Norsko - oblast Senja - Reportáže

Na Sever - to je tak, když to nemáš v krvi

Sedím úplně vzadu, v poslední lavici a kreslím podvodní svět. Je to můj oblíbený rybáři zapomenutý rybník plný línů, okounů a štik. Kapři tu skoro nejsou a tak revír v podstatě nikdo nenavštěvuje. Maluji si a sním tak o velkých úlovcích už od dětství, i když v tuto chvíli jsem už na gymplu a fyzikáři moc pozornosti nevěnuji. Říkám si, co tady ksakru dělám, že nejsem u vody.
Z mého podvodního klidu mě probouzí křída, kterou po mně pan profesor Hřebačka hodil: “Majere, přestaň si kreslit a dávej pozor!“. Nezachránilo mě ani to, že každá řada lavic je o stupeň výš a já tedy v poslední lavici neměl být odhalen.

Genetika? I ta se může zmýlit
Dnes už mohu být u vody téměř, kdy se mi zachce. Už po mně křídu nikdo nehází, a když jo, tak mu jí vrátím.
Znáte to všichni, kdo má rybolov v krvi. Prostě vám to nedá a jste neustále myšlenkami u vody. Jsme ochotni jít k vodě i za mizerného počasí a být trpěliví ve své snaze ulovit rybu. Zmocní se vás touha po úlovku a jste jeden „proti“ jednomu s přírodou, která vás naplňuje.
Mě a bratra bral od dětství na ryby náš taťka, stejně jako jeho náš dědeček. Taťkovi přezdívali vydra, což je dost výmluvné samo o sobě a tak mě hodně naučil. Mně svatý Petr nalil do vínku trochu víc rybářské vášně než bratrovi, který se už rybolovu nevěnuje. Podobně je to i s mými dětmi. Brával jsem je od mala k vodě a učil chytat ryby. Jak navázat háček, vyvážit splávek, nahazovat atd. Nejvíc je samozřejmě bavila lehká plavaná s červíkem, což bylo hodně akční. O zábavu a úlovky nebyla nouze. Děti si chytly i lepší úlovky jako kapry, pstruhy, štiky a boleny. Čas ale plyne jako voda v řece, u které tak rádi sedíme či jdeme podél ní a nahazujeme a nahazujeme, než se splávek potopí nebo nám do nástrahy vletí nějaký dravec.
Dnes už se mnou na ryby děti nechodí. Kašlou na mě, říkám si s úsměvem a na otázku jestli se mnou vyrazí na loď, jen puberťácky otočí oči v sloup s dovětkem: „Ty jó, tati“. Nebo maximálně: “ A wifina tam bude?“. Jinak jsou to ale šikovná stvoření.
No a tak to právě je, když to opravdu v krvi nemáš. Nic nezmění ani to, že dnes máme úplně jiné možnosti rybaření a to ať co do zeměpisných, kam se můžeme vypravit, tak i do rybolovných technik a vybavení. S čím jsem chodil k vodě jako kluk já? Naviják Stabil, Roen nebo Rex osazený na tvrdém laminátovém prutu byla fakt „pecka“. Vlasec se každou chvíli zamotal pod cívku a podobně. Tím jsme si prošli všichni, co už máme něco najeto. Když se pak objevily teleskopy a MK100, tak to byl posun mílovými kroky.
Poslední šance jak přelstít genetiku se objevila náhodou, když můj táta měsíc před odjezdem do Norska ze zdravotních důvodů musel odřeknout účast. Okamžitě jsem požádal cestovku o změnu v palubních lístcích na trajekt a můj syn Denis se připravoval na výpravu s námi. Před odjezdem jsem s ním měl rozhovor, že sice jedeme na dovolenou, ale že to není jen tak ledajaká dovolená, na kterou je zvyklý. Koukal tak na mě a asi si v duchu říkal, o čem to ten táta mluví. Dovolená je přece dovolená. Vysvětlení přijde později. I moje dcerka Sofijka se podívala do Skandinávie, kde rybařila, ale to už je jiný příběh.

