Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže

Do nejsevernějšího kraje Norska, Finnmarky, jsme tentokrát cestovali letecky a když přijíždíme 30.6. do naší oblíbené chaty Sorvaerstua, vyrážíme ihned odpočatí na vodu. Naši kolegové, kteří cestovali více než 3000 km autem, si připravují pruty a návazce a pak se unaveni po dlouhé cestě jdou vyspat.
Fouká vítr od severovýchodu a na moři jsou téměř dvoumetrové vlny.
Zkoušíme štěstí v okolí Ovre Djupskolt, ale ve vlnách je to spíše boj s mořskou nemocí. Do přístavu se vracíme po třech hodinách rybařeníi. Ulovili jsme pár vlkoušů a tresek obecných do 80 cm, chytil jsem i malého, asi šedesáticentimetrového halibuta.

1.7.
Naprosto klidné moře, pod mrakem.
Dvě lodě (já s Vaškem a Franta se Sašou) jedeme ráno na Kveitegrund, kde rybaříme asi 4 hodiny. Franta chytil jednu tresku obecnou 118 cm a vypnul velkou rybu, která mu šla přes brzdu. Jinak skoro nic, pár tresek jednoskvrnných a tresek obecných. A to jsme se nikterak neflákali a vyzkoušeli jsme pilkery, jigy a jigheady různých barev a velikostí. Ale když nežerou, tak nežerou.
Pavel z třetí lodě chytl jednu metrovou tresku, ale to bylo vše a posádka čtvrté lodě (VIPA Team Fladen) ulovila v zátoce u Breivikbotn pár metrových tresek obecných, nějaké tresky jednoskvrnné a vlkouše 50-70 cm.

2.7.
Radek s Pavlem vyráželi na ryby už ráno okolo třetí a v osm nás budí s radostnou zprávou – halibut 136 cm, 36,4 kg ulovený na Runningen na pilkr Solvkrokken.
Vstáváme tedy optimisticky naladěni a jedeme přes Ryggen na Sildboen. Moře je jako rybník. Dnes začínají dvoudenní rybářské závody a v okolí je několik kutrů s účastníky soutěže. Aktivita ryb je však velmi slabá a jen občas vytahujeme malého mnikovce, půlmetrovou tresku jednoskvrnnou, Saša chytl jednu metrovou tresku a já dvě o něco menší. Hezké ryby, ale bylo jich zatraceně málo a na každý záběr jsme se opravdu nadřeli. Do přístavu se vracíme až večer.
Radkova loď přivezla také jen pár tresek obecných (okolo 80-90 cm), tmavých (do 80 cm) a okouníky.
VIPA team se rovněž vrátil sice s bednou ryb, ale žádný velký kousek mezi úlovky nebyl.
V průběhu závodu bylo uloveno jen deset tresek obecných o hmotnosti nad 10 kg, největší 25 a 22 kg. Největší treska tmavá 7 kg a největší halibut jen 4 kg. Nejúspěšnější rybář ulovil jen 80 kg ryb. Ve srovnání s jinými lety, kdy se chytalo i přes 200 kg na osobu a den, je to slabota. Ryby prostě neberou.

3.7.
Vyrážíme na ranní přiliv v šest. Moře je klidné, ale ryby naprosto tragicky neberou. Objeli jsme Kveitegrund, Runningen a Breidgrund, ale o žádnou větší rybu jsme nezavadili.
U nás na lodi jen pár tresek tmavých okolo 50-60 cm, na Sašově lodi pár mníkovců, čtyřiceticentimetrový okouník a několik tresek tmavých. Ani jedna treska obecná! Teprve na mělčinách u Breidgrundu se chytlo pár malých tresek obecných.
Kladenská posádka-VIPA Team usilovně rybařila celý den, dojeli skoro až k Loppě, ale žádnou větší rybu rovněž neulovili. Nežerou...
Radkova posádka vyrazila na ryby až odpoledne a zachytala tresky jednoskvrnné, obecné do 70 cm a na 220 m nachytali okouníky (do 45 cm).
Švédi ze sousední rybářské základny, kteří se zaměřují na lov halibutů, chytli dnes osm placatců od 80 do 125 cm (dva měli okolo 22 kg). Ale na 24 usilovně rybařících lidí to není nijak velký úspěch...
