností zubního chirurga nasazuje druhý gaf a přidržuje protestující rybu u lodního boku. Výrobek čínských ocelářů však opět zklamal – tentokrát se odlomil hák z držadla. A halibut tradá opět ke dnu a tentokrát s piercingem dvou gafů v tlamě.
Začínají mi docházet síly, pot mi stéká po páteři dolů až tam, kde už není páteř a matně tuším, že naše zásoba gafů se ztenčuje. Když je po pěti minutách halibut opět u lodě, žádný z předchozích gafů už v tlamě nemá.
„Nechcete udělat pár fotek a pustit ho?“, navrhuji poněkud defétisticky, ale namísto odpovědi loví Saša ze své tašky malý ruční gafík, spíše hák na vylovování ryb. Se slovy: „Tady na tom se nic zlomit nemůže“, ho předává Radkovi, který se nahýbá přes bort a následuje asi minuta opatrného navádění ryby k hrotu háku. Nástrahu polknul halibut celou, takže riziko, že by se z nástrahy osvobodil je malé, zpíše bude těžké ji z něj dostat. Konečně se Radkovi podařilo zaseknout hák rybě do tlamy a po dalších několika vteřinách přehoupnout halibuta přes bort. Sám přitom ztrácí rovnováhu a padá dílem do bedny s nástrahami a dílem do bedny s úlovky. Vzpouzející halibut během pár sekund rozmetal po lodní zádi rozsypané nástrahy, na ocasní ploutev namotal a vzápětí utrhnul z kontaktů kabely elektrických navijáků a to vše obalil dávkou šedohnědého slizu. Naše čisťounce bílá loď během okamžiku změnila barvu. „Saigon jako na přijímači“, napadlo mne. Metr později ukázal 155 cm a certifikovaná váha se zastavila na přesných 45,5 kg.

Noční šichta
Když je večer za pomoci wapky loď zase čistá a ulovení halibuta krátce oslaveno, dochází mi, že jsem se dohodl s muškařskou sekcí naší výpravy na nočním rybaření. Martin s Davidem si během pobytu v Botsfjordu na mušku ulovili jen pár drobných pstruhů na malých jezerech, která již stačila roztát a po několika dnech přívlače ve fjordu, se rozhodli vyrazit také na oceán. Posíleni vydatnou večeří a vybaveni termoskou čaje, sušenkami a čokoládou vyplouváme před jedenáctou k oceánu. Do fjordu právě zajíždí loď Hurtigruty – vyhlídkové pobřežní plavby, která má v Botsfjordu zastávku na cestě z Kirkenes k Nordkappu.

Oběť Neptunovi
Slunce je stále nad obzorem, když začínáme chytat. Táhlé oceánské vlny pohupují lodí, pár set metrů jižněji se příboj tříští o útesy, okolo nás poletují skupinky racků, alkounů a papuchalků. Prostě pohoda. A navíc ryby berou. Martin didakticky vysvětluje desetiletému Davidovi, že když na vláčák naváže ne jednu, ale dvě gumové rybky s olověnou hlavičkou, bude mít lepší kontakt se dnem a víc záběrů. Po chvilce začíná řešit problém, že záběrů je nějak moc a rovněž hmotnost dvou ryb na jedné udici se zdá být na juniora trochu silnou kávou.
Ale vášeň je vášeň a David s vypětím všech sil heveruje ze třicetimetrové hloubky tresky obecné, jednoskvrnné, tmavé i mníkovce a každou chvíli si posouvá svůj osobní rekord tresky o nějaký ten centimetr výš.
Pak náhle mění barvu, usedá k volantu, jednou rukou se drží lodi, druhou prutu a se slovy: „Tati, mně bude asi špatně,“ se naklání přes loď. „Na to teď není čas, jsme v rybách, chytej!“, povzbuzuje Martin synka, ale ten už ho neslyší a smutně sleduje, jak jeho večeře mizí v hlubinách. Kdo si někdy prošel mořskou nemocí, ten ví, že tady slova ani povzbuzování nepomáhají. Po chvilce se do Davida dává zimnice, a když ho ukládáme na lavici v kabině a přikrýváme bundami jen zaskuhrá: „Já se tak těšil, že si zachytám a teď je mi tak blbě.“ A pak usne. Probudí se po dvou hodinách, zrovna, když začal odliv a ryby přestaly brát. Je mu evidentně lépe a s radostí nás veze zpět do přístavu. Zítra, vlastně dneska, je taky den a pár hodin spánku nás opět dostane do formy.

Velryba
A je to tady. Skoro pokaždé, když jsme v Norsku, dojde dříve či později k narušení běžného denního rytmu. Doba našeho spánku se i tentokrát pomalu zkracuje a polární den, zlepšení počasí a vyšší aktivita ryb, nás vybudí ke zvýšenému úsilí. Už nechytáme 8, ale 12, někteří i 15 hodin denně.
Prognóza počasí, kterou pravidelně kontrolujeme na stránkách yr.no a windy.tv slibuje mírný vítr a jasno. Vyplouváme tedy stále dál podél pobřeží okolo majáku Makkaur až k Syltefjordu nebo na druhou stranu do Kongsfjordu. Na hloubkách 30-60 m lovíme většinou tresky obecné 50-80 cm, tresky jednoskvrnné 50-70 cm, mníkovce a drobné okouníky. Na větší tresky – metrovky a stodesítky narážíme až na hloubkách okolo 80-90 metrů v místech, kde se pobřežní mělčiny lámou do několikasetmetrových hloubek.
Během rybaření jsme čas od času zkoušeli lovit pod hejny lovících racků, rybáků a terejů. Tentokrát nás hejna ptáků k žádným zajímavým úlovkům nepřivedla, ale jednou jsme na pořádný kus přeci jenom narazili – pod hejnem racků však nebyly tresky, ale desetimetrová velryba – keporkak.

Po osmi dnech rybaření se naše výprava chýlila k závěru. Ještě dvakrát jsem zažil mravenčení v dlaních, když mi na gumovou rybu zabral halibut, třikrát halibut pozlobil Radka, ale žádného dalšího placáka jsme už neulovili. Zato počasí nám v druhé polovině pobytu přálo a severská příroda nám ukázala svou přívětivější tvář.
Když jsme 1. července opouštěli Botsfjord a projížděli pásem pobřežních hor v nadmořské výšce okolo 500 metrů, leželo v tundře o poznámí méně sněhu, sobi se popásali v okolí silnice a na jednom ze stále zamrzlých jezer seděl chlap a dírou v ledu chytal ryby. Díval jsem se, jak spokojeně sedí na židličce s lanem pro jistotu uvázaným okolo pasu, okolo sněhem pokryté kopce zalité sluncem a v dálce svěže zelené porosty břízek, mezi kterými se vine jedna z mnoha lososích řek.
Ten den bylo v Botsfjordu léto.