Nový tým
Kapitán lodě: Filip, tedy já
Rada starších: Standa
Pacholci - děti: Denisek 14 let a Kája 49 let
Někdo by si mohl položit otázku proč dítě Kája, když je mu 49. No, za prvé je nevlastním synem Standy a za druhé je někdy jako malý Jarda, pardon Kája. Rád si hraje a tak po dobu celé výpravy soutěžil s Denisem na přídi o to, kdo bude úspěšnější v rybolovu. Otázka: „Jsou tam obláčky?“ (myšleno hejna ryb), zněla z úst Denise hned po zastavení na novém místě. My, tedy já jako kapitán a staršina Standa jsme to jen pobaveně pozorovali z kapitánského můstku. Jak říká Standa: „Ten má ale věci“.

Putování na Sever
Pro tentokrát jsme zvolili krátký trajekt Rostock – Gedser a nebyl to dobrý nápad. Nad ránem se vyloďujeme v dánském Gedseru a nejsme zcela svěží. Celá cesta jedním směrem až na místo určení, tedy ostrov Senja osada Eidet, čítá z chalupy v Čimelicích 3 100 km, což není málo. Většina rybářů cestujících do Norska to bere jako nutné zlo, pokud nezvolí letadlo. Mně osobně to ale moc nevadí. Jednak hodně cestuji i pracovně, najeté kilometry mi nedělají problém, za volantem se střídáme a hlavně je se na co koukat. Především pak za Stockholmem je krajina čím dál krásnější. Pozorovat, jak se severská příroda mění a nabývá čím dál divukrásných a drsnějších rozměrů, pasoucí se losy a častěji soby je zábava, která mě nikdy neomrzí.
Cesta proběhla bez potíží a my druhý den dopoledne mírně nervózní dorážíme na místo. Od sympatického ač přísného správce přebíráme příjemný apartmán a rychlou loď Kverno délky 5,75 m o výkonu 50 HP a dalším nutným vybavením. Vybalit, najíst a s přibývajícím vzrušením vyrážíme na vodu nedaleko kotviště.

Každý si chytne toho svého i tu svou
Je krásně slunečno, nasazujeme gumy nebo pilkry a za chvíli zdoláváme prvních pár slušných doršů kategorie 70-80 cm. I Denis vytahuje svoje první tresky. Mám z něj radost. Standa dostává záběr a hlásí, že to asi treska nebude a už vylovuje svojí první kočku. Po půl hodině chytne ještě jednu a to považujeme za úspěch, protože vlkoušů se obecně moc nechytne. To ale netušíme, co se bude v dalších dnech dít.

Další den nevyjíždíme nikam daleko a chytáme mezi ostrovy v laguně, která je kryta ostrovem Senja a menšími ostrůvky. Zdoláváme slušné tresky obecné, i když Denisovi se moc nedaří. Najednou má ale záběr a je velmi překvapen sílou ryby. Má poměrně jemný prut s vrhací zátěží 40-80 g a na něm červený jig s bílým kopytem. Rybu vytahuje pod loď, ale ta se obrací a táhne zpět ke dnu do bezpečí. Je mi jasné, že se jedná o halibuta a užívám si překvapení, zápal a boj s rybou mého syna. Není velký a tak je za chvíli v lodi.

Prochytáváme lagunu Tranoyfjordu plnou děr a podvodních zlomů a už dostávám záběr já. Úsměv na mé tváři prozrazuje, že je to halibut a já si užívám, jak mi opakovaně bere šňůru z navijáku. Po zdolání si všímáme, že nad horou, která se tyčí nad námi se strhla bouřka, která je do pěti minut u nás. Zvedla větší ostré vlny a my mizíme směrem k domovu cestou přes pás mělčin velmi opatrně. Kluci se schovali do kapucí, jen já obličejem proti větru, který mě bičuje, ale musím vydržet za volantem lodi. Vítr ale nic není proti krupobití a musím říct, že to sakra štípalo do tváře.

