Norsko - oblast Senja - Reportáže

Naši „norskou partu“ čekala již šestá výprava v řadě za rybími velikány obývajícími severské fjordy. Po loňské veleúspěšné expedici na zasněženou Loppu, kde jsme se na týden ocitli doslova v rybím ráji, padla letos volba na o něco nížeji položenou lokalitu v podobě ostrova Senja, lokalita Eidet.
Naše výprava tentokrát čítala 9 členů – 6 zástupců Čech a tři vyslance ze Slovenska. Zatímco česká skupina se v pátek 10.června jako obvykle sešla na ruzyňském letišti, slovenská parta volila premiérově cestu autem a již ve středu večer se vydala na cestu. Jelikož jsme jim do auta přibalili veškerou naši rybářskou výbavu a také vše, co dost vážilo (především kartony Plzně), poprvé jsme při odletu neřešili problémy s nadváhou a odbavení proběhlo až nezvykle klidně.

Na Ruzyni si dáváme tradiční rundu předraženého piva s přípitkem na úspěšný lov a pak už letíme směr Oslo, kde dokupujeme v Duty Free zásoby kvalitních destilátů a pokračujeme dalším letem až do Barduffosu. Zatímco v Oslu nás skrápěl déšť, tady na severu nás víta překrásné počasí – sluníčko, nebe bez mráčku. Místní tu chodí jen v tričku a kraťasech. Další dobrou zprávou je, že slovenská posádka zvládla svou cestu na jedničku, dokonce se vyhla i celníkům, kteří by zřejmě z dovážených zásob alkoholu padli do mdlob. Každopádně Robo už na nás mává zpoza plotu a jen co nám vyjíždí bagáž na pásu, už nám ji pomáhá lifrovat do auta. Místa je dost. Kluci všechno vyložili na kraji fjordu a Pišta s Ondrejem už nám prý vaří kotlíkový guláš. Na dnešní noc totiž ještě nemáme ubytování v apartmánu, a tak jsme se rozhodli strávit „trampskou noc“ na pláži. Kluci slovenský už za tímto účelem objevili nádherné místo v jakémsi remízku jen pár metrů od moře, dokonce i s připraveným ohništěm. Tam nás tedy Robo veze s krátkou zastávkou pro dokoupení zásob, především repelentu, jelikož s teplým počasím se tu začala rojit obrovská hejna komárů.
Dorážíme na místo, vítáme se s našimi braty a okamžitě začínáme dorážet na kotlík vroucího guláše. Mistři kuchaříci nás však odhánějí – guláš bude hotový až tak za dvě hodiny. Prozatím nás ukájí plechovkami Plzně vychlazenými v moři a na uvítanou do nás lejí domácí pálenku. V tomto duchu se postupně nese celý večer. Sedíme okolo ohně, popíjíme, pozorujeme půlnoční slunce, které barví naši plážičku do fantastických barev a jelikož s úderem půlnoci mohu začít slovit své narozeniny, Kristova léta, vše nabírá na intenzitě. Naštěstí se vzápětí dostává konečně i na zmiňovaný guláš, který trochu zahušťuje obsah našich žaludků a ráno tak snad nebude moc krušné. Po jídle na nás pomalu doléhá únava z cestování a první jedinci si zalézají se spacákem do trávy. Já jakožto oslavenec samozřejmě ještě odolávám svodům spánku a spolu se svou budoucí lodní posádku Ottou a Danem se válíme na pláži a předáváme si kolující lahev spišské. Společnost nám pochopitelně dělají dva nezlomní nezmaři v podobě brata Ondreje a brata Roba. Ti to nakonec táhnou ze všch nejdéle, dokonce si ještě na pláži zkoušejí jakési přátelksé souboje připomínající džiu džutsu v kombinaci s opičím tancem, zatímco Otta usíná přímo na pláži a já s Danem se přesouváme do prostorného kufru auta, kde se dá spát, dokud do něj nezačne zprudka bodat ranní slunce, jež nás neopouští (a neopustí!) ani na minutu. Tlumíme s Danem bolest v hlavě Ibalginem a pokoušíme se naspat aspoň pár chvilek navíc – víme, že ani v následujících dnech nebude spánku mnoho.

Z auta nás vytahuje až připravená polévka, na kterou nás opět volají naši braťja, kteří vypadají, jakoby včera ani nepili.
Po polévce přichází čas na drobnou siestičku ve stínku bříz a pak už sbalení našeho ležení a přesun na apartmán v Eidetu, který by už pro nás měl být připravený. Pepik jede první, aby vše zařídil a my už tak dorážíme k otevřeným apartmánům, kam se stačí jen nastěhovat. Apartmány jsou velmi pěkné, čisté, plně vybavené a na můj vkus až příliš moderní – připadám si spíš jak v nějakém přímořském bytě, než norské chajdě. Nemohu ale hanit – opravdu je zde vše skvěle připraveno a zařízeno. Včetně wifi připojení, několika mořských map, velkých mrazáků a místností pro odkládání rybářských propriet. I lodě jsou dokonalé – máme k dispozici tři populární kverna, kam se v devíti lidech pohodlně rozložíme. Molo je jen pár kroků z domu a na molu je dokonale zařízená filetárna včetně hadice se stále tekoucí vodou a vapky.
Po vybalení jídla a šatstva přichází má nejoblíbenější činnost v podobě navazování udic a přípravy rybářských propriet na loď. Předvádíme si, co si kdo pořídil a mudrujeme nad tím, co si navázat. Nakonec si velmi rychle každý chystá jeden pilkrák plus jeden přívlačák a nezbývá než nedočkavě naskočit na loď a vyrazit na první průzkumný lov. Vytipováváme si dle mapy pár podmořských hor, kam nám nějaká předchozí česká výprava dopsala i jména ryb, která se na daných místech hojně chytají a pádíme po hladké hladině natěšeni na první lov.
První místo se nachází mezi dvěma ostrůvky na podmořském pásu stoupajícím cca do 20m hloubky. Jelikož tu není skoro žádný drift, saháme raději po přívlačácích a hážeme do vody twistery v očekávání prvních záběrů. První rybu výpravy táhne na druhé lodi Pepa a je jí malá treska tmavá. Pak ale dlouho nic nepřichází, až pomalu splouváme na hloubku asi 35m, kde se mi stále daří držet twistera při dně a zrovna, když si stahuji kalhoty, abych se v tom vedru trochu „odvětral“, cítím trkanec do prutu. Ryba je těžší, ale moc nebojuje. Tipuju vlkouše, mou oblíbenou rybu (pro její vzhled) a opravdu, za chvíli se už mrská pod hladinou. Mám z něj radost jako vždy a beru ho jako svůj „dárek k narozeninám“. Paradoxem je, že to byl můj první a zároveň poslední vlkouš za celý pobyt – oproti Loppě jich tu tolik není a další dva již dokázal chytit jen Martin.
