Norsko - oblast Skjervoy-Kvenangen - Reportáže

Od slov k činům
Vyrazit na ryby k nejsevernějším cípům norského království určitě není myšlenka, kterou bychom nazvali převratnou. Úlovky trofejních ryb z Lofotského či Vesterálského soustroví, z překrásných fjordů a průlivů v oblasti Tromso, z bohatých vod obklopujících ostrovy Loppa, Soroya, Seiland nebo dokonce z proslulé nejsevernější rybářské bašty Nordkappu jsou řádně zdokumentovány a rybáři, kteří některou z těchto vyhlášených lokalit navštívili, nešetřili slovy chvály a obdivu. Zkoumali jsme tudíž různé možnosti i s ohledem na to, že na Lofotech jsme již několikrát rybařili a i když lov velkých tresek tmavých a arktických patřil k nejúžasnějším zážitkům našeho rybářského života, srdíčko nás tentokrát táhlo ještě severněji.
Naše volba nakonec padla na Lyngenfjord ležící asi 250 km nad populárními Lofoty.

Go, go, go!!!
„…dojdu k řece plný ryb až tam na sever,„ preludoval Pepa Vojtek a já řídil naši dodávku pustým švédským vnitrozemím. Duben se líně převaloval do května a my jsme byli na cestě již více než 40 hodin. Zatím jsme nijak neexperimentovali a drželi jsme se osvědčené cesty České Budějovice – Rostock – Trelleborg – Stockholm – Umea – Skelleftea – Lulea, na křižovatce v Töre pak doleva a hurá napříč Švédskem. Nedojeli jsme tentokrát až do Kiruny (dál pak pokračuje oblíbená trasa na Lofoty), ale asi 50 km před ní jsme se dali vpravo k finským hranicím. Vím, že po tomhle popisu to vypadá velmi jednoduše (zní to úplně jako bych napsal „pak jsem to střihnul z Pelhřimova na Havl. Brod a za chvíli jsem byl v Hradci„), ale celá cesta nám vzala 52 hodin (s několika krátkými přestávkami a 6 hodinami na trajektu) a věřte – měli jsme všeho až nad hlavu.

Z téhle „štreky„ mi utkvěly v paměti dvě příhody.
Po sedmi hodinách za volantem jsem přelezl dozadu a oddal se zaslouženému odpočinku. Upozorňuji, že při jízdě švédskými lesy jsem byl neustále ve střehu, protože jsem na jednu stranu nechtěl pomuchlat fasádu nějakému losovi (asi by to bylo spíše naopak!), na druhé straně jsem ale toužil zachytit kapitálního severského paroháče na videokameru. Spát jsem tedy odešel s jasnými instrukcemi řidiči – pokud uvidíš losa, vzbuď mě! Nevím, jak dlouho jsem podřimoval, ale probudilo mě lomcování a výkřiky obdivu. „Hele, celá rodinka i s lopatáčem,„ rozplýval se Pavel, a já po zaostření skutečně mezi stromy spatřil nádhernou losí rodinku vzdálenou asi 500 m. Vytáhl jsem kameru a hurá k obrům, v rozespalosti nedbaje nebezpečí. Nejprve jsem běžel, pak šel a na konci jsem se plížil křovím jako pravěký lovec. Rozhrnul jsem větve a…byli tam! Lopatáč, losice i mládě v krásné shodě, tak jak to jen dřevěné makety dokáží! Dalších 200 km jsem proklínal tvořivého Švéda, který se mi určitě s celou rodinou řehtal za oknem svého vyhřátého dřevěného domečku.
Druhý zážitek mne ale už naladil na vysloveně pozitivní vlnu. Když jsme asi po 100 km jízdy po švédsko-finských hranicích dorazili k těm norským, nebylo pochyb, do které země vjíždíme. Rovinaté Švédsko a Finsko, ze kterého jsme zahlédli pouze pláně pokryté křovinatým porostem, vystřídala úchvatná horská scenérie zalitá slunečními paprsky – byli jsme konečně v „našem„ Norsku a do cíle zbývalo asi 100 posledních kilometrů.

Konečně „doma„
Na přelomu dubna a května už si v našich zeměpisných šířkách a délkách příliš sněhu neužijeme, takže jsme s neutuchajícím zájmem sledovali vrcholící lyžařskou sezónu. Stovky lidiček s lyžemi šplhaly sem a tam, někteří zjevně upřednostňovali dovádění na sněžných skútrech nebo dírkování na zamrzlých vodních plochách. Vskutku úžasný pohled.
V krátké době jsme objeli Kafjord a zaparkovali u místního přístaviště. Nemohl jsem se vynadívat. Temná mořská hladina ostře kontrastovala s okolními zasněženými horami a když jsem nasál ostrý mořský vzduch, spadly ze mne i poslední známky únavy. Po chvilce hledání jsme nalezli i „náš„ dřevěný domek (v tomhle případě spíše dům), ve kterém bychom měli trávit následujících 10 dnů. Nejprve nám trochu zatrnulo, když jsme asi o 50 m dál objevili čerstvé spáleniště, ale Arne (náš místní ubytovatel) nám obratem vysvětlil, že právě sledujeme pozůstatky nehody na místní diskotéce. Když jsme o několik dnů později sledovali, co dokáží mladí Norové po pátečním otevření restauračního zařízení, přestali jsme na spálené trosky pohlížet jako na zvláštnost.
Nebudu Vás zbytečně nudit popisováním našeho třípokojového apartmentu, pouze podotknu, že z mých devíti návštěv Norska jsem nikdy nebydlel lépe!

