Norsko - oblast Skjervoy-Kvenangen - Reportáže

Naše první výprava do norského Lavanu se se koná na přelomu dubna a května roku 2006. Cesta vede letecky přes Oslo, kde přibíráme zde žijícího kamaráda Radka, který nám v Oslu poskytuje nocleh ve svém bytě a ráno pokračujeme dalším letadlem až za polární kruh do městečka Alta. Tam na nás již čeká majitel chaty Espen, který hovoří výbornou angličtinou a po cestě z letiště (veze nás svým vozem) nám sděluje, že máme tu čest být první letošní partou v jeho chatě. Zároveň nám gratuluje, že jsme trefili fantastické počasí, jelikož touto dobou zde na severu spíše natrefíte na sněhové bouře, než na dokonalé azúro, které vítá nás.
Ani ne za dvě hodinky jsme na místě a naskýtá se nám pohled, který zdaleka překonává naše očekávání. Sytě žlutá chata se nachází přímo nad fjordem a z její ohromné terasy je fantastický výhled. Kolem dokola jen lesy a zasněžené vrcholky hor. Navíc jsme vzdáleni 3km od nejbližší vesnice a v okolních chatách vůbec nikdo není, takže si užíváme dokonalé samoty. Kromě nás sedmi (samí chlapi) není v dosahu nikdo jiný než polární lišky a sněžní králíci. Dokonalý balzám na duši.
Rychle se seznamujeme s našimi dvěmi loděmi, které jsou více méně standardní a jdeme vybalovat. Chata je dokonalá i zevnitř – od útulných ložniček (já mám dokonce jednu sám pro sebe, opět s perfektním výhledem na fjord), přes plně vybavenou kuchyni až po velký obývací pokoj s masivním jídelním stolem a rozměrnou televizí včetně dvd přehravače. Opravdovou lahůdkou je kromě několika sklepních mrazících boxů především venkovní bazének ve tvaru jakéhosi dřevěného sudu s vnitřní sedačkou pro cca 3-4 lidi, který se dá pomocí vestavěných kamínek vytopit a není snad většího požitku, než si večer vlézt po celodenní rybaččce do této horké lázně a s doutníčkem u úst sledovat polární noc nad fjordem.

Po vybalení vyrážíme na břeh natrénovat trochu rybářské grify, jelikož naše parta je více či méně amatérská. V Norsku jsem byl dříve prakticky jen já (ale v Čechách se spíše věnuji závodní plavané) a z ostatních se aspoň občas věnuje rybařině pouze Ota a Robo. Ostatní prožívají křest ohněm a snaží se vzpomenout na nějaké ty základy z dětského pytlačení. Nakonec se všem poměrně brzy daří zvládnout techniku odhozu s přívlačovými pruty a mně a Otovi se dokonce poštěstilo vytáhnout první malé tresky obecné.
Ráno se budíme poměrně pozdě znavení po dlouhém cestování, ale hned na nás čeká překvapení. Tři nedočkavci v podobě Oty, Pepy a Vládi si ještě za kuropění vyrazili zavláčet z břehu a vrátili se s pěti treskami v rozmezí 60-76cm. Tu největší vytáhl Vláďa a opakovaně nám popisuje svůj souboj. Zážitky z prvního lovu jsou evidentně silné. To nás pozitivně navnadilo. Ikdyž nám Espen tvrdil, že s úlovky je to zatím slabé, takový úspěch ze břehu nám vrací náladu. Jaké to teprve musí být z lodi?
Rychle doděláváme montáže na pilkrových prutech, o nichž jsme si dosud mysleli, že jsou v Norsku nepostradatelné a naskakujeme do lodí. Projíždíme fjordem a snažíme se na sonaru najít ryby. Občas nám echolot něco zahlásí, a tak ihned spouštíme své sestavy do hloubky pod námi, ale úspěchy jsou minimální. Radek s Danem si slušně zabojovaly se dnem a ostatním se sem tam daří vytáhnout pouze tresku spdající téměř do kategorie potěru. Vyrážíme na druhou stranu fjordu směrem k majáku. Opět máme od rána azůro, a tak je cesta zcela bezproblémová. Tady už jsme z ustavičného pilkrování, které jsme si přezdili na „kejvačku“, tak unaveni, že saháme opět po přívlačových prutech. Já a Dan na ně taháme dvě tresky tak do 40cm – sice nic moc, ale vzhledem k naší výbavě, kterou by v Čechách rozlámala zřejmě i metrová štika, se dá hovořit i o jakémsi souboji. Dan má totiž teleskop, který možná pamatuje ještě císaře pána a mně zase v Oslu nedorazil tubus s pruty, takže chytám na rezervní teleskop miniaturních rozměrů, který jsem měl sbalený v tašce. Kdysi mi ho koupil táta jako můj první plavačkový odhozák, ale už tehdy jsem o něj měl při zdolávání větších cejnů obavy. Zajisté tedy chápete, že jakákoliv treska zdolaná na toto náčiní měla cenu skoro jako metrovka na pilker.... a to jsme ještě netušili, co nás čeká později.