V průběhu druhého dne závodu bylo rybaření ještě slabší. Největší ulovené tresky měly jen 16 a 15 kg.

4.7.
Když mne ráno v pět po necelých čtyřech hodinách spánku Saša budí, moc se mi z postele nechce.
Jedeme dvě lodě na sever na Sildboen. Je polojasno, bezvětří a oceán je klidný jako rybník. Na Sildboenu najíždíme k dvacetimetrovým mělčinám obklopeným hloubkou okolo šedesáti metrů. Přímo nad jednou z mělčin létá hejno racků a brzy zjišťujeme důvod – loví zde velká hejna tresek tmavých. Brzy na stříbřité pilkiny (cca 60-100 g) taháme první „kelery“. Zatímco na naší lodi se nám daří ulovit jen pár ryb do 80 cm, Saša s Frantou na druhé lodi tahají rybu za rybou a mezi úlovky ryb 70-90 cm jsou i mackové 104 a 106 cm. Viděli jsme jednu asi šestimetrovou velrybu.
Zkoušíme pak i podmořské hory (40 m) na hraně, kde hloubka padá pod 200 m. Občas vytáhneme mníkovce, malou tresku obecnou okolo 60 cm a chytli jsme pár vlkoušů do 70 cm. Ale záběrů je jen velmi málo. Ze zoufalství najíždíme i na hloubky okolo 300 m, ze kterých se do 150 m zvedají podmořské hory. Tady jsme chytli několik okouníků do 40 cm, pár malých tresek obecných a samozřejmě mníkovce – ti nechybí nikde... Okolo poledne se rozhodujeme pro návrat. Cestou se zastavujeme na Ryggenu, kde se však také žádné překvapení nekoná.
Na základnu do Sorvaer přijíždíme po třetí odpolední – čeká nás filetování tří bedýnek ryb, čímž si splníme svůj povolený limit vyvezených ryb, pak pořádná večeře a vytoužený spánek, který nám všem začíná chybět. Navíc zítra vstáváme ve čtyři ráno...
VIPA Team se dnes na pár desítek minut strefil do slušných tresek a přivezli ryby 80-110 cm. Švédští rybáři byli na Storegrunnen na halibutech, ale přivezli jen několik hezkých tresek do 125 cm.

5.7. – konečně začaly žrát!
Ráno je mlha, že by se dala krájet. Pofukuje mírný západní vítr. Po několika dnech severovýchodního větru a bezvětří (což zde pro ryby je obvykle špatné), je to potěšitelná změna.
Nejprve chytáme na hraně mělčin u Fossbakkenu na přívlač tresky tmavé (50-80 cm) a pak se přesouváme dál na západ na Runningen. Chytáme na jigheady a jigy u podmořských hor na hloubkách 60-80 m, ale jen občas vytahujeme tresku obecnou 60-80 cm.
Potěšitelné je, že ryby útočí na nástrahy velmi dravě, všechny záběry jsou razantní a ryby pořádně zaseklé (ne v okolí huby v hlavové části jako v minulých dnech, když ryby beznadějně nežraly...). Kromě malých tresek do 80 cm jsme chytli i jednu tresku 105 cm a vlkouše cca 60 cm. Protože chceme vyrazit na ryby ještě večer, vracíme se na poledne. Akorát se vítr otočil a opět fouká od severovýchodu. Snad to rybám nebude vadit, snad...
Saša zůstává s Frantou u hejna tresek tmavých a za dvě hodiny vláčení mají každý asi dvacet pěkných „kelerů“ 65-90 cm.
V přístavu se potkáváme s Radkovou posádkou, která právě odjíždí na vodu a chvíli po nás se s bedýnkou tresek 60-90 cm vrací i VIPA Team Fladen.
Z Loppy nám pan kolega Kopic hlásí po dvou hodinách chytání tresky 120 a 110 cm - letos nám to asi, co se úlovků týče, pěkně natřou...
