Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže

Ve čvrtek 29.4. vylétáme z Ruzyně směr Oslo. Ačkoliv naše destinace leží zatím nejseverněji, co jsme kdy byli, cesta ubíhá neuvěřitelně rychle. Jediným drobným zdržením jsou tradiční diskuse u odbavení ČSA ohledně nadváhy (každý veze karton piva), které letos končí drastickým doplatkem 15.000 Kč. Shodujeme se, že to by nás to pivo asi vyšlo levněji, kdybychom si ho kupovali až přímo v Norsku. Jinak navijáky, baterky a pilkry bez háčků nikomu nevadí a můžeme si je vzít v příručním zavazadle do kabiny.
V Oslu přesedáme na spoj do Alty a za chvíli už opět letíme v plné sestavě šesti mužů, jen o jeden batoh lehčí, neboť Martinova krosna se v Oslu neukázala. Snad nám ji dopošlou až na Loppu. V Altě si půjčujeme osmimístný Van od společnosti Rent a Wreck zastoupené jakýmsi bláznivým Norkem s psíkem za krkem a jen tak tak dorážíme k trajektu v Oksfjordu, který se právě naloďuje. Na lodi se obrňujeme proti mořské nemoci lahví Morgana, ale Jirkovi to moc nepomáhá a tráví většinu cesty na toaletě.
Lehce po desáté večerní už vyjíždíme z trajektu v našem SorTverrfjordu na poloostrově Loppa, kde nás vítá majitelka apartmá a rychle nás ubytovává. Chceme si ještě pustit instruktážní video z této lokality od cestovní kanceláře Pepa, ale znaveni cestou při něm všichni usínáme a trousíme se postupně do postelí. Za okny hustě sněží.

Ráno v pátek se budíme odpočatí a natěšení na rybolov. Naším cílem je především triumfnout loňský rekord našich slovenských kolegů z Jokelfjordu, kde čapli tresku 115cm a pochopitelně si chceme vytáhnout co nejvíc metrovek, kterými se to tu prý jenom hemží. Dokonce i počasí se docela umoudřuje, přestalo sněžit a mezi mraky vykukuje sluníčko.
Jdeme se seznámit s loděmi, dokupujeme zásoby v krámku u mola, jenž patří rovněž majitelce apartmá, a pak už se soukáme do našich rybolovných postrojů a vyrážíme na vodu. Vybaveni poznatky z článků o této oblasti, na nic nečekáme a jedeme až na otevřené moře vpravo od ostrova Silda. Obě lodě zastavujeme cca na 70 metrech, které se rychle vytahují na nějakých 40 metrů. Echolot nám ukazuje zajímavé reliéfy dna, tak doufámě, že tu ryby budou. Otta se chápe prutu, ale ejhle, nám s Danem se do toho nějak nechce. Na moři jsou pěkné vlny a naše žaludky, ač jsou na norském moři poněkolikáté, se s tím neumějí srovnat. Zatímco Otta tak spouští třičtvrtěkilového pilkra do hlubin, my se s Danem choulíme na sedačkách za volantem a navzájem se utěšujeme, že to brzy přejde. Ale nepřechází. Otta vytahuje tři pěkné tresky přes 90cm a my s Danem mu „zakrmujeme“. Přiráží k nám druhá loď s kapitánem Pepou a zjišťujeme, že tam je situace naprosto totožná. Chytá jen Pepa a Jirka s Martinem válčí s mořskou nemocí. Nakonec se s Danem odhodláváme také ke spuštění svých sestav a s vypětím všech sil každý zdoláváme jednu tresku. Na víc nemáme a volíme variantu taktického ústupu do klidného fjordu. Tady to sice neháže a naše žaludky se rychle uklidňují, ale zase tu nejsou ryby. Jen Pepa při stahování Pilkra zdolává menšího halibuta. Aspoň víme, že tu jsou.

Nakonec dnešní rybolov předčasně ukončujeme a jedeme zpátky. Zítra snad už budeme „aklimatizovaní“ a víc si to užijeme. Chytli jsme dohromady asi jen 12 ryb (nejvíc Otta s Pepou), ale v zásadě jsme nezavadili o nic menšího – tak jak jsme byli zvyklí z níže položených oblastí Norska. Většina tresek měla mezi 90 cm a jedním metrem. To nás jednoznačně naplňuje optimismem a věříme, že tu dokážeme brzy překonat dosavadní rekord naší rybářské party.