Následující den pokračuje soutěž o nejúspěšnějšího lovce a to ve vodách jižního pobřeží ostrova Senja. Děti, Kája a Denisek, určily jasná pravidla: 1 bod ryba do 50 cm, 2 body ryba nad 50 cm, mínus 1 bod mníkovec. V průběhu soutěže toho dne vede Kája, ale úsměv mu mizí z tváře, když Denis zdolává slušnější rybu, čímž by se mohl dostat do vedení. Jaké je ale jeho zklamání, když se na hladině objevuje mníkovec: “To snad ne, mínus jeden bod, já se snad picnu, to je na prášek“. Kája se zlomyslně řehtá a dál v soutěži vede, ale už si ani neuvědomuji, kdo vyhrál. Nebylo to důležité, důležitá byla dobrá nálada.
Standa ten den bodoval mimo soutěž dalšími dvěma krásnými vlkouši kolem 80 cm. Na své si přichází i Karel a do lodi se podívá jeho první halibut, který zabral na červenou jigovou hlavičku se zeleným kopytem. Rovněž nás potěší překvapením v podobě platýse evropského a následuje jeho první vlkouš. Večer při kuchání ryb, kdy já s Karlem filetujeme, Denis ryby myje se staršinou Standou, který mu dává pořádný kartáč: „Dělej to pořádně, ty to nevidíš, no támhle máš ještě špínu“. Denis je po cestě a následujících dlouhých dnech na moři a ve filetárně ztržený jak budík a bere si následný den volno. Začíná chápat o čem, že to ten taťka mluvil. Když jsme na chatě tak otázka: „Tati, budeš mě teď potřebovat?“, zní docela často a nevěřili byste, že i dopověď: „Za pět minut“, dokáže Denise potěšit, aby je využil k okamžitému spánku v posteli.

Je tu další den a my vyjíždíme za hráz ostrůvků a podvodních hor, kde dno strměji klesá až na 350 m. Zastavuji loď cca 80 m od vnější hrany ostrova a nahazuji směrem k němu, abych tak propadem nástrahy oťukával stěnu se zlomy. Asi na pátý nához se nástraha nečekaně brzy zastavuje a dál nepadá. Pro jistotu přisekávám a visím. Ne, není to vázka, po pár sekundách si ryba uvědomila zradu a klesá ke dnu jako pytel cementu. Čekám, až zvolní svůj táhlý útěk a začínám pumpovat nahoru. Metr po metru aby si pak zase vzala urvané metry zpět. Jak to tak ale z dorši bývá, tak se relativně brzy unaví a je to spíš o jejich váze a samozřejmě o síle použitého náčiní. Já zdolávám na prut od Shimana, Bestmaster s testem do 100 g a smekacím navijákem od stejné firmy, takže na moře relativně jemný prut. Táhnu pytel, kterému zachutnalo kopyto zelené barvy délky 12 cm, nahoru k lodi a v čisté vodě se pomalu rýsuje krásná treska obecná. Má slušných 112 cm a 12,5 kg.
Ten den jsem já, ale i kluci měli ještě pár těžkých ryb na prutu, ale bohužel spadly.