Kromě vlkouše ale jinak nic, a tak hledáme dál. Další zastávka taky nic a až když se necháváme svážet přes jakýsi hrbol se stožárem, dostáváme pravidelné záběry – jsou to ale jen menší tresky obecné v rozmezí 50 – 80 cm, žádné metrovky, na jaké jsme si zvykli loni. Nakonec ze zoufalství dvě osmdesátky bereme, abychom měli co k večeři a hledáme dál. Směrem dál z fjordu nejsme úspěšní, a tak se vracíme pomalu nazpět směrem k chatě. Kousek od přístaviště ještě projíždíme místo poblíž břehu se silnicí, které jsme si nazvali „Autostrada“ a tady jsme na malé hloubce docela úspěšní. Chytáme opět několik tresek obecných, z toho Otta jednu pěknou a já dostávám záběr na twistera, po němž mi ryba několikrát odjíždí a bere si šňůru z navijáku. Co to bylo, už se ale nedozvím. Při asi čtvrtém výpadu mi šňůra nečekaně praská a místo ryby mám jen plnou pusu nadávek.
Pak už se pomalu obracíme zpátky k molu, kde vynášíme svůj chabý úlovek a čekáme na příjezd druhých dvou lodí. Pepova posádka s Vláďou a Martinem na palubě je na tom obdobně jako my – nedostali se s mírou ryby výrazněji přes 80cm, ale aspoň se jim zadařilo vyvláčet dva menší halibuty. Zato slovenská posádka hned první den naskakuje do sedla, které nebude chtít opustit ani následující dny. Také toho nenachytali nějak zázračně mnoho, ale v jejich úlovku se vyjímá skoro metrová treska obecná a především obrovská zavalitá treska tmavá, které měříme 113cm! Obě ryby zdolal Ondrej na hloubce 105m, jenž nyní celý září a dokola nám opakuje „chalani, na velké ryby sa musí do velkých hlbek!“, což je heslo, které mu nesleze ze rtů až do konce pobytu. Aspoň nám všem dává naději, že tu takové ryby jsou a snad na ně v dalších dnech kápeneme i my ostatní.
Večer nás čeká pár piveček, runda šlaftruňku, spřádání plánu na zítřek, balení a zamrazování těch pár ryb, co jsme vzali od vody a kolem třetí hodiny ranní se postupně rozlézáme do postelí, abychom nabrali síly na další den na vodě.

Ráno nás vítá opět zcela modré nebe bez mráčku, hřejivé sluníčko, mírná bríza a připravená snídaně od našich bratů. Sypeme ji do sebe, chystáme si sváči a začínáme opět vše snášet na loď. Dnes si to hodláme pořádně užít. Naše i Pepova posádka poměrně záhy startuje na moře, jen Slováci nikam nespěchají a prý že se k nám přidají později.
Začínáme na obdobných místech jako včera, ale ani dnes nám tu pšenka nekvete a posouváme se postupně ven z fjordu směrem k otevřenému moři. Je tu řada ostrůvků a podmořských hor, kolem nichž zkoušíme své štěstí. Místama se i trefíme do hejna ryb, ale vždy se jedná jen o menší tresky okolo půl metru. Dle návodu Ondreje se pouštíme i do velkých hloubek, ale velikost lovených ryb se nijak nemění, jen nás z toho více bolí ruce – teda lépe řečeno, ruce bolí hlavně Ottu s Danem, já si totiž užívám komfort elektriky. Rozhodujeme se od pilkru si na chvíli odpočinout a vybíráme místečko okolo drobného výstupku se stožárem coby vhodný plac pro přívlačovou etudu. Je tu docela silný drift, tak stačí spustit twistery na dno a pak se nechat s napřaženým prutem nechat svést o pár desítek metrů níže. Docela se nám tu daří, trefujeme se do ryb, některé jsou i větší. Mně jich bohužel dost padá, jelikož v tom proudu jsem nasadil poměrně těžkou jigovou hlavičku a tu se zřejmě daří rybám díky její váze snadněji vyklepat. Nejvíc tu nakonec boduje Dan, který si v silném proudu slušně zabojoval s cca 80cm velkou treskou tmavou. Pořád to ale není rybařina, jakou jsme si představovali a na jakou jsme zejména z loňska zvyklí.
A tak hledáme dál, až se podél pravého břehu stále se rozšiřujícího fjordu dostáváme do obrovské zátoky, která vlastně tvoří velké ústí pro vjezd do sousedního fjordu. Sem zatáčíme a natěšeni z přívlače, začínáme vláčet na hloubce 15 metrů, odkud nás vítr sfoukává postupně až na 60 metrů a kdybychom chtěli, mohli bychom putovat dál až na 150 metrů. Dno tu klesá dost příkře. Nejdřív nám bere pár menších obecňaček, ale jak se hloubka zdvihá, záběry od těchto ryb ustávají a já najednou dostávám do přívlačáku obrovskou ránu. Okamžitě se špička ohýbá až pod hladinu a z drnčící cívky mi mizí jemná šňůra neuvěřitelným kvapem. Zatímco Dan pozoruje můj souboj z kategorie snů, Ota neváhá, spouští pilker a po chvilce už má také zapřažené nějaké hovado. Dobrák Dan už nic nepokouší a chystá se, aby nám pomohl s vylovením ryb, které se konečně zdají být z té vytoužené kategorie. U mě to ale ještě zdaleka na ukončení souboje nevypadá – právě naopak, ryby má nade mnou stále navrch, bere si další a další metry šňůry a já s hrůzou sleduju, že už mi na cívce zbývá jen pár ovinů a pak už budu na podkladu, který tvoří vlasec nevalné kvality a tam bych se teda nerad dostal. Trochu se proklínám, že jsem šňůru na cívce dopředu nevyměnil – jednak už má dvě norské výpravy za sebou a jednak mi ji po různých zamotávkách opravdu moc nezbývá. Ač staré šňůrce moc nedůvěřuji, nezbývá mi, než těsně před dojetím na podklaďák přitisknout palec na cívku a rybu na sílu otočit. To nakonec musím udělat třikrát, než se poměr sil obrací a já získávám metry ve svůj prospěch. Pod lodí ryba ještě trochu řádí a opakovaně mi při prudkých výjezdech strhává špičku přívlačáku pod vodu, ale zjevně ji dochází síly. Nakonec jsem s ní u hladiny o něco dříve než Otta, který stále bojuje a s Danem tak můžeme sledovat, kterak k nám pomalu stoupá nádherná treska tmavá – černostříbrné torpédo. Vylovení se daří, a tak ji můžu přemeřit. Do metru jí chybí jen 2cm a na jemný přívlačák jsem si to s tímto bojovníkem opravdu užil. Teď už ale dotahuje k lodi svůj úlovek z pilkeru i Otta a při pohledu na hladinu je zřejmé, proč mu to tak trvalo – dotáhl k lodi dubletu v podobě velké obecňačky a ještě větší tresky tmavé. Obecňačka se nám bohužel na hladině vypíná, ale kelera dostáváme a ten už má přes metr – rovných 105cm.