V sobotu opět vyrážíme hned z rána na moře. Je trochu víc podmračeno, než včera, ale méně fouká a tak zase míříme na včerejší místa na otevřené moře. Mořská nemoc se tentokrát nedostavuje, a tak chytáme komplet všichni a je to znát. Taháme každý v průměru tak deset ryb a všechno jsou to nádherné tresky kolem metru. Ve čtyřech případech se dostáváme už přes metr, nejvíc Otta se 106cm. Kýžená stodvacítka se zatím nedostavuje, ale věříme, že i to se brzy změní. Večer si děláme vánoční menu v podobě tresky v trojobalu a bramborového salátu. Jsme nadmíru spokojeni. Navíc zjišťujeme, že máme po dvou dnech díky velikosti lovených ryb dostatek filet pro pokrytí našich skromných potřeb a od teď můžeme všechny ryby pouštět. To nás těší samo o sobě a také, že nám odpadne večerní filetování, což je po celodenním rybolovu dost úmorná činnost.
V neděli se budíme do nevlídného počasí. Silně prší a do touho fouká ostý vítr. Rozhodujeme se pro vyčkávací taktiku, naléváme si vynikající Ron Zacapa a zřizujeme si „pánský klub“ v sedačkách horního patra s výhledem na fjord. Zapíjíme první fotografie Jiříkova budoucího potomka z ultrazvuku a první lahev Zacapy úspěšně mizí. Jelikož se počasí nelepší, dáváme se i do druhé lahve a užíváme si pohodu, kterou nám vylepšuje Martin, jenž nám z kuchyně co chvíli přináší nějaké pochoutky, jako třeba topinky s osmaženou Májkou. Počasí se stále nelepší, a tak dochází i na zmiňovaná instruktážní videa a následně českou klasiku „Vrchní, prchni“.
Den nám v pánském klubu příjemně uběhl a abychom z toho neměli špatný pocit, domlouváme se na noční přívlač ve fjordu. Výjezd určujeme přesně na půlnoc a do té doby se jdeme trochu prospat. Nemůžu zabrat, a tak pozoruju co chvíli, zda se počasí umoudřilo. Zatím to vypadá, že spíše ne. Přestalo pršet, ale strašně fouká. O půlnoci jdu zkonzultovat náš výjezd s Otou, který z okna pozoruje velkou lišku, a pak ještě něco, co skáče z vody a Otta to nazval „malý hop“ – že by tuleň? (nevím, jestli tu žijí).
Váháme, zda vyrazit na lov, nebo ne, vzhledem k velkému větru. Nakonec vítězí pud lovce. Zajedeme co nejhlouběji do fjordu a tam se snad před větrem ukryjeme. Obě lodě tedy vyrážejí za polární noci na vodu a míříme do fjordu. Rádi si odpočineme od pilkrovacích prutů a bereme do ruky lehké přívlačové pruty s twistery. Ze začátku to není nic moc. Chytáme jen několik náhodných menších tresek obecných a je dost zima. Pepova loď to obrací a míří zpět k molu. My ještě vytrváváme a následujeme hejno delfínů až pod ledovec, kde už na nás pokukuje sluníčko a na hloubce asi 20metrů ještě zkoušíme vláčet. Chytám opět jednu menší tresku a na další nához je tam druhá, tentokrát větší. Oba záběry přišly přímo z pod lodě. Ota i Dan tedy také spouštějí twistery kolmo pod loď a okamžitě mají také záběry. To už jsou celkem pěkné ryby okolo 80cm, s nimiž je to na jemný přívlačový prut krásný souboj. Záběry neustávají a velikost ryb se stále zvětšuje – už máme několik ryb i přes 90cm. Pár z nich na nás doslova plive sledě, kterých mají plné huby a nám je jasné, že jsme na to kápli. Sledi zajeli hluboko do fjordu, kam za nimi vytáhla hejna tresek a za nimi zase zmiňovaní delfíni. Ocitáme se v rybářském ráji, kdy každé spuštění twistra pod loď následuje okamžitý záběr a nádherný souboj na jemné pruty v malé hloubce. Jsme v naprosté euforii, nevnímáme čas, máme všichni tři neutále pruty do luku a začínají nás z tvrdých soubojů dost bolet ruce. Taháme několik ryb jen těsně pod metr a je to zaručeně ta nejlepší rybařina, jakou jsme kdy v Norsku zažili. Když záběry ustávají, stačí jen sjet o pár metrů vedle a za chvíli jsme zase nad hejnem a fantazie pokračuje. Nakonec to sami ukončujeme. Jsme tu asi dvě hodiny a každý jsme vytáhli snad 50 ryb a ještě nám jich několik spadlo. Všechny jsme pochopitelně pustili. Připíjíme si z placatek na ten nádherný rybolov a plácáme se do ramen, abychom se utvrdili v tom, že se nám to jenom nezdá.
Když se vrátíme na chatu a vyprávíme druhé lodi, co jsme zažili, nechtějí nám věřit, až naše fotky je přesvědčují. Slibujeme, že je tam odpoledne vezmeme a jdeme nabrat nové síly do postelí.