Na večerní lov již vyrážím v naší loďce jen já s Danem – ostatní jsou unavení nebo rozladění z předchozího neúspěchu. Tentokrát to bereme doprava od domečku a zastavujeme v první zátočině pod malým vodopádem. Naše druhá loď s Vláďou, Pepou a Otou na palubě hlásí první větší tresky na přívlač. Na nic nečekáme, zcela opomíjíme pilkery a se svým chabým náčiním mrskáme okolní vodu. Za nástrahy používáme pouze twistery se 40g hlavičkou. Po jednom okouníkovi dostáváme oba půlmetrové tresky obecné a z nouze si je ponecháváme. Jednak nemáme moc co k večeři a jednak jsme dostali povolení k tomuto výletu od svých přítelkyň, žen, zaměstnavatelů apod. jen pod podmínkou, že přivezeme ryby. Takže musím i já, i když v Čechách obvykle jinak vše pouštím. Necháváme se splavávat dál kolem pobřeží a v každé zátočině na cca 20ti metrech hloubky prochytáváme vodu. Záběrů přibývá. Fungující metoda je zejména ta, při které nechám twister padnout na dno a pak ho doslova posouvám přískoky z kamene na kámen. Skoro u toho nenavíjím. Máme už s Danem několik tresek obecných přes půl metru a naše tristní přívlačové náčiní si čím dál víc získává respekt. Druhá loď je na tom podobně a vrací se pomalu k domku.
My s Danem doplouváme až k táhlé zátočině s mnoha rozervanými skalisky, na nichž sedí racci. Tady máme opět několik záběrů a treskama nad 60cm si neustále zvyšujeme laťku. Čekáme jen, kdy překonáme Láďův ranní rekord. Žravost tresek mě udivuje. Cítím, kolikrát jsou schopni zaútočit na twistera, než se jim zasekne v tlamě a ikdyž jim po záseku vypadne, jsou po něm hned schopny chňapnout znovu. Jsme s Danem v rybářském transu, z kterého nás vytrhává až ohnutí mého prutu hraničící s prasknutím. Chvíli myslím, že mám vázku, ale pak vidím vlasec řezající hladinu a je mi jasné, že tam dole něco popadlo můj oranžový twister a uhání to s ním pryč. To za chvíli dokumentuje i ječící brzda. Slaboučký prut mi nedovoluje se do ryby příliš opřít, a tak je stále u dna. Naštěstí přestala jezdit, a tak nad ni pomalu doplouváme loďkou a já domotávám ztracené metry vlasce. Snažím se jí odlepit ode dna, ale to se mi spíš rozskočí proutek, než abych s ní hnul. Ustavičným pumpováním ji nakonec dávám do pohybu, ale nezvednu ji víc než pár metrů a zase uhání zpátky na dno. Až tak po desáté ji to přestává bavit a já s překvapením zjišťuji, že rybu zvedám výš a výš. Konečně se leskne u hladiny a v tu chvíli mi připadá obrovská. Však jsem taky větší tresku obecnou ještě nikdy neviděl. Dan si bere rukavici a naklání se přes loď, že ji vytáhne. Treska mu ale od ruky neustále sjíždí zpátky na hloubku a já nemám se svým velejemným proutkem šanci ji v tom zabránit. Až na jednou vidím, že se Danovo tělo zapřelo a ruka přetahuje rybu přes bort lodi. Dan i treska dopadají na dno lodi a já propukám v úlevný výskot. Dan vyskakuje a objímáme se jak teplí bratři. Přichází na řadu metr a ten (teď asi budou všichni zkušení mořští vlci zklamáni) ukazuje lehce přes 80cm. V danou chvíli nám to ale připadá jako neuvěřitelné.