Po společném fotu to rychle obracíme na místo, odkud jsme vyráželi a zkusíme si ten úspěšný průjezd zopakovat. Zároveň přivoláváme Pepovu loď, ať to zkusí také. Zastavujeme na místě, kde nám přišli záběry a jdeme na to. Tentokrát beru do ruky pilkrák a ihned po supštění přichází prudká rána. Prut jde do luku, ale vzápětí tlak povoluje a já na váze tažené sestavy poznávám, že jsem přišel o pilker, dotahuji tedy rychle zbytek sestavy k hladině, ale v tom přichází do prutu další rána a opakuje se stejný scénář – ohnutý prut se vzápětí narovnává a já vytahuji na hladinu jen sestavu se zbytkem páternosteru. Nevěřícně na to koukám – první velký keler mi urazil pilker a druhý mi zaůtočil na zbývající jednu papričku, kterou také upálil. Otta mezitím hlásí také prudký tah na prutu, tak přestávám lamentovat, zahazuji pilkrák do lodě a beru do ruky opět svůj milovaný přívlačák, spouštím twistera tak 20metrů pod loď, pohoupu s ním a ... Bác!! Opět úder do prutu, špička pod hladinu a z cívky mizí metry vlasce. Nevím proč, ale na tenké šňůře ryba drží, zatímco milimetrový paternoster mi přervaly jak papír. Po obdobném souboji jako byl ten předchozí, dotahuji k lodi kelera jen o něco málo menšího a Otta dostává opět dubletu – z toho jednoho kelera opět přes metr. Dan, jakožto ten nejlepší kamarád, jakého si člověk může jen přát, zase odložil prut a soustředil se jen na to, aby nám pomohl naše ryby dostat do lodi. Teď se všichni tři objímáme a dáváme si po doušku z placatky, abychom oslavili náš úspěch. Konečně máme pocit, že naše posádka začíná naplňovat výsledky, které jsou od naší velezkušené trojice, z níž dosud nikdo nevynechal ani jedno Norsko, očekávány. Dle našeho návodu se ale chytla i Pepova loď a na obzoru se objevují i Slováci. Chceme se jim pochlubit s naším úlovkem, ale jsme šokováni, že oni jen během cesty k nám, chytli obdobné množství velkých kelerů a k tomu jednoho halibuta navrch. Na našem místě pak dokázali své skore ještě vylepšit, zatímco nám už se se do hejna velkých kelerů nepodařilo trefit.
Dnešní den byl každopádně úspěšný pro všechny posádky a až na pár jedinců se všem splnil sen zabojovat si s metrovým kelerem. Mně dokonce dvakrát na přívlači, čehož si vážím dvojnásob.
Večer nám braťja chystají tresku v těstíčku, vyhlašujeme vítěznou posádku dne, kterou se opět stávají naši kamarádi Slováci a po pár rundičkách na oslavu úspěšného dne se rozlézáme do postelí. Je opět něco po třetí hodině ranní, slunce začíná pomalu nabírat na intenzitě a jsme rádi, že v ložnících jsou instalovány opravdu kvalitní rolety, které dokáží vykouzlit alespoň iluzi tmy.

Pondělní ráno klasika – modrá obloha, slunce a jen mírná bríza. Naši slovenští šéfové kuchyně už z ostrého tempa začínají odpadávat, a tak snídani i svačinu bereme za ně a spolu s Pepovou posádku opět poměrně brzy vyrážíme na vodu. Dnes naše loď začíná v místě na echolotu označeném mnoha „waypointy“ za malým ostrůvkem jen kousek od našeho kotviště. Chvíli ryby hledáme, ale jakmile začne loď na lovné místo navádět Dan, jenž se v této činnosti nejvíc osvědčil, začíná pravé rodeo. Nejdříve taháme pár pěkných obecňaček a pak opět natrefujeme na hejno kelerů. Berou nástrahu ještě během jejího propadávání a přichází série ostrých výpadů a špiček prutů nořících se pod hladinu. Tedy přichází tradičně mně a Ottovi, Dan zas pokorně sleduje naše ohnuté pruty a je připraven nám pomoci s vylovením ryb. Já si dělám radost velkým kelerem tentokrát poctivě přes metr – 106cm a Otta tahá opět dva obdobné. Jsou to nádherné a neuvěřitelně bojovné ryby – opravdová topréda. Po našem radostném výskotu k nám míří Pepova loď a Martin na nás již z dálky mává jakýmsi úhoříkem, o němž následně prohlašuje, že je to metrový vlkouš. Pravda, po oficiálním přeměření se míra dotkla téměř 90cm, ale kromě hlavy na této rybě nebylo skoro vůbec nic – vypadá to, že vlkouš již dlouho strádal hlady a Martin dnes ukončil jeho trápení. Když jej porovnám s Pištovým monstrem z Jokelfjordu (96cm) nebo i svým vlkoušem z Loppy (92cm), tak tohle byla opravdu jen taková nitěnka.
Ukazujeme klukům, kde jsme úspěšně nachytali kelery a Pepa s Vláďou dokáží naší rady využít a také si každý jedno torpédo chytají. My odpočíváme, dáváme si plzínku a s úsměvem je pozorujeme, jelikož především jejich eskapády s vylovováním ryb do lodi jsou nesmírně zábavné a přišli při nich o nejeden pěkný úlovek.