Odpoledne už je počasí přívětivější, skrz mraky se dere sluníčko a přestalo tak foukat. Míříme zpátky na ráno tak úspěšná místa. Snad tam ještě sledi budou a s nimi i tresky. Jsou tu. Už to nejsou takové „jatky“ jako ráno, ale pořád tu na twistry taháme pěkné ryby. Pepa se z druhé lodi také chytil, ale Martin s Jirkou si nějak s přívlačí zatím nepotykali. Zato naše loď opět koncertuje. Otta teď dokonce zasekl něco opravdu pěkného, co mu bere a bere metry vlasce a ohybá prut tak, až v něm praská. Vypadá to na kapitální tresku – tu, pro kterou jsme si sem přijeli. Jen jsme nečekali, že přijde v mělkém fjordu na twister. Otta už s rybou bojuje přes deset minut a stále jsme ji nezhlédli. Pokaždé, když ji zvedne k hladině, pár metrů před ní se otočí a pádí zpět ke dnu. Až po dalších několika minutách se pod hladinou objeví široký stín. Nejsme si jistí, ale myslíme, že jsme zahlédli halibuta. Teď zase ryba sjela ke dnu, ale zjevně ji konečně docházejí síly, neb ji Otta zvedá k hladině znovu. Teď už ho vidíme zřetelně – je to halibut úctyhodných rozměrů, zvlášť vzhledem k náčiní, na kterém visí. Na lodi propuká mírná panika a nevíme, jak halibuta dostat do lodi. Nakonec si rozdělujeme role tak, že já se chápu kamery a Dan se jej pokusí čapnout vylovovacími kleštěmi. Otta přivedl halibuta opět na hladinu a Dan se jej pokouší zaklesnout do kleští za spodní pysk. Několikrát z kleští sjíždí a o Ottu se pokouší infarkt. Po lodi se šíří výkřiky a rady, co udělat, napětí graduje. Nakonec se Danovi daří kleště pevně zaklesnout a ač jsme tomu nevěřili, zdviháme halibuta do lodi. Pronikají výkřiky nadšení a nastává měření. Halibut má rovný metr a na jemný vláčák s klasickým monofilem je to neuvěřitelný výkon. Na řadu přichází dlouhé focení a vzájemné objímání a to ještě netušíme, že tento dokonalý den ještě nemá své finále.
Jakmile se vrátíme k rybolovu, Otta dostává další ostrý záběr a po velmi podobném souboji dostává do lodi i druhého halibuta, jen o 15cm menšího. Dan dostává ještě třetího halibuta, ale to je opravdu jen takové halibutí miminko. Danova chvíle ale přichází ještě o pár minut později. V momentě, kdy narazíme opět na hejno tresek a taháme jednu za druhou, Danovi se ohybá prut o něco více než obvykle a z ječící cívky mizí vlasec. Zatímco my taháme už třetí rybu okolo 90cm, Dan stále ještě bojuje s tou samou. To už nám začíná být jasné, že to bude něco většího a přestáváme chytat, abychom Danovi mohli pomoci s vylovením. Dan zvedá rybu k hladině a tentokrát to není halibut, ale opravdu velká treska. Cítíme, že loňský rekord našich kamarádů Slováků se otřásá v základech. Za použití vylovovacích kleští se nám daří tresku zdvihnout do lodi a nastává napínavé měření. Otta konečně vynáší výsledek: 119cm!! Nádhera, máme nový rekord! Opět se na naší lodi objímáme, rekordní tresku si fotíme a Dan ji pak jak miminko v náručí vrací do vody. Pomalu zajíždí zpátky pod loď a na hladině se naposledy mrskne její ocas. Zamávání na rozloučenou. Víc zážitků za dnešní den snad ani nejsme schopni pobrat, a tak rybolov ukončujeme. Už teď je jasné, že tohle bude to nejlepší Norsko, jaké jsme kdy zažili. Ikdybychom další dny nechytli už nechytli ani mřenku.