Zatímco já stále vydýchávám svoji zatím rekordní tresku, Dan se vrhá opět do nahazování v touze vytáhnout podobnou rybku. Já ho po chvíli následuji a světe div se – těsně u lodi, jen kousek pod hladinou, přichází další ostrý záběr. Málem mi vypadl prut z ruky – ještě, že jsem měl z předchozíhon souboje dobře naštelovanou brzdu. Ta teď ječí jak o život a ryba pádí desítky metrů od lodi. Je k nezastavení. Musím počkat, až ji to přestane bavit. Konečně stojí a sjíždí na dno. Jak navíjím vlasec, opět se pomalu s loďkou šinem nad ní a nastává již známé martyrium, kdy se marně snažím rybu zvednout ode dna. Jestliže to předtím trvalo deset minut, tentokrát je to snad půl hodiny. Ryba se nechá zvednout do deseti metrů a zase uhání zpátky na dno. Když to opakuji snad po dvacáté, přestávám věřit, že ji máme šanci vylovit.
Dokonce už poznám, přesně v jaký moment se otočí. Říkám tedy Danovi: „Hele, teď to zase přijde, to fakt nemá smysl“ a on mě uklidňuje, ať vydržím, že to třeba první vzdá ta ryba. A taky že jo. Najednou projíždí ryba deseti metry, pomalu už bude v pěti a já čekám, kdy se zaleskne pod hladinou. Dan už si zase chystá rukavici a já ho zpola žertem varuji: „Dane, až ji uvidíš, nelekni se, bude obrovská“. A taky že je – vůbec nechápu, jak jsem něco takového mohl zvednout k hladině. Naštěstí Dan je zcela duchapřítomný a na první pokus jí rve palec do huby, chytá ji za spodní patro a snaží se jí vytáhnout do lodi. Tentokrát na to ale jedna ruka nestačí, pouští se tedy bortu a riskujíc pád do vody, bere ji i druhou rukou a překlápí se s ní po zádech do lodi. Teď tam leží vedle sebe a připadají mi asi tak stejně velcí. Jen ta treska (zase obecná) je mnohem tlustší než Dan:o) Vrhám se tam mezi ně a zase se s Danem objímáme a hulákáme směrem k potemnělým skalám, aby se i norští trolové dozvěděli, že v naší partě padl nový rekord. Měříme ji, tahle by snad potěšila i na pilkru, má 103 cm a váhu hádáme kolem 14kg. Zapíjíme úspěch z placatky a následuje dlouhá série focení. Nechci se chlubit, ale myslím, že kdyby existovala nějaká soutěž o „největší rybu na nejhorší náčiní“, určitě bych nyní zaujal přední pozice.

Po návratu k domku focení a gratulace pokračují a my s Danem fantastický den zakončujeme ve tři ráno v parádně vyhřáté kádi. Tam si užíváme vítězný doutníček, pivečko, pamlsky z kuchyně a dlouho a dlouho do polární noci rozebíráme ty dva nezapomenutelné souboje. Tomu říkám začátek z kategorie snů!