A jde se na ně!
Prostorná loď s 30HP motorem rozráží vlny fjordu. Včera jsem přece jen poslechl hlas zdravého rozumu a místo na ryby jsem odešel spát. Zbylí tři účastníci zájezdu si zřejmě zapřeli víčka zápalkami a absolvovali zhruba 12hodinový noční rybářský maraton v novém teritoriu (musím podotknout, že i v noci bylo velmi dobře vidět). Když se ráno přiřítili z moře, tiše jsem jim záviděl. Nachytali desítky krásných ryb všech možných druhů, ve velikostech 50–80 cm, přičemž ty menší prý ani nepočítali.
V krátkosti se zmíním o našem vybavení. K dispozici jsme měli pevnější přívlačové pruty do 80 g s nepřeberným množstvím twisterů, ripperů, vláčecích pilkříků i plandavek a rotaček vyšších gramáží. Pro lov ve větších hloubkách samozřejmě nechyběly pilkrovací pruty (zhruba do 500 g zátěže) s multiplikátory a odpovídajícím množstvím pilkerů (100–750 g), pevnostních karabinek, kroužků a háčků s mořskou úpravou. Jak pro vláčení, tak pro lov pomocí pilkerů jsme používali kvalitní, spíše předimenzované pletené šňůry. V podstatě tedy nic převratného, i když každý z nás už měl vybranou tu „svou„ tajnou zbraň.
Příliš jsme se neshodli na tom, kterou rybolovnou metodu preferovat. Ač jsem velkým zastáncem přívlače, prosazoval jsem názor, že pokud jsme přijeli pro velkou rybu, musíme hledat ve větších hloubkách a jednoznačně použít i odpovídající způsob lovu – tedy pilkerování. Kolegové chtěli zůstat věrni přívlači, takže jsme se rozešli s klasickým „vyzkoušíme – uvidíme„. Čas ukázal, že pravda byla spravedlivě rozdělena na dvě poloviny.

Ráno jsem tedy (ač to rozhodně stran bezpečnosti nedoporučuji) na ryby vyrazil sám. Nebyl jsem líný, od správce jsem si vypůjčil rýč a k pobavení místních obyvatel, čekajících na ranní trajekt, jsem se za odlivu jal kopat pískovníky na kamenité plážičce. Asi po 45 minutách jsem lopotně splnil nastavenou normu 15 tlustých červů a konečně jsem mohl vyplout.
Zamířil jsem z ústí Kafjordu přes celý Lyngenfjord k malému ostrovu ležícímu na protějším břehu. Tohle místo nám bylo doporučeno místními lovci a já jsem neměl důvod nevěřit. Echolotem jsem vyhledal členité dno u jižní strany ostrova, stoupající z hloubky kolem 70 m až na 30 m u úpatí ostrova. Naposledy jsem zkontroloval pevnost karabinek a kroužků, na 350 g pilker napíchl tři tučné pískovníky a spustil poprvé nástrahu. Tři zdvihnutí a…záběr. Ze začátku slušný tah, když jsem rybu odlepil ode dna, nápor znatelně ochabl a za několik desítek vteřin jsem vtáhl do lodi první místní tresku obecnou – 77 cm. „To nám to pěkně začíná,„ liboval jsem si a oddal se druhému kolu. Sotva nástraha brnkla o dno, zapadla zřejmě do jakési průrvy a uvázla. S klením jsem se mocnými tahy snažil uvízlý pilkr vyprostit, a to až do chvíle, než dost „natvrdo„ utažený multiplikátor PENN zakvílel, a pletená šňůra začala pomalu ubývat pod mocnými nápory ryby. Patnáctiminutový souboj jsem si skutečně vychutnal. Každý rybář, který kdy v Norsku ulovil větší tresku obecnou, mi snad potvrdí, že čtvrthodina zdolávání je až dost. Třináct poctivých minut vydržela ryba bojovat u dna a když jsem ji konečně „odlepil„, během dvou minut bezmocně ležela u boku lodi. Krásná treska v nejlepší kondici měřila 97 cm! Na tomhle místě jsem během hodiny zdolal dalších pět „obecňaček„ do 80 cm, a protože nepatřím mezi rybáře, kteří musí nutně přijet s plnou bednou, změnil jsem místo, hloubku i styl lovu. Nejprve v okolí ostrova a poté i u skalnatých „pevninských„ břehů při návratu domů, jsem si na hloubkách nepřesahujících 15 m skvěle zarybařil s přívlačovým proutkem a stříbrnými vláčecími pilkříky (skutečně zbraň těžkého kalibru). Pokud rybu taženou z takovýchto hloubek zdoláváte opatrně, můžete ji pak směle vypustit do rodného živlu beze strachu, že vlivem změny tlaku nepřežije.