V úterý je asi nejkrásnější počasí, jaké jsme si mohli přát. Modrá obloha bez větru nás žene opět na volné moře, ačkoliv tušíme, že hluboko ve fjordu jsou stále hejna sleďů a s přívlačí bychom si tam opět skvěle zachytali. Potřebujeme po včerejšku ale opět změnu. A rybařina na moři je také parádní. Vlny jsou velmi mírné, drift je také docela pomalý a daří se nám držet nástrahy tam, kde chceme. Všichni taháme nádherné tresky, z nichž některé mají opět přes metr. Největší dnes chytil Martin – 110cm. Já si chytám také svého prvního letošního vlkouše, kteří se nám doposud nějak vyhýbali. Dnes je ale vlkouší den a taháme jich několik. Nejvíc Otta, který vláčí Magic Eye s velkou gumovou rybkou. Problém však je, že vlkouši drží rybu jen za gumový ocas, nechají se vytáhnout k hladině, kde po pohledu na nás rybu opět pustí a pomalu sjedou zátky na dno. Děláme si z Otty srandu, že jim dělá jakýsi „vlkouší výtah“. Při cestě nazpátek se zastavujeme ještě na návětrné straně fjordu, kde nalézáme na dně jakousi prohlubeň a z ní máme opět několik záběrů. Tentokrát s něčím těžším válčím já. Tipuju to opět na tresku metrovku, ale pak se pod hladinou zjeví šedivý stín a já tuším, že tahám svého rekordního vlkouše. Opravdu, už se mohutná kočka mrská pod hladinou a do metru jí moc chybět nebude. Háček drží jen za kůži nad tlamou a bojím se, že se nám jej nepodaří dostat do lodi. Rád bych si tohohle vlkouše přeměřil. Otta to ale nakonec zvládá a obrovský vlkouš se už za chvíli svíjí v lodi a kouše do všeho v jeho dosahu. Není lehké ho změřit, ale nakonec se to daří. Má o něco méně, než jsme čekali, ale 92cm je přeci jen slušné a znamená to výrazné zlepšení mého osobního vlkoušího maxima. Opálení a spokojení s dalším krásným dnem se vracíme k molu.
Večer si děláme naprosto luxusní rybí karbanátky s domácí tatarkou a další úspěšný den slavíme doutníky a italskou Grappou. Končíme až nad ránem pří karetní hře Vist, kterou Dan vylepšil o „strip verzi“, což je v čistě pánskopánské společnosti dost na pováženou a značí to, že pobyt v izolaci na nehostinném severu se začíná podepisovat na naší psychice :o)

Ráno nám je tak nějak všelijak, ale přesto se chystáme na celodenní výlet na nové místo nalevo od Sildy, kde mořská mapa značí řadu podmořských hor a my tam tušíme šanci na další vylepšení dosavadních rekordů. Po asi půlhodinové jízdě přijíždíme na místo určení. Jsou tu dost velké vlny a já cítím, že to dnes opět nebude můj povedený den. Žaludek se mi začíná vlnit a já zase nemám sílu ani vzít prut do ruky. A tak jen sleduji, jak Otta zdolává svou další nádhernou tresku okolo 110cm. Dan je na tom dnes lépe než já, a tak přidává další tresky a také svého prvního vlkouše. Druhá loď rovněž chytá, a tak se přemáhám a beru také prut do ruky. Jsem odměněn nádhernou dubletou tresek, z nichž ta větší má 105cm. Trochu na zklidněnou míříme do klidné vody u malého ostrůvku obklopeného hejny mořského ptactva. Chvíli se tu kocháme šiky ptáků přelétávajícími nad našimi hlavami, ale to už nám echolot hlásí v malé hloubce hejna ryb. Bereme do ruky vláčáky a světe div se, opravdu tu jsou. Za neskutečné scenérie skal zalitých sluníčkem, kroužícími letkami pestrobarevných ptáků, taháme opět rybu za rybou a jsou to nádherné tresky vybarvené do zlatova, zřejmě od zdejších chaluh. Opět máme chvilku euforického stavu, ikdyž tentokrát netrvá tak dlouho, jako onoho rána před dvěma dny.