Noční lázeň byla tak vydatná, že se ani necítíme unaveni a kolem šesté hodiny ranní lezeme z kádě namísto do postele zase přímo do lodě a vyjíždíme znovu na včera tolik úspěšná místa. Tentokrát na žádné větší kusy nenarážíme, ale i tak se nám daří na žlutooranžové twistery vyvláčet několik slušných tresek kolem 60cm. Na pilkery jsme již prakticky zanevřeli a v lodi se nám povalují bez užitku. S přívlačí jsme mnohem úspěšnější a i s půlmetrovou rybou na prutu si celkem slušně užíváme souboj. Kolem poledne nás s Danem již přeci jen dohání únava a s cca deseti úlovky se tak vracíme do chaty, kde rychle upadáme do slastného spánku.
Na večerní lov pak vyrážíme opět v plné sestavě a všichni vybaveni nástrahami, které se dosud ukázali jako nejúčinnější – tj. klasické twistery v žluté, oranžové a červené barvě a jejich vzájemné kombinaci nejlépe doplněné o 40gramovou hlavičku s červeným lakem.
Snažíme se vše načasovat tak, abychom byli zhruba ve stejnou hodinu na stejném místě, kde mi včera přišli mé dvě největší tresky. Sice nám to časově vychází, ale ryby tentokrát příliš nespolupracují, a tak se po usilovné snaze vracíme jen s několika mešími kusy. Nemůže být každý den posvícení.
Ušetřený čas tak věnujeme filetování tresek, které jsme za celý den nashromáždili. I v tomto směru se neustále zdokonalujeme a práce jde rychle od ruky. Vláďa, Dan, Pepa, Ota i Radek filetují a já se věnuji výstupní kontrole, která spočívá v dočišťování filetů a jejich důsledném propláchnutí hadicí, z jejíž vody mi pomalu ale jistě namrzá ruka. Vše se totiž odehrává pod širým nebem, které tu skýtá dostatek světla i o půlnoci – být za polárním kruhem má přeci jen něco do sebe.
Vrcholná fáze celého procesu však končí u Roba, který nám večer z čerstvě ulovených ryb připravuje neskutečné pochoutky. No, ono se řekne večer, ale míním tím spíše hlubokou noc - celý denní rytmus se nám totiž poněkud upravil. Večeříme totiž zásadně až poté, co je vše hotovo a to znamená většinou kolem druhé hodiny v noci. Do postele se dostáváme tak kolem čtvrté a v devět už jsme zase na nohou připraveni strávit celý den na vodě. Není to zrovna klasická odpočinková dovolená, ale nikdo z nás by neměnil.
Třetí den je opět úspěšný. Opět nás provází modrá obloha, sluníčko a hladina jak zrcadlo. Ryby chytají již všichni členové výpravy, jen Robo se nemůže pořád trefit do slušného úlovku. Radkovi se daří v písčité zátoce hned vpravo od mola vytáhnout našeho prvního platýze a já navečer na stejném místě dostávám druhého, dokonce o něco většího (66cm). Jinak chytáme mraky tresek obecných, o něco méně tresek tmavých a výjimečně okouníka. Polaci tu prakticky nejsou, zato vlkoušů by tu mělo být plno. Nemůžeme na ně ale zaboha přijít. Jednoho jsme zahlédli „u majáku“ pod lodí, dokonce chvíli pronásledoval twistera, ale nakonec se otočil a zmizel v hlubinách a druhého už Vláďa dokonce přitáhl k lodi, když ho ale Ota nabíral gafem, vysmekl se mu twister z tlamky a vlkouš nám opět zmizel. Večer se na nás přijel podívat Espen a když viděl naše úlovky, neskrblil chválou a dokonce si důkladně prohlížel naše náčiní a nástrahy. Předchozí skupiny „pilkrařů“ prý zdaleka nebyly tak úspěšné.
Na čvrtý den jsme si naplánovali celodenní výpravu „pod ledovec“. V okolí Lavanu se totiž nachází jediný ledovec, který odtává přímo do moře a jelikož se nachází v poměrně pěkné zátoce, rozhodli jsme se, že spojíme příjemné s užitečným a zachytáme si dnes přímo pod ledovcem. Po cestě zastavujeme na několika místech, která se nám zdají zajímavá a chytáme tak své první dnešní tresky. Výjimečně dobré místo je hned po „zahnutí“ do Jokelfjordu, ještě před místníma sádkama. Tam vytahuji pěknou tresku tmavou a nádherně vybarvenou tresku obecnou 70cm, jejíž útok na twistera jsem viděl v průzračné vodě takříkajíc naživo. Po jedné rybě tu přidává i Dan a Ota s Pepou a o slušnou rybu tu opět přichází Robo, kterému se tak nadále nedaří ulovit jakoukoliv větší rybu.

Další skvělé místo nalézáme po levé straně fjordu, kde je velká zátočina s vlastním přítokem sladké vody a právě u něj se trefujeme do slušného hejna tresek tmavých. Následně pak nabíráme plnou rychlost a brzy již zatáčíme do zátoky s ledovcem. Chvíli se kocháme a Dan přitom nahazuje. Jen co párkrát otočí kličkou, hned hlásí záběr a za chvíli přitahuje k lodi pěknou tresku. První „podledovcová“. Espen nám sice říkal, že tu ryb obvykle moc nebývá, nám snad ale tento týden vychází úplně všechno – i ostatní totiž během chvíle zdolávají své „podledovcovky“. Pak přirážíme k břehu a jdeme si ledovec a pod ním prýštící vodopád prohédnout pěkně zblízka. Co chvíli v něm zapraská a k zemi se z něj řítí kusy ledu. Jak nám Espen řekl později,větší eroze mohou v zátoce způsobit dokonce lokální tsunami a není tedy radno se tu příliš dlouho zdržovat. To my ale teď nevíme, a tak si tu vesele svačíme a pořizujeme fotky.