Brzy po návratu do chaty usínám a budí mne Vašek, který připravil nádherně vonící večeři: na plech rozložil plátky slaniny, na ně na kolečka nakrájenou cibuli. Na cibuli rozložil na kousky nakrájené nakořeněné filety z tresky a to celé překryl vrstvou strouhaných solených brambor. Povrch brambor pak vydatně potřel olivovým olejem. Plech pak vložil do trouby a celé k naší nesmírné spokojenosti servíroval. Ryby zapečené se slaninou a strouhanými bramborami voněly tak, že i Radkova posádka, která se vrátila z ryb, neodolala a vše, co na plechu zbylo, během pár minut vyčistila. Ale to jsme již rozlévali přípitek k Radkově ulovené trofejní rybě – tresce obecné 135 cm (22,75 kg), kterou ulovil v lokalitě Runningen, na hloubce cca 80 m, na giant jighead s nastraženou treskou tmavou.
Velká treska však nebyla jedinou dnešní trofejí. Atypickými úlovky se mohli pochlubit i Pavel, Saša a Franta – během lovu „kellerů“ na přívlač se každému z nich podařilo kromě ryb ulovit i ptáky! Zatímco Saša a Pavel skórovali jen obyčejným rackem, Franta si střihnul trojkombinaci: buřňáčka, racka a papuchalka.
Pavlův úlovek z ptačí říše hodnotil Radek takto: Kotrč (Pavlova přezdívka) teprve v lodi zjistil, že má na vláčáku poškozené koncové očko. Zkoušel pak chytat s Aťou kellery na jig, zatímco já jsem vláčel pilkin, ale nešlo jim to. Já chytal rybu za rybou. Tak jsem mu svůj vláčák na chvilku půjčil. Nahodil poprvé, nic. Nahodil podruhé, zase nic. „Musíš se do toho pořádně opřít, ať dohodíš až do hejna“, radil jsem Pavlovi. Ten se do prutu opravdu pořádně opřel a hvíííízd – pilkin letěl vzduchem jak raketa. Náhle se vlasec přestal z navijáku odvíjet a pilkin na hladinu nedopadl! Tedy alespoň ne tam, kde jsme jeho přistání čekali. Na hladinu se sneslo jen několik pírek a nad vodou se chvíli třepotal navztekaný racek, kterého pilker zasáhl v letu. S nadávkami pak racek odletěl někam dál od naší lodě, aby si nevysloužil další dávku. Pavel překvapeně za mého nadávání smotal přetrženou šňůru. Byl to můj jediný stříbrný pilkin, který jsem si vzal a Kotrč mi ho urval o racka!
Nikdo z nás nechápe, proč Franta, inteligentní a citlivý mladý muž z mírumilovné jihočeské vesnice toho dne masakroval ptáky. Tím méně je pochopitelné, proč se nespokojil s jedním druhem, ale ulovil hned tři – buřňáčka, racka a papuchalka. On sám líčí ataky opeřenců posádkou jejich lodě takto: Prvního buřňáčka dostal Saša. Ani jsme si nevšimli, jak k tomu došlo, ale sotva Saša párkrát otočil kličkou, aby začal vláčet nahozený pilkin, udice se začala chovat nějak divně a měla tendenci opustit vodní hladinu. Jak by ne, když měl šňůru okolo křídla omotanou pták! Saša buřňáčka v pár vteřinách zdolal, ani nemusel povolit brzdu, pak ho chytil za křídlo a snažil se mu šňůru uvolnit. Pták se vztekal, párkrát klovnul Sašu do ruky až mu začala téci krev, ale když zjistil, že si z klovanců Saša nic nedělá, tak toho nechal a milostivě dovolil Sašovi, aby ho pustil na svobodu. Moje úlovky, tedy racek a buřňáček, se zamotali do šňůry na hladině – pravděpodobně se zvědavě přiblížili k místu dopadu pilkina na vodu a to se jim stalo osudným. Sranda byla, že na udici, kterou si okolo sebe omotal buřňáček vzápětí zabral keller. Jak jsem se snažil oba přitáhnout k sobě, keller stahoval ptáka pod vodu. „Neblbni, dyť ho utopíš“, křičel Saša na kellera, ale marně. Pták se možná trochu napil mořské vody, ale jak jsem ho dotáhl k lodi, tak se osvobodil a bez rozloučení odletěl. Kellera jsem pak pustil taky. Jó, to s papuchalkem to bylo jiný kafe. Když ho Saša začal vymotávat ze šňůry, děsně se vztekal a nadával, asi takhle: „Bhlugh, bhlugh, bhlugh“. Nevím, co nám chtěl říct, ale Sašu ještě parádně klovnul do ruky. Když opeřence Saša konečně rozmotal, tak ho se slovy „Leť ptáku, leť“, vyhodil do výšky. Papuchalk namísto, aby odletěl, fláknul sebou do vody jak šutr a zmizel pod hladinou. Asi mu lítání přišlo moc riskantní a jako bezpečnější formu přesunu zvolil potápění...