Začíná foukat a poprvé za celou dobu se na obloze objevují mraky. Drift se zrychlil a na hloubkách okolo 70 metrů se nám již obtížně drží nástrahy. Opouštíme tedy úspěšné loviště a pomalu se přesouváme směrem k zátočině, kde jsme zaperlili včera. Mraky, jen co se přiblížily k nám, daly se zas na ústup a za chvíli je nad námi zase čistě modrá obloha. Zesílený vítr ale přetrval.
Prochytáváme po cestě různé zajímavě vypadající hrany, ale na velké ryby už nenarážíme. V dálce nás upoutalo hejno rybáků, kteří se zuřivě vrhají na vodní hladinu a míříme k nim. Evidentně sledují hejno malých rybek, nejspíš sleďů a co chvíli se spustí do mořských vln, aby po nich zalovili. Hejno se rychle přesouvá, tak jej zkoušíme sledovat a vláčíme v jejich blízkosti. Odměnou nám je ale jen několik menších tresek tmavých, které, jak se zdá, jsou jedinými rybami sledujícími sledíky.
Stáčíme se tedy nakonec do naší včera tolik úspěšné zátoky a zkoušíme několik průjezdů přes lámoucí se dno, kde včera přicházely záběry. Dnes tu ale naše posádka moc úspěchů neslaví. To Slováci, kteří se tu odpočatí opět po chvíli vylupují, nic neslevují z nastavené laťky a ze zátoky tahají opět několik metrových torpéd, pár obecňaček 80+ a k tomu jednoho halibuta 90+. Přijíždíme jim pogratulovat a okusit trochu z jejich stále otevřených placatic a na naše zvídavé dotazy Ondrej opakuje své oblíbené „chalani, velké ryby sú vo velkých hlbkách“. Prý největší úspěchy měli na hloubce 150 metrů. Tak zatínáme zuby a zkusíme to taky. Pro Dana s Ottou je to očistec a nakonec jsou snad i rádi, že z té hloubky nemusí na svých multících táhnout žádnou rybku, jak se to podařilo mně v podobě mníka a jednoskrvnky, za čež znovu žehnám svému rozhodnutí pořídit si elektriku.
Přes veškerou snahu se naší posádce dnes již nedaří chytit jakoukoliv zajímavou rybu. Pepik coby správný kapitán drží čest své lodě a v zátoce tahá ještě dvě velké tresky tmavé – jak on říká „černošky“ a Slováci také ještě něco přidávají.
Setkáváme se u filetárny, kde máme dnes práci, jelikož jsme se rozhodli pár ryb vzít a pouštíme se do díla. Ota, Dan a Pepa jsou mistři filetáři, Vláďa rozdává ryby a chytré rady, Martin do nás leje kořalku, Slováci se odebrali do kuchyně a já mám tradičně na starosti hadici a finální dočišťování hotových filetů. Ve volnějších chvílích pak ještě plním funkci ochranky, kdy s hadicí střežím vchod filetárny a mocným prudem vody odháním obrovská hejna krvežíznivých komárů.
Práce nám jde dobře od ruky a brzy už se přesováme k chatě, kde nám šéfkuchař Robo s kuchtíkem Ondrejem už připravují voňavé knedlo vepřo zelo. Jak vstupujeme do našeho apartmánu, cítíme ale úplně jinou vůni, jakoby se něco pálilo, nějaké dráty či tak něco. Prohledáváme bedlivě celý apartmán, ale nic nenacházíme. Až když jdu na terasu pro Danův baťoh, cítím to znovu a po otevření baťohu se na mě vyvalí kouř a proud jisker. Baťoh odhodím a jdu se zeptat do chaty, proč Dan sebou na moře tahá ohňostroj. Všichni se jdou podívat ven a nejstatečnější Vláďa do baťohu kopne jak do mršiny, až se z něj obsah vykutálí. Mimo jiné moje baterka k multiplikátoru a placatka, které Dan uložil k sobě tak chytře, že placatka drandila po konektorech baterky a krásně se na ní škvařila. Výsledek byl, že mi z konektorů na baterce zbylo v jednom případě 1.2 milimetru a v druhém přípdě 0.06 milimetru, zbytek se jednoduše upálil. Při troše umu se na ně ale stále daly cvaknout dráty a baterka překvapivě fungovala. To placatka dopadla hůře – vypálila se do ní regulerní díra a obsah z ní vytékal. Ještě že byla v době nehody prázdná – být v ní slivka, tak tu máme fakt požár.
Po této dobrodužné vložce jdeme konečně na večeři, vyhlašujeme posádku dne –již potřetí Slováci a dle výdrže každého z nás se postupně od stolu s rozlitým mokem déřeme na kutě.