Po nalodění se opět věnujeme rybolovu. Naše druhá loď s Otou, Pepou a Vláďou se věnuje rybolovu v levé části zátoky, zatímco my jsme spíše vpravo. Daří se nám všem (tradičně kromě Roba), ikdyž druhá loď natrefila zjevně na větší ryby. Pepa seká něco totálně nezstavitelného, co mu nejdřív láme špičku prutu a vzápětí i přetrhává vlasec. Co to bylo se asi nikdy nedozvíme...
Další dramatický souboj se ale začíná odehrávat i na naší lodi. Danovi totiž cosi rovněž soustavně vymotává vlasec z cívky a souboj trvá již drahnou dobu. Konečně Dan přitahuje rybu pod loď a zde se odehrává mně dobře známá přetahovaná, kdy Dan rybu pár metrů přizvedává, aby mu vzápětí ona strhla špičku prutu pod hladinu a vrátila se zpátky ke dnu. Ale i on nakonec prolamuje onu kritickou hranici, odkud se ryba vždy vracela nazpět a teď začíná stoupat k hladině. Kamarád cítí, že se jedná o jeho dosud největší rybu a modlí se ke všem svatým, aby ji vytáhl. Dokonce v tu chvíli neprozřetelně vypouští větu, že když rybu vytáhne, ožení se s přítelkyní Lenkou. Bohudík (nebo bohužel?) tomu tak opravdu je a za chvíli se už mohutné tělo tresky obecné leskne u hladiny. Hubu má dokořán, a tak do ní bez problémů vrážím oba palce a za spodní čelist ji zvedám do lodě. Dan propuká v bezmeznou radost, řve a objímá se s každým, kdo je zrovna po ruce. Není to rekord, má bez centimetru osmdesát, ale pro Dana je to životní ryba. A uvážíme-li opět jeho náčiní (snad vůbec nejhorší ze všech), jedná se o pozoruhodný výkon.

Přiráží k nám druhá posádka a společně oslavujeme Danův úlovek přípitkem z placatek. Zlatou korunu tomu pak nasazuje Radek, když uprostřed bujarého veselí, vytahuje přímo z pod lodi svého dalšího platýze. Máme za sebou další krásný den a přeplněni úlovky i zážitky se vracíme k chatě, kde nás čeká klasická „noční šichta“ vykoupená vynikajícím grilovaným platýzem dela Chef Robo.

Zbývají nám poslední dva dny rybařiny a my přemýšlíme, jak je co nejlépe využít. Tresek jsme již chytili mraky, máme na kontě už i tři platýze, jen ta kočka aneb vlkouš nám pořád chybí. Pátý den se proto rozhodujeme, že se, ač neradi, vrátíme k pikrům a zkusíme kočku vylákat tradičním způsobem. Namířeno tentokrát máme k ostrůvkům uprostřed fjordu, kde čekáme zajímavé hrany a sestupy do hloubky. Ráno je počasí opět jak z magazínu, hladina úplně rovná a chytáme dokonce jen v tričkách. Na začátek května v severním Norsku vskutku neuvěřitelné počasí. Odpoledne se jen na chvilku přihnalo pár mraků a věřte nebo ne, byly jediné, které jsme tu za celý týden zahlédli.

Bohužel, pilkrování se pro nás opět stává neuvěřitelným utrpením. Z ustavičného mlácení pilkrem o dno už mě bolí celá záda, a tak se aspoň na chvilku oderagovávám přívlačí a chytám si pár tresek na twistera. Postupně pak doplouváme až k vysokým kolmým stěnám jednoho z ostrovů, které padají do hloubky cca 80m. Tam spouštíme své pilkery. Ota konečně hlásí záběr a cosi zdvihá k hladině. Z té hloubky to chvíli trvá, ale konečně se cosi mrská na hladině a Ota nahlašuje tresku. Pak to ale nabírá do lodi a zjišťuje, že treska to není. Ukazuje nám ji a jelikož už jsem tu rybu jednou v Norsku chytil, ihned poznávám mníka brosmu. V tom hlásí Dan rovněž záběr a také něco ztěžka pumpuje k hladině. I na pikrovací prut si tentokrát vychutnává slušný souboj, který je zdramatizován selháním multiplikátoru, který při výpadu ryby naráz vypouští asi 20 metrů šnůry, která se do sebe ihned zamotává. Dan teď tedy ke zdolávání využívá spíše vlastní ruce a nakonec dotahuje k lodi další brosmu. Tentokrát opravdu pěknou. Nabírám ji hákem a Dan opět propuká ve vítězný ryk.

