Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže

11.-17.7.2005 - za velkými treskami ostrova Soroya
Na ostrově Soroya, nás přivítalo slunečné počasí. Barentsovo moře, které z oken rybářského klubu Sorvaerstua vypadalo jako rybník, však bylo samá vlna. Přesto jsme zamířili na oceán. Všichni čtyři jsme ten den poznali, co je to mořská nemoc: čtyři metry vysoké oceánské vlny byly rozbité menšími vlnami, které pohazovaly s našimi téměř sedmimetrovými loděmi všemi směry.
Ale i těch pár minut rybaření stálo za to! Ivan chytil tři vlkouše 60-70 cm, Radek tresku 93 cm, já utrhnul velkou rybu i s pilkrem a návazci a Jiří byl na nejlepší cestě zaplnit naši loď treskami tmavými.
Ačkoli jsme na sever Norska cestovali letecky, únava z cesty a mořská nemoc nás přeci jen udolaly a po pár hodinách rybaření jsme se oddali odpočinku. Ivan s Jirkou měli ale nějaké svrbění a tak okolo půlnoci vyrazili na noční lov. Když jsem se ráno vzbudil byli už "doma" a venku byl vítr, že i rackové chodili pěšky.
Předpověď počasí věstila slunečno, leč silný vítr. Správce chaty nám nabídl zapůjčení lodě v jednom z fjordů na jihu ostrova, ale my jsme raději připravovali návazce a montáže na lov maxiryb. Švédská výprava, která na ostrově Soroya, trávila již druhý týden pobytu přivezla ráno halibuty 8 a 22 kg a tresku 16 kg. A protože Švédi tvrdili, že každý den uloví alespoň jednoho halibuta, nemohli jsme přirozeně odolat.
Ostatně na čtvrtou hodinu odpolední jsme byli pozváni na posezení a sobí svíčkovou, takže jsme dali přednost pozorování psího počasí pěkně z tepla. Domek Sorvaerstua má celou západní stěnu prosklenou a vnímání oceánu a okolní přírody je opravdu optimální (zvlášť, když celý dům občas vibruje pod nápory vichřice...). Sob byl sice trochu tvrdšího ražení, ale od Oernulfa (místního učitele, potápěče, rybáře a správce chaty) jsme získali několik typů na "ideální" montáže. Celý večer jsme pak trávili výměnou kroužků na pilkrech za ty nejsilnější, ostření háčků a vázání návazců "do zásoby".
Na druhý den vítr trochu polevil. Vyrazili jsme posíleni přípravkem proti mořské nemoci - pilulky POSTAFEN (cena asi 40 NOK) jsme na Oernulfovu radu zakoupili v místním obchodě a všem nám 100% pomohly!
Na oceánu byly sice ještě vlny, ale v zátoce jihozápadně od Sorvaer jsme si celkem slušně zachytali tresky obecné (do 8 kg), tresky jednoskvrnné (do 5 kg), vlkouše (do 80 cm) a tresky tmavé (do 70 cm). Švédští rybáři nám po příjezdu do přístavu snad chtěli jen zdůraznit, že to co chytáme my, to prostě velké ryby nejsou. Treska 12 kg (114 cm) a halibut 18 kg, to jsou jasné argumenty.
Naše chvíle lovu velkých ryb však teprvě měla přijít.
Další den začal závod Soroyafestivalen 2005, známý také jako Arctic Record Angling. Každý z účastníků, který zaplatil startovní poplatek 800 NOK si vylosoval kutr, na kterém bude dva dny rybařit. Každý den se rybařilo 5 hodin, tedy celkem 10 hodin rybolovu (což je za 800 NOK/osobu velmi dobrá cena, nehledě k faktu, že případný úspěch v některé z kategorií je odměněn skvělými cenami mezi kterými nechyběl např. naviják Penn International nebo nový echolot s GPS od Eagle). Do Sorvaer se na závody sjelo 24 kutrů z okolí a panovala velmi sváteční nálada. Celá vesnice, či spíše celý ostrov považuje tyto závody (a večerní zábavu s touhle akcí spojenou) za vyvrcholení společenského a kulturního života v této bohem zapomenuté výspě civilizace.
Na každém kutru bylo 3-6 účastníků závodu, kteří museli každou ulovenou rybu usmrtit vykrvením. Jejich celodenní úlovek byl pak odpoledne zvážen, hodnocena byla celková hmotnost ulovených ryb a trofejní úlovky. Celkový počet hodnocených tresek tmavých nesměl být vyšší než 10, většina soutěžících se zaměřuje na lov tresek obecných a halibutů.