Úterní ráno přináší opět stejný scénář – nebe bez mráčku, horko a hladina dnes jak zrcadlo. Naše posádka si večer dala týmovou poradu, z níž vzešel závazek, že už musíme ostatním také něco ukázat. A když něco, tak nejlépe pořádného halibuta – přes metr se tu z nás ještě nikdo nedostal. Tomu hodláme podřídit dnešní taktiku – budeme objíždět písečné pláně a čekat na velké placky. Otta na to chystá dokonce specielní systémek, na nějž si žádá maso z tresky. Jakožto přeborník na lov drobnějších ryb přívlačí beru tento úkol na sebe a při první zastávce v hloubce 12m hned na první nához přitahuji malou tresku. Jak ji zvedám k hladině, najednou na ni něco startuje. Halibut! Zastavil se pod treskou a nedůvěřive kolem ní krouží. Domlouváme rychle taktiku, kdy já udržuji rybkou halibuta u naší lodi a Otta k němu nenápadně přivíjí twistera. Halibut od tresky zmizel a nevidím ho. Pátrám očima ve vodě a v tom se Otovi prohne proutek a křikne: „Je tam!“ . A opravdu, Ota za chvíli přivádí halibuta k lodi, kde ho úspěšně zdviháme. Není tak velký, jak bychom si přáli, ale říkáme si, že to věští úspěšný start naší „halibutí party“. Chvíli ještě zkoušíme, zda tu nemá nějaké bratříčky, ale pak se spokojujeme s nalovenými menšími treskami coby nástrahou a vyrážíme na ty obry. Otta má z mapy pečlivě naštudované písečné plotny a tam nás postupně navádí. Na každé zkoušíme hopsat jak s pilkery, tak twistery, tak masem, tak i magic eyem, ale halibut naši snahu ne a ne odvděčit. Hladina je stále jak zrcadlo, drift úplně nulový a asi i to je příčinou dnešní slabé rybí aktivity. Přes všechny plotny se postupně došouráváme až do naší zátoky, odkud zatím máme nejvíce úlovků. Tady se dnes chceme zajet podívat ještě dál dovnitř druhého fjordu, kde je místo, jež naši předchůdci v chatě označili obrovským nápisem „HALIBUTI“. Po cestě ještě potkáváme cosi jako tuleně a pak cosi jako delfína, co kolem nás neustále krouží a několikrát se pod hladinou rozjede přímo na nás, jakoby naši loď chtěl torpédovat. Evidentně se mu naše společnost líbí, prohání se nám přímo pod nohama a nechce naši loď opustit. Připadáme si jak v delfináriu. A není pravda, že v jeho okolí nejsou ryby. Docela slušně jsme si tu zavláčeli a Dan nám připravil zajímavou podívanou. Přitáhl asi půlmetrovou tresku pod hladinu, kde se krásně třpytila v paprscích sluníčka a jak si ji tak prohlížíme, objevila se za ní druhá treska obecná, zhruba dvojnásobná a jako žralok ji začala „ozobávat“. Dělala to v úplném klidu, stála na místě a tlamou ochutnávala té menší ocas. Vůbec jí při tom nevadilo, že na ní z bezprostřední blízkosti civí tři rybáři v lodi. Dan jí nakonec to potěšení nedopřál a svou tresku stáhl do lodi, odkud ji vrátil do vody až po bedlivém ohledání, že už jí nehrozí žádné nebezpečí. Pak už se konečně vydáváme k onomu místečku halibutům zaslíbenému. Jednalo se o jakousi písčitou pláž vedoucí mezi dvěma skálami do poměrně strmé hloubky. „Tady musí být“, říkáme si a pouštíme se opět do úporného lovení. Otta to dohání až do krajnosti, nechává se větrem foukat na pláž až do hloubky půl metru a do poslední chvíle doufá, že se pod ním ze dna zvedne dvoumetrový halibut.
Nakonec náš náruživý hon za halibutem ukončujeme, čestně si připouštíme neúspěch a přejíždíme si na větší hloubku chytit aspoň nějakou tresku. Nejdřív se ocitáme v jakémsi bermudském trojúhelníku, kde nám na 60metrech hloubky mizí z cívky asi 150 metrů šňůry bez dotyku dna a když ji stahujeme, drhneme o dno právě v těch šedesáti . Pak se ocitáme v říši mníkovců, což je ostatně jediná ryba, která nám tu celý den spolehlivě bere. Mníkovec je ovšem v naší partě ryba velmi neoblíbená a i ty největší kusance vždy pouštíme. Může za to Dan s Ottou, kteří tvrdí, že mníkovec nemá dobré maso, ačkoliv ani jeden z nich není schopen zdůvodnit, jak na to přišli a myslím, že tím mníkovcům dost křivdíme. Navíc se mníkovec velmi špatně vyprošťuje z pilkeru, vždy na nás naštvaně syčí a Dana už i několikrát pomočil, z toho jednou přímo do obličeje, když se nad něj Dan nahnul, aby ho vytáhl do lodi. Další jejich nepříiemná vlastnost je, že i přes sebeopatrnější zdolávání nejsou obvykle schopni se vrátit zpátky na dno a často se tak stávají živou pochoutkou pro racky. Proto, jakmile začneme ve velkém tahat mníkovce, vždy okamžitě měníme místo.
Tak činíme i teď a znovu se vracíme do naší zátoky, kde se postupně scházíme všechny tři lodě. Pepova loď je na tom obdobně bídně jak my, jen Slováci zas bůhvíodkud vyčarovali několik slušných obecňaček a opět jednoho metrového kelera. Jejich nezdolnost je obdivuhodná. I přes očividně „hladový den“ neúnavně tepou vodu těžkými pilkery a bez použití elektriky zcela sebejistě prochytávají stometrové hloubky.
Naše loď nakonec kapituluje, obrací se k molu a již poněkolikáté si musíme přiznat, že naše posádka nenaplnila vysoká očekávání, která na naši zkušenou skvadru klademe především my sami. Ani včerejší bojová porada a vyhlášený hon za halibuty nepřinesly přes slibný začátek obrat k lepšímu.
Večer dlouho čekáme na dokončení večeře, na niž byly nahlášeny rybí kousky v pikantním těstíčku, ale nakonec se z toho po zkřížení plánů několika kuchařů stává cosi mezi rybí pizzou a blátivou kaší, kde chuť mořských ryb přebíjí obrovská dávka kari. Tento den se tedy příliš nepovedl ani po stránce kulinářské. Ale pár plzniček chuť spravuje a vytváří to správné rozpoložení pro rychlé upadnutí do kómatu na posteli.

Středeční ráno opět jako ze žurnálu. Sluníčko se na nás směje a vlévá naší posádce novou dávku optimismu do žil. Slováci tradičně dospávají, a tak se vydává na moře jako vždy napřed naše a Pepova loď. My nejdříve míříme za ostrůvek sedící u vtoku do našeho fjordu, kde jsme v úterý načapali slušné hejno velkých „černošek“, ale dnes nám tu štěstí nepřeje a taháme jen nepopulární mníkovce.
Bojíme se dalšího nepovedeného dne, a proto bedlivě rozvažujeme, jaké další místo zvolit. Na hloubce už dva dny neslavíme úspěchy, a tak navrhuji zkusit mělčí místa a soustředit se na naši doménu, kterou je přívlač. I přes silný odpor nakonec Dana s Ottou přesvědčuji k návratu do našeho fjordu na „Autostradu“, kde jsme na malé hloubce slušně přívlačili první večer a mně tu dokonce něco přervalo šňůru. Ryby tu jsou, sice malé, ale aspoň chvíli si zachytáme.