Zkusili jsme i větší hloubky s těžkými pilkry o váze 500-1000 g. Spouštíme systémky a po nárazu do dna jen slyším: „Mám, mám i já mám“. Hlásíme všichni a vytahujeme každý po svém menším mníkovci. Pohledem se domlouváme, že nás tahle těžká dřina už moc nebaví a jdeme zase vláčet.
No a jak to Kája umí, tak nás pobavil znovu. Pozoruji, jak zbavuje tresku nástrahy a chce ji usmrtit. Při tom si ale hákem gafu „rozčísne“ tvář, usmívá se na mě a mně je jasné, že to necítí. Po tváři mu stéká krev a tak jen říkám: „Jsi v pořádku, cítíš to?“ Kája: „Co?“ Já: „Tu tvář ty umělče!“. Beru lékárničku, abychom ránu ošetřili, a pokračujeme v rybolovu.
Přejíždíme na další vybraný cíl, nejjižnější výběžek ostrova Senja. Výběžek se „drolí“ do hlubin fjordu a vytváří tak velmi atraktivní místo k rybolovu. Podvodní skalnaté vrcholky čnící až k hladině a mezi nimi písčité prohlubně a lavice s hloubkou 10 -40 metrů se zdá být ideálním místem. A je tomu skutečně tak. Během asi 2 hodin zdolávám pěknou tresku 104 cm a další dva halibuty. I Standa je úspěšný a zdolává rovněž dva halíky. Pacholci Kája a Denis soutěží a jde jim hlavně o počet bodů. Do konce dne se ale i soutěžícím podaří pár pěkných ryb v podobě doršů u Denise. Krásná treska obecná červené barvy je super úlovek a jediný okouník výpravy je také za Denisem. Kája má štěstí a chytne dalšího vlkouše. Poslední den výpravy je slunečný a my se vypravujeme na západní pobřeží ostrova. Volnější voda s podvodními horami nepřináší valných úspěchů. Blíže ke břehu na hloubkách do 60 metrů se daří Kájovi ulovit halibuta, mně dva vlkouše a i Denis se dočkal svých krásně zbarvených koček. Za odpoledne chytá dvě a vyrovnává skóre. Celkově jsme si každý z nás přišli na 2-3 halibuty délky 60-90 cm tedy 10 ryb celkem. S vlkouši to bylo ještě veselejší, protože těch si každý chytil 2-5 kusů délky 70-80 cm v celkovém počtu 15 kusů. Rybám se líbily především gumové nástrahy délky 12-20 cm v barvách modrá perleť, zelená perleť, bílá a bílo zelená.

Nebezpečná kočička
Vlkouš obecný je ryba dna žijíce v hloubce od 20 do 500 metrů a živí se především korýši, měkkýši a ostnokožci. Škeble velmi hravě drtí svými stoličkami umístěnými na horním a dolním patře tlamy. Špičáky a především stoličky budí respekt, a kdo jednou chytil vlkouše tak ví, jak se pekelně brání. Jeho zdolávání není velkou zábavou, ale na lodi si nejste jisti kdo je kočka a kdo myš, zvlášť když se jedná o většího jedince.
Rybí dobroty
Dříve jsme si sebou do Skandinávie brali hodně jídla, ale postupem času jsme vše přehodnotili a spíše si uděláme čerstvou rybu, než abychom si ohřáli guláš. Naučili jsme se opravdu nic z ryby nevyhazovat a vše spotřebovat: líčka, jazýčky, bříška a játra tak, aby nic nepřišlo na zmar. Přesněji mě osobně to naučil můj taťka. Takové okořeněné „odřezky“ na sádle a smažené cibulce, jsou skvělou odměnou po celodenním rybolovu a k pivku přijdou k chuti. Tým má své rozdělené role, ale u vaření se střídáme. Teda kromě Deniska, je talentovaný, ale vaření by asi v jeho 14 letech nedopadlo dobře. Jeden den salát z tresek tmavých, druhý den zapečená treska na smetaně s bramborami a zeleninou, třetí den ryby na grilu a ten další třeba rybí polévka. Takový jídelníček je lehký a skvěle se hodí k naší rybářské výpravě. Na tyto dobroty se pak těší i rodina a řeknu vám, že norma 20 kg opravdu stačí na to, abyste měli dlouhou dobu výživnou mořskou rybu na stole i doma. Takže se nebojte ryby i na moři pouštět a věřte, že vše se dá zničit a moře vytěžit.

Závěr
Zbývá jen konstatovat, že ani tato výprava nic nezměnila na tom, že Denis už nerybaří. Nerybaří ani moje dcerka Sofie, která se mnou jezdila na loď, k řece, k rybníku a i v Norsku si zachytala. Pokud tato rybářská vášeň není pod kůží, tak se to naučit nedá. To není ani dobře ani špatně, Prostě to tak je. I když znám případy rybářů, kteří začali chodit k vodě až s věkem. Tady si půjčím slova skupiny Kabát: „Ke stáru začne chodit na ryby, co kdyby brali tak co kdyby“. Ne ne, na to já i vy milý rybářští kolegové čekat nebudeme, že ne! Věnováno mým milovaným pacholkům a bezva parťákům Standovi a Kájovi.

PS: Denis se po dovolené dával týden do hromady.