6.7.
Budíme se všichni již okolo třetí ranní a společně snídáme. VIPA Team vyráží na vodu za sílícího větru a klesající oblačnosti ve čtyři. My ostatní hodnotíme zhoršení počasí a sílící vítr negativně a rozhodujeme se počkat hodinu, jak se vítr a očekávané vlny vyvinou. Po hodině je situace stejná, ale v šest se již vítr uklidnil a lze čekat, že se brzy zklidní i rozbouřené moře. Vyrážíme.
Jedeme nejprve k hejnům tresek tmavých na Fossbakken a pak driftujeme unášeni proudem směrem k severu, až na Ovre Djupskolt. Občas chytnem nějakou tresku obecnou 60-80 cm nebo mníkovce (30-60 cm), ale záběry jsou ojedinělé. Hladina se uklidňuje a dvoumetrové vlny se snižují. Když se v 11.00 vracím s Vaškem do přístavu, je už oceán zase jako rybník. Saša s Frantou si jedou ještě spravit chuť přívlačí na tresky tmavé.
Radek s Kotrčem a Aťou přivezli večer jednu tresku obecnou 125 cm.
Večer si povídám se švédskými kolegy, kteří se zaměřují na lov halibutů. Dnes sice zrovna žádného velkého halibuta nechytili, ale za to přivezli okouníka 4,5 kg. Na zítřek nám doporučují zkusit halibuty na severu ostrova v Ofjordu nebo vyjet na ryby na druhou stranu – k Loppě.

7.7. – halibutí orgie!
Vstáváme ráno v šest. Moře je jako rybník a mezi mraky vykukuje sluníčko. Snídáme, připravujeme si svačinky a vyrážíme do 15 km vzdáleného Ofjordu. Po klidné hladině se jedé nádherně a za půl hodiny jsme na místě.
Nejprve chytáme ve vnitřní části fjordu na mělčinách mezi 15-30 metry. Všude jsou spousty malých tresek tmavých, jednoskvrnných a obecných. Pořád nám něco bere, ale jsou to jen malé ryby do 60 cm. Pak zkoušíme trolling. Taháme za lodí jigheady a jigy, ale bez úspěchu.
Přesouváme se tedy na větší hloubku okolo 30 m, kde voda proudí. Drift nás unáší rychlostí okolo 2 km / h a co chvíli máme záběr. Během hodiny jsme zdolali asi deset tresek obecných 60-90 cm, pár tresek jednoskvrnných, mníkovce a jednoho halibuta 55 cm.
Okolo poledne se přesouváme ke skalnatému poloostrovu, před kterým je podmořská hora a velmi zajímavý zlom hloubek, který mi připomíná oblíbené loviště u ostrova Silda. Velmi rychlý drift nás unáší k západu rychlostí asi 3 km / h a umožňuje nám prochytávat hloubky mezi 20-40 metry. Už při prvním driftu si do skóre připisujeme tři metrové tresky a jednoho halibuta 80 cm. Franta se Sašlou, kteří za námi přijíždějí, brzdy zdolávají prvního halibuta. Bušení rybího ocasu do dna hliníkové lodi po chvíli prozrazuje, že byl halibut zdolán. Váha později ukáže 22,7 kg, 125 cm. O hodinu později zdolává Franta dalšího dvacetikilového halibuta, kterého pouští na svobodu. Nám se v příštích dvou hodinách halibuti vyhýbají, ale připisujeme si na konto několik vlkoušů do 60 cm a deset tresek délky 100-108 cm. Ryby berou jak divé a my systematicky driftujeme okolo poloostrova, takže brzy o brazovka navigace vypadá jak letecký snímek nádraží.