Já s Radkem jsme první den startoval na kutru se dvěma dalšími rybáři z norského Tromso. Snaha kapitánů jednotlivých lodí byla úžasná, myslím, že dobré hodnocení jednotlivých kutrů je pro ně nejen reklamou, ale hlavně jim zvyšuje prestiž v rybářské komunitě. Kapitáni nejen, že vybírali svá "nejlepší" lovištěš, ale velmi pečlivě pojížděli s loděmi, aby nedocházelo k motání nástrah a neustále se snažili udržovat drift lodě ve správné rychlosti vzhledem k našim nástrahám. Pět hodin není příliš dlouhá doba, nicméně ten den se jako na potvoru udělalo slunečno, téměř bezvětří a teplota vzduchu vyskočila si na 20 stupňů. Na tom by nebylo nic špatného, ale já měl na sobě jednodílný zimní overal. Zkuste si někdy za 5 hodin chytit 70 kilo ryb a celou tu dobu být oblečeni v teplém oblečku... Radek měl uloveno asi o 10 kilo více ryb a nejúspěšnější lovec na našem kutru, rybářka z Tromso, nachytala skoro metrák. Největší ryba na naší lodi byla treska obecná 12,5 kg, ale ulovili jsme i několik koček-vlkoušů, tresky tmavé a tresky jednoskvrnné.
Po příjezdu do Sorvaer jsme zvědavě zamířili do haly místní zpracovny ryb, kde se úlovky vážily a třídily. Tříčlenná komise pod pečlivým dohledem jednotlivých účastníků závodu nejprve zvážila celkovou hmotnost úlovku (ta se ten den pohybovala mezi 40-180 kg / osobu), pak vyhodnotila největší ryby (ten den to byla treska obecná 28,8 kg), zapsala data do počítače a do karty závodníka a pak putovaly ryby do třídírny, kde je místní pracovníci rovněž vykuchali a zaledovali. Ještě ten den mířily chlazené ryby do západní Evropy.
Byl nádherný večer, bezvětří, polární slunce ozařovalo travnaté svahy hor. Bylo nám líto nevyužít hezkého počasí a tak jsme do auta z půjčovny naložili vybavení na přívlač a vyrazili do hornatého nitra ostrova. Na ostrově Soroya je několik desítek rybatých jezer, kde se kromě pstruhů obecných loví i nádherní arktičtí siveni. My jsme však žádný úspěch nezaznamenali. Na jezerech jsme zůstali zcela bez záběru a teprve na říčce vytékající ze soustavy jezer se nám podařilo přelstít několik dvaceticentimetrových pstroužků. V jezerech ryby evidentně jsou a rozhodně nejenom malé, nicméně vzhledem k čistotě vody bude asi vhodnější zvolit vyrazně jemnější vybavení (především namísto šňůr použít vlasce o průměru do 0,18 mm). U některých jezer poletovalo slušné množství hmyzu a občas bylo vidět sbírající pstruhy - moje muškařské srdce plesalo. A což teprve, kdyby se člověk vypravil hlouběji do nitra ostrova, dál od cesty, po které tu a tam projede auto! Na vzdálenějších jezerech bezpochyby nikdo nerybařil celá léta!
Byl zde druhý den závodu. Ráno jsem si krátce povídal s rybáři z Holandska a Belgie, kteří na ostrově Soroya trávili již čtvrtou rybářskou dovolenou. V loňském roce jeden z nich ulovil největší tresku sezóny a letos jiný člen skupiny zdolal v průběhu dvou týdnů pobytu halibuty 62 a 103 kg! Když viděl nedůvěru v mojich očích, vzal do ruky digitální fotoaparát a našel příslušné snímky. Na snímcích byly pro zdůraznění pravosti vyfoceni spolu s úlovky i starosta obce a místní učitel.
Závod začal se zpožděním asi půl hodiny a někteří účastníci evidentně chyběli, několik opozdilců smutně sledovalo z mola odplouvající lodě - to byli ti, kteří nejvíce oslavovali úspěchy prvního dne lovu. Tentokrát jsme s Radkem měli místa na větším kutru pro 6 závodníků, Ivan s Jirkou jeli na menší lodi ještě s jedním norským soutěžícím. Místo mezi mnou a Radkem zaujal bohužel dědek, který se o svoji nástrahu moc nestaral, nechával ji strhnout mořským prouděním a několikrát mne nebo Radka zamotal. Kuriózní bylo, že právě tenhle dědek v hodnocení naší lodě nachytal ten den nejvíce ryb - "čím hloupější sedlák...". Celkem inspirující byl pro nás švédský člen naší posádky. Právě u něj jsem po prvé viděl velké 30-50 cm dlouhé twistery na 100-300 gramovém jigu. Ačkoli nepoužíval žádné další návazce s úhoříky nebo peříčky, přesto měl stejně záběrú jako my a především chytal velké ryby! Za 5 hodin rybaření měl kousky 12, 11 a 10,5 kg! Ten den byl na naší lodi uloven i jeden halibut 8 kg a 5 vlkoušů délky 60-90 cm.