Pak se ještě přesouváme do jakéhosi proudu, v němž putují chuchvalce chaluh i různý lidský odpad, především igeliťáky, a tam opět naražíme na hejna tresek, které taháme na hod. Nejsou až tak velké a tak nejzajímavějším momentem zůstává situace, kdy jsem se v tom spěchu nějak zapomněl a jednu tresku vrátil do vody i s připnutými vylovovacími kleštěmi na ústech. Snad se jich brzy zbaví...
Za nádherného předvečerního sluníčka se vracíme zpět na naši základnu a užíváme si další pohodový večer, tentokrát s delikatesou v podobě tresky po mlynářsku.

Čtvrtek je naším posledním rybolovným dnem. Chceme se rozloučit s našimi nejúspěšnějšími místy, a tak dopoledne míříme opět na otevřené moře vpravo od Sildy a odpoledne si chceme sjet do fjordu s přívlačí. Na moři dnes dost fouká, a tak je to náročné. Já mám chuť na poslední chvíli triumfnout Danův tresčí rekord, ale daří se mi tu dnes jen jedna lepší treska těsně pod metr. Vlkouši jsou dnes opět při chuti a taháme každý dva. Pak se přesouváme zpět do fjordu, kde je neuvěřitelná zima, jelikož sem přes skalní stěny nedosáhne sluníčko a vzniká tu jakási lednice. Jirka tu na první nához přívlačákem zdolává krásnou tresku přes metr a několik se nám jich překvapivě otočilo přímo pod lodí. Ačkoliv to v daném zálivu opravdu vypadá, že je tu ryb mraky, musíme na chvíli vyjet na sluníčko, abychom se zahřáli. Druhá loď tam zůstala a evidentně tahají rybu za rybou. Když prsty trochu rozmrzly, vracíme se zpátky a necháme se driftovat zátokou na hloubce asi 50m. Spouštíme twistry na dno, ale jsme bez záběru. Dvě obrovské tresky se nám přitom vlní přímo pod lodí. Zdviháme nástrahy výš do sloupce a už je máme! Dan s Otou vodí dvě metrové tresky a já je točím. Pak už jde záběr za záběrem. Ryby jsou pod hladinou, tak stačí odhodit twister jen pár metrů pod loď, překlopit cívku, pohoupat a bác! Je tam. Jsou to nádherné kusy. Všechno okolo metru, několik i přes metr. Rány do prutu jsou pod lodí ohromné a následuje vždy silný úprk ke dnu. Některé útoky na nástrahu pod hladinou můžeme i sledovat „naživo“. Neuvěřitelná rybačka. Potřetí během našeho pobytu prožíváme nefalšovanou rybářskou euforii. Ryby na nás opět plivou nenatrávené sledě a echolot se nám úplně pomátl a ukazuje jen jeden metr hloubky – zřejmě tam začíná neproniknutelné hejno ryb, které echolot vyhodnotil jako dno.

Opět nevnímáme čas a taháme jednu rybu za druhou, hážeme je nazpět do vody, nahazujeme a za minutu už se prut ohybá do luku zas a znova... vše krásné však jednou končí, a tak se i my rozhodujeme tuto fantazii ukončit a otáčíme zpátky ke kotvišti, kde musíme vše vynosit, vydrhnout lodě a pomalu začít balit.

V pátek vstáváme v pět ráno a sjíždíme s autem k molu, kde na nás již čeká trajekt. Je mrazivé ráno s modrou oblohou, větřík téměř nevane a hladina fjordu se pokryla tenkou vrstvou ledu... naposledy nasáváme všemi póry tu nádheru severské přírody, jejíž magické příležitosti již pět let marně odoláváme a myslím, že za rok neodoláme zase. Poloostrov Loppa nám přinesl ty nekrásnější zážitky, jaké si jen rybář může přát, zároveň jsme tu měli skvělou partu a vychutnali si tu báječnou ospalou atmosféru výspy světa, jíž SorTverrfjord s jednou slepou silnicí bezesporu je.