To opravdové štěstí ale teprve přichází v momentu , kdy nás míjí Pepova loď , která se vrací, jelikož se Martinovi rozbil naviják a poradí nám, že narazili na hejno velkých kelerů vlevo od našeho fjordu, na úrovni velkého vodopádu. Jejich slova dosvědčuje pět chycených metrových kelerů. Na nic nečekáme a pádíme tam. Loď zastavujeme dle jejich pokynů a opravdu, hned na první spuštění má Ota náraz do padajícího pilkera a už vodí metrové torpédo. Nám s Danem se nedaří trefit se do keleřího hejna, ale aspoň taháme ze dna pár pěkných doršů a pochopitelně také řadu mníkovců – z toho dva opravdu velké, ale keler to není. Po chvíli se objevuje zpátky i Pepova loď a za nimi i slovenská posádka. Pepa tu dostává ještě jednu velkou „černošku“, ale pak záběry ustávají. Kluci driftují zhruba na 80m hloubce podél pobřeží a my máme chuť znovu provětrat přívlačáky. Jedeme tedy blíže ke břehu a spláváme kolem něj asi na 15m hloubce. Docela se nám daří a chytáme dost doršíků, ale je to spíš jen tak pro pobavení. Pak v jednom místě máme záběrů opravdu hodně a mně něco opakovaně brutálně trhlo s prutem, ale nepověsilo se. Až na potřetí to vychází a ryba visí. Hned podjíždí pod lodí a šine si to proti driftu. Obcházím loď se špičkou pod lodí, ať jsem správně natočený a vychutnávám si svůj oblíbený souboj na jemný přívlačák. Očekávám větší tresku, ale když pozorujeme opakující se obrátky a rychle mizící šňůru z cívky, Otta prohlašuje, že to musí být halibut. A taky že jo. Na malé hloubce jej za chvíli vidíme a po dvou dalších obrátkách je v lodi. Má něco přes 80cm a na přívlač to byl pěkný zážitek. Zapíjíme ho a netušíme, že se slečna štěstěna začíná konečně obracet na naši stranu. Ota totiž vzápětí dostává na přívlač dalšího halibuta a po dalších deseti minutách dokonce vodí Dan i Ota každý svého halibuta zároveň! Vše na přívlač s twistříkem na 15ti metrech hloubky. V žádném případě sice nepřekročíme metr délky, ale pocit ze souboje s tou silnou plackou je k nezaplacení.
Sluníčko dnes opravdu žhne a po zapití všech čtyř halibutů z placatky nám začíná být na lodi dost horko. S Ottou to řešíme tak, že si stahujeme neprodyšné kalhoty až ke kotníkům a rybaříme jen v trenýrkách. Kdyby nás teď někdo pozoroval z blízké silnice, asi by se dost nasmál. Není to moc praktické ani z pohledu případného pádu do vody, ale vedro je dnes opravdu nesnesitelné.
Po pár hltech kořalky na přímém sluníčku nám rychle stoupá nálada, a tak nám ani nevadí, že se další halibutí rejdy nekonají, dokonce už o naše twistery nejeví moc zájmu ani tresky. Brzy k nám přirážejí i zbylé dvě lodě a po zvěstování našeho halibutího úspěchu se přidávají s přípitky na krásný den. Konečně máme pocit, že dnes kralujeme. Placatky kolují přes všechny tři lodě, sluníčko žhne, vítr ani nefoukne a i ostatní posádky se vysvlíkají do podvlíkaček. Jinak to dnes nejde. Uprostřed toho veselí najednou Martin, který se snad jediný věnuje ještě lovu, vykřikne, že mu za zdolávanou piditreskou vyjel halibut. Pod hladinou se otočil a zmizel zas ke dnu. Jelikož jsme dnes „halibutí posádka“, toto je impuls, abychom prokázali svoje schopnosti. Ačkoliv jsme zrovna v obležení dvou lodí a můžeme nahazovat jen přes příď, bereme s Ottou do ruky odložené pruty a vrháme dnes úspěšné twistery do míst, kde Martinem spatřený halibut zmizel. Párkrát s twistery pohoupeme ve sloupci a Otta hlásí prudký útok. Ohnutá špička jeho přívlačáku opravdu signalizuje slušnou rybu. Samotným se nám tomu nechce věřit, ale Poseidon je nám asi dnes opravdu nakloněný. Otta zdvihá k hladině našeho pátého dnešního halibuta a já mu jej bleskurychle zkušeným hmatem podebírám. Tak tohle se povedlo. Předevedli jsme všem ostatním v přímém přenosu, že dneska jsme zkrátka k nepřekonání. Ostatní to čestně uznali a navrhli, že dnes již nemá smysl pokoušet dále štěstí a měli bychom nabrat směr přístaviště. Jelikož vedro bylo opravdu nesnesitelné a hltů z placatky tak akorát dost, souhlasíme.
Večer se poprvé nese v oslavném duchu pro naši posádku a musím říct, že i večeře je dnes mimořádně vydařená. Braťja Slováci neváhali vést sebou profi elektrický gril, aby nám na něm dnes mohli vykouzlit fantastické steaky. Zejména Dan, který má dnes snad poprvé maso propečené méně než do sucha, se rozplývá , opakovaně na nás mává půllitrem plzeňského a prohlašuje, že lepší maso v životě nejedl. Pak nás s Ottou objímá a od srdce zdůrazňuje, jak je moc šťastný, že zrovna s námi může být na lodi. Jeden úspěšný den a jak se vše může otočit...

Čtvrtek je naším posledním chytacím dnem, a tak se snažíme na moře dostat co nejdříve. Máme dnes k dispozici jen dvě lodě, jelikož jsme jednu museli předat nově dorazivším němčourům. Mimochodem – hned první večer se prezentovali tím, že zmasakrovali všechno, co se jim na háček pověsilo – z jejich přepravky u filetárny se nám udělalo nevolno. Každopádně se dnes musíme rozdělit jen na dvě posádky. Řešíme to tak, že si bereme k sobě na loď Vláďu a Pepa s Martinem k sobě přibírají Ondreje s Pištou, kteří museli svou loď odevzdat. Robo si vybírá „sanitární den“, během kterého začíná chystat vše na odjezd a také sám sobě před dlouhou cestou „dobíjí baterky“.
My vyrážíme rovnou na včerejší místo“velkých černých“ pod vodopádem. Přejeme ji především Danovi, který si ještě pořádné torpédo nepovodil. A na še přání je vyslyšeno – Dan dostává metrové torpédo a vychutnává si konečně ten nádherný souboj, kdy spička prutu opakovaně zajíždí pod hladinu a ryba ukazuje svou dominanci. Nakonec ji ale Dan zdolává a po pár fotkách vrací nazpět do moře. Úspěšní jsme tu ale všichni – Ota dostává taky krásnou černošku, já několik pořádných obecňaček a Vláďa vyšperkovává výkon naší posádky halibutem 90cm.