Když bylo druhé-závěrečné kolo závodů u konce, neodolal jsem pokušení a vyměnil se Švédem několik svojich pilkerů za jeho jigy s megatwistery a několik 40 cm gumových rybek, na které jsem v místním obchodě zakoupil jig "magic eye" o hmotnosti 300 g (vyrábí firma Hakuma). Něco mi říkalo, že právě tahle nástraha "je to pravé".
Navečer se soutěžící, kapitáni kutrů a několik set obyvatel ostrova začalo shromažďovat před budouvou přístavního skladu, která byla toho večera proměněna v koncertní sál. Přijel Cadillac, ze kterého se vypotácela napůl zkouřená rocková kapela, do přístavu se sjížděly více i méně luxusní jachty a motorové lodě s omladinou z okolních ostrovů, v uličkách jindy klidné rybářské vesničky se začali potácet první opilci a vše nasvědčovalo tomu, že dnešní noc nikdo v Sorvaer spát nepůjde. Přeci nezabijem poslední večer naší výpravy na taneční zábavě! Věrni přísloví, "je lepší rybařit, než se nechat nakazit", jsme vyrazili směrem k zapadajícímu slunci.
Na oceánu byly jen malé vlny a nad místy, kde z hloubky 60 metrů vystupuje podmořská hora do hloubky necelých 20 metrů, lovila hejna rybáků, racků tříprstých, papuchalků a alkounů. Aktivita opeřenců jasně naznačovala, že ryby spát nešly. "Tak dneska si chytnu svého prvního halibuta", řekl jsem Radkovi, když mapa na GPS ukázala polohu nad mělčinou a echolot ji potvrdil údajem "15 m".
Byl jsem pevně rozhodnut zapomenout na tradiční přívlač i na pilkrování a věnovat se pouze lovu na velké twistery a gumové ryby. V uších mi zněla ponaučení švédských halibutobijců: "Najdi místo, kde je silné mořské proudění, členité dno a hloubka nejvýš 40 metrů. Nástraha se nesmí nikdy zastavit! Je nesmysl tahat ji po dně - ideální je s ní neustále pročesávat úsek ode dna až do 10 metrů nade dnem. To, že halibut je pomalá ryba, která leží celý den na dně je nesmysl. Právě naopak - lovící halibut je rychlý dravec, který se pohybuje ve sloupci. Když leží halibut na dně, je většinou velmi apatický a k záběru ho nepřiměješ!"
Spustil jsem tedy 300-gramové "magické oko" od Hakumy osazené 40 centimetrovou gumovou rybičkou oranžovohnědé barvy na dno a pak začal nástrahu rychle zvedat asi 8-10 metrů nade dno. Pak znovu na dno a opět nahoru... Když jsem potřetí zdvihl rybku do sloupce přišla rána. Žádný drbanec, ale pořádná rána a hned jízda. "Vrrrrr", zachrčel multiplikátor a šňůra mizela do hlubin. "Hmmm, asi treska tmavá" zamumlal jsem opíraje si prut do bederního pásu. Jenže výpad ryby byl dlouhý a po té, co se ryba nechala přitáhnout až pod loď, se opakoval. "Tak tohle by mohl být halibut", zadoufal jsem nahlas. A byl. Po dvaceti minutách jsme platýse měli v lodi. Nástraha ukázkově zaseknutá v koutku ozubené tlamy, délka něco přes 90 cm a hmotnost téměř 10 kg.
Měl jsem obrovskou radost, kterou nezkalil ani fakt, že úspěšnou nástrahu jsem vzápětí zasekl do dna a utrhl.
Po chvilce chytání tresek obecných délky okolo 80 cm jsme se rozhodli změnit loviště a vyrazit na podmořskou horu, která asi 15 km od pobřeží vystupuje z hloubky 40 m do 12 metrů. Nastavili jsme navigační techniku a plnou silou čtyřiceti koní vyrazili k západu. Bylo jedenáct hodin, ale slunce stálo pořád vysoko nad obzorem. Na mapě GPS se objevilo zaměřené místo a několik kilometrů za ním tlustá červená hraniční čára. Za ní lakonický nápis "Barents Sea". Zní to jako "hic sunt leones", napadlo mne a otočil jsem se s mírným mrazením v zádech směrem k ostrovu. Byl na svém místě a ani nevypadal, že je tak daleko...