Okolo šesté večerní zasekává svého prvního dnešního halibuta i Saša a po dvaceti minutách má rybu u lodi. Ve chvíli, kdy ji chtějí zdvihnout z hladiny se halibut začal házet a přetrhl návazec. Délku ryby odhadli na 135 cm, cca 30 kg. Když už se chystáme k odjezdu, přichází konečně Vaškova chvíle: během jediného driftu zdolává na jighead s nastraženou gumovou rybou dva halibuty – 75 a 100 cm.
To už jsme ale fyzicky úplně vyřízení a vyrážíme k domovu.
Náš dnešní úlovek nám však neumožnil zpychnout – už během dne nám přichází zpráva, že VIPA-team Fladen (Martin Preis) ulovil halibuta 154 cm (53 kg). Chlapi byli úlovkem placatce tak nadšeni, že vyrazili ihned znovu na vodu – a to měli za sebou dvanáctihodinovou „směnu“. Jejich nasazení je odměněno – na základně nás čeká ohromující zpráva, že kladenská posádka (opět Martin) zdolala ještě jednoho, dokonce většího halibuta 158 cm (58 kg). Obě ryby byly uloveny na plató Runningen, na hloubce cca 90 m na nastraženou tresku tmavou.
Úlovek našich kolegů jsme řádně oslavili, ale už okolo půlnoci jdeme spát – zítra je před námi poslední den rybaření, plánujeme vstávat už na šestou a budeme potřebovat dostatek sil ke zdolávání dalších halibutů!

8.7. – halibutí orgie pokračují
Ráno mne Saša musí budit třikrát. Tak urvanej jako dneska jsem byl naposledy na bramborové brigádě vedené proslulým budějickým učitelem Buštou. Nakonec se mi daří půlitrem čaje unavené tělo nastartovat. Je opět jasno, fouká jen mírný větřík a cestu do Ofjordu urážíme rychlostí přes 30 km/hodinu za necelých 40 minut. Dnes s námi jede i Radek s Pavlem – kapitána jejich lodě Aťu chytla záda takovým způsobem, že je pro něj utrpením i samotná jízda lodí, natož rybaření... Zůstává tedy na základně.
Začínáme rybařit v okolí poloostrova, kde jsme včera ulovili 7 halibutů. V okolí se pohybují velká hejna racků, buřňáčků, papuchalků a alkounů. Vjíždíme opatrně do hejna lovících ptáků a spouštíme ke dnu na hloubku 35 metrů jigheady, magická oka od Hakumy i jigy od firmy Storm. Ihned přicházejí první záběry. U dna jsou obrovská hejna tresek 80-110 cm, které nás během příští půl hodiny plně zaměstnávají. Při vypínání na hladině vyplivnou zdolané tresky občas ještě nestrávenou potravu – asi 15 cm dlouhé štíhlé rybky, huňáčky severní. Přítomnost hejn těchto rybek je zřejmě příčinou koncentrace tresek i ostatních dravců na mělčinách.
Volání z Radkovy lodě a prohnutý Pavlův prut přerušují lov tresek. „Halibůůůůt, halibůůůůt“, se nese na klidnou vodní hladinou a Pavel má evidentně co dělat, aby se udržel na palubě, která se naklání na bok. Přejížíme k jejich lodi a pořizujeme několik fotografií. Po dvaceti minutách je ryba gafována. Na to, jak halibut bojoval, není ani tak velký – 125 cm, 25 kg. Zabral na pilker Solvkrokken.
Mořský proud směřuje stále k severu, ale okolo poledne by se měl otočit k západu – tehdy by aktivita ryb měla dosáhnout vrcholu. Daří se nám najít zónu, kde se tříští dva proudy – teoreticky velmi slibné místo pro lov platýsů. Bolí mne z vertikální přívlače třistagramovým jigheadem záda i ruce a tak přecházím na jemnější cajk. Spouštím ke dnu 150 g „magické oko“ s černobílou gumovou rybou. Tuhle nástrahu můj 175-gramový Balzer navržený Volkrem Dapozem zvládá celkem dobře.