Po hodině naše rejdy ustávají a my se unaveni pikrováním přesouváme ke břehu na naše včerejší halibutí místa. Dnes tu ale zjevně halibuti potravu neshánějí – nemáme s nimi žádný kontakt. Vyrážíme se tak loučit s našimi dalšími úspěšnými místy – především se zátokou, kde naše posádky opakovaně zaznamenali úlovky černých torpéd. Dnes tu ale opět dost fouká a lov je tu více než náročný. Po úspěšném začátku se dnešek začíná vyvíjet sestupným trendem. Dáváme si sváču na malé hloubce, já u toho odhazuju jen tak vláčák pod loď a zatímco žvýkám chleba s lovečákem, dostávám kopance do prutu. Zdolám docela slušnou tresku a po ní ještě dalších pět. To důležité na tom je, že na mě dvě z nich plivou čerstvě spolykané sledě. To nám připomíná loňskou Loppu, kde jsme narazili na celá hejna metrových tresek honícíh se za sledi, jež ve svém lovu hltavě chňapali po našich twisterech, až nás z opakovaných soubojů boleli ruce.
Pod náhlým přívalem těchto vzpomínek se rozhodujeme, že zbývající hodiny našeho lovu zasvětíme přívlači. Vracíme se směrem k našemu zálivu u přístaviště a po cestě stavíme v zátočince u majáku, kde nás zaujmula hejna ptáků sedící po stovkách okolo břehu. Zkoušíme vláčet a máme úspěch – jsou tu tresky obecné i tmavé a ochotně chňapou po našich twisterech. Trochu mezi sebou závodíme, jelikož se nejedná o žádné rekordmanky, takže zajímavější je jejich počet, než váha. To se ale mění ve chvíli, kdy mně i Danovi prakticky naráz ztěžknou pruty na hloubce okolo 30m a tentokrát vodíme výrazně těžší ryby, jejichž zdolávání navíc znesnadňuje silné proudění v daném místě. Nakonec já i Dan oba úspěšně dotahujeme své souboje a k lodi přivádíme dvě krásně vybarvené tresky obecné. Danova je o něco delší, ale moje zas výrazně vyšší a tlustší – je to takový balon a ze všeho nejvíc připomíná pěkně vypaseného českého kapříka. Co je ale zajímavější - že tresky na nás opět plivou čerstvě natrávené sledě. Evidentně tu někde poblíž putuje jejich hejno, i ptáci šikující se na okolních březích to jasně dokazují. Pěknou tresku obecnou tu seká i Martin a zajímavá je i jeho metoda zdvižení ryby na hladinu, kdy si nepochopitelně domotává twistera až ke špičce prutu, čímž prakticky rybě zasouvá svůj prut hluboko do chřtánu a takto, coby jakýsi špíz, se ji snaží podat do ruky některému z kolegů na lodi.
Naše loď podniká další nájezd směrem ke břehu a necháme se opět sfoukávat na hloubku. Tentokrát je záběrů o něco méně, ale Dan dostává na hloubce opět silný kopanec do prutu a ten se ohýbá do pověstného oblouku. Ryba je tak těžká a přilepená ke dnu, že se chvíli domníváme, že Dan visí za nějaké lano, ale pak se domnělá vázka dává do pohybu a ječící cívka nás přesvědčuje, že na konci visí něco živého a pěkně divokého. Dan z nás snad jediný používá klasický vlasec a o ten teď máme řádné obavy. Ani twister a karabinka po opakovaných soubojích nebudou v nejlepší kondici. Nejdříve se domníváme, že se bude jednat o další velkou obecňačku, ale opakované prudké výpady ke dnu nás pomalu přivádějí na myšlenku halibuta. Ta se potvrzuje v momentě, kdy se halibut poprvé otočí tři metry pod lodí a pádí zase zpátky ke dnu. Jak ho zahlédneme, začínáme všichni Danovi radit, až z toho chudák ještě víc znervózní. Hlavně si co nejvíc povolit brzdu, ať případný prudký výpad halibuta neznamená přetržený vlasec. Brzda pracuje, jak má a halibut jeví známky únavy. Již se jen tak vlní na hladině a Dan jej pomalu došoupává k lodi. Otta ho vytahuje do lodi a Danova radost může propuknout. Vzhledem k jeho výbavě je to na první pohled mimořádný výkon. Nastává měření a je z toho kuriozní situace. Halibut má přesně jeden metr a Dan tak na chlup vyrovnává Ottův loňský vláčecí rekord z Loppy.
Mohla by to být důstojná tečka za celým pobytem, ale naši pozornost hned po doznění oslav Danova úlovku, poutají ptáci, kteří se dávají do pohybu. Zvedají se ze skal a míří k nedalekému ostrůvku , kde létají v divokých kruzích, z nichž se každou chvíli zprudka pustí na hladinu. Tušíme tam migrující sleďě a vyrážíme za nimi. U ostrůvku nás překvapuje hloubka jen něco okolo osmi metrů, ale pod lodí vidíme hejna proplouvajících tresek tmavých, a tak mezi ně hážeme naše twistery. Reakce je okamžitá a všichni 4 v lodi ihned vodíme bojovné kelery. To se vzápětí opakuje znovu, což nás motivuje k opětovnému vyhlášení rybářské soutěžě, aneb kdo jich natahá víc. To, co se odehrává následující hodinu, se jen těžko dá popsat slovy. Patří to k mým nejsilnějším rybářským zážitkům, který si bezesporu budu pamatovat celý život. Strhává se totiž doslova rybářské šílenství, kdy šviháme nástrahy jen pár metrů od lodi, stačí párkrát navinout a do prutu přichází obrovská rána následovaná dravým soubojem. Taháme zhruba půlmetrové kelery v naprosto zběsilém tempu. Několikrát musím měnit twistera, protože je tak rozkousaný, že se prostě neudrží na jigové hlavičce. Skóre utěšeně narůstá a ze všech koutů lodi se s každou zdolanou treskou ozývá počítaní – 19, 20, 21, 22... a stále to pokračuje. Díky svým závodním zkušenostem z plavané mám výhodu především v bleskurychlém vyháčkování ryby a dostávám se tak do lehkého náskoku. Na paty mi ale neustále šlape Otta a Dan s Vláďou se také drží na dostřel. Už máme každý na kontě přes třicet ryb a stále to nekončí. Z lodi se nesou neustále výkřiky ve stylu: „je tam! Sakra, spadla! Už je tam zase! Ježis, ta je zbytečně velká, hrozně bojuje!“. Několikrát nám ryba upadne u lodi, ale na padající twister ihned zaútočí další keler, takzvaně „v přímém přenosu“ – tedy v mělké vodě můžeme jeho útok sledovat na vlastní oči. Pepova loď lovící opodál má sice pomalejší tempo, ale zato se na Ondrejovo přání („velké ryby sa loví na velkých hlbkách“) drží na vyšší hloubce a odtud vytahuje větší jedince – Pepa na přívlač metrového kelera a Pišta jen o něco menšího dorše.