Po několika minutách chytání jsem zaznamenal první úspěch: treska obecná 90 cm. Radek kontroval vlkoušem. Pak se to stalo. Na Radkův prut se pověsila velká ryba. Žádné třepotání nebo škubání udicí, ale jen rezolutní tah. Metr po metru zmízelo z navijáku několik desítek metrů šňůry. "Prosimtě Zdendo, nahoď motor a jeď za tou rybou, já tam mám někde napojenou šňůru!", vykřikl náhle Radek. Nastartoval jsem a zamířil za rybou. Ta se pohybovala v hloubce okolo dvaceti metrů, takže bylo otázkou vteřin získat zpět asi 50 metrů šňůry. Nechal jsem motor raději běžet a občas Radkovi pomohl získat ztracené metry. Uběhlo 45 minut od záseku, když se na obzoru objevila loď našich švédských kolegů. "Hele, když Švéd odejde s rozjeté párty, tak to buď musí bejt i pro něj silný kafe nebo fakt věří, že chytne pořádnou obludu", snažil jsem se Radka rozptýlit. Ten však stále jen upřeně pozoroval svůj prut a s maximální koncentrací unavoval rybu na druhém konci udice. Švédi si se zájmem prohlíželi a fotografovali Radkův ohnutý prut. Na otázku, jestli máme pořádný gaf na vylovení halibuta jsem musel uznat, že ten náš by na takovou práci asi nestačil. Beze slova přijeli pomalu k naší lodi a jeden z nich mi podal velký nerezový hák s mohutným protihrotem navázaný na pětimetrové laně. Vyzkoušel jsem pevnost uzlů a pak lano upevnil k bortu lodě. Radek si svlékl bundu a požádal o colu. Začal se opírat o lodní kokpit a občas si i sedl. Bylo jasné, že zatím není úplně jisté, kdo bude mít více sil. Švédská posádka se v očekávání trofejního úlovku pohybovala pár desítek metrů od nás a občas fotografovala naši loď vlečenou mořskou potvorou na oceán. "Možná to není ani ryba, ale ruská ponorka. Nebo třeba podseklej žralok velrybí", uvažoval jsem nahlas. 70 minut po záseku se ryba konečně objevila několik metrů pod lodí. Neviděl jsem ji jasně, ale zdálo se mi, že se vůbec nepohybuje a hlavně mi to nepřipadalo jako halibut. "Co to sakra je? Když už jsi to po hodině vyheveroval z dvaceti metrů do nějakých pěti, nejde to ani o kus dál a vypadá to, jako když to vůbec nebojuje. Navíc to má divnej tvar a barvu - jako rejnok naležato". Tyhle a jiné nápady jsem trousil popojíždějíce lodí za unikající.
105 minut od záseku. Ryba se konečně dotkla lodě a já ji vytáhl naším malým gafem. Nebyl to vytoužený obří halibut ani čtyřicetikilová treska. Treska to jo, jenže nikterak velká - měřila jen 120 cm a vážila něco málo přes 12 kg. Vysvětlení nám dal teprve pohled do rybí tlamy. Zde byl kromě Radkova pilkeru ještě jeden pilker!!! A na tom druhém pilkru téměř padesát metrů utržené šňůry, která z části stále ještě vězela zamotána v chaluhách na mořském dně. Jak Radek rybu zdolával, musel metr po metru vytrhávat šňůru z chaluh a chaluhy z mořského dna. Tak tohle je ten gigant, kvůli téhle čudle si Radek sáhl na dno svých sil... Seděl jak hromádka neštěstí na přídi lodě a vyprazdňoval pomalu dvoulitrovou láhev s limonádou. Pomalu se blížila první hodina ranní, když jsem nepoužitý halibutí gaf vracel švédské posádce. "Take it easy, to nic, byl to skvělej souboj. A ta treska zase neni tak docela malá, co by za takový úlovek dali rybáři v jiných koutech Evropy", loučili se s námi naši kolegové.
Slunce, které ještě ani nezapadlo, se začalo opět zdvihat výše nad horizont. Byl čas jít si na pár hodin zdřímnout a načerpat síly před ranním rybařením...
.... (pokračování napíšu, jakmile budu mít čas)

Pro inspiraci:
Výsledková listina rybářských závodů Sorvaer 15.-16.7.2005

Děkujeme letecké společnosti SAS za její vstřícný postoj při zajištění letenek pro potřeby naší výpravy na ostrov Soroya. Zvláštní dík patří za bezplatnou přepravu poněkud větších a těžších zavazadel...