Ať je rybaření v reálu jakkoliv zábavné, popisovat všechny svedené souboje na papíře by asi pro čtenáře bylo dosti nudné. Za osm dní rybaření jich bylo něco kolem tisícovky, přičemž jsme zdolali více než 800 ryb různých druhů a velikostí. Posuďte sami, zda je to hodně nebo málo, za sebe mohu prohlásit, že jsem si nikdy předtím tak nezachytal!

S trochou smutku (ale i zadostiučinění) musím konstatovat, že velikost mé tresky (97) nebyla překonána! V průběhu týdne panovalo extrémně krásné počasí, potůčky vody padající ze zasněžených hor se změnily v burácející řeky a do fjordu vtékaly miliony hektolitrů sladké a pořádně studené vody. Dle místních rybářů (tuto skutečnost jsem ale konzultoval i ze zkušenými rybáři z Německa a Holandska, se kterými jsme se pravidelně setkávali) velké ryby před přívalem sladké vody ustupují k moři, do vod s větší salinitou a po skončení tání se vracejí zpět do fjordu. Jak mi řekl postarší holandský rybář, kterého jsem zaregistroval na mnoha fotografiích s trofejními úlovky vystavenými v domě: „Měli jste přijet o měsíc dříve, nebo o měsíc později„. Sami Norové pak prohlašovali, že tak krásné počasí v tuto roční dobu nepamatují. Inu, odhadněte, kdy v Norsku přijde tání!
Kromě zmíněné ryby jsme nachytali mnoho tresek obecných mezi 60 až 80 cm, překvapila nás i úroda mořských koček-vlkoušů. Úhrnem jsme ulovili 10 ks těchto zubatých potvůrek, největší měřila 89 cm. Z dalších druhů ryb byly ve větším množství loveny především tresky jednoskvrnné, tmavé, okouníci mořští a mníkovci bělolemí-brosmy. K mému velkému zármutku se nám nepodařilo zdolat žádného velkého halibuta – tahle ryba je pro mne zřejmě zakletá! Velmi mne proto „potěšila„ zpráva, že měsíc po našem odjezdu ulovil německý rybář obra přes 100 kg hmotnosti – nemám ho rád!

Bismarck versus Hood
Znalci dějin II. světové války si dozajista okamžitě vybaví bitvu dvou největších bitevních lodí své doby. Věřte, nevěřte, při rybaření v Lyngenfjordu jsem ji zažil na vlastní kůži (neberte to doslova) a zmiňuji se o ní proto, aby čeští rybáři, kteří navštíví některou z těchto lokalit, nebyli překvapeni a nepropadli panice. Předpokládám, že se jednalo o ojedinělé cvičení norského námořnictva, ale…nikdy nevíte.
Za krásného dne jsem seděl kdesi uprostřed fjordu a při pilkrování jsem vychutnával nádheru a majestátnost okolní přírody. Na poslední chvíli jsem si všiml dvou šedavých stínů, vlekoucích se podél protilehlých břehů. Dvě fregaty norského námořnictva následně spustily takovou kanodádu, že jsem v mžiku ležel na dně loďky a podvědomě hledal torpédomety nutné k obraně, přemýšleje jakého hrozného přestupku proti rybářskému řádu jsem se dopustil. Myslím, že jsem norské námořníky velmi pobavil, protože mi po produkci vesele mávali.

Poděkování
Naše díky patří patří ubytovateli Arnemu za neutuchající ochotu při plnění našich přání, i za to, jaké perfektní a bezchybné podmínky nám připravil. Díky i jeho zaměstnanci Madsovi, jeho ženě a dcerce, za pozvání na hokejový zápas Čechy – USA na MS v Praze (bohužel se špatným koncem). Doufám, že jsme na ně dostatečně zapůsobili květinami či českou čokoládou a nejen množstvím vypitých plechovek plzeňského ležáku – k čemuž se ovšem ochotně přidali. Díky místnímu lovci Peterovi, který nás ochotně vyvezl na své luxusní lodi a ukázal nám nejlepší rybářské flíčky. Pravda, získal si přezdívku Mr. Yes, ale musím říci, že podobnou taktiku volím mnohokrát i já. Když totiž přesně nerozumím, co se mi někdo anglicky snaží sdělit, zvolím jednu z možností – yes nebo no – a čekám, co to udělá. Musím ale konstatovat, že od Petera jsme rozhodně dozvěděli vše podstatné. Speciální poděkování pak patří Zdeňkovi z cestovní kanceláře a jeho partnerské norské firmě DIN TUR za zprostředkování úžasné rybářské dovolené na jednom z nejkrásnějších míst (alespoň dle mého názoru) Norska.