Naše loď je zcela pohlcena závodní horečkou a jde nám jen o rychlost. Já už se dostávám přes padesát kusů a setřepávám Dana i Vláďu z dostřelu, zato Ottik se mě pořád drží jako klíště. Přivádím k lodi dalšího půlmetrového kelera, když se stane něco neuvěřitelného. Něco, co přebije všechny mé dosavadní zážitky. Jak dotáhnu kelera k hladině a chystám si jej pomalu na vylovení, najednou se pod ním zjeví obrovský stín. Vítr nás mezitím dofoukal na hloubku pěti metrů, svítí sluníčko a pod námi je písečná plotna, takže voda je průzračná jak horská studánka. Proto je pohled na to, co se zjevilo pod hladinou, o to víc fascinující. Za mým kelerem zcela klidně přímo pod hladinou povlává neuvěřitelný halibut! Střízlivým odhadem tak 1,3 – 1,4 metru. „Halibut, obrovskej, tady přímo pod hladinou!“ – řvu na ostatní a strhávám tak jejich zrak na stejné místo. Halibutovi to nijak nevadí, dokonce vytrčí nad hladinu obrovitý ocas jako velryba a pomalu „očuchává“ kelera stále se zmítajícího na mém háčku. Všem se nám zastavuje dech a jen němě civíme na tu scenérii. Hloubka je ještě nižší a viditelnost naprosto dokonalá! Můžu pozorovat každou tečku na halibutově mohutném těle. Začíná kelera okousávat a ze všeho nejvíc mi to teď připomíná dokumentární film o žralocích – jak napíchnou nástrahu na kus háku a nechají žraloka připlavat až k lodi, aby jej mohli filmovat. My jsme tak fascinováni, že ani nefilmujeme, ani nefotíme. Voláme na druhou loď, aby se na to taky přijeli podívat, halibut v tu chvíli opět vytrčí ocas nad hladinu a aspoň na dálku naznačí druhé posádce svou velikost. Pak definitivně chňapne nebohého kelera do své velké tlamy a pomalinku s ním odplouvá pryč. Jede stále pod hladinou, takže jej neustále sledujeme – stejně jako můj ohnutý prut a kvílící cívku navijáku, z níž se pomalu, ale jistě ztrácí metry vlasce. Z druhé lodi na mě volají, ať jej koukám vytáhnout, ale to je nereálné jak z pohledu mé vláčecí výbavy, tak především proto, že halibut není pochopitelně zaseklý. Jen drží v hubě mého kelera a míří s ním pryč na moře. Vlasec stále mizí a já začínám přemýšlet, jak tohle dopadne. Najednou tah v prutu povoluje a já mohu namotávat zpátky. Keler je stále na prutu, ale halibut už jej pustil. Zřejme mu přišel jeho odpor podezřelý. Dotahuji kelera opět k lodi, že jej konečně zbavím utrpení a světe div se, on za ním připlaval ten halibut znovu! Opět se vznáší jen metr od nás a tentokrát už kluci propadají loveckému šílenství a mrskají kolem něj twistery. Korunu tomu nasadil Vláďa, když po halibutovi švihnul půlkilovým pilkerem. To už se ho trohu dotklo a pomalu se otáčí. Ještě chvíli sledujeme jeho stín pod hladinou, ale pak nám defintivně mizí z očí. To tedy byl zážitek! Celý se z toho chvěju a navrhuji ukončení našeho závodu. Můj návrh je přijat, což vítám i vzhledem k tomu, že se s 54 rybami stávám vítězem. Otta zůstal s 51 kusy na druhém místě, třetí je Vláďa s 45 kusy a čtvrtý Dan s 39 kusy. Je to neuvěřitené! Za hodinu a půl jsme na naší lodi ulovili (a hned zase vrátili vodě) skoro 190 ryb!!! Nic ale nepřekoná zážitek s halibutem, kterému jsme právě byli svědky.
Já jsem jím stále tak otřesen, že navrhuji ukončení rybolovu a návrat na chatu. Jsem přesvědčený, že nic silnějšího už nemohu zažít a tohle je ten správný závěr naší dovolené. Ostatní mě ale ještě přesvědčují k dalšímu rybolovu. Přesouváme se tedy kousek dál, kde opět krouží ptáci a je tu větší hloubka. Chceme se tu rozloučit s oběma rybolovnými způsoby, proto vláčíme i pilkrujeme. Na oboje jsme úspěšní, ale větší úlovky přicházejí (pro nás typicky) na vláčené twistery. Dan si ještě zabojoval s devadesátkou kelerem a já s Vláďou jsme si každý užili ještě další dva halibuty okolo 80cm.
Lepší tečku si už prostě nejde přát, a tak definitivně obracíme lodě směr přístaviště a s dobrým pocitem opouštíme naše loviště, které nám poslední den naplno odhalilo svou hojnost. Na chatě nás vítá Robo dortem, který mi slíbil k mým narozeninám a potom, co si uložíme svou výbavičku, roztřídíme, ošetříme a připravíme ji k zítřejšímu převozu, scházíme se naposledy u společné večeře. Na závěr nám Robo stylově připravil výborného halibuta – jednoho z dnešních úlovků, kterého jsme si jediného ponechali právě pro tento účel. Chutná skvěle. Dopíjíme k němu poslední zásoby plzně a dlouho se ještě kocháme pohledem na klidnou vodu fjordu zalitého půlnočním sluníčkem. Bude se nám odsud težko odjíždět.

Po loňské výpravě na Loppu, kde jsem si myslel, že jsme došli až k pomyslnému rybářskému Olympu a nic víc už být nemůže, mě Eidet přesvědčil, že každá lokalita má co nabídnout a každá výprava přinese něco nového. Proto se do Norska vyplatí se vracet a proto se se zase za rok vrátíme i my....