Po pár minutách mám první záběr – razantní útok u dna. Zdvihám nástrahu ode dna a tentokrát zásek sedí. Z multiplikátoru mizí metry šňůry (Whiplash 0,35 mm) a podle energického výpadu je jasné o jakou rybu se jedná – halibut. Vláčák se prohýbá k maximu, ale drží. Drží i po deseti minutách, kdy halibut dotažený na hladinu uviděl loď a bez zaváhání vyrazil opět ke dnu. Když dotahuji rybu opět k lodi, rozhoduji se vyzkoušet prototyp ocasní smyčky, kterou vyrobil kamarád a známý rybářský fotograf Milan Wišo. Prut v levačce a vylovovací smyčku v pravačce, podařilo se! Platýs se sice vzteká, ale držím jeho ocasní ploutev uzavřenou ve smyčce pevně nad hladinou. Nemám nic proti pouštění ryb, ale raději mám chuť halibutích steaků a tak rybu vykrvuji a zdvihám do lodě – 117 cm, 17 kg.
Václav, který celý den loví na oranžový jighead s modrobílou gumou, brzy dorovnává a zvyšuje skóre halibuty 60 a 70 cm. Mořský proud se konečně obrací k západu a driftujeme z úbočí podmořské hory společně se Sašou a Frantou. Václav zvyšuje skóre a v lodi končí metrový halibut. Pak aktivita ryb ustává. Franta si krátí chvíli vláčením 60-gramového stříbrného pilkina, na který tahá tresky obecné, jednoskvrnné a mníkovce. Při zdolávání jednoho z mníkovců se náhle pod lodí objevuje obrovská plachta, která na chvilku zakryje pohled na mníkovce. Asi 150-centimetrový halibut vyjel po zdolávané rybě, ale nevzal ji. Tak rychle, jak se ukázal, zase zmizel.
Stejný zážitek nám líčí Radek, který za námi přijíždí asi po hodině – jemu halibut vyjel po zdolávané tresce.
Společně pak prochytáváme hranu hloubek, ale kromě několika metrových tresek a jednoho 70-centimetrového halibuta, kterého ulovil Václav, se žádné větší překvapení už nekoná.
Přejíždím s Václavem okolo čtvrté odpolední do sousedního fjordu k Ofjordnaeringen. Hloubka 35 metrů se opět osvědčila. Dno je doslova vystláno treskami jednoskvrnnými. Už podruhé jsem dnes jighead, na jehož dva trojháky se neustále věšely i menší ryby, vyměnil za magické oko s jedním velkým hákem. Eliminuji tím úlovky malých ryb a zamezuji nežádoucímu podsekávání při protahování nástrahy hejny ryb.
Vašek už je unavený a uchytaný, prut odložil do držáku a užívá si výhledy na malebné okolí i na hejna sviňuch, která nás celé odpoledne provázejí. Únava doléhá i na mne a vodím nástrahu spíše ze setrvačnosti. Když mi na udici uvízne menší ryba, nechám ji chvíli, jestli se nezbaví háčku sama a když ne, pak ji pomalu dovedu k lodi a pustím. Z mé letargie mne okolo páté vytrhl agresivní záběr asi pět metrů nade dnem, následovaný dlouhým únikem. Vláčák se ohýbá k maximu a z multiplikátoru mizí rychle více než 20 metrů šňůry. Není pochyb – Svatý Petr mi dopřál dalšího halibuta. A opravdu. Po čtvrt hodině vylovuji ocasní smyčkou 90-centimetrového halibuta, kterého po uvolnění háčku pouštím zpět na svobodu.
Je nádherně teplé odpoledne – chytáme jenom v triku a trenýrkách. Teprve před šestou se ochlazuje a ke slovu přichází opět plovoucí obleky, ve kterých se přes den na sluníčku nedalo vydržet.
Na základnu se vracíme před sedmou večerní. Všichni už jsou zpět, myjí lodě, uklízejí ve filetárně a začínají balit.

Ráno v pět odjíždíme – někteří z nás na místní letiště, ostatní čekají skoro dva dny cesty domů autem. Dlouhá cesta na pobřeží severonorského kraje Finnmark však nikoho z nás ani v budoucnu neodradí – zdejší příroda i rybařina mají neopakovatelné kouzlo.