Pilkerování nám tedy vysněnou kočku nepřináší, ale i mníci jsou zajímavým zpestřením. Jsme z něj ale natolik rozlámaní, že si večer opět zlepšujeme náladu několika slušnými treskami z přívlače.
Na poslední den mi z letiště konečně poslali nalezený proutek, který snese i o něco těžší gramáž, a tak si na něj chystám jakousi hybridní montáž – něco mezi přívlačí a pikrem, kdy jsem dolu dal lehkého jen 100g pilkříka a nad něj věším několik peříček. Doufám, že s touto montáží budu brousit hodně u dna a budu na ni lovit jak tresky, tak i snad nějakého toho vlkouše, který je nadále největším objektem našeho zájmu. Tentokrát jsme se rozhodli objet především místa, kde jsme už vlkouše zahlédli a tím byla naše písčitá zátoka u chaty a okolí majáku. V zátoce jsem poprvé odzkoušel svou novou montáž a namísto vlkouše na ni vytáhl dalšího platýzka. Kluci nadále jeli osvědčené twistery a tradičně tahali tresky okolo 60cm, vlkouš však žádný.
Odpoledne vyrážím já s Danem a Radkem k majáku a Ota s Vláďou jdou testovat místa vlevo od chaty, kam jsme dosud moc nejezdili. Pepa s Robem už to vzdali a poslední hodiny pobytu věnují spánku, kterého jsme si tu užili zatraceně málo. U majáku je dnes evidentně hodně menších tresek, jelikož na svou montáž jich co chvíli táhnu hned několik najednou. Jen ten vlkouš nic a nic. Dan nakonec spouští opět pilkera a zatímco my s Radkem pozorujeme na břehu stojící nádhernou polární lišku, Dan říká, že něco táhne. Ryba prakticky nejezdí, ale prut se ohýbá solidně – takový zvláštní souboj. Už se to blíží k hladině a Dan zajíkavým hlasem pronáší „Chlapi, je to vlk!“. Koukám do vody, ale nevidím nic, co by mi vlkouše připomínalo. Pak to Dan ještě trochu přizvedne a konečně je jasno – je to kámen s dlouhým závojem řas, který Dan neuvěřitelně zahákl za jakousi štěrbinku. Je nám pomalu jasné, že to asi s vlkoušem nevyjde a jedeme si naposled zachytat na místo za písčitou zátočinou, kterému říkáme „dálnice“. Člověk tu nahodí a nechá se jen svážet prudem dolů. Jakmile mineme terénní zlom na dně, téměř vždy přichází záběr od tresky. Funguje to i tentokrát a vytahujeme ještě asi sedm nadprůměrných kusů. Čas ale běží a jelikož dnes večer ještě musíme komplet všechno zabalit a uklidit chatu, vracíme se k molu.
Na molu už nás čeká Ota s Vláďou a chválí naše krásné tresky. Prý sami nic většího nechytili. Pomáhají nám vynést přepravky a jdeme k filetovacímu stolu. Tam už jedna přepravka leží, tak ji chci vzít a vymýt, ale jak se do ní nakloním, skoro se zakoktám... „kde.. kde se to tu vzalo?“... ptám se nechápavě a Ota s Vláďou propukají v smích. Překvapení jim vyšlo. V kádi totiž leží 81cm dlouhý vlkouš. Vláďa ho prý zapřáhl na poslední chvíli– jen těsně před návratem kousíček vlevo od chaty na klasického twistera. Tím pádem splnil i náš poslední cíl. Tomu se říká za minutu dvanáct.

Co řící závěrem? Lavan je nádherné místo s dokonalou krajinou, výjimečnou atmosférou a spoustou ryb v okolních fjordech. Prostě místo, na které se člověk musí znovu vrátit. A my už si tehdy přísahali, že se sem za rok zase vrátíme. S takovým pocitem se totiž odjíždí přeci jen